Chybí mi soukromí a osobní prostor

Taky potřebuju osobní prostor a čas jen pro sebe. K nějaké duševní vyrovnanosti potřebuju aspoň tu půlhodinu denně. Naštěstí manžel to má stejně, tak není problém si vyjít vstříc.
Já bych vám asi doporučila párovou poradnu/terapii. Chápu manžela, že tě miluje a má potřebu pobývat v tvojí blízkosti. Terapeut by vám mohl pomoct najít kompromis.

Myslim si, ze muzete najit kompromis I svepomoci. Klidne bych zavedla aspon 1 vecer o samote, mistnosti na to mate dost (zavidim pracovnu, a gaucem samozrejme 😉 a ani u kazde kavicky byt nemusim.
Je hezke, jak te miluje. Ale za me je "nenormalni" tvuj muz. To nema kamarady nebo konicky, kde nepotrebuje tvoji pritomnost..?

@pavlinar my ani jeden nemáme kamarády. Resp. máme společné. Dřív, jak jezdil jinam, byly dny, kdy jsme se neviděli.
Já věřím, že si to sedne a v létě bude zase hodně na chalupě, takže mi bude smutno.
Asi nevím, co chci.

@emillyhk párová terapie mi přijde zbytečná.

Asi prostě si promluvit znovu, zdůraznit, že ta potřeba klidu, soukromí nesouvisí nijak s odmítáním jeho, lásky, návštěv pokud jsou v rozumné míře (1x týdně u každých rodičů např.). Jinak třeba vana na dlouhou koupel o samotě?

Úplně chápu, jsem introvert a mám to stejně jako ty. Osobní prostor a čas o samotě řeším tak, že dělám na půl úvazku hlavně proto, že pracuji s lidmi a doma jsem obklopena dětmi. Takže potřebuju nutně regenerovat o samotě a funguje to. Manžel extrovert to naštěstí respektuje a chápe.

Proste bych si vyhradila svuj cas v pracovne a 1 vecer pro sebe vcetne spani 🙂

Manzel je taky spolecensky ja jsem takovy samotarsky asocial, manzel jezdi turnusy, mam dost volneho prostoru sama pro sebe, kdyz byla doba kdy pracoval ve skladu a kazdy vecer byl doma, dostavala jsem se do stavu kdy jsem na nej mela alergii a hrozil konec vztahu, nastesti dosel k tomu ze mu chybi jezdit do zahranici a zas jsme se vratili do naseho normalu

Jo a mam to taky tak, neskutečně mě těší, že jsou holky už velké a respektují to, nevidí v tom odmítnutí, ví, že jsem jim jinak k dispozici, vyslechnu je.. No a muž, ten hodně sportuje, takže super 🤣

Mám to stejně jako ty, prostor pro sebe mám, takže nestrádám, zkuste se domluvit na určitém dni, který si užiješ jen ty sama se sebou......úplně tě chápu a sobec určitě nejsi. Já ráda s někým někam zajdu, ale každý den v žádném případě, to budu radši sama doma🙂

Máš super, že máš tu pracovnu. Já si poslední roky často říkám, že potřebuji svůj prostor, ale nemám kde. V ložnici není místo (jen postele a skříně), v dětském budou děti a v obýváku ani nemám pomalu místo na stole. Nikam si nemůžu dát rozdělané věci. Manžel má obří počítačový stůl (má často home office), na něm svůj provozní bordýlek a prostor. Já si akorát tak můžu rozložit notebook na stolním mezi jídlem a věcmi dětí. Když si něco rozložím, musím to zase pracně uklízet nahoru do skříní, odkud to akorát padá. Navíc jsem náchylná na spánek, takže až se přestěhuji zase do ložnice (teď jsem se synem v dětském, manžel s dcerou na manželské posteli), tak se ani nevyspím a budu do půlnoci čekat, než manžel přijde, usne a začne chrápat 😀 Jen takový povzdech 😀 Já chci obří byt nebo důůůům 😀

@daasqua pracovna je společná. Ale je to místo, kam se můžu ulit. On má pracovní kout v ložnici. Ale stejně jde ke mně.

