Milujete všechny své děti stejně?

Já si myslím, že je přirozené mit jedno dítě raději než ty další. Neříkám nemilovat je všechny, ale k jednomu mít třeba bliže. Má to tak hodně mých kamarádek a vlastně i já. Za oba bych dýchala, ale mladší je prostě víc můj, podobou, povahou a tak celkově ke mně i víc tíhne.

Já to občas cítím naopak. Mladší má rok a čtvrt a já fakt ji zboznuju, od rána do večera se usmívá, vymysli samý hovadiny, co pobaví.starsi mě kolikrát dokáže tak strašně vytočit, že hrůza. Ale beru to s rezervou a kdoví jak to bude, až nezačne vytáčet ta malá. Myslím, že se to srovná 😄😄

Já mám jen jedno, a další nechceme, teda hlavně z jiných větších důvodů, ale trochu tam hraje roli i tohle. Myslím že stejně mít ráda všechny děti nemůžeš...a jelikož naše dcera je doslova vymodlená, pochybuju že další bych milovala úplně stejně...

Když jsme byla v porodnici s mladším, byla jsem si jistá, že tohle dítě nikdy nebudu mít ráda. Nebo minimálně tak ráda, jako toho prvorozeného.
A ejhle, prostě do toho dorostl. Miluju oba. Každého trochu jinak, ale oba stejně.

@cilkat V porodnici to bylo asi nejhorší.... tam jsem celou dobu myslela na starší (skrz koronu žádný návštěvy) a novorozence jsem v podstatě jen mechanicky přebalovala a kojila. 😔😔😔😔 Teď už je to naštěstí úplně jiný i jak už se směje, povídá a tak....ale zatím prostě v hloubi duše je starší moje totální láska.....Já teda doufám, že do toho taky doroste...

Když se narodil druhy syn, tak jsem se už smířila s tím, že takový cit, jako ke starší dceři, nikdy nepřijde.
Ale přišel 🙂 i když to trvalo déle.

U třetího naopak - jakmile se narodil, úplně jsem mu propadla a starší děti pro mě (obrazně řečeno) byly na druhé koleji několik týdnů. Taky se to ustálilo ;)

Nemiluji všechny děti stejně. Každé miluju jinak, ale co do množství lásky a citu, to je vyrovnané.
Neřekla bych, že teď jak jsou starší a starší, nějaké z nich upřednostňuji, ale každé má ty potřeby zkratka jiné 🙂

A ještě teda chci dodat, že je pak úplně úžasný, vidět je spolu. Jak rostou a jsou proste parťáci - v takových chvílích, kdy třeba starší sami ráno oblecou brášku a jdou ho učit jezdit na větším kole atd To jsou proste ty momenty, kdy má člověk pocit, že je vlastně vše tak, jak má být 🙂)

Já to mám obráceně. Dlouho jsem nemohla po druhé otěhotnět a tak když jsem zjistila že čekám druhé mimčo byl to vlastně menší zázrak. Sice byl neplánovaný ale vytoužený. Asi proto ho miluju víc než jeho brášku. Mám je ráda oba strašně moc ale toho mladšího prostě víc. Možná je to i tím že prcek mi dává jen samou radost, lásku a klid. Za to ten starší je už částečně puberťák a tak domlouvá, držkuje, a při učení je to děs ikdyž je chytrý a má skvělé známky tak doma mi kolikrát nervy s ním dojdou. Ale pak jsou chvíle kdy je milionový a já vím že ho taky zbožňuju. Já si myslím že to tak má více mamin. Třeba i moje mamka má raději sestru ikdyz to nepřizná..

