Více dětí. Proč vlastně? Máte rády všechny stejně?

Mám zatím dvě, uvažujeme o třetím. Druhé dítě jsem chtěla určitě, aby první nebyl sám. Ze svého dospívání si pamatuju, že člověk jedináčka z chování prostě poznal. A vůbec nešlo o to, že by to byli 'rotmazleni spratci', ale prostě byli jiní: byly to děti, kteří od malička museli žít ve světě dospělých. Neměli vedle sebe druhé dítě. Samozřejmě chodily do školek, škol, kroužků,na hřiště a podobně, ale to je něco jiného. Tam je vždy nějaký dospělý, který po očku sleduje a usměrňuje. Doma je taky, ale kolikrát prostě řekne jen "já to řešit nebudu, dohodnete se." A to dohodnete se s někým, kdo je emočně stejně nevyzrálý, jako vy. Kdo neustoupí, protože 'je moudřejší'. Ale hlavně někdo, kdo tu bude zítra i pozítří a vy se s ním musíte dohodnout vždy. A taky velmi pravděpodobně bude mít náladu na podobnou hru, jako vy. A bude ji rozvíjet podobným způsobem. Bude pro vás přiměřeným vzorem, nebo prostě parťákem. Tohle všechno jedináček vedle sebe prostě 24/7 nemá.

Chtěla bych ještě jedno,nejlépe holčičku,ale když bude kluk,nebo bude syn jedinacek,svět se nezboří. Jak já,tak přítel pocházíme z velké rodiny,oba máme shodně 5sourozenců. U nás, krom ségry která je bezdětná a mě s jedním dítětem,mají ségry s brachou po 2 detech,a druhý brácha 3dcery...takže nám vícero dětí přijde normální

Mám tři. Plánovali jsme 4, ale manžel mi, když jsem čekala třetího potomka (a už jsem teda měla i velké břicho), sdělil, že by mu vlastně stačili jen ti 2... Takže máme 3. Proč jsem chtěla víc dětí ani nevím. Přijde mi to lepší, že má dítě parťáka, kamaráda, prostě někoho dalšího k sobě (a když byl lockdown na podzim a my byli jen doma nebo v lese, mělo to své výhody, že si pořád mohli spolu hrát - mám totiž děti věkově blízko sebe (což byl také záměr). Je to super, že mohou mít společnou zábavu, společné kamarád, můžeme plánovat výlety tak nějak pro všechny (neplatí to na 100 %, ale z 80-90 % to prostě jde, že to baví všechny), taky po sobě dědili oblečení, plínky apod., pomáhají si, prostě to mělo spoustu výhod.
Nedokážu si představit, že bych měla jen jedno dítě. Bylo by samo, veškerá pozornost rodičů směrována jen na něj - mazec. Vidím to i ve svém okolí - jak jsou na ty děti strašně opatrní, protože mají jen jedno, mají od něj velké očekávání, často ho trošku přetěžují (netvrdím, že vždy). Pro to dítě je to zátěž a vlastně i pro ty rodiče, vznikají tam nezdravé vztahy. Navíc je dítě odkázáno na kamarády z okolí (a ne vždy najde hned vhodné a dobré kamarády), jinak zůstává samo.
Proč jich teda nemáme ještě více - krom toho, že jsem na ně de facto sama a manžel další nechce, tak prostě je to náročné. Třeba teď v zimě, když přijdeme ze sáňkovačky, děti promrzlé, unavené, neschopné si rychle sundat to mokré oblečení místy nacpané sněhem, všichni řvou, všem je zima, mají hlad... a než to člověk vysvleče, zahřeje a připraví všem nějaké jídlo, tak je prostě půl hodina v háji minimálně. Totéž, když nás balím na výlet, než všem nachystám svačiny... vzdělávání - když každého obíhám, ten potřebuje pomoct s tím, ten vysvětlit ono... Představa, že mám 6 nebo 7 dětí jako některé, tak mi hrábne. Už teď někdy nezvládám přes den všechno, co bych ráda a to mám jen ty 3.
Nikdy bych neměnila, mám je ráda všechny, jsou to unikáti, vzhledem i chováním (nepůsobí vůbec jako bráchové). A každý je svým způsobem náročný, jeden z nich má PAS... ale ta motivace rozhodně nebyla v tom "aby se o něj někdo někdy postaral, až my tu nebudem" nebo něco podobného. Každý z nich nějakým způsobem obohatil můj život i život ostatních. A prostě v tomhle počtu je to tak akorát, je to správně, jsme opravdu kompletní rodina. Je to často sranda a je to na hranici toho, co jde v mé situaci zvládnout. A někdy je to i radost. Spolu mají relativně krásný vztah (byť často plný konfliktů, ale ne nějak, že by se nenáviděli), pomáhají si, hrají si... Takhle to zní skoro jako idylka :D :D :D.