Mam to stejne. Aspon trochu se to zlepsilo mym jezdenim do prace a to dojizdeni mi paradoxne vyhovuje, protoze ve vlaku si mne nikdo nevsima a nebo jezdim cast cesty pul h na kole. Chlap doma nebyva nastesti nekolik dni ( vetsinou po az st nebo ct) tak to taky jde. Kdyz jsme doma vsichni umiiiraaam. Kdyz mam silu, tak musim jit aspon na hodinu sama ven. Doma do nedavam, nemam vubec misto kam zalezt ( 4 lidi ve 2kk)😅

Mám to úplně stejně, ale manžel naštěstí taky. Většinu večerů trávíme tak, že nějakou dobu sedíme spolu, probereme věci, a potom si každý jdeme po svém (případně naopak, nejdřív sami, potom spolu) - manžel je v pracovně, já v obýváku.
Pracuji s lidmi, celý den s nimi komunikuji, domů se vracím okolo 18. hod., to se na mě zase vrhnou děti, a strašně moc potřebuji být sama se sebou.

Mě bývalý musel učit, že když chce klid, nemám na něj jen tak promluvit - já to z domova neznala. Ted jsem mu za to fakt vděčná, protože mi došlo jak mě samotnou ničí když jsem byla třeba na pár dní u našich, tak ať se uklidím kamkoli, vždycky za mnou někdo přileze a úplně neustále.
Teď s dítětem je to taky dost těžké, manžel naštěstí taky potřebuje svůj klid. Ale když byl čerstvě zamilovaný a předtím bydlel sám a já už měla dítě, bylo to peklo 🙈 taky to nechápal a já mu to nedokázala vysvětlit.
Myslím, že na základních školách by se mělo učit miň blbostí a vic sociálních dovedností. Protože třeba čeština a vlastivěda jsou důležité až teprve potom, co člověk umí jednat s druhými lidmi, to je podle mě alfa a omega života. A školky totéž.

Jak já tomu rozumím.. jsem introvert, manžel velký extrovert - je hodně kontaktní, nejraději by se stále objímal, mazlil, hladil. Nejvíc mě to irituje, když jdeme spát. On chce spát v těsném objetí, já tak neusnu, potrebuju svůj prostor. Každý večer se těším na to, až uspime naše 2 děti a já si vlezu na pul hodiny do vany s knížkou a mam svoji chvíli klidu.. Několikrát jsem se to pokoušela vysvětlit, že to není tak, že bych ho neměla ráda, nechtěla s ním být nebo trávit čas. Moji pul hodinu ve vaně akceptuje, spaní v objetí je i po 5 letech pro nás stále k diskuzi 😀

Manžel je taky introvert. Ale je hodně fixovaný na rodinu.
My jsme spolu 20 let.
U mě se ta touha po soukromí zvětšuje věkem.

U mě taky. A hlavně po dětech. Ještě před pár lety jsem si v práci pouštěla rádio. Nyní chci jen ticho. Co nejméně rušivých slov, debat a písní na pozadí. Fakt mi to vadí čím dál tím víc. Nejradši jsem v tichu sama se sebou.

Nejsi sobec...
Můj manžel je extrovert a já těžký introvert...
Dlouho trvalo než uznal, že se prostě neustále přizpůsobovat tomu, co chce on nebudu, vzhledem k tomu že o problémech dokážeme komunikovat hodně a dlouho to chápe...miluju ticho a klid, skripu zubama když mi furt pousti aspoň rádio...naštěstí je většinu z týdne v práci...

Jak já tomu rozumím, s dětmi je obzvlášť těžké si tu chvilku klidu pro sebe najít, jak jí nemám přes den alespoň půl hodiny, tak jsem dost vzteklá. Ale myslím si, že kdo to nemá stejně, to asi těžko pochopí, ostatní lidi jsou tak nějak pořád rádi pospolu. Možná manželovi láskyplně vysvětlit, že to není kvůli tomu, že máš na něj ponorku, ale že je to dobré, pro tvé duševní blaho? 🙂 Ten můj je na tom naštěstí podobně jako já, každý den si chodí ven před dům na zídku, tam si pokuřuje a popíjí vínko a užívá pohodu a já doma koukám na seriály atd a užívám si svého klidu. Když někdy vynechá ten svůj klid venku a hned po uspání dětí tu zůstává, tak mi tu trošku zaclání, chybí mi ta večerní chvíle klidu a samoty a je to pro mě taková další znervózňující společenská povinnost, když mi nedopřeje alespoň půl hodiny čučení do monitoru o samotě 😅

