Mimi nemusí nikdy přijít - dá se s tím vyrovnat?

@ewik84 Mně asi nejvíc vadí ta nejistota, prostě radši vědět 100%, že dítě nikdy nepřijde, než pořád doufat, co když už to tentokrát vyjde/vyšlo a pak zase jen další zklamání. O adopci taky neuvažujeme, nechceme ani darovaná vajíčka/spermie.

@trefulka Podle mne, pokud se to fakt nepovede, bude nejtěžší přecvaknout si to vše v hlavě. Smířit se s tím, že zrovna my budeme ten bezdětný pár. Najít si jíný společný životní cíl.

No právě, byť by byla šance jen jedna promile, pořád člověk doufá :/

@trefulka jsme na tom podobně, snažení 4 a půl roku, všechna vyšetření v pořádku, za sebou máme 3 IVF a řadu IUI. "Dílčí úspěch" byl - těhotenství po 3. IVF, bohužel skončilo v 9. tt. U mě už to smíření přišlo, možná tomu dopomohlo naše rozhodnutí podat si žádost o adopci (ale trvalo mi pár let než jsem k tomu dospěla, manžel nebyl proti nikdy, já to zarputile odmítala) 🙂

@alenka_p To chápu, já jsem k adopci zatím nedospěla, resp. partner adopci zamítl rovnou. Takže tudy se nejspíš nevydáme. Jak jste s celým adopčním procesem daleko?

O mimčo jsme se snažili 5 let, 2 IVF-ani jedno úspěšné, iui nám nedoporučili-partnerův špatný spermiogram. Pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že miminko prostě mít nebudeme. O adopci ani dárcovských spermiích jsme ani neuvažovali.pomalu a jistě se blížily čtyricetiny, takže jsem si řekla dost, nějak to prostě zvladneme jen ve dvou a brzy jsem našla vytoužené //. Teď už mám 8 měsíční holčičku. Všem dlouhodobým snažilkám držím palce

Holky, moc vám přeji, aby se vám povedlo být šťastné, ať už budete mít vlastní dítě nebo ne. Ve svém okolí mám několik maminek, kamarádek, které otěhotněly právě ve chvíli, kdy to jak se říká vzdaly a nechaly to být. Prostě to pustily, uvolnily se a najednou to bylo. Vím, že je to těžké, když jste v tom kolotoči snažení tak dlouho, ale pokud už nic jiné nezabírá, tak tohle je další naděje pro vás. Držím palečky!

Ještě jsem si vzpoměla na tuto paní. Napsala knížku "Proč k nám miminko nepřihází". Nečetla jsem tu knihu, ale ráda si čtu její horoskopy a komentáře na stránce. A často jí tam maminky děkuji, že už konečně otěhotněly, tak třeba pomůže i vám. 😎

https://www.facebook.com/pages/Wahlgrenis/115179315220237?fref=ts

@trefulka no teprve celkem na začátku, momentálně absolvujem přípravy a čekají nás psychotesty 🙂

My jsme se snažili 7 let, jendou jsme potratila, po sedmi letech snažení a dvou a půl letech od podání žádosti jsme dostali do adopce desetiměsíčního Adámka, byl to naprosto krásný a nepopsatelný pocit, když jsem konečně mohla jít do krámu a koupit věci na miminko a ne je jen smutně okukovat, koupit si kočár a prostě se těšit 🙂 Malej je zlatej, fakt miláček rodiny, naše štěstí, milujeme ho, ale přiznám se, že občas se přistihnu, jak si říkám, jaké to je vůbec být těhotná, když roste to miminko pod srdcem, jak by asi vypadalo "naše" miminko, komu by bylo podobné....takže prostě ať se člověk snaží sebevíc, pořád to někde "vzadu" asi zůstane...

Ahoj holky..nevim, jestli vam nevadi, ze pisu, mne podobne pribehy dodavaly nadeji, tak treba i nektere z vas muj pribeh doda nadeji. My jsme cekali sedm let na miminko, nejprve jen snazeni doma, v lednu 2010 jsme poprve navstivili CAR Reprofit Brno. Prvni dva pokusy nic. U tretiho pokusu jsme se dohrabali k hcg 160, po ctvrtem neuspechu jsem myslela, ze uz to dal nedam, chtela jsem zmenit centrum, nakonec jsem zustala verna reprofitu..paty pokus jsem konecne otěhotněla, v 9.tydnu prestalo bit srdicko. Byla jsem na dne..jenze clovek se proste vždycky musi nejak sebrat a jit dal..18.12. jsem sla na sesty pokus..a ted se mi vrti v brise nase holcicka. Tehotenstvi mam velmi komplikovane, vsemozna rizika, urcite porodim driv..ale verim, ze uz to dame, kdyz jsme se dostaly az sem.
Moc vam preji abyste se dockaly..cesta je dlouha, trnita, nekdy strasne bolava..nevim, jaky zazrak pomohl mne. Myslim, ze mi pomohla hysteroskopie. Nevim..kazdopadne trpelivost se vyplatila, i kdyz to bylo nekdy strasne tezke..drzim pesti, at i u vas se co nejdriv podari a posilam neco pro stesti..