už když jsem byla poprvé těhotná, věděla jsem, že chci minimálně 2 děti...teď mám 2 děti a toužím po třetím prckovi...ale počtem 3 končíme 🙂

Ja ma treba deti dve a ted cekame dalsi. Jsem jedinacek a vim, jak smutne je byt sama. Kamaradi vam sourozence nenahradi, at jsou sebelepsi. Kdyz ted vidim, jak krasne si hraji, vymysli spolu a maji se radi, nelituju. Jsou o dva roky. Treti bude uz o ctyri s mladsim. Chtela jsem driv, ale o predchozi jsme prisli. Nemit strach, ze se neco po... a byt o neco mladsi, mela bych jeste jedno.

Mám jedno a představa druhého mě děsí.

@cilkat krásně řečeno. Já vyrůstala jako jedináček (sestra se narodila, když jsem byla v pubertě) a rozhodně to na mě zanechalo následky 🙂 nikdy jsem se neuměla začlenit do kolektivu, vždy jsem se cítila "trapně" a nepatřičně. A taky jsem byla osamělá a sourozence jsem velice chtěla.

Dopředu jsem to extra neplánovala, spíš převládalo "asi dvě" když jsem byla mladá , muž má dceru z 1. manželství tak spolu jsme původně chtěli jedno. Ale jak měla 3 roky, zatoužili jsme po dalším. No pak jsme asi měsíc dokonce bláznivě chtěli další, ještěže ti nevyšlo 🤩

Ja chtela vzdy jedno. Jenze uplynulo par let a me to prepadlo znovu a jsem nejstastnejsi. Miluju je oba stwjne, vic nez svuj zivot

Když já zas naopak vidím ze svého okolí, že se sourozenci nemají rádi 🤔 máma se svou ségrou děs. Sestřenice s bratrancem hrůza. Já s bratrem taky blbý. Manžel se svými sourozenci nulový vztah... A mohla bych pokračovat donekonečna 😞 ty blbý vztahy začaly v dětství, a pokračují i v dospělosti.

Mám dvě a ještě blízko u sebe. Před dvěma lety, hrůza ve vlasech, dneska si říkám, proč jsem tu hrůzu měla. Je fyzicky a psychicky záhul, ale ty pozitiva převládají i nad tím. Když se nám v budoucnu zadaří další, budem rádi. Obě děti mám ráda stejně, a přeci každé jinak. Jsou každá jiná a úžasné se doplňují.

Ty blbý vztahy ale ovlivňují rodiče. Buďto je vychovat aby při sobě drželi a nebo ne. V mnoha případech má vliv okolí, nebo nějaké preference mezi sourozenci, ale v drtivé většině za to můžou rodiče.

Mám tři, to třetí je bonus. Miluju je všechny stejně, jsou to partaci, kamarádi, i kdyz se hádají, tak jakmile o něco jde, umí se semknout a bít se za sebe. Až my tu nebudem, oni nebudou sami a budou se mít na koho obrátit, budou mít sebe navzájem, doufám. A to je nejvíc. Mám sourozence a vztah máme skvělý, můžeme se na sebe spolehnout a co si budem, ona i pak ta péče o staré rodiče je rozložená. Z mého pohledu je na jedinacki v tomhle hrozně naloženo.

