Jak žít se strachem, že "se něco stane". Máte radu?
Ta dnešní tragédie v Ostravě mě přiměla založit tuhle diskuzi. Odjakživa jsem byla posera a bála jsem se o sebe, nedělala jsem žádné kraviny, vyhýbala se adrenalinovým sportům a nikdy ani neměla žádný úraz. Vždycky jsem si přesně uměla představit, co se může stát. Bohužel jsem i vždy byla velký konzument filmů a špatných zpráv a to mě také myslím zformovalo do mé dnešní podoby 🙂 Mám dvě malé děti a od jejich narození žiju v neustálem strachu. Ne v takovém tom běžném, rodičovském, ale pořád se mi ty myšlenky honí hlavou, že jim někdo ublíží, že se něco stané mně a nebudu je moct provázet životem. Nežiju v bublině, vím, že svět není o nic horší než byl dřív, že ten obrovský tlak na nás vyvíjí média, když o každé nehodě se hned všude píše. Ale já prostě nedokážu přijmout ten běh osudu, že co se má stát se stane. Tolik toužím po životě, jsme tak štastní a já si pořád říkám, čím jsem si to zasloužila, že se někomu stávají špatné věci a nám ne. Mám pocit, že je to jen otázka času, že se nám něco špatného určitě taky musí stát..... Na druhou stranu si ale myslím, že to není úzkostná porucha, nebo podobná diagnóza. Funguju normálně, jsem naopak i velmi veselý a pohodový člověk. Ten strach mě neomezuje do té míry, že bych nesedla do auta, nebo nepodnikla něco, co opravdu chci. Ale pořád ve mně to je, běží mi ty myšlenky hlavou každý den. O víkendu jedeme na výlet a já už mám v sobě, proboha snad se vrátíme a nic se nám na dálnici nestane..... A sice mě ten strach neomezuje v každodenních činnostech, ale i tak je to strašně vyčerpávající, protože jako bych z každé radosti měla jen půlku. Něco si naplánujeme, těšíme se a ve mně už začíná zrát ten hnusný pocit - dočkáme se toho, nestane se nám nic? Tolikrát už jsem vystoupila z metra, protože se mi někdo nezdál, nebo jedu v autobuse a koukám po lidech, jestli někdo nezačne střílet...... Připadám si jak blázen, chtěla bych to dostat z hlavy. Nemyslím si, že bych potřebovala léky, spíš radu jak ten svět a život přijmout, užívat si ho a neřešit, co se může stát..... Moc všem děkuji za komentáře.
Úzkost bych řešila s psychologem, kde strachy rozeberete, naučíte se, jak si ulevit.
@not_blond Aktuálně v ničem...v různých podobách tím trpím už od dětství, v 10 letech jsem se bála, že dostanu rakovinu a umřu. Jen ten strach se po porodech víc přesunul ze strachu o sebe na strach o moje děti...měla jsem i akutní problémy - panické ataky a deprese, s tím mi pomohl psycholog a psychiatr, ale s tou chronickou formou, kterou mám celoživotně a kterou popisuješ v textu, s tou si moc poradit neumím. Úzkostná porucha může vypadat různě...jinak ofiko diagnózu mám "úzkostně-depresivní syndrom".
Taky neporadím, mám to stejně a dost podobné, jako máš ty 🙂 Já mám hodně strach o manžela. Když ráno sedá do auta a jede do práce, venku je třeba námraza, tak si říkám "a co když se mu něco stane a už se mi nevrátí?". Nebo když jsem byla těhotná, tak jsem měla strach jezdit autobusem. Jednou jeli dva cikáni a hádali se kousek ode mě a já měla takový strach, že něco udělají mně nebo miminku, že jsem radši vystoupila a jela dalším. Když jedeme i s malou k rodičům, tak se mi honí hlavou "co když se teď všichni vybouráme a my jako rodiče umřeme, co bude s naší holčičkou?". Taky si nepřijdu jako případ pro psychologa, žiju úplně normálně, umím se radovat s běžného života. Ale přepadají mne tyto myšlenky a na jednu stranu jsem "ráda", že existují i další lidé, co to mají stejně..🙂
Ahoj, asi bych ti doporucila omezit media - fcb, tv, radio. Media totiž krmi lidi hlavně spatnymi zoravami, protože jsou tak nejak "zajimavejsi" pro divaky, ctenare, uzivatele sociálních sítí. Pak to vypadá, že je všude ve světě jen zlo a zase zlo. Neni to pravda, jen neni štěstí tolik prezentovano. Doporucuji velmi to omezit. Budes šťastnější a uvudis, co je v životě radosti.
Ale rozumím ti, ja mam takove obavy pri jizde autem. At uz ridi kdokoli.
