Jsem už totálně v háji z toho co furt řešíme s dcerou. V říjnu jí budou 4r. Ve školce šlape jako hodinky, hodná, poslušná, spolupracující... doma neskutečný peklo. Umí být miláček, je hodně chytrá, upovídaná a přátelská. Ale přijde mi že náš vztah selhal. Což mě neskutečně bolí. Byla vytoužené dítě a já každý den zažívám tu nejistotu, že nevím co se tak pokazilo, že se vůči mě tak chová. Vůbec mě neposlouchá, nemá ke mě žádný respekt, řve na mě, neustále se hádá, neustále musím k něčemu přemlouvat. Dneska venku mě maminka od holčičky ze školky od naší malé říká..to se takhle chová normálně?? Nevěděla jsem zda brečet či se smát. Ano chová! Za celou dobu jsem nenašla způsob jak s ní fungovat po dobrém a už jsem tak zoufalá, že jsem snad neměla mít děti.
Milionkrát můžu říct že nemá něco dělat (většinou věci při kterých si může ublížit) a stejně je udělá. Když se ohradim protože to je prostě moje hranice, že to dělat nebude.. stojí naproti mě, řve na mě že to dělat bude a taky to udělá. A to je snad milion hádek denně.
Když jí řeknu že se zlobím začne na mě řvát že se zlobí ona. Ok, budu se s ní o tom bavit ...ale k čemu aby za 5min na mě řvala znova.
Když jí o něco poprosím (podat hadr, kapesník...cokoliv) totálně neochotná.
Když něco chce tak místo aby řekla prosím.... Začne dej mi, udělej, prodej... No ne a resim, že takhle ne. Na což tónem (totálně mě otravuješ matko) řekne, prosiiim dáši to.
Spolupráce na bodu mrazu snad ve všem ( hygiena, jídlo, spánek, hra....). Nenechá si nic vysvětlit. Koupím novou hru s nadšením že bude sranda a opět řeším 💩💩.
Často mi říká že mě nechce, že mě nemá ráda... Je mi z toho do breku.
Přijdei že jen co otevře oči je naštvaná, vzteklá a uječená. Jindy se probudí, miláček, pusinky a jak.kdyz lusknu prsty opět vzteklá saň ani nevím proč.
A světe div se já už fakt nevím.... Řešila jsem to tolikrát. Pořád ty stejný řeči... Máš čas na sebe? Udělejte si čas jen na sebe třeba žárlí na sourozence (má mladšího bráchu, ale taková byla i předtím řeším to snad od dvou)? Využíváš hlídání aby jsi si odpočinula? Mocenský hry? .... Atd atd. Já hlídání mám, veškerý čas věnuji hlavně jí a na mimino pomalu kašlu, dávám jí prostor aby mohla i ona rozhodovat,. nebýt furt podřízená nám...ale i tak mám pocit že celý svět se mi rozpadá. Dítě o které jsem tak bojovala od samého začátku až k akutnímu císaři, kterému jsem chtěla dát lepší život než jsem měla já, s kterým jsem si.ymslela že budu mít krásný vztah, pocit že mě miluje a potřebuje... Nemám nic 😭.
A jak řešíte tu neochotu a odmlouvání, neposlušnost. Co má z toho jako trest/následek? Jen si to vysvětlujete, mávnete nad tím rukou nebo ji něco zakážete, seberete, co má ráda, uděláte něco, co jí dlouhodobě dá najevo, že takhle fakt ne?
