Nemám si co říct s kolegyněmi
Ahoj,
3 měsíce pracuji na úřadě, je mi 25 let a okolo mě jsou kolegyně, kterým je 40-50 let. Problém je v tom, že si s nimi nemám co říct.
S kolegyní, se kterou pracují v kanclu to ano, s ní se dá bavit o všem, ale s ostatními ne. Když přijdou k nám do kanclu, tak se věčně baví s kolegyní třeba o zdraví, o vaření, o problémech, prostě o věcech, který mě nezajímají a nechci je ani v práci nějak rozebírat. Tudíž jsem věčně zticha a nemůžu se s nimi sblížit. Je to normální? Nechci se pořád přetvařovat, jak mě to hrozně zajímá a jak to chci taky řešit, to mě spíš vyčerpává. Nějak bych to neřešila, prostě si řekla, že to tak je a hotovo, ale co si o mě myslí ostatní? Když jdeme třeba někomu poblahopřát, tak se nás sejde asi 12 ženských a krafou a krafou a já tam stojím jak tydýt a jen se usmívám, protože to je mimo mě. Je tam ještě jedna mladá holčina a přijde mi, že taky v tom houfnu ženských jen kouká a nemluví. Docela mě to frustruje. Navíc se plánují nějaké večírky mimo pracovní dobu na nějaké chatě a lákají mě tam, ať tam jdu taky, ale nechci. Jelikož mi stačil vánoční večírek, kde přijeli i ostatní lidi z jiných úřadů a prostě jsem tam jen dřepěla a nebavila se, protože všichni jak se znají, tak mluví spolu a jsou o dost starší jak já.. Práci mám naštěstí jen na tři roky. Prosím o radu. Děkuji.
děkuji za komentář 🙂, nemyslím si, že by byly nesnášenlivé, jen jak se tam všichni znají, tak si řeší svý starosti a hlavně vaření, skoro o ničem se s nimi nedá bavit.
Ráda bych se s nimi bavila, ale jak říkám, nevím o čem, když začnu o něčem já, tak je to nezajímá mi přijde nebo na to moc neodpovídají. Určitě nechci před nimi zavírat dveře, asi počkám, jak se to postupně vyvrbí, až se i trochu víc otrkám. Tohle jsem právě ještě nezažila, byla jsem ve dvou zaměstnáních a tam to bylo v pohodě i ostatní kolegyně z úřadu byly jiný, prostě lepší, víc komunikativnější, skoro po měsíci si všechny se mnou potykaly i vedoucí. Nevím co je špatně...Asi to zkusím moc nehrotit a buď to přijde nebo ne. Jen mi fakt vadí, když jde pár kolegyn do kanclu a kecají hlavně o tom vaří nebo o svých zážitcích a já jen koukám. Mrzí mě, že samy, jelikož jsem tam nová, nezačnou navazovat konverzaci. Aspoň tak jsem to měla jinde. Přijdu si tam prostě pak odstrčená,jako by se mě bály. Přesto jsem na ně milá, usmívám se a u kuchyňky navazuji konverzaci hlavně já...
@skarma007 Ono někomu trvá déle, než získá k někomu novému důvěru. Ber to zas z jejich pohledu, že jsi proti nim "mladá holka" a ony se třeba taky bojí navázat vztahy. Chce to více času a trpělivosti. A i kdyby se ti nepovedlo s nimi navázat extra vztah, tak to taky není tragédie. Zkus to třeba vnímat tak, že tě pak nebude tolik mrzet, až odsud odejdeš... (z vlastní zkušenosti, odchod z minulého místa byl hrozný, protože jsem tam měla spoustu kamarádů a v kontaktu jsem už jen se 2 holkama 1x za rok)
Když jsem nastoupila do nové práce, tak tam byli samí chlapi a mladé kolegyně jen 2. Jsem v kanclu sama a bližší vztahy jsem nenavázala za skoro 3 roky s nikým. Někdě to prostě nejde...
Nebo treba tam byla velka fluktuace. Kdyz uz jsem za 3 roky zauvala 12. cloveka, tak jsem se hned nekamosila, nemela uz jsem energii. Az kdyz zustal aspon pres zkusebni dobu. Ale ve sve pevni praci jsem to mela podobne. Po 3 letech jsem stale mela jen kolegyni v kancelari, s kterou se stykam i ted po 8 letech, ale s ostatnima jsem si jako bezdetna nemela moc co rict. Tak jsem se bavila hlavne s tou jednou, vystacila jsem si. A na vetsich akcich jsem byla aktivnejsi ja, necekala jsem, az za mnou nekdo prijde si popovidat. Zkus treba temata, ktera by je mohla zajimat. Film, knizky, copak treba nic nevaris? Nebo treba me zajimaji, jake meli lidi detstvi, jak byvali u babicek a tak, vzdy se nekdo rozpovidal... Z lidu beru hodne inspirace, treba i na darky rodine a tak...
dejte tomu trochu času, když je to starší generace tak chvíli potrvá než se na vás zvyknou. Držím pálce!
