Vztah s mámou. Je normální nemít ráda mámu?
Holky, docela těžké téma, ale nějak to v sobě nevím zpracovat.
Můj vztah s mámou bych opsala jako... problematický, ne dobrý. Když bych měla svou mámu popsat slovy, řekla bych, že je: bezcitní, krutá, přísná
Zažila jsem i hezké chvíle s ní, ale nebylo jich moc. Většinou byla velmi přísná, kontrolující a nedávala mi najevo lásku. V dospívání se náš vztah velmi zhoršil, udělala jsem také skopičiny, na které nejsem pyšná, utíkala jsem z domu pryč, chtěla jsem svobodu od ní. Bydlela jsem u přátel, raději než bydlet doma. Cizí lidi mi dali cítit, že za něco stojím, že mě mají rádi, že jsem výjimečná, že dokážu co chci, že jsem schopná. Tohle jsem doma nikdy necítila, naopak doma jsem se cítila jako nula, k ničemu, neschopná. Máma mě také častovala slovy jako třeba lína, neschopná, kráva, ku.., su.ka a mnoho dalších vulgarizmů. Také mě kontrolovala, kde jsem a co dělám. Prohledávala mi kapsy, tašky, kontrola stavu účtu, peněz, smluv.
Když se mi podařilo pak odjet natrvalo z domu, byla jsem neskutečně šťastná. Bydlela jsem v zahraničí, teď jsem už zpátky v Čechách. Náš vztah je pouze přes telefony, občas přijedu na návštěvu. Všimla jsem si, že k ní nemám žádný vztah. Vůbec mi nechybí, ani ona a ani otec. Už jsem na návštěvě nebyla rok, pořád se ptá kdy přijedu, ale když mám pravdu říct, vůbec se mi tam nechce. Ty telefonáty jsou pro mě maximum co ještě snesu, nemám jí ráda. Vlastně k ní cítím zároveň nenávist, ale taky jí mám ráda, je to máma a nepřeji jí nic zlého. Ale jsem prostě ráda bez ní. Je mi lhostejná. Asi půl roku zpátky mi volala, jestli bych s ní nešla na výlet na 3 dny. Pro mě naprosto nepředstavitelné. Nechci s ní trávit čas i to volání s ní mě neskutečně unavuje. Také jí neříkám vůbec nic ze svého života, neví, že mám snoubence a budeme se brát, neví kde bydlím, kde pracuji. A když něco ví, tak lži, co jsem jí řekla. Prostě nechci ji ve svém životě, nepotřebuji se s ní jakkoliv kontaktovat. Nevím jak to vyřešit, přítel by rád poznal mojí rodinu, ale já si prostě nepřeji, aby je poznal. Ani nevím proč.
Trápí mě to a nevím co s tím. Jestli to nechat tak, jak to je a žít si po svém, nebo se snažit obnovit vztah. I když o obnovení vztahů nestojím, myslím, že na to měli dost času.
To je jako bych četla o sobě. I když u nás je původcem všeho otec. Matka ho má jako modlu,a když on řekl odepsala děti.
Trvalo to 7 let, než jsem došla do stádia že jsem řekla dost. Už 3 rokem se s nima nestykame, nevoláme si. Mladší syn je ani nezná.
Z počátku to bylo divný, ale postupem času my bylo líp a líp. S odstupem času se mlátil do hlavy že jsem to neudělala dřív, a tolik let snášela ponižování, vydírání a nadávky.
@zizlikova1987 V mém případě je to o to horší, že mojí rodiče si myslí, že mě vychovali dobře. Kdyby se dostali k této diskusi asi by nevěřili vlastním očím. Bohužel. Kdoví, možná byly také takhle vychovávání a proto to brali jako normální výchovu. Teď se snaží být kámoška, ale já už o ní nestojím.
Není to špatně, pokud ti ničí život. Ale musíš si to srovnat v hlavě sama, pokud na to nemáš sílu, jdi si pro pomoc k nějakému terapeutovi. Jen proto, že tě porodila, nemáš povinnost k ní mít nějaké závazky, pokud tě ničí.