Moje dcera je taky taková - líná, neochotná, paličatá, vzteklá a agresivní, co mě nebaví, to dělat nebude, zuby čistit teror, večerní hygiena každý den s pruzením, že jí to nebaví a samé zdržování. Popravdě,já se s tím už nemažu. Poprosím jí o podání něčeho, pošle mě do háje, že si to mám podat sama, ok, podám si to. Ale příště po mě ona něco chce, řeknu jí, že má smůlu a připomenu jí proč. Jak ty na mě, tak já na tebe. Nechceš si po sobě uklidit hračky? Fajn neuklízej, ale žádná další zábava (s úklidem pomáhám, ale ona i tak velmi často zkouší, že si to mám uklidit sama nebo ségra, tvrdí, že to rozházela mladší i když jsem viděla, že to byla starší apd). Společnou hru vytáhneme prostě až si posbírá předchozí, nezájem. Nechceš si čistit zuby? Hmmm, tak to si ke kafi další den rozdělám sladkosti a ty nedostaneš nic. Kdo si nečistí zuby, nemůže jíst sladké. Přeci nechce, aby ji vypadaly zuby. (Válela se mi u nohou pod stolem 3/4 hodiny, teď už si zuby čistí. 😉). Prosím a děkuji sama od sebe taky neříká. To připomínám a řeknu, že jí vyhovím, až to řekne, jak se to má, ale takto ne. A ano, často na mě taky ječí a dává mi najevo, že si pojede tu svou. Slovo nesnáším tě/to je její nejoblíbenější slovo. I ve školce. Taky jsem si představovala láskyplnou a kompromisní výchovu, při níž mě měla vyloženě u 🍑. Takže bohužel, můj sen o pletení copánků a roztomilé holčičce se též rozplynul a teď vedeme výchovu, když něco chceš, tak si to musíš zasloužit. Bohužel, v té předchozí verzi jsem byla jen já ta, co se chtěla po dobrém domluvit. Někdy jsem si až připadala, že na ni snad mluvím čínsky. Ale činy a následky, to už chápe moc dobře. 🙃
V tomto věku ještě může doznívat období vzdoru. Jinak je normální, že dítě má větší respekt k učitelům, že víc poslouchá cizí lidi než doma. Teda aspoň u nás... Taky mě to jednu dobu štvalo. Ale když se dcera praští, ublíží si, jde se vybrečet ke mně. Ne k učitelce.
Pomohla trpělivost a vytrvalost. Když neřekneš prosím, nic ti nedám. Jednoduché. Když je protivná (a není nemocná, unavená), tak nebude bazén, výlet - kdo je zvědavý na protivné děcko na výletě? A dokolečka dokola...
Hranice, a vytrvale je dodržovat. Aby dobře věděla, kde jsou meze. Odmlouvala? Nebudou sladkosti, výlet. Konec. A hlavně to dodržet. Respektující výchova a nekonečné debaty o všem jsou hezká věc, ale jen u některých dětí a " ocať pocať".
Děláš to dobře, drž hranice, řeči jak tě nemá ráda nech být, tak to není, jen tím vyjadřuje nelibost. Je to vzdor, vyroste z toho, jen musíš být důsledná. Ale zas, temperament nezměníš, to je v genech, a jednu takovou mám doma.
No protoze trilete deti zkousi hranice, myslim ze obdobi vzdoru se tomu řiká a ty vytouzené vymodlene maji casto problem ze ma zadne hranice nenarazi, rodice jim zadne totiz nedaji... Takze to chce nastavit jasne a strucne hranice, co je pro tebe jeste ok a co uz ne.
A samozrejme nektere deti jsou darecci od prirození, prpste to maj v povaze ale o to pevnejsi ty hranice musi být a neustupovat.
Moje dcera dokáže být anděl o satan. Je paličatá, na všechno má svůj názor, dokáže mě totálně ignorovat, dokáže zkoušet donekonečna, jestli to myslím vážně, dokáže používat “logický argumenty”, proč něco neudělá. Někdy šílím. Než mi manžel řekne, že je přece celá já. Naprosto a totálně. Já taky nikdy nedělala a nikdy nebudu dělat něco jenom proto, že mi to řekne nějaká autorita, musí mi to dávat smysl (jeden můj šéf mi řekl, že se mi šéfovat nedá, že si stejně vždycky dělám co chci a že moje neskutečná klika je, že jsem dobra a sakra vím, co dělám). Proto se snažím (a ne, taky na to vždycky nemám sílu a tak by se mi hodila šlapající panenka, co poslouchá) pomoct dceři hledat smysl v tom, co chci. A zároveň jsou věci, přes který vlak nejede. Nechceš uklízet? Ok, bordel tu zůstane, ale bohužel tě nepůjdu uspávat, protože se pak nebudu po tmě plížit mezi kostkama lega a vrážet si je do nohou. Nechceš jíst, ok, ale fakt nebude nic jinýho a už vůbec ne bonbónek. Nechceš mi podat tohle, ok, ale mě se teda taky nechce dělat večeři, tak se na to taky vybodnu…