Já myslím, že je hrozné klišé a zkreslená představa, že klienti psychiatra nebo psychologa jsou podivná individua v nepraném vaťáku, která si cosi mumlají při vybírání popelnic. Naopak, zkusta jsou to hezké upravené dámy a páni v oblecích. To není o nezvládání běžného života, psychiatrická dg. Není jen schizofrenie nebo nějaká katatonická deprese, jsou to i běžné problémy podobné tomu tvému. Je to vlastně podobné, jako bys řekla, že tvoje vysoká hladina cukru nebo vysoký tlak ti nebrání v normálním životě, tak to neřešíš.
Nejsem psychiatr, jsem intenzivista, takže schopnost ve všem předvídat strašné problémy a být připravená je řešit je u nás velmi cenná a ceněná vlastnost, ale přesto, že hledání problémů mám defakto v popisu práce, tak tohle nemám. Ani s narozením dítěte.
To, co píšeš, by mě v životě obtěžovalo a řešila bych to s psycchologem.
Mám to stejně, je to prostě jedna z vlastností, kterou jsem podědila. Nikdy by mě nenapadlo to řešit s psychologem, protože si nemyslím, že jsem úzkostná a paranoidní – to ostatní jsou příliš lehkovážní. 😀
Asi bych to rozebrala s psychologem, není žádná ostuda se s někým studovaným poradit a rozebrat situaci. Já jsem aktivní řidič auta, vím jak se jezdí,vím jak jezdí ostatní,když se potkám s blbcem ať již se svátečním řidičem,důchodcem nebo zfetovaným magorem, je to bohužel každodenní záležitost která se může stát,ale taky nemusí. Je potřeba se naučit strachu čelit, protože kdybych se strachu poddala, tak budu doma sedět a nikam nebudu chodit-může mě srazit auto, můžu spadnout ze schodů, nebudu mít doma prací prášky-kdyby náhodou se k němu dostali děti, nože, kdybych se náhodou já nebo děti řízli, apd. Strach je okolo nás všude, ale jde o to nepoddat se mu. Takže já jezdím autem,chodím po schodech.Bydlím v paneláku a nepřestanu tady bydlet jen kvůli tomu,že může být výbuch plynu stejně jako na Slovensku.Pokud strach omezuje život, což u tebe je,tak by to bylo potřeba řešit.
@veronikav31 To já ale právě vytyčuju, že mě ten strach neomezuje, abych ty věci nedělala. Ale neustále o tom přemýšlím a deptám tím sama sebe.
Omezit ty média. Když ti to nedělá dobře.
@not_blond zase z mého pohledu třeba definice bolesti je mimo jiné taková, že je to, co pacient označí za bolest. Úplně analogicky bych to brala tak, že problém je to, co pacient označí za problém. A podle toho, co píšeš, to jako problém, který tě nějak trápí a proto si zaslouží se vší úctou a vážností řešit. Za svojí praxi jsem viděla tak nepravděpodobné věci s naprosto devastujícími důsledky, že kdybych si vždycky měla zanalyzovat všechna myslitelná nebezpečí daného počinu, muselo by mi hrábnout.
Taky tohle prožívám. Vždycky jsem to měla...teda po narození dětí,ty obavy o ně. Aby se něco nestalo až pojedou tam a tam,pořád jsem je kontrolovala. A u mě opravdu k tragédii došlo. Od té doby je to ještě horší. Pracuji s tím a užívám bylinné preparáty na nervy. Moje lékařka mi doporučila knihu Život samá pohroma, tak se jí chystám koupit a nastudovat.
Mám to také, ale neporadím 🤷♂️
Přestat číst, co se kde děje apod. Pokud teda nechceš jít za odborníkem. Mě to konzumování téhle a tamté tragédie docela ovlivňovalo, tak jsem s tím sekla a neřeším to. Když nevíš, tolik tě to netrápí a nemáš úplně potřebu o tom přemýšlet. (Přestala jsem po té, co tady chlap zabil dítě a prarodiče jedoucí do porodnice podívat se na vnouče/sourozence (naboural do nich). Měla jsem pak strach nechat malého jezdit s kýmkoliv v autě.)
Pochopitelně, pokud žiješ v Praze, je to asi trochu jiné, než v menším městě - není tam tolik cizinců apod. ale třeba idioti nerespektující rychlost apod. jsou všude.
Mám to podobně a mám spíš pocit, že jsem normální a ostatní jsou lehkovážní. V běžných činnostech mě to neomezuje, ale nikdy bych třeba nešla v noci někam sama apod. Média téměř nesleduji, co se týče tragických zpráv. Ale pokud se podívám po okolí, tak v každé rodině je něco: postižené dítě, úmrtí po nehodě, úmrtí po nemoci, ať už dospělých nebo dětí, těžké ublížení na zdraví. Člověk si někdy říká, že není možné, aby ho nic z toho nepotkalo.
