Dáváte najevo emoce pred dětmi?
Napadla mě zajímavá otázka. Dáváte najevo negativní emoce pred dětmi? V dnešní době sociálních sítí, kde se každá máma prezentuje jako pokud možno ta nejlepší/ nejusmevavější/ nejtolerantnější / nejhezčí/ umí nejlip dort atd atd atd, a ostatní si z toho odnáší, že každá má být taková a že negativní emoce a neúspěchy se netolerují. Že přeci děti mají vidět mámu jen veselou, energickou, vstřícnou a podporující....
Přijde mi to jako totální faleš, podle mě mámy mají nárok na vyjádření negativních emocí. Dát najevo před dětmi únavu, vztek, smutek, zklamání.... dovolit si před dětmi křičet, plakat. Aby děti viděli, že máma není jen robot, co uskuteční všechna přání rodiny bez řečí a na úkor sama sebe....
Ja treba jsem hodně emocionální, pláču a křičím, když to tak cítím a nic v sobě nedržím. Děti vědí, kdy mám už všeho dost. Projevenou emocí se vyčistí vzduch a je dobře. Zároveň když jsem šťastná, ventiluju to taky a hodně. Co vy?
@neomenia já jo. Máma je taky člověk, právo na emoce má dcera, právo na emoce mám i já. Nijak se za to nestydím. Nemám problém říct, že maminka je unavená po službě a nechce si jít hrát. Zatím mám problém před dcerou jít do konfliktu s cizím člověk (ve smyslu, že požádám jiného rodiče ve školce, aby se zul a nešlapal botama od bláta dětem po herně,protože se bojí´m, že mě pošle do prd*le a já se nedám). A nemám problém se radovat.
Super dotaz, zrovna dost přemýšlím nad tim samým. Tím, že dcera už dist všemu rozumí (něco přes tři roky), tak narazim na to, co všechno už před ní ventilovat. Mě samotnou dost zmítají emoce, ale zase si říkám, že se to nemá přehánět. Ze dítě dost znejistí, když je prostredi hodně nevyrovnané. Zase na druhou stranu, určitě je potřeba emoce přiznat, tedy já jsem smutná, já mám radost, mě není dobré, atd. Ale asi bych nechtěla, aby mě dcera viděla často brečet, hadat se s někým. Zatím tedy jdu nějakou tou střední cestou, že s ní mluvím o tom, co cítím. I to na ni má dopad, například, když mám hodně energie, tak si s ní víc hraju, když mám radost, tak jsem asi trpělivějsi, když jsem naštvaná, tak mám min pochopení a když