@drep moc pekne jsi to napsala, chtela jsem napsat neco podobnyho. jsou hodne dulezity hranice - a prekroceni tech hranic musi mit jaksi dusledky (ne tresty, protoze trest nema primej vztah k tomu jednani) a ty dusledky jsou doruceny konzistentne. presne - nechces uklizet? neuklizej, ale nejdu uspavat, pac bych se zabila (genialni). a opravdu to dorucit. obcas muze bejt potiz ze tyhle prtata dost casto nevidi smysl v tom, co smysl ma :D
Jako bych četla přesný popis našeho syna. A bohužel to u něj nebylo jen nějaké období vzdoru, ale je to jeho povaha. Teď je mu 9 let a končí třetí třídu. K jeho neochotě čistit si zuby, koupat se apod. se ještě přidala neochota učit se, připravovat si věci do školy a taky dělá neustále ty samé chyby z nepozornosti. Obvzlášť v matematice. Samozřejmě s věkem se odmlouvání a zaručené argumenty, proč to nedělat, prohlubují. Tatínek je pro něj bůh, protože mu spoustu věcí povolí, aniž by se zeptal, jestli s tím souhlasím. Mrzí mě, že já musím být ta přísná, co mu nastavuje hranice. Ta "zlá matka" kterou nemá rád, jak mi on sám kolikrát říká. Ale evidentně ho vychovávám dobře. K cizím lidem se chová s úctou a respektem. Když někam jdeme, slušně pozdraví nebo případně o něco poprosí. A já pak poslouchám, jak je syn dobře vychovaný, že už se tohle u dětí a mladých jen tak nevidí. Je to dřina, být matkou dítěte s "osobností". Ale oni se nám odvděčí v dospělosti. Vím, o čem mluvím. Sama jsem byla takové dítě. Vychovával mě nevlastní otec a já až v dospělosti jeho výchovu ocenila. I to, jak se o mě postaral, když jsem trpěla poúrazovou epilepsií.Svoje dítě vychováváš dobře. Věř, že i já jsem byla takhle zoufalá, ale obrnila se trpělivostí a už ty jeho výlevy snáším lépe.
jeee, já skoro už začala mít pocit, že jsem jediná, ha ha. Dceři je už 8,5 a někteří mi "slibovali", že se školníma povinnostma bude mít víc svojí práce a zklidní se to. No tak bohužel, od období vzdoru jsme přešli rovnou k chování, který podle mě patří do puberty. Takže až přijde ten pravý pubertální věk.. no potěš. Jak tu někdo psal, že reakce na nastavení hranic je 3/4 hodiny válení se pod stolem - jo, přesně, akorát by člověk čekal, že třeba taková reakce bude nanejvýš 10x a pak už se to "naučí" Nebo přijme. Ne, nenaučí, prostě takováhle reakce bude na nastavení hranic vždycky a já si připadám, že za výchovu jsem prostě od ní jen neustále "trestána" scénama, řevem a nadávkama.
Co u nás zlepšilo některé situace:
- tabule, kam jí dávám na kolíčkách napsané povinnosti. Když splní, přendá si je na políčko Hotovo. Někdo používá tabule s magnetkama. Tohle nám funguje líp, než kdybych jí všechny věci pořád připomínala (protože napoprvé to udělá opravdu málokdy). Některé věci udělá třeba až za dva-tři dny, ale já úplně vždycky nepotřebuju aby to bylo hned. Když se blíží nějaká příjemná věc, nebo prostě třeba večeře, stačí říct "zkontroluj si ještě tabuli" a někam se to posouvá. Tohle nějak celkem bere.
- některé pěkné situace "vědomě" oceníme, máme na to systém, že se na provázek navlékne kulička a za 11 kuliček má nějakou speciální výhodu. Abysme si my snadněji všimli, a ona si třeba zafixovala dobrý pocit, když se něco děje dobře.
- teď nám pomohlo maximum požadavků sdělovat tímhle způsobem: "Kdybys chtěla dnes stihnout (něco příjemného), bude zapotřebí už se vrhnout na (povinnosti/ úkoly...)." "Pokud si chceš (sníst svačinu), je potřeba si ji vzít k jídelnímu stolu." (Schválně jak dlouho to bude fungovat.)
Jinak jo, dcera je taky taková, že navenek se chová moc hezky, neustále nosí ze školy pochvaly za skvělé chování. Jsem vděčná, že nemusíme řešit problémy zvenčí. A jsem i z toho domácího průběhu psychicky vyčerpaná.. smutná, dcera je taky jediná a asi žádný rodič si nepředstavuje, že dítě bude znamenat domácí bojiště... Já jsem bohužel povaha, která autority spíš ctí, takže ta "srážka" nekompatibilních povah, ufff.. Dcera má rané trauma, jsme už nějakou dobu i v terapiích společně a mám dost podpory i já jako rodič... nicméně to že to takhle doma u nás vypadá a vypadat bude, to asi příliš nezmění.