Já mám sice jiný příběh, nicméně matka má hodně vlastností, které uvádíš. Bylo by to na dlouho, těžko se mi to vždy nezasvěceným popisuje a jen těžko se to chápe. Každopádně mi trvalo několik let, než jsem dospěla k tomu, že mi ten člověk tak ubližuje, že bude lepší jí v životě nemít. Až když jsem ji nadobro odstřihla ze života (myslím úplně), srovnala jsem se psychicky. Odstřihla myslím tím to, že nevěděla o mém životě nic. Promoce, manžel, svatba, nic, nezná, neví.
Teď jsem po 10 letech odstřihnutí kvůli narození dcery jí do života nedobrovolně zase vtáhla, ale jen kvůli dceři s vědomím toho, že jí nic neudělala a nemám právo jí ubírat babičku a že sama jednou dcera pozná, jaký je to člověk. Matce jsem ale řekla, že pro mě se nic nemění a informace ze svého života s ní sdílím minimálně, vztah je spíše formální. Ostatně kontakt je omezený, i jako babička stojí za prd, takže ji moje dcera ani jako babičku nevnímá, jak by taky mohla, když ji vidí jednou za rok. Každopádně já už jsem to překonala, už mě kontakt s ní neubližuje, protože je to ve fázi, že mi je totálně lhostejná.
U sebe si musíš uvědomit, co chceš. Podle mě žádné polovičaté řešení nefunguje. A k radikálnímu to chce odvahu a vůli. Mně to trvalo roky. Rozhodně se nenech ale ovlivnit kecama typu "vždyť je to tvoje máma". Myslím, že jen ti, co zažili doma peklo od nejbližších, dokážou pochopit, že někdo může matku nenávidět.
Zvážila bych terapii, aby tě tím provedl někdo řekněme odborně, abys byla připravená na vlastní mateřství. A taky abys dokázala být upřímná ke svému nastávajícímu, protože to vyznívá tak, že minimálně k téhle podstatné části tvého života moc neví.
@malenka3 A manžel to pochopil? Já jsem zasnoubená a budeme se příští rok brát, ale nechce rodiče na svatbě a přítel to nechápe, nerozumí. Řekla sem mu všechno, ale on to nechápe, zlehčuje to, říká, že nadávky jsme si vyslechli všichni. V tomhle mě hodně zklamal.
Máma se teď snaží se mnou jakoby kamarádit, chce vědět co a jak, co mám nové, jaké mám plány, ale já už jí nechci ve svém životě. Do telefonu jsem k ní milá, hodná dcera, ale uvnitř cítím, že je mi lhostejná a taky je tam ta nenávist míchaná s láskou. Sama se v sobě nevyznám. Taky o mém životě nic neví. Když tak vzpomínám na své dětství, neumím si vybavit hezké vzpomínky jakoby je vytlačili ty špatné. Něco málo si pamatuji, ale opravdu málo. Pamatuji si hlavně ty nadávky, věčnou kritiku, ponižování. Mám to pořád v hlavě. Já odmala všechno dusila v sobě, tedy máma vůbec neví, že jí nenávidím, že mi ublížila.
@vineta Ano, ví. Řekla jsem mu proč se s ní nechci stýkat, proč ji nechci na naši svatbě, ale nechápe to. Pořád jen mluví, že to není důvod jí odstřihnout, vždyť je to máma. Hodně mě zklamal.
Napíšu to trochu obecně, ale není nic těžšího, než být rodičem. Zaslouží si úctu, už jenom proto, že Tě vychovali. Ono to není jen tak, vstávat, odříkat si, vychovávat, když každý má určité ideály, možnosti, zvyky z rodiny,...Samotné mi došlo až hodně pozdě..a musela jsem být už sama máma...že i něco, co jsem doposud vnímala jako naprosto špatné, mysleli dobře. A pomohl mi k tomu i odborný pohled psycholožky, která to viděla bez těch emocí. A to jsem řešila úplně jiný vztah, ale prostě jsme se dohrabali k tomu základu..rodině. Nejsem zastánce eliminace všeho, co mě nějakým způsobem trápí, pomáhá mi to i růst...a odstřihnout rodiče, když nejprve nezkusím odpuštění, to bych pak litovala. Nejsou to kamarádi, jsou to rodiče...vždy to bude jiný vztah než s okolím...vychovávají pořád.