Holky, nezoufejte, moje známá otěhotněla po 7 letech snažení, doktoři jim vzali poslední naději s tím, že miminka se zřejmě nikdy nedočkají. Za nedlouho potom našla dvě //, šok obrovský. Takže dost často to je prostě v hlavě, i když nevím, co s tím, protože mě je jasný, že nejde na to nemyslet. Ale vím, že někomu pomohlo vzít si štěnátko, nebo jiné zvířátko a díky tomu mají krásné děti, asi bych taky zkusila. 😉

@mandala Chapu, ze to myslis dobre, ale opravdu myslis, ze nekoho uklidni, kdyz si precte, ze nejaka cizi zenska po dlouhe dobe otehotni a jeste ty rady cist od nekoho, kdo ma tri deti. No nevim. Kdyz jsem timhle prochazela ja, tak zrovna tohle me napul rozzurovalo a napul srazelo na kolena. Pro kazdou zenskou je dulezite, ze ona to dite neceka, ze je tehotna pulka vesnice je spis k vzteku.

@trefulka Zkusila jsem si slaby odvar toho, cim prochazis. Ma to jedine reseni a jedinou lecbu a tou jsou dve carky. Po nich neskutecne rychle zapomene kazda na tohle peklo. Jak bych se vyrovnala s tim, ze neprijdoz nikdy, si neodvazuju ani predstavit. Preju hodne sil.

Ještě jedna věc...zatím jsem nikdy u sebe // neviděla. Takže zatím jsem se vždy jen vyrovnávala s tím, že zase nic. Ale vím, že pokud někdy najdu // a pak o mimčo přijdu, tak to bude ta věc, která mě definitivně srazí na kolena.

@trefulka zkusila jsem iui, ivf, problem nenalezen, po 8letech jsme sli do adopce a ted, 4 roky od podani prvni zadosti mi tady spi jeden trilety a lita druhy rok a pul stary....oba mame od miminek.... kdybych vedela to, co vim ted, nikdy bych se roky netrapila a sla do toho rovnou. Chapu, ze kazdy ma pravo na svuj nazor, ale pokud by si partner stal za svym, ja kvuli nemu mela nicit svoje telo a svoji dusi a nic...dala bych mu sbohem. Je to asi dost radikalni, ale bez deti si zivot neumim predstavit.

Nevzdávejte to!!!! Pokud to jen trochu jde, zkuste na čas vypnout, cestovat, studovat....cokoliv. To jediné mi trochu pomáhalo nemyslet n to, že zase nic....
Dočkala jsme se po 11.letech.
Říká se, že miminko přijde, když vycítí, že jsou řidiče připravení, uvolnění, klidní...

Vím, zní to jako levné kecy, ale mně to prostě pomáhalo, no 😅

@heduska82
já bych do adopce sla jiz davno, stejne jsem vzdy k vlastnim detem chtela i adoptovane. Kdyz jsme se o tom s manzelem ze zacatku mluvili, nebyl proti. Ale pak, kdyz mi bylo 30 let a chtela jsem zacít vybehavat adopci, tak najednou obratil a rekl, ze do adopce nikdy jit nechce. Takze jsem si rekla, ze pujdem jeste do tech dalsich dvou pokusu na IVF a pokud to nedopadne, tak nas pak bude cekat vazna debata :(

@ewik84 jako ja si neumim predstavit ani rozvod z tohohle duvodu ani zivot bez deti. Ale hlavne bych si to zbytek zivota vycitala, vsude na to narazis, okoli resi deti, jejich zivoty, vnoucata....a ty nic, jen vzduchoprazdno a co si budeme povidat, nikdy bys to partnerovi neprestala vycitat . A drive nebo pozdeji by to stejne vztah rozbilo. To je vec, ktera se neda vymazat, necim vytesnit, nahradit.... jinak ja adopci roky odmitala, ale pak mi po poslednim ivf bylo tak zle, ze jsem rekla dost. Musela jsem si k tomu proste dojit. Navic pozor na to, aby se nekdo druhy do adopce nutil, to taky obvykle neklapne.