@mishka87 coz mi připomíná .... Moje dcera ma taky... "osobnost" :D tuhle jsem ji ukoncila screeny, ze uz ubehla hodina atd. Uz je v puberte, ze jo, takže to ma grady. Začala na me jecet jak ji kazim život , ze kvůli me nemá zadnou radost. A ze její kamarádi můžou smazit jak dlouho chtej a bla bla. Tak jsem ji ledove klidně řekla, ze s tím žít dokázu, ale ze musim dělat věci ktery povazuju za spravny i kdyz ji se to nezdá. Musela skoncit, ale kecy strašný. No a pak jsme kecali u snídane a ona povídá o jedny spoluzacce "oni se o ni rodice vubec nezajimaj, muze dělat co chce, klidne hrát 24/7". Jsem se na ni tak podivala a ptam se jestli to vcera naopak nebyl obraz idealniho rodiče .... tak se tak zaculila a nechali jsme to byt. Ale fakt jsem si uvědomila jak je důležity ty hranice mit, dodrzovat a nekdy i jaksi autoritou vyzadovat - i kdyz je to tedy nekdy masakr jak se deti bouří. Ale v dusledku je to pozitivni
Z toho co ctu me napada jedinna vec - nejsi moc hodna? To vytouzene dite, porad s ni mluvis, venujes se, diskutujes. Pises, ze svoje hranice drzis, opravdu to tak je? Co to u tebe znamena, drzet hranice?
Ja bych se na ni trochu vybodla a snazila se min. Tim se dost mozna ty uklidnis a pujde vam to lepe. Z toho co pises mi prijde, ze uplne nemate vyjasneno, ze ona nesefuje vesmiru
Zacne na tebe kricet? Varuju prestan na me kricet, nebudu si te vsimat dokud se mnou nezacnes mluvit normalne. A ano, at se treba vali po zemi, nereaguju dokud se nesklidni a nepovede normalni dialog (v obchode by mi asi ruply nervy, capla bych ji a odnesla domu, na sceny tohoto rezeni uz je docela velka). Rekne neco bez prosim? Tak to proste nebude, nezajima, ze rekne otravene prosiiim dodatecne
Ja bych asi byla "tvrdsi".
Alternativne bych zvazila pomoc odbornika (nemyslim to nijak zle), od skolky treba doporuci, protoze jste v boji uz od rana, ona jestli uz se budi apriori vztekla, tak se z toho asi docela tezko dostava ven a nejaka rada jak to zacit menit by mozna pomohla.
@swan42 To si živě pamatuju u nás: " Ukliď si hračky nechci po nich šlapat až půjdu po tmě." Za 10 minut přiletěla. Já šťastná že poslechla na poprvé. Vlezu do pokoje a tam koridor od postele ke dveřím. 🙈🤣 Prostě ty hračky nahrnula podložkou od lega na stranu a vyřešeno. Já stála jak trumpeta a nevěděla jestli se smát nebo nadávat jak mě ošulila, ale požadavek splnila.
Jo k těm hračkám. My jsme se před rokem stěhovali a já pak nechtěla, aby krámovala hračky z krabic do toho všeobecnýho chaosu. A pak jsem se rozhodla toho využít. Už dřív jsem četla třeba článek https://helenaprochazkova.cz/2018/07/22/kolik-h... a teď jsem to zrealizovala. Koupila jsem na hračky pěkné krabice a jsou umístěné na policích nad dveřma, dítko se k nim samo nedostane. V pokoji má k dispozici jen několik "okruhů" hraček +- jak je doporučeno v článku. Když chce nějakou jinou hračku, musí místo ní jinou uklidit do krabic. Díky tomu má k dispozici mnohem míň věcí, který můžou způsobovat bordel. Jasně že i tak ho umí udělat slušnej. Jasně že lego se tím ze země neposbírá. Ale dřív po 10 dnech od generálního úklidu netušila ani, kde má vodovky. Jo a na to lego je super robotickej vysavač. "Zítra bude jezdit vysavač, tak pokud bys nechtěla o nějaký hračky přijít, bude potřeba se o to postarat." 😀
Ve školce prostě musí fungovat, na nějaké extra buřty tam nemají kapacity. Kdežto na tebe doma zkouší všechno 😜 Ztotožním se s tím, co zaznělo, mantinely, důslednost, vztah příčina/následek. My to máme doma dvakrát - manžel je nedůsledný a nekonzistentní, to, co si ti syčáci dovolí na něj, tak na mě zkouší minimálně.