A ještě jedna konkrétní věc, neupínej se moc na nový život, partnera, když nemáš sama se
sebou zpracovaný to základní z primární rodiny...ta hořkost nezmizí, jen se nabaluje..zklamání, nepochopení,...Držím pěsti 🍀
Ano, muž ví vše a chápe mě naprosto. Je mi vlastně nejlepším psychologem. Měla jsem 2, se kterými jsem tohle řešila, ale bohužel pomoct jsem si musela ve finále sama. Od muže mám maximální podporu, to je opravdu hloupé, že ji nemáš.
Moje matka chce být teď taky "kamarádka", když nějaký vztah kvůli dětem je, ale už ji znám dobře, abych věděla, že to je jen póza a za čas se vrátí její já. Takže moje chladnost trvá a nic na tom nezmění ani moje děti.
@bonavoxa no, blbý je, že to, co píšeš, je fakt hodně obecně. Jsou situace, kdy to tvoje obecno prostě neplatí. Speciálně na slovo úcta kvůli tomu, že tě vychovali, jsem nesmírně alergická, protože pokud následují činy, které se s milujícím rodičem neslučují, tak veškerá tahle pofiderní úcta je rozbitá na kousíčky.
A právě tyhle "řeči" o úctě od okolí mě brzdily dlouho v tom ten náš vztah vyřešit tak, abych nebyla psychická troska a abych mohla začít žít svůj život plnohodnotně a stát se i dobrým rodičem.
@malenka3 Aby sis nemyslela, mám také svoje zkušenosti, které by leckdo vyhodnotil jako ,,neodpustitelné, ,,nepřekonatelné". Jenže, je to vztah, taky záleží, jak se k tomu staví druhá strana. Úctu můžeš mít i ke svým nepřátelům, natož rodičům. Nevidím do toho, takže chápu i to, že jsi vyhodnotila, že bude nejlepší je v životě dál nemít. Ale pro mě osobně je to ta poslední možnost. A navíc, pokud jsi si jistá a se vším srovnaná můžeš nějaký obecný názor v internetové diskuzi úplně vypustit 🍀
@bonavoxa Úctu k rodičům mám, jsou to rodiče. Ale jinak k nim necítím vůbec nic, svým způsobem je mám ráda, ale to je všechno. Nepotřebuji je, nemám s nima žádný vztah.
@bonavoxa ano, to jsem pochopila, že máš "své" za sebou. Ale prostě jsou situace různé. A i pro mě to odstřižení byla poslední možnost. Bohužel se ukázala jako jediná možná. Srovnaná s tím už jsem, takže mě tvůj názor neovlivní, já to spíš psala kvůli zakladatelce dotazu právě kvůli tomu, jak dlouho mě osobně ovlivňovaly tyhle názory o úctě a zapříčinily to, že mi to tak dlouho trvalo to vyřešit.
Chápu, chápu i nějaký den důvod, ale úplně přirozené mi to prostě nepřijde. Navíc, když Tě tak hněvá jakýkoliv pokus z jejich strany i jiný názor partnera. Zkusila bych někoho odborného.
@malenka3 Co na to říct, jen to, že mě to mrzí. Ale, co se týče vztahů, asi nedělám úplně tečky, ale nechávám si nějaký prostor pro naději a zázrak. Nicméně, jsou také lidé, kteří se mi sami odtentovali ze života a nemohlo se stát nic lepšího. Sama to v sobě utřepala, odpustila sobě i jim...ale nechci je v životě fyzicky potkat.Ale to jsou spíš partneři..rodiče mi přijdou ještě trochu jiný level. Je to diskuze, je fajn více pohledů, protože pak se s tím každý musí poprat sám. Teď spíš na sobě vnímám, jak je těžké být rodičem a neexistuje v podstatě ,,normální" rodina, tak proto.