Pracuji 28 let v jednom kolektivu. Za tu dobu se to tu hodně změnilo. Bývali jsme tu dobrá parta, ale to už je pryč. Ti nejlepší už odešli jinam, změnilo se vedení a tím i atmosféra a taky mě se stala velká tragédie, která změnila všechno. Bývala jsem veselá holka a dneska už nejsem. Tak to dělám takto. Opustím kancelář jen, pokud pracovně musím. Což je 2 x za den. S kolegou, je mnohem mladší, promluvím jen, když se mi na něco zeptá. S ostatními, hodnými lidmi prohodím občas slovo, ale na mimopracovní plesy, akce, kola, sklípky...nejezdím. Všichni to respektují, možná si za rohem řeknou, že se nesocializuju. No a co? Dělej si svojí práci dobře, ať v tomhle směru na Tebe nikdo nemůže a dej tomu čas. Není povinností se s každým družit ,ne?
Já jsem doteď byla na místě, kde se ani nebylo s kým družit. Kolegyni jsem měla na protisměně, vídali jsme se jen hodinku při předávce směny a určitě bych jí neoznačila za kamarádku, ale za solidní kolegyni. Jinak jsem pod sebou měla lidi v dílně - chlapy i ženské, člověk občas něco prohodí, ale většina z nich prostě žije z dělnických platů a podle toho jejich životy vypadají, žjí na vsi, většina nemá auto, jedou do nejbližšího městečka autobusem nakoupit, mají slepice, v neděli jedou k babičce. A to je vše. Těžko s nimi budu probírat turistiku, cestování, sport, což jsou věci, které baví mě. Takže se bavíme neutrálne, co bude kdo vařit, co kdo viděl za film... Nejsme tam od vykecávání, ale od práce a tyhle témata na svačinovou pauzu stačí. Z jiných částí podniku se s lidmi takřka nemám šanci potkat, k nám na výrobu někdo přijde vyjímečně a já se jinde courat nemůžu. Prostě se není s kým družit, tak se nedružím. Ale stejně mi ty lidi přirostli k srdci. Dneska jdu naposledy, končí mi smlouva a jdu na mateřskou a je mi jasné, že to loučení obrečím, protože jsou sice sví, ale přesto "moji".
@skarma007 Byla jsem v opačné pozici - jediná "dětná" mezi svobodnými holkami bez závazků - hodně cestovaly, rády se bavily, život plný fajn zážitků před sebou, možnost si kdykoliv koupit šaty či kabelku nebo dokonce každý měsíc vyrazit do zahraničí...
A já nejdříve s jedním, pak dvěma dětmi, unavená od nevyspání, finančních závazků, samozřejmě občas rozladěná i z problémů ve vztahu (komu by bylo hej, když nemá šanci naspat ani hodinu vkuse yx týdnů za sebou a u toho normálně fungovat).
Zpětně si myslím, že tam vznikl hlavní problém v našich vztazích a komunikaci - jedna strana neměla pochopení pro druhou - zkušenosti jsou prostě nepřenositelné...
Chce to trochu tolerance z obou stran.
Pro mne to tehdy byla nová situace. Se svými vdanými a staršími kolegyněmi jsem nikdy problém neměla - bavilo mne jim naslouchat, měly své zkušenosti. A pro mne je nejedna z nich inspirací doteď.
Našly jsme společnou řeč, i když jsem tehdy extra nevařila a ani nepekla, plácala se v různých vztazích. V mnoha případech mi zpětně došlo, že měly pravdu díky svým zkušenostem - třeba když mi říkaly, že to přítel (který studoval) měl jít na brigádu a ne já chodit do 2 zaměstnání, abychom utáhli rozpočet. Nebo ony mne dotlačily, abych jela do USA se starat o děti.
Zvaž to... očividně se asi nejedná o nesnášenlivé babky, ale o "holky", které se umí bavit a rády spolu tráví čas.
Ne, není tvou povinností ho s nimi mimo pracovní dobu trávit také.
Ale i ty máš jistě koníčky a zájmy, které mohou obohatit ostatní... a ony své zkušenosti a koníčky...
Je škoda si zavírat vzájemně dveře, protože jsme o věkovou kategorii níž nebo výš.
I partnerský vztah je o vzájemné toleranci a vstřícnosti...