Tyhle věci musí člověk umět vytěsnit z hlavy.. Ale ne vždy se to 100 % daří.. Podle toho, co se děje, tak by člověk nesměl ani vylízt ven z domu, aby se nestala nějaká katastrofa.. A ani tím by člověk nezabránil tragédii (viz vybuchlý dům nedávno)
Nekoukat na televizi, nečíst internet, protože zprávy tohoto typu se na nás valí každý den. Samozřejmě, že to co se stalo dnes je tragédie..
Tímhle si to akorát na sebe nebo rodinu privolate,nechte si pomoct,musí to být ohromě stresující živiot,já už jsem dnes taky posera,ale to jde spíš s věkem,ale předtím jsem vedla zdrave bláznivý život,tak jak to má mladý člověk.mit....Damozrejme strach i děti je věc druhá ale trpět strachem a paranoiou je rozdíl...
@not_blond Jako bys psala o mne, taky jsem 90% sveho zivota takhle "realisticka" a ano je to dost vycerpavajici. Z metra vystupuju aspon dvakrat za mesic, na hristi narozdil od spousty jinych rodicu triletaka nespustim z oci, protoze si dovedu zive predstavit jak ocucaca injekcni strikacku nebo si zlomi pater, nesnasim jezdeni na dovoleny, protoze pri cestovani clovek snadno umre atd. Ale je par veci, ktere mi pomahaji se moc netrapit, treba te neco z toho zaujme, ale varuju, moje snaha sama sebe uklidnit vychazi taky z toho ze retezu utrzeneho realismu, tak te mozna jeste vic vydesi...
- pomaha mi vedomi, ze ackoli je muj pohled na svet urcite realisticky, tak je pro me i moje blizke nevyhodny. Ten strach, stres, neschopnost si uzivat plne radostne chvile... to vsechno vede ke spatnym koncum spolehliveji nez lehkovaznost a naivita ostatnich lidi. Tahle super pesimisticka myslenka mi pomaha na svem "realismu" tolik nelpet.
-pomahaji mi vzpominky na chvile, kdy jsem byla schopna se od svych (asi realistyckych) obav odprostit, treba kdyz jsem prevcirem mela horecku 39°, to byla pohoda, skoro zadny myslenky v hlave 😀 Kdyz si vybavim ten pocit klidu v hlave, tak jsem s trochou stesti a vule schopna se do tohodle zadouciho lehkovazneho stavu dostat.
-statistika a pravdepodobnost: pomaha mi si treba spocitat, jak pravdepodobne je, ze kdyby nekdo vyhodil do povetri 1 vlak metra, a ja zrovna ten den jela metrem 3 stanice, ze budu zrovna v te souprave vyhozene do povetri. Nebo si v duchu porovnat kolik lidi zemrelo pri tom ci onom nestesti, ktere me aktualne vydesilo a kolik jich dnes umrelo celkove, nebo na infarkt...
- pak mi taky pomahalo zustat jen u te myslenky a nepripojovat si k tomu emoce, neprozivat to tolik.
-a v horsich obdobich proste nectu noviny a nesleduju zpravy, presne jak uz tu lidi radili.
Potiz je, ze od te doby, co mam deti, cast tehle triku nefunguje, tak dobre jako driv. Proste je snazsi si rict "cesta na nakup znamena mnoha rizika, ze umru, nebo zustanu trvale nvalidni, ale tak co no, riskovat to musim, a nema cenu se tim trapit." kdyz je clovek sam, nez kdyz ma manzela a deti a zacne se strachovat o ne. Cestu, jak se smirit s tim, ze by mi mohl osud vzit moje deti, a jak prestat tak moc prozivat, co vsechno by se jim mohlo stat, stale neuspesne hledam.