Já jsem to tak neměla, ale mám mezi detma větší věkový rozdíl, takže láska ke straší zůstala stejná, akorát ona mě už tolik nepotřebovala a s miminkem přišla nová euforie. Z okoli, od kamarádek vím, že s tím problém měly, každá jinak někdo první měsíce miluje víc straší, někdo naopak miluje miminko a straší jde stranou. Všude se to postupně srovná. Dokonce i kamarádka s dvojčaty měla ten problém, přestože moc toužila po holčičce, přesto po narození dvojčat, kluka a holky, si víc zamilovala kluka, byl drobnější, víc plakal, byl pomalejší než jeho sestra. Srovnalo se to když dětem bylo přes rok, přispěla k tomu situace, kdy se kamarádka onemocněla, pár dnů musela ležet. Holčička dobře pochopila situaci, chodila maminku hladit, foukala jí bebi, kdežto klukovi to bylo úplně jedno, naopak řval, že nejsou plněny jeho potřeby podle jeho predstav😆

Vzhledem k tomu, že je to teprve 4 měsíce po porodu, tak tu může hrát roli i únava. A to nejen fyzická únava, ale i ta psychická. Přece jen jde vždy o změnu v životě, ať už jde o první nebo druhé dítě. Vždy to mění situaci v celé rodině i úroveň zátěže.

Navíc je poměrně běžné, že k jednomu z dětí tíhneme víc. Někdy proto, že je nám to dítě víc podobné, jindy proto, že jsme s ním prošly náročnějšími časy a to nás pak i sblížilo. Někdy je tím důvodem i to, že některé dítě víc komunikuje a tak je lehčí s ním navázat vztah. Důvodů je mnoho.

Se starším dítětem máte mnohem delší vztah, je tedy přirozené, že je i hlubší 😉
Netlačila bych na sebe ani bych neporovnávala - ani děti mezi sebou ani svůj vztah s nimi. Užívejte si, že je každé jiné, že s každým můžete dělat jiné věci 🙂

Mne prijdou tyto pocity uplne normalni. Casto je to i zpusobene unavou (predevsim) a i tim, kdyz si casto s detma, deti nejsou rovnocenni partneri a nedokazou ti vracet emoce a komunikovat, jak by tvoje dospele ja potrebovalo.
Mne se ty city rozvinuly, a to u obou az kolem 1,5-2 let, a byla uz s nimi lepsi komunikace (verbalni) a vetsi sranda. Kazde dite miluji, ale kazde jinak. Vic vzdy to, ktere je hodnejsi😅

Kdysi jsem si opsala tento článek https://www.modrykonik.cz/blog/betelgeuzz/article/miluji-mamy-vsechny-sve-deti-stejne/

Porodnici jsem probrečela celou, že tam nemám prvorozeného... ještě dva týdny doma mě rozbrečel i návrh babičky, že vezme staršího ven. Zlepšovalo se to, jak se malej stával komunikativnější. Fakt nějak dokud to jen leží a brečí, tak je ten vztah pro mě takovej divněj... prostě jako k plyšákovi. Teprve když dítě začne být parťák, tak to opravdu začne být láska k dítěti.

Slovo do pranice.... A pokud to mám přiznat optavdu pravdivě, říkám ne. Miluju je obě, hrozně moc, ale ke staršímu synovi mám blíž víc. Těhotství s mladším synem bylo náročné, také jsme doufali v holčičku, porod byl horší a dodnes si z něj nesu pocit, že to mělo být jinak (neustoupit lékařům na medikaci...).Po porodu si dodnes nesu zdravotní problémy. I jako miminko byl velmi náročný, téměř nespal, špatně jedl. Ke staršímu synovi mám prostě blíž- je to v mnohém moje kopie (vzhledem i povahou), lépe mu rozumím, vím jaká jsem byla a jak se cítila jako dítě. Mladší syn je jiný, povahou i temperamentem, je více po muži. Trochu se to zlepšilo časem, když trošičku povyrostl, vidím, že je to bystrý všímavý kluk, soucitný a myslící na druhé. Ale najít si k němu cestu mi trvalo déle.

Já mám dvě holky, 3 roky a 1 rok, a myslím, že je miluju obě stejně. Nemůžu říct, že jednu preferuji nebo že k jedne tíhnu víc. Se starší máme samozřejmě už vyvinutý vztah, možná teď malinko utrpěl, jak se narodila mladší a logicky mě více potřebovala. O starší se přirozeně začal více starat manžel, tak se prohloubil jejich vztah. Ale myslím, že je rozdíl vztah vs láska. Obě je miluju naprosto stejně, za obě bych dýchala, umačkala bych je láskou a oběma bych bez váhání darovala ledvinu. Vztah mám logicky hlubší k té starší, s mladší ho musíme teprve vybudovat.