@orisek56 Přesně tak. Ty špatné vztahy často dělají rodiče, preferují jedno dítě, pořád srovnávají. Když se narodí to druhé dítě, tak je to pro to první dítě nová situace. Když ji rodiče úplně dobře nezvládnou a dají tomu prvorozenému nálepku žárlivec, pak už to s ním jede. Pokud jsou děti absolutně rozdílné povahy a nemají společné zájmy, tak je nenutit si hrát spolu a nenutit, aby to starší hlídalo mladší. Mladší je velmi nerad hlídán starším a starší toho mladšího vnímá jak přítěž.

Když tě jako dítě (teenagera) s**ou rodiče, tak tě sourozenec dokonale chápe, pokud je plus mínus v stejným věku 😉

Ja chtela odjakziva dve. Jsem jedinacek a dlouho jsem kamaradum zavidela sourozence. Zila jsem ve svete dospelych, byly na me kladeny premrstene naroky, byla jsem vychovavana v predstave, ze musim naplňovat představy sve matky (otec mi zemrel v 6 letech) aq nejblizsich pribuznych. Kdyz mi bylo ouvej, citila jsem se doma strasne sama, bala jsem se, nemela jsem zadnou oporu a vedlo to k uzavreni se a potlaceni jakekoli sve prirozenosti. A pro to všechno jsem proste vedela, ze chci deti dve. Nerikam, ze v takovem prostredi vyrusta kazdy jedinacek, ale ja to tak mela.
A proc dve deti? Prijde mi, ze tři jsou blby pocet. Ze se vzdycky dva spiknou proti jednomu. První a posledni dite byva privilegovane a to prostredni lehce opomijene (to jsou moje domnenky a pozorovani z okolí, nerikam, ze to tak byva vsude). Ctyri uz jsou na me moc. A ty tri vlastne taky. Mam rada i svuj prostor, svoji pohodu, sve zaliby atd., proto chci respektovat i sve potreby. Pokud nejsem spokojena ja, je nam doma blbe vsem ctyrem.

Mám jedno a chtěla bych více. Přijde mi, že synovi chybí někdo k němu, že by si spolu líp vyhráli než s námi dospělými. Do školky ještě nechodí, tam se to dá asi trochu kompenzovat. A chtěla bych prostě ještě holčičku 😀

Tři rozhodně nejsou blbý počet 😀 Ale to je jedno, za mě je lepší jich mít víc. Asi (určitě) bych mluvila jinak, kdyby se naše nesnášely (máme 3). Oni se tedy nesnášejí...někdy. Jinak jsou parťáci. Pro mě je skvělé, že když jdeme např. do lesa, tak nás většinu času nepotřebují a můžeme si s mužem i pokecat. Okamžitě si vymyslí nějakou hru (doma taky, ovšem akusticky nás to dost často ruší). Když jsme šli s jednou mou jednodětnou příbuznou, která má dítě starší, neřekli jsme si nic. Protože synek si pořád vynucoval její pozornost. Chápu, že si nevystačil sám, ale byla to celkem otrava. I od kamarádky vím, že má problém jedináčka zabavit. Není možné chodit pořád po návštěvách (teď to třeba není ani moc vhodné). Já i muž máme po jednom sourozenci, takže jsme nikdy o jedináčkovi ani neuvažovali. Samozřejmě, kdyby byl prvorozený nějak "problematický", viděli bychom to zřejmě jinak.