Mam to taky tak a snad kazdou spatnou udalost, o ktere se dozvim resim, premyslim nad tim a lituji rodiny, kterych se to tyka..do toho mam strach z migrace nebezpecnych lidi...pripadam si nekdy fakt jako blazen. Drive jsem tohle tak moc neresila, prislo to az s detmi, proste se taky bojim o ne a jejich budoucnost...Co mi vsak pomaha je opravdu nesledovat televizi a taky uvedomeni, ze nasi predci meli mnohem tezsi zivot nez my, zazivali bidu, hlad, valky, epidemie apod. a museli s tim vsim zit a prezit..a tak si rikam, ze se mame opravdu dobre, at jsem za to vdecna, ze to nebyla samozrejmost a i kdyz mame kolem sebe ruzne nebezpeci a nastrahy, neni zdaleka takove jako drive
@drep ohledně mediciny a zdraví deti to tak taky nemam, jako pediatr bych se z toho mussla zblaznit. Opravdu nevidim za každou horeckou mych deti meningokoka... Nevidim za kazdou bolesti bricha hned apendicitidu atp. Ale znam par takovych lekarek, nechtěla bych byt jejich dítě 🙂
Jinak uvědomuju si, že to hodně pramení z těch negativních informací, které vstřebávám. Ale těžko tomu odolávám, si něco nepřečíst, když vidím titulek. To by se člověk musel úplně odpojit z online světa a to už asi teď nedokážu, obzvlášť když sedím v práci ceý den u PC.... A zní to hrozně, ale kolikrát si hledám v těch zprávách nějakou útěchu, jakože mrtvý kterého našli se zabil sám, nebo auto, které havarovalo bylo nějaké malé, nebezpečné, zkráta něco, díky čemu bych si mohla říct, to by se mi nestalo..... magor no 🙂
@not_blond Mám to dost podobně. O sebe strach nemám, ani o manžela nebo dospělé členy rodiny. Co mám děti, zažila jsem na vlastní kůži ten strach, kterého se nikdy nezbavím, který je do určité míry potřebný k přežití. Jde ale o tu míru. Asi bych to napsala tak, že nejdu něčemu naproti. Nechodím s malými dětmi do obchoďáku, proč, nemám ráda, když je venku zima, vevnitř teplo, a taky, co z toho mají..dvouleťák naprosto nic. Dávám na ně dost pozor, vždy je oblékám úměrně situaci, vybírám nejlepší potraviny, doplňky, mají vždy čepici na uších.
Memento mori, pamatuj na smrt, den, kdy můžeme být povoláni přijde jako zloděj. Proto je potřeba být připraven. Ne někdy, ale hned. Čas, který je nám dán, to není k užití, ani přežití...to je boj dobra se zlem, které má různé líbivé kabátky...a je teď o proti minulosti neuvěřitelně nečitelné. Nežiju s nikým v nepřátelství, co se dalo urovnat, jsem urovnala, prosila jsem, abych poznala, co jsem udělala špatného, litovala jsem, vyznala, přijala pokání, kdo mě nemá rád, tomu přeju požehnání, nepotřebuju jeho vůli k tomu, abych se řídila svojí cestou.
Každý den žiju ve stínu sestry smrti, s vědomím, že nad tím nemám moc, tak se tím nemá cenu trápit. Děti objímám, líbám, hladím a každé ráno i večer jim dělám křížky na čelíčka.
Vlastně se není důvod bát něčeho, co ohrožuje tělo, ale spíš duši...a to není vůbec tak daleko, ale je to v nás, podléhání různým svodům těla, lpění na jídle, věcech, nenávist, závist, materialismus, lhostejnost,..
Vlastně všichni bychom jinak skončili ,,špatně", někdo s rakovinou, někdo zastřelený, ale pro mne je naděje v něčem, co přesahuje omezené lidské vnímání a smrt je jen brána.
@not_blond
Tak já bych v první řadě omezila veškeré zdroje těchto katastrof, oni to strašně rádi "nafouknou" a pravda je někde napůl (TV/internet/rádio) a snažila bych se být co nejvíc v pohodě, myslet co nejvíc pozitivně, protože tohle je pro tebe zbytečně stresující, kór když máš malé děti... A že se mi to lehce mluví? již více než 5let žiju s tím, že se manželovi může cestou do práce něco stát, jezdí přes 500km daleko, jenže já si ty katastrofické scénáře prostě nepřipouštím, to bych jinak byla zralá na "cvokaře" snažím se prostě vytěsnit negativa té cesty a jsem ráda, když mi volá, že dojel...
A jinak kdybych si to měla tolik připouštět jak píšeš, tak sedím doma "třesu se jak Alík a čekám na zubatou, kdy si pro mě příjde" a raději nevycházím ani z domu, protože i venku na chodníku se přece může něco stát...
Mně pomohlo si uvědomit, že moje děti umřou (se svou vlastní smrtelností jsem teda srovnaná už dávno). Jediné, co já chci, je, abych umřela první. Když jsem si to takto řekla, nějak se mi to spojilo, jak je to vlastně pošetilé (i když legitimní) přání. Co je vlastně těch našich pár pozemských let proti celé věčnosti?
Jinak myslet na to, že manžel nebo děti se třeba už nevrátí, mi připadá normální. Ano, nevíme dne ani hodiny. Proto je dobré se vždy rozloučit, udobřit, carpe diem. Smrt je prostě součást života.
Mám to stejně - bohužel ale neporadím co s tím. Já tedy úzkostnou poruchu mám.