Tak já přidám příběh mojí maminky 🙂 Když se s taťkou brali, bylo jí 24 a taťkovi o rok míň. Všichni jejich sourozenci měli děti, takže je ni nenapadlo, že zrovna jim to nepůjde. Snažili se dlouhých 15 let! Prostě to nešlo a nikdy se vlastně nepřišlo na to, proč. Mamka nemohla vůbec otěhotnět. Jezdila po různých vyšetřeních, do lázní... Tehdy byly metody umělého oplodnění ještě v plenkách, takže jim prostě nezbývalo, než doufat. Mamka už uvažovala o adopci, taťka o ní nechtěl ani slyšet - věřil, že se jim povede vlastní miminko. Když bylo mamce 38, řekla jí tehdy její gynekoložka, že zbývá poslední naděje - doporučila ji na kliniku v Ostravě (tehdy tam pracoval MUDr. Uzel, který má přímou zásluhu na tom, že jsem na světě 🙂 ). První IUI nevyšlo, druhé se povedlo - a tak jsem na světě 🙂 Takže nezoufejte, vždycky je nějaká naděje 😉 Moc vám všem držím pěsti, aby se vám taky zadařilo a byly jste šťastné maminky!

@ewik84 srazi, ale zase se zvednes a budes to chtit zkouset dal, budes znovu chtit zazit ten pocit, ze jsi tehotna..ale lepe na spatny scenar nemyslet. Je to zvlastni, ale ja i kdxz jsem nasla dve carky po patem pokusu, tak jsem uvnitr stejne nejak intuitivne citila, ze to nevyjde. Kdyz bylo srdicko, zacala jsem doufat, to ano, ale kdyz mi rekli potom, ze nebije, neprekvapilo me to. Ano, byla jsem psychicky v haji, ale nebyla jsem prekvapena. Brecela jsem i v nemocnici na prijmu, na pokoji pred zakrokem..a tam me vzpamatovala pani, co se mnou lezela, ve 20.tydnu ji zjistili downa, tak sla rodit mrtve dite..to me z moji bolesti probralo, to vedomi, ze ona je na tom mnohem hur a snasi to statecne. Dalo mi to sílu planovat dalsi pokus a byla do nej cela zhava. Tesne predtim jsem se ale sesypala, sileny strach, ze se to bude opakovat..dnes jsem rada ze jsem sla. To cekani trvalo strasne dlouho, stalo nas to taky dost penez, nervu, vseho..ale je mnoho holek, ktere na tom byly hur nez ja a dockaly se..to mi davalo silu. Hlavne se nevzdat..i kdyz uz jsem taky mela namale a chtela skoncit..dnes jsem rada, ze jsme vydrzeli.

@78marcela me zase bylo neskutecne lito penez na neco tak nejisteho jako je ivf, radeji je pouziju pro nekoho konkretniho kde vidim, ze to ma smysl. Mam jednu otazku, kde na tolik pokusu berete penize? Nas jedno ivf s transferem a jeden ket prisel na 36000 a to nam nebyl zjisten problem. Popravde netusim, kde bych na to brala...

@heduska82 no trvalo to pet let. Oba chodime do prace, mame prumerne platy, coz se da. Jsme skromni,za nic moc neutracime, nekourime, nikam moc nechodime..Ja delala dost navíc, na soukromo, taky to dalo nejake penize..co se nasetrilo, slo do ivf. Dlouho jsme nebyli na poradne dovolene u more, vzdy jen na par dnu na Slovensko, nebo u nas na kola..
Ja to zkusit proste musela. Nechtela jsem si vycitat, ze jsem neudelala vse co bylo v mych silach. Ano,nejiste to bylo.
Pro me jsi statecna. Ja bych se do adopce nikdy nepustila, nemela jsem na to odvahu.

@nov777 No tak já teda nevím, to mám psát o těch, kterým se nikdy nezadařilo a jsou ve 40 letech bezdětní ? To bych asi moc nepovzbudila... 😒 Já chci dodat naději, že i tam, kde to vypadalo stejně beznadějně, se nakonec povedlo, nebudu přece psát : Vzdejte to, je to marný, Mána od vedle taky neotěhotněla ani po 10 letech ☹

@mandala Chtela jsem tim rict, ze clovek bez osobni zkusenosti by se k takovym tematum nemel vyjadrovat vubec. Rozumim tomu, ze se snazis povzbudit, ale nemyslim, ze to ma ten ucinek, ktery zamyslis. Asi tak jako rady o tom, jak je potreba dat se psychicky do pohody, jet na dovolenou a nemyslet na to 😉

@trefulka snažila jsem se o dítě cca 5 let. Prošli jsme vším - hormony, 2x IVF, psycholog, léčitel, laparoskopie, hysteroskopie, bylinky, imunologie.... ani si už nevzpomenu, co vše jsem podstoupila. Chyba byla na mojí straně, přítel byl zcela v pořádku. Nakonec to náš vztah nevydržel. Zůstala jsem v 34 letech sama s hrůznou představou, že už to prostě nestihnu.