Mám pocit,jako bych tohle psala ja…úplně ti rozumím,mám to zcela stejně,včetně toho,jak to časem zhoršuje a čím dál tím víc mám pocit,že nemám osobní prostor..prostě ani chvíli o samotě..manžel to nechápe,je pravej opak,bude se mnou 24hod/denně,je šťastnej tak,úplně to na něm vidím,jak září..nemá absolutně potřebu být ani minutu za den beze mě..a já už mám někdy tak trošku dost..kolikrat říkám,že největší dárek by pro mě byl,aby se všichni doma včetně psa sbalili a alespoň na víkend někam hromadně vypadli..😆😉to prostě u nás za 30let nehrozí..
Poslední měsíce jsem nedojižděla do práce a hrozně mi ten čas chyběl,budu se k tomu muset zase vrátit,je to jedinej čas v autobuse,kdy jsem prostě sama a nikdo na mě nemluví 🙏..jinak všichni všude mluvěj,doma i v práci a jsou na mě nalepený od rána do noci jak klíšťata,všude samý lidi..a ty nechápavý výrazy,když se proti tomu ohradím,vymezím
Nechci si na to nijak stěžovat,ale někdy je toho moc a v tomhle asi se nikdy nepochopíme a nevžijem do toho druhýho..je to pro mě úplně jinej svět..někdy si říkám,že snad nechci tolik,jen ticho,klid a alespon nějaky ten čas denně jen sama se sebou..jo,asi jsem v jádru samotář,nepotřebuju kolem sebe mraky známých,kamarádek,věčně mluvit,atd.
Věčně od někoho v okolí slýchám:co já bych za to dala,máš se jak prase v žitě,buď ráda,že s tebou chtějí lidi být,trávit čas,jednou budeš ještě prstíčkem hrabat,atd..Stále mám pocit,že já o koze a oni o voze😉

Mame to podobne, taky si hodne uzivam cas sama pro sebe. Koupili jsme si byt na horach v prijemne dojezdove vzdalenosti, takze nekdy jedu sama tam, na den, na dva, jak potrebuji.
Taky jsme zavedli sve vecery, muž má své stredy, ja mam sve ctvrtky vecer. V 18:00 odchazim i kdyby doma horelo.
Nekdy jen zajedu autem na pole a ctu si knizku a posloucham hudbu a koukam do prirody, nekdy jdu ven s kamarady, podle sve socialni baterie 🙂

Mam to stejne a ma to jednoduche reseni - kdyz chces byt sama, tak to rekni. Ja dlouho chodila spavat treba ve 2 rano, abych mela chvilku pro sebe, nechtela jsem manzela vyhanet..a on to nevedel a casem kvuli me zustaval vzhuru, abych nebyla sama😅 ale to neni udrzitelne. Tak jsme se normalne domluvili - chci byt sama, reknu to ... a muz jde do pracovny/obyvaku (zalezi kde jsem a co chci delat) a hotovo. My jsme spolu uz 10 let nonstop, oba vetsinu tydne home office.

@laxesis samozřejmě jsem mu to řekla. Ale nějak to asi nepochopil.

Tak to chce asi vic;) my se o tom bavili nekolik hodin asi 3 dny po sobe, potrebovala jsem aby pochopil, jak moc je to dulezite a jak moc to ovlivnuje moji spokojenost, naladu a jaky to ma vliv i na nas zivot... hned od dalsiho dne se to zavedlo..kdyz vidim, ze to zas polevuje, opet mu to pripomenu ...

Jsem ráda, že toto čtu...podle mě se zabývat myšlenkou zda jsi sobec, divná apod. je zbytečné. Ty víš, co ti vyhovuje, umíš to říct a příště druhý by to měl respektovat. Ono to podle mě dost neblaze pudobi na vztah to býti spolu. Já treba na době cítím když už mám pocit, že je dlouho muž doma. Prostě chci klid. A úplně nesnáším období kdy do práce moc nemusí a vše skoro dělá z domu. Nechápu, že mu to nevadí. Už mi taky říkal, jestli s ním nechci pracovat v 1 pokoji, že se mu lépe dělá. No vubeeec😁😁Takze drž se toho, co tě dělá spokojenou i kdyby někdo říkal, že sobec jsi.