Mám 3 zdravé rarachy 4r, 1,5r a 4m. Nikdy bych neměnila. Je to občas psychicky i fyzicky náročné. Ale s manželem jsme chtěli velkou rodinu, kopu dětí. Protože máme rádi, když je veselo. A to s manželem uvažujeme o dalším. Být jedináček se později odrazí v dospívání i v dospělosti... jsem z početné rodiny a úplně nejvíc jsem milovala, kdyzkdyž jsme večer naskákali do postelí, patrovek... a hráli slovní fotbal, nebo jsme si jen tak povìdali, než jsme jeden po druhém odpadli. Mít sourozence je dle mého názoru strašně důležité.

@te_reza presne to jsem chtela napsat 😀 uz nemusím, dekuji 😁

@martiniquest Žít v tom, že máš/musíš naplňovat představy rodičů, můžeš bohužel i když máš sourozence...
U nás žádné dvě proti třetímu nijak nekomplotují. Pokud už jsou v sobě, tak většinou všichni tak nějak najednou. A totéž, pokud spolupracují. Ano, prostřední děti bývají problematické, ale ne proto, že by byly opomíjené, oni prostě nebyli tím jediným a prvním, na kterého nikdy nemůžou dosáhnout, a zároveň jim neustále "šlape na paty" ten nejmladší, benjamínek. Neměli nikdy výsadní pozici. Ale pokud si toto rodič hlídá a ví to, tak se s tím dá v pohodě pracovat a hlídat to, aby se prostřednímu dostávalo náležité pozornosti. Ideální jsou třeba "rande s dítětem" apod.
Na třetí dítě ale chybí třetí ruka (a hlavně když byli malí, tak cestování MHD nebo vlakem byl vcelku horor). A tohle vědí i prarodiče a bohužel ne všichni prarodiče jsou ochotni hlídat všechny 3 potomky najednou (ano, vím, někteří prarodiče nechtějí hlídat vůbec, ale prostě hlídat takovýto počet dětí už někteří odmítají, i když jsou normálně hlídací). A taky v autě, pokud jede celá rodina, je někdy málo místa (opět hlavně pokud má někdo děti brzy po sobě jako my). Sice máme velké auto na 3 sedačky, ale v jisté váhové kategorii jsou ty bezpečné bohužel všechny extrémně široké a 3 se vedle sebe nevlezou ani omylem snad do ničeho. Takže u nás jezdí jedno dítě na sedadle spolujezdce a dvě vzadu a já namáčklá mezi těmi sedačkami vzadu uprostřed. Takže v těchto ohledech jsou tři děti fakt blbý počet. V pokoji se to bohudík nějak vyřešit dá, dnes už existuje nespočet řešení co se týče postelí apod. No a samozřejmě jak říkáš - se více dětmi už je na vlastní prostor a záliby tak nějak méně kapacity... Takže ano, v některých ohledech 3 děti (a více) blbý počet rozhodně jsou.

@korin Děti máme brzy po sobě. Přesto, třetího jsme počali v době, kdy už bylo u nejstaršího vcelku vážné podezření na PAS. Ale dost záleží, jakým způsobem je dítě "problematické". Dokážu si představit nemoci a postižení, se kterými bych do dalšího sotva šla tak ochotně. Není PAS jako PAS. Bohužel jsou i těžké nemoci, které se projeví až později (např. Sanfilippův syndrom). A bohužel se i stává, že nějak nemocné či problémové je to (nej)mladší dítko. Člověk prostě nikdy neví, co se může stát, ale pokud by to jen trochu šlo, vždycky bych preferovala více dětí - z toho důvodu, aby se člověk nesoustředil jen na to, že má doma nemocné/handicapované dítě a rozložil tu péči tak nějak i na ten normální život.
I když pravda, zrovna u PAS je těžké to dítě někde rozumně "udat" a zajistit mu (byť dočasně) vhodnou péči. To bylo vidět např. v jednom dokumentu (musela bych dohledat), kde byly také tři děti a z toho jedno PAS, ale s těžkou MR a záchvaty, kdy se dítě neustále mlátilo do hlavy - a zbylé dvě děti to přežívaly zavřené v pokoji u mobilu, snažící se odříznout od té smutné domácí reality... :(. Tam potom je to ztráta na všech frontách, upřímně nevím, zda je něco takového vůbec rozumně řešitelného. Takto těžké případy PAS jsou prostě vždycky ohromný zásah do života všech a asi čím větší je ta rodina, tím horší to pro všechny musí být. Nevím.