Snad je to jen období. Dávej ale bacha, ať pořád neupozaďuješ mladší, brzy bude vyžadovat víc tvojí pozornosti 😊 Ať je líp 🍀
Mně přijde, že v tom vztahu matka=dcera připadáš si ztracená.
Pokud jsou děti nějakým našim zrcadlem, tak nám zrcadlí to, co nechceme vidět. Což, když spolu takhle bojujete, tak to budou témata respektu, hranic a potřeby být milován.
Zaujala mě tvoje poslední věta, dítě o které jsem tak bojovala od samého začátku až k akutnímu císaři, kterému jsem chtěla dát lepší život než jsem měla já, s kterým jsem si myslela že budu mít krásný vztah, pocit že mě miluje a potřebuje... Nemám nic 😭
Pokud jsi neměla v některých částech života dobrý život a nemáš to téma zpracované, tak to na tebe bude různě vykukovat pořád. Si polož otázku, jestli nejde spíš o tebe než dceru, nepotřebuješ kompenzovat nějakou část svého dětství, která nebyla radostná? Doslova píšeš, že jsi myslela, že budete mít krásný vztah a že s ní budeš mít pocit že tě miluje a potřebuje. Ty tady píšeš, že potřebuješ naplnit pocit, že jsi bezpodmínečně milována dcerou. (Kdybych si měla zavěštit, tak si tipnu, že tě matka moc nemilovala, něco mezi vámi skřípe, nebo umřela velmi brzo.) Dcera dělá pravý opak toho, co chceš, háže na tebe bobek.
Ty chceš po dceři, aby nějak fungovala, ale ta se staví na zadní. Ty děláš spoustu věcí určitě správně, ale očividně to nefunguje, protože jádro problému je jinde. Dcera potřebuje milující mámu, ale skutečně milující matku, ne dospělé zraněné vnitřní dítě.
Můžeš to brát jako příležitost, že ti dcera dává takovou drsnou vazbu, protože je šance, že se sebou něco uděláš. Pak věřím, že se i dcera časem uklidní a nebude říkat, že tě nesnáší, snáz se s ní domluvíš a vztah může být založen na skutečném respektu a budete se milovat jako matka s dcerou ale ne protože to potřebuješ, tedy tam nebude závislostní vztah, ale protože obě chcete mít hezký vztah.
@levandule_k Ahoj, naprosto s Tebou souhlasím. Dle popisu situace autorky mi tam taky rezonují nevyřešené problémy z minulosti.
Milá autorko, Tvoje dcera Ti zrcadlí vlastní nenaplněné touhy a potřeby. Cítím z toho taky, že ses na ní upnula jako na prostředek nápravy zpackané minulosti, že ona má žít Tvůj vysněný život: báječný vztah s maminkou... a ona to cítí a má to u zadele. Je to samostatná osobnost a nechce nést tíhu minulosti - to je přednost dětí, co se narodili po roce 2000 a dále. Zatímco my s 19 na začátku v roce narození jsme si k tomu musely dojít skrze zkušenosti (nebo docházíme), tak tyhle děti se rodí s jasným "NE a já vám na to kašlu, je nový věk". Mě přijde, že dcera říká a nahlas dělá to, co jsi nemohla/nechtěla.