Prosla jsem si komplikovanym vztahem k matce. Hodne veci zmenilo narozeni dcery. Nikdo ti nemuze rict co mas delat, radila bych ti ridit se svym srdcem a byt pozorna v tom, jestli jsi spravedliva, ale i sama k sobe a k tomu aby ses citila dobre. Uvidis co ti zivot prinese. Nelamala bycj o prez koleno. Ja treba jsem cestu k mame nasla. Nakonec jsem si uvedomila, ze je muj nejblizsi clovek, nase vztahy jsou ted vrele i kdyz konflikty a hadky tam jsou. Neskutecne mi pomaha v nekterych tezkych situacich a jine zase treba nechape a nezafunguje nebo to zkratka nedokaze. Znam hodne lidi, co nemaji k mame blizko a je tam hromada zloby. Myslim, ze pak tim konfliktem trpi vnoucata. Ale je to i vekem, u nas se to zlepsilo a troufam si rict uzdravilo po mych 35ti letech s prichodem dcery.-)
Tvoje máma si zato jaký k ní máš vztah může sama, není to tvoje vína, že ji nemáš ráda.. Ona se měla chovat tak aby jsi měla důvod ji mít ráda, měla ti dát lasku, pak by ji dostala zpátky. Ty si svoje pocity k matce vůbec nevycitej, ale vem to rozumem a zamysli se nad tím jaké dětství měla tvoje máma, jestli to náhodou nebylo podobné, což jí neomlouvá, ale možná proto to jinak neuměla. Představ si, že by máma teď nehle onemocněla a umřela, bylo by ti aspoň trochu líto, že uz ji neuvidíš? Pokud ano zvažovala bych vztahy aspoň trochu obnovit, nemusí ti zasahovat do života, ale 2-3x do roka zdvorilostni návštěva. Taky další možnost si s matkou všechno vyříkat a všechny křivdy z detsvi ji říct, zeptat se proč se chovala jak se chovala, jestli si myslí, že ta výchova byla v pořádku.
váš vztah k ní je následkem té minulosti, na které se ona podílela. Přítel Vás nemlže pochopit, protože neprožil to, co Vy a i kdyby prožil něco podobného, nemusel by stejně reagovat, je to přece odlišný od Vás člověk, i když jste si hodně blízci. Já kdybych byla na vašem místě, nešla bych proti sobě, pokud to necítím, nebudu to dělat, pokud cítím, že tohle je moc, řeknu ne, pokud hned vím, že to není dobrá nápad, odmítnu. V ideálním světě rodiče si rozumí s dětmi, děti si rozumí s rodiči, mají se rádi,podporují se navzájem, ale žijeme ve světě, který není ideální... proto budte hlavně úprimná sama vůči sobě, neporovnávejte sebe samu s inými lidma nebo s takovým tím "takhle by se to mělo", vy jste vy a je to váš život, vaše cesta...
Ahoj holky 🙂 rada bych se pripojila k diskuzi, tak snad nevadi....U nas v rodine mame uplne podobny problem. A asi nebudu rozepisovat co vse mi matka za cely zivot delala, ale dovrsila to tim, ze kdyz sem pred 2 lety prisla o dite, zachovala se opet tak, jak ji to nejlepe vyhovovalo bez ohledu na me a mou situaci. Chodim jeste stale k terapeutce, ale zrovna v patek mam posledni navstevu ❤ moc mi to pomohlo, jak se vyrovnat se ztratou mininka tak jak zit ve svem zivote dal a jak se odprostit od toho jejiho celozivotniho tyranstvi. Take jsem dostala uplne uzasnou knizku, kde jsem se docetla spousty zajimavych veci a nedejte se osradit jejim nazvem a popiskem. Kdyz jsem ji zacala cist, tak cca ve tretine bylo nutne abych si dala cca na mesic voraz, jak me to semlelo, kdyz jsem cetla, jak jsou pribehy obdobne atd...Uzasny je potom konec, ale uz vic rikat nebudu....Pokud chcete bojovat s uzkostma atd. z detstvi a mladi, ktere mate od rodice, vazne dopprucuji ;) hlavne uz jen pro Vase deti je fajn, kdyz budete na sobe pracovat, protoze co si budeme povidat, pousty navyku a zlozvyku, ac je nechceme, zustanou nam po rodicich a kolikrat si to ani neuvedomujeme...
