Před pár dny mi manžel vcelku nečekaně sdělil, že by si vzal děti na přesnoc ke svým rodičům, abych měla čas pro sebe a odpočinula si.  Těšila jsem se na to jak malá holka, protože od narození mladšího syna ( 22 měsíců) ještě nebyla noc, kdy bych byla bez něj. Je totiž stále kojený, sice jen 1x denně ráno, ale nároku na kojení se ráno nedokáže zatím vzdát. Nutno dodat, že syn je také bohužel dítě skřivan a vstává příšerně brzy, už často před šestou ranní a do toho se ještě v noci budí, takže si ho s manželem růžně střídáme, přičemž pořádně se nevyspí ani jeden. 

  Takže když přede mnou vyvstala úžasná vidina toho, že se po dvou letech dosyta vyspím nejen v noci, ale dokonce i ráno a budu moci spát a válet se v posteli třeba celé dopoledne, nemohla jsem se dočkat.  Dnes ráno za nimi zaklaply dveře a já, místo radosti, jsem se najednou úplně vystresovala, že teda honem honem jdu dělat něco užitečného, něco pro sebe! Něco, co mě baví a na co jindy nemám čas, věnovat se nějakému zanedbávanému koníčku a hlavně rychle rychle, běží mi přece čas!

  Zmateně jsem začala pobíhat po bytě a rychle se nasoukala do běžeckých elasťáků a větrovky, že si půjdu zaběhat, pak že si zacvičím. Ale ouha, do cesty se mi připletly dvě knížky, které mám v plánu si přes svátky přečíst. Tak neměla bych si místo běhu raději číst? Oblečená ve větrovce usedám na pohovku a otvírám tu rozečtenou knížku. Jenže při pohledu na počítač jsem si vzpomněla, že mám rozkoukaný film. A také, že už jsem dlouho nepsala deník! ( no, tedy deník není úplně deník, ale spíš měsíčník nebo i půlročník nebo dokonce ročník, podle toho, jak je zrovna čas). Pak mi padl zrak na domyté nádobí v myčce, že bych ho měla vyndat, uschlé prádlo na sušáku a nahromaděný lehký nepořádek  po týdnu. Takže k tomu taková ta panika typu JEŠTĚ - TOHLE - UKLIDÍM - A - PAK - UŽ - OPRAVDU - HAZÍM - NOHY - NAHORU. 

A pak jsem si řekla: klíííííd!  Hlavně žádný stres, rodina přijede až žítra. AŽ ZÍTRA! To je strašně moc času. Strašně moc času pro někoho, kdo normálně zvládá bavit batole, do toho vařit večeři, psát mail, sjíždět FB, dělat domácí úkol s prvňačkou a to vše stihne během chvíle, protože s dětmi se člověk trochu zrychlí.Takže jedno po druhém, větrovka dolů a začnu tím, že svoje první dojmy z nečekané svobody napíšu na MK, žejo. A pak se uvidí. Hlavně žádný stres! Tak hlavně moc neuklízejte a krásné Vánoce všem!