Co to jste za matky že rozdělujete lásku mezi své vlastní deti..

@zuzibuzi Nějak nechápu? Možná jsme prostě lidi 🤔

@lovemusicsun to je moc krásně napsáno!!! Ano, za oba bych umřela, to je jasný. 🙂 A asi máš pravdu, asi potřebuju čas, abych si vybudovala čas k tomu mladšímu....

@medakote Mladší je taky o dost náročnější právě, i když porod byl naopak lepší. 🙂 Asi to chce čas. 🙂

Moc děkuji za hezké reakce. 🙂 Cítím se lépe. 🙂 Dneska jsem mladšímu začala říkat stejně "usinaci formuli" co staršímu. 🙂 Asi je to prostě tak, že se starším už máme vztah, který si s mladším musím vybudovat.
Nejsem holt dokonalá supermatka. 🙂

Často se nad tím zamýšlím a oba miluju stejně, jen mladší je mi asi bližší povahou. U staršího ta láska přicházela postupně, narodil se i dříve, u mladší byla hned, už jsem byla mámou. Není třeba se stydět za své pocity.

Supermatka neexistuje, každá chybujeme, jsme občas na nervy, občas křičíme, ale každá děláme to nejlepší, co umíme, protože se prostě učíme to zvládat

Ahoj, taky jsem to hodně řešila už těhotenství bylo takové fajn, že jsem vůbec neřešila a prostě byla jen těhotná 🙂
Pak porod byl na rozdíl od prvního úžasnej tak to bylo vážně wau ale najednou druhej den po porodu malej začal strašně zvracet, neudržel vůbec mlíko.. podstoupilo se hodne vyšetření no zestárla jsem v porodnici o 10 let snad..prostě asi reflux..blije ještě teď v půl roce ale už se to hodně zlepšilo..začátky náročný prostě jsem ten vztah k němu nějak nemohla úplně přijmout..na staršího min času šíleně jsem to prožívala..už je to lepší..mladší ale blbe spí přes den krátce a pokaždé problém s usnutim tak to taky nepřidává na volném času 😥 snad se to bude lepsit. A paradoxně mladší je celej já ..starší manžel. Ale prostě s tím starším jsem byla fakt 24 h já několik let, nechtěla jsem ho ani pouštět ven s manželem samotné..byla jsem na něm závislá 😅
Tu velkou lásku k mladšímu pořád čekám..myslím, že to přijde časem až začne projevovat city i on mě.

Tak snad své děti milujete stejně...tak si nedělám děti když knim necítíte lasku

@zuzibuzi tady přece nepadlo slovo, že nějaké dítě nemilovane 🤷‍♀️

Miluju všechny tři ale každého trochu jinak. Každý je jiný, povahově, zažila jsem s ním jiné věci, každý je v jiné vývojové fázi, s každým jsou lepší okamžiky a náročnější..Jsou to osobnosti, odlišné od nás.. s jedním si sednete, rozumíte víc než s druhým ..jeden je vám bližší už od miminka, s druhým je to složitější, ale zase je super jako starší..Miluju je všechny, mám o ně starost, pečuju o ně, snažím se, aby se měli co nejlíp, aby byli spokojení, mazlíme se..

@zuzibuzi a to odvozujes z čeho? To tu nikdo nepíše,že své dítě vůbec nemá rád.

Ano, na vztazich- jak partnerských i s dětmi se musí pracovat. A pokud nám jedno dítě přináší víc potíží, nepříjemností, diskomfortu, je náročnější se s ním cítit eufemicky. Se starsim dítětem uz člověk něco zažil, ten vztah budoval, tady teprve začíná a možná s horšími "startovními podmínkami". Ostatní lidé nám jsou také bližší více či méně podle svých povah a zájmů a to prostě podle mě platí i u rodiny. Neznamená to, že je nemilujeme, jen prostě nám je někdo bližší. Já se s nimi postupně učím zacházet, s každým jednat trochu jinak podle jeho povah, s kazdym dělat něco jiného podle jejich zálib. A je vám mnohem příjemněji s někým, jehož záliby se shodují s vašimi.