@levandule_k já a manžel jsme toho zářným příkladem. Naše rodiče dělali mezi dětmi obrovské rozdíly. Manželovi je dělají doted s tím, že můj muž je opomíjen a černá ovce rodiny, jenže jediný povedeny.

@verdos Je to ruleta... Já za sebe myslím, že kdyby ty starší děti nebyly v pohodě, tak bych si na třetí dítě pravděpodobně netroufla. Tím spíš, že prarodiče se zapojují minimálně. Jsem ráda, že i nejmladší se jeví ok. Kamarádka má u druhého dítka ADHD a epilepsii a třetí rozhodně neplánuje, ač vždy chtěla tři. Je na hraně svých sil už teď.

Máme dvě a uvažujeme v budoucnu o třetím (snahy byly už teď, ale po 3.SP jsme to teď vzdali). Za sebe můžu říci, že je mnohem lepší mít dvě děti než jen jedno. Krásně se spolu zabaví, mladší se hodně učí od staršího. Jsou spolu šťastní a mají se rádi. Občas dojde k "bitce", ale neměnila bych.
Z pohledu částečného jedináčka Ti můžu říci, že bych za sourozence byla hodně vděčná...

Mám tři děti, vždy jsem chtěla hodně dětí i když je to občas dost na palici, jsou relativně blízko u sebe. Jasně hádají se popichují ale když o něco jde, jsou jak jeden muž, platí zde "mého bráchu mlátit nikdo nebude, toho si zmlátím sám". Ráda bych ještě jedno, ale zatím se nedaří, tak uvidíme jak to bude a jestli se ještě dočkáme 🙂
A ráda je mám všechny tři, ale každý z nich je úplně jiný a má nějaké vlastnosti které jsou mi bližší, ale komplexně je miluji i když mě občas fakt dokonale ser... 😍😂

Mám tři děti vlastní a jedno nevlastní. Jen jedno bych nechtěla určitě ( leda že by bohužel nebyla jiná možnost). Mám je ráda všechny,ale u některých to dá z různých důvodů víc práce 😁 Ale to je o duševní síle a vlastní psychohygiene. Mám dvě děti z prvního manželství a jedno z druhého. Sama nejsem jedináček a ani bych být nechtěla. Mám mezi dětmi malý rozdíl,i větší, a oboje má svoje. Kdyby zůstal nejstarší syn jedináčkem, bylo by to hodně blbý ( adhd), pro něj i pro mě. Je úžasné mít děti, sledovat jejich vývoj, pokroky, co po kom mají, všechno s nimi prožívat, vidět přes sebou budoucnost, kontinuitu..nejmladší syn je dokonce jediným pokračovatelem rodu,z čehož má radost hlavně děda.

@verdos my máme tři děti a je to úplně v pohodě. Ale to hlavně proto,že rozdíl mezi druhým a třetím je 7 let. Mezi prvním a druhým 22 měsíců. Třetí dítě zase po krátké době bych rozhodně nedala.

@martiniquest měla jsem to úplně stejně. Já jedináček a od dětství jsem věděla, že jednou budu mít dvě děti. Jako dítěti mi to ani tolik nevadilo, brala jsem to jak to je, ale zpětně vidím, že prostě nejsem(nebyla jsem) připravená na ústrky běžného života/ komunikaci s lidma, co mají jiné zájmy a jiné cíle, což je věc která se mnohem snáze získává soužitím se sourozencem. 3 děti by na mě bylo rozhodně příliš. I ty dvě jsou víc než dost, ale jedno bych nechtěla.