V 35 letech jsem potkala mého současného manžela, který už měl dvě děti z předchozího manželství. Neskutečně mě to uklidnilo a smířilo. Přestala jsem se bát, že mě muž opustí, pokud mu nedám děti (což s bývalým byl další velký stres kromě toho, že nebudu mít děti), sblížila jsem se s manželovými dětmi a brala to tak, že přece jen aspoň trošku děti mít budu. Po třičtvrtě roce lásky a štěstí jsem zjistila, že jsem těhotná. A to už jsme byli objednaní do CAR. Narodila se nám holčička. Od té doby jsem otěhotněla ještě dvakrát, vždy přirozeně. Jedno těhotenství nedopadlo, druhé uvidíme. 🙂

Takže za mě, ač u dlouhodobých snažilek je to nenáviděná rada, je nejdůležitější se uklidnit, smířit se, zaměřit se jinam.

Vím, že procházíš peklem, ale nic není ztraceno, znám spoustu dlouhodobých snažilek, kterým už skoro nedávali naději a nakonec otěhotněly přirozeně. Držím palce!

@78marcela tak my taky vydelavali, dovolene zadne, penize se cpali do domu a kolem nej stejne jako ted, ale proste v okamziku, kdy neni nikde objektivni chyba, mi to prislo jako mrhani penezi. Fakt, ze jo. Co ja bych tehdy dala za nejakou diagnozu, ktere by se dalo chytit nebo to na jejim zaklade uzavrit. A statecna si nepripadam. 🙂 Ono totiz posledni dobou se stejnou merou rozrusta pocet paru pro adopci stejne jako pred lety k ivf. Mela jsem v zasade na vybranou-bud zustaneme bez deti, nebo to zkusime takhle. Tak jsem se upnula na web o adopci a v okamziku, kdy jsem prvne vlezla na socialkupro informace, ze me vsechny ty letite stresy spadly a ja proste vedela, ze budu mama, jen trochu jinak 🙂 Ale tohle se musi zazit stejne jako prirozene tehotenstvi, neplodnost....je to neprenosna zkusenost a pocity. 🙂

@heduska82 tak my nemuseli tolik vrazet do baraku, meli jsme kazdy svuj byt. Pritel da se rict zdedeny, ja velmi slusne bez hypoteky koupeny kdyz mesto privatizovalo. V tom jsme meli stesti. Hypoteka ukousne z prijmu strasne moc. Muj byt se loni prodal, bud se koupi vetsi byt nebo se zacne stavet, to se jeste rozhodneme casem.
U nas bylo chybou to, ze ja mam PCO, v podstate nemam ms, tudiz zadna ovulace a nemoznost prirozeneho otehotneni. Doktorka mi rekla, ze si to proste musim vychodit, ze nekdo na to otehotni hned,nekdo ne. Za tu radu jsem ji nesnasela, chtela jsem at neco delaji, jaky vychodit, co to je za blbost..jenze mela pravdu.
Ano, statecny, ja se bala proste tech genu, mozna je to blbost, co rikam, ale proste to tak citim, takze pro me jsi statecna. Ja uvazovala o pestounske peci, ale ne o adopci. Strach byl vetsi.

Pod dovolíte podělím se o příběh mých rodičů z dob dávno minulých, kdy umělé oplodnění bylo v plenkách. Brali se brzo, mamce bylo 19, tátovi 24, dítě chtěli nešlo to. Táta měl známé lékaře, všechno marné, vyšetření a další a další, pokus o umělé oplodnění 0. 12 let čekali a doufali, čekali na ms, která nepřijde, nic, zlomilo se to prý ve chvíli, kdy máma přišla s tématem adopce. Otec razantně odmítl a pronesl prý toto (upozorňuji, že nejsou nijak moc věřící) "Když si to pán Bůh nepřeje, zůstaneme sami." Máma to vzala jako konec snažení bylo jí 31 a v tu dobu podle doktorů byla na těhu stará, vzdali to a za rok v mamčiných 32 letech (i když si doktoři tehdy ťukali na čelo) jsem se přesně v den tátových 37. narozenin narodila já. Tak to jen tak pro povzbuzení a ujištění, že naděje je vždycky. Držím vám všem palečky.