Ad hranice... jsou opravdu tak pevné? Anebo občas ustoupíš? Zrcadlí
Moje rada: najdi terapeuta sobě. 4leté dítě není schopné regulovat emoce - teprve se to učí a učí se hlavně od rodičů a interakcí... Musíš začít od sebe... a mezitím si stát za tím, co jí řekneš. Asi bych byla větší punker a nepovolila ani o kousek. Btw jak Ty reaguješ v běžném životě? A tatínek dcery? I na to bych se podívala
Mojí dceři je 16 let a vždycky byly mezi námi hranice jasné. Taky jsem byla někdy za Cruelu de Vil, ale byly jsme spolu samy a nenechala bych si jí přerůst přes hlavu - naopak jsme společně musely čelit poměrně velkým hovínkům v životě. Ano, udělala jsem chyby, kterých jsem pak litovala a taky se jí za to omluvila. Teď máme spolu krásný, otevřený, respektující vztah. Je fakt, že na rozdíl od jejích spolužáků jí hodně povolím, ale na druhou stranu mám její 100% důvěru a ona mojí. Ve škole má super prospěch, když něco zkazí, tak mi to řekne a doma taky dělá, co má (a ano, občas to musím připomenout)... nechci to psát jako reklamu na mateřství, jen tím chci říct, že od začátku, od narození je to o lásce a hranicích a respektu k tomu, že je nějaká a jiná nebude. Mě přijde, že Ty jsi zamilovala tak trochu do představy o ní...
Vše, co jsem napsala, tak může hrát svou roli. Většinou je to kombinace několika věcí.
Držím palce.
Já mám 4,5 letého syna a je to klidná povaha, dá se s ním domluvit, když se vztekne, tak za chvilku o tom neví. Od těhotenství beru omega 369, dávala jsem mu omega olej a teď ty rybičky od Mullers s omega, plus déčko.
Nevím, jestli je to vrozená povaha nebo je to tím rybím tukem, ale prý to dělá dost v dozrávání nervové soustavy a ty děti jsou více emočně v klidu.
Jako mam dve deti, ktere se ve skolskych zarizenich umi chovat jako lidi, doma jsou to dva znesvareni draci nebo teritorialni dravci, kazdopadne, jsou i dny kdy se dokazi vzit na milost. Uz ani nepocitam kolikrat jsem slysela ja ho nenavidim, nemam te rad. Nam psycholozka rikala, ze u mladsich deti to neni vyjadreni skutecne naklanosti, ale shrnuti pkamziteho prozitku, kdy z nemuze dostat to co chce, nebo o cem se domniva ze ma narok…
Jo, tak ta domnenka naroku, to bude ono. A domniva ji se tak o hodne vecech, ty nase deticky. 🫣
nastuduj si teorii typu. Muj syn je taky takový.
respektovat a být respektován. Ty si hlídáš, jak se chováš k ní, jestli má prostor, jestli se necítí být upozaďovaná, vysvětluješ... Hranice nemá být, kde by si mohla ublížit, ale i to, kde ubližuje. Jsou jí 4 roky, pokud se vymyká kontrole teď, za pár let budeš úplně v pr... Přenastav si hranice a začni být přísnější. Vysvětlování je fajn, ale když jsou moje děti na mě hnusné, tak je pošlu pryč a žádné debaty nejsou. Pak jim to vysvětlím - že chápu, že se můžou na mě zlobit, že to je normální, mají na to právo - ale jsou určité meze. Že i já jsem někdy naštvaná na ně, taky někdy přestřelím, ale 1) se jim pak omluvím, 2) i když jsem naštvaná, tak jsou hranice, které se nepřekračují. A říkat někomu blízkému, že ho nemám rád, je jedna z nich. To je snaha ublížit a to je něco, co by sis neměla nechat líbit. Pro tebe - ty se taky nemusíš pořád chovat skvěle, taky máš nárok ulítnout - a pak se jí omluv a vysvětli, proč jsi reagovala, jak jsi reagovala
Že by ta moderní výchova 😂, teď je toto chování dětí všude kolem nás. Včera jsem byla zrovna na hřišti a nejsi jediná maminka, takovych spratku na tom hřišti bylo víc. Žádná domluva nic, dítě musí mít pevná a jasná pravidla. Žádné mlácení, ale nastav ji jasné hranice a občas jedná na prdel nikomu neublíží.
@pampelina18 tak v první řadě to nejsou spratci. "Moderni" vychova - zaplat pambu za ni, denne se potykam ve svojí rodičovský roli poskozenima, ktery způsobila roztomila "tradicni" česká výchova ( a to moje mama byla docela pokrokova, nikdy me napriklad neuhodila). Manžel zrovna tak. "Moderní výchova " , tedy jestli tim myslis "respektujici" , je skvělá, a nemá co dělat s vychovou bez nastavování hranic
Napiste mi sz, doporucim Vsm kdo Vam pomuze na 100%, nam pomohla vzdy i se sourozenickymi vztahy a plno dalsich veci☺️
Necítí z tebe nervozitu? Když jí něco říkáš, vysvětlíš jí proč to tak má být?