A jen jeste dodam ze chapu jak se holky citite, s matkou jsem utla uplne kontakt, po tom co jsem to i nalezite prosla vse s mou terapeutkou a zvazila jsem vse nasledujici...Ale ve svem zivote se uz nadale nenecham zneuzivat a psychicky tyrat a vydirat. Nestykam se s ni uz cca 1,5 roku. Predstavte si ze jsem ji samozrejme jednou ve meste potkala. Ani se me nezeptala jak se mam, po tom jak dlouho jsme se nevidely, jedine co mi rekla, tak ze si pred chvili na chodníku zvrkla kotnik a co vse by ode me potrebovala zaridit...V tu chvili jsem si uvedomila, ze mi v zivote vubec nechybi. Vnitrne citim ze to je strasne ale to ze me porodila jeste neznamena, ze ji opravnuje mi nicit muj zivot! Muj partner to tedy nastesti chape. Vidame se s otcem a jeho partnerkou. Zajimave je ze sme vsichni od matky utekli...ja, otec i muj bratr, ale ona si stale neuvedomuje, ze je chyba v ni a ne v nas....ani zadne pratele nema, cim to asi bude ze....
No nic preji hezky den, zas jsem se rozepsala nejak vic ;) Zdravi Petra
Asi bych napsala mámě dopis. Sama říkáš, že vůbec netuší, co k ní cítíš a proč, že má pocit, že byla dobrá máma a že tě dobře vychovala, možná by bylo na čase ji otevřít oci.. a i kdybys ho nakrasno neposlala, tak ti to vypsání možná pomůže ze sebe všechnu tu bolest dostat a možná si tím i líp uvědomíš, zda opravdu chceš s mámou ten kontakt úplně utnout nebo ne. Napsala bych tam všechno, co mě bolelo, čím se mě dotkla, čím mě zranila, všechno to zlé (na jiný list zas zkusit třeba i vypsat to dobré, co udělala,aby měl člověk ten obrázek úplný). Já jsem se takhle vypsala po rozchodu s prvním mužem, napsala jsem mu dopis, jak moc mi ublížil, nikdy jsem ho neposlala, ale dát to na papír, všechno to sepsat, bylo pro mě očistný, protože když jsem pak měla krizi a zacalo se mi stýskat, tak jsem si ho přečetla a věděla jsem, že ten rozchod byl to nejlepší, co mě potkalo.
@codal Tohle doporucuji i na psychoterapii. Ty se sice vnitrne vypovidas, ale bohuzel v nasem pripade to nemelo smysl. Nase matka se me i memu bratrovi vysmala...a to te potom srazi jeste vic na kolena. Ale zase alespon vis, zes tomu cloveku rekl co sam citis...a ze si to precetl...to jak s tim nalozi je uz jen a jen jeho vec...a je dulezite jak ty pises, ze to pomohlo tobe ;)
A já ti zase řeknu svůj pohled. Léta dochazim na psychoterapii a k psychiatrovi. A jednou se to zlomilo a řekla jsem si povím máme co mi kdy provedla a nechalo to na mě stopy. Kricely jsme, brecely jsme, ale hlavně ona se mi omluvila, já ji odpustila a teď mám po 30 letech mamu jakou jsem chtěla už dávno. Všechny děláme chyby a já myslela ze nikdy neodpustim. Pokud ona má snahu, zkusila bych vyčistit vzduch a až pak odešla úplně nebo začala znova
@dragonsqueen tak aspoň víš, že tvá matka je člověk, kterého ve svém životě opravdu nepotřebuješ a nemusím mit už výčitky, žes ji ze života vyškrtla. Její reakce musela hrozně bolet, ale tohle prostě normální milující máma neudělá, takže tys pro váš vztah udělala maximum a můžeš jít s čistým svědomím dál a bez ní!!!
Poradila bych ti jednu věc, hoď svoje myšlenky na papír, klidně to, co jsi napsala sem, a pošli jí to. Vysvětli jí touto formou, jak se cítíš a proč se tak asi cítíš a nech ji to zpracovat. Třeba není pozdě, aby se mamka chytla za nos. Pokud nebude schopna ti porozumět, nebo se o to ani nepokusí, tlustá čára a hned ti bude líp ☺️
Jé, koukám, že s dopisem nejsem originální, třeba na tom něco bude 😉
@codal ano ano je to presne jak rikas. Obcas to ale cloveka zamrzi, planuji ted s pritelem miminko atd...A zas jako babca vim ze by nebyla spatna...protoze moji prarodice se nechovali k mame a jejim sourozencum hezky tak ona v tom vyrustala a praktikovala to vlastne skoro stejne...ale me jako vnucku piplali odmalicka...proto jsem tu prave zminovala tu knihu, kde kdyz to pak clovek cte a vidi cerny na bilym si uvedomi dost veci...me to taaaak moc pomohlo...jen se obcas uz pak vyrovnat s tou litosti a pocitem ze "co kdyz se to zlepsi" ale za tech 35 let myho zivota vim ze to je horsi a horsi, tak clovek musi prpate spadnout na zem a myslet taky sam na sebe nekdy....ale kecala bych kdybych rekla ze na to obcas i tak nemyslim, i kdyz sem ten tezky krok s odstrihnutim ze zivota udelala....
@dragonsqueen ja to chápu, že to bolí, mrzí, sama si to neumí představit,rodina je pro mě hrozně důležitá a nevím, jestli bych se s tím já dokázala smířit a vyrovnat. Takže chápu, jak moc to musí být těžké a obdivuju, že jsi tu tlustou čáru dokázala udělat! A to, že by tvoje máma byla dobrá babička, nikdy nevíš, pokud by nerespektovala tebe, tak by stejně ten vztah s tvými dětmi nebyl dobrý.. ty budeš mít brzo svou vlastní rodinu a věřím, že ti to tisíckrát vynahradí!!!❤️
Taky bych byla pro rodičům říct co si myslíš a co jak vidíš. Ne proto abys jim ublížila nebo tak, ale proto, abys ulevila sobě - a víš co? Možná v sobě nosíš i křivdy, které jsou jen nedorozumění. Z toho co píšeš jich může být minimum, ale nebylo by fajn si to po letech ujasnit?
Myslím, že je tvé plné právo rodiče odstřihnout. Je to kruté, ale tady jde o tvůj život - a ty v něm musíš být spokojená, takže dělej tak, jak uznáš za vhnodné. Přesto si ale myslím, že si lidé zaslouží vysvětlení. Měli by znát důvody, proč jsou věci takové, jaké jsou.
A k příteli.. píšeš, že nechápe, že nechceš rodiče na svatbě. Možná si s ním promluv znovu, abys pak nebyla nemile překvapená, kdyby je náhodou pozval v přesvědčení, že to mezi vámi spraví.
(Pokud ti něco z toho, co jsem napsala, přijde mimo, prostě nad tím mávni rukou. Nečetla jsem to tady celé a píšu jen to, co mě napadá.)
Přeji ti do budoucna jen to nejlepší, snad nepůjdeš cestou, kterou šla tvá máma, a budeš spokojená a v mnoha ohledech lepší. 🙂
Ach jo.... cato tady ctu, jak spatne vztahy s rodici mnozi z nas maji... A nejhorsi prave s matkami, pritom jsou to ty nejduleziejsi osoby v zivotr cloveka. Vzdy si rikam, ze kazdy dela tak, jak umi byt rodicem....ze to jinak neumi. Je to smutne...
Nekdy nic nijeho nezbyva, nez prerusit kontakty, byt stastny bez rodičů. CHce to silu, ale pokud ublizuji.... Hodne sil a stesti v novem zivote. Myslim, ze neni ani spatne chodit na terapii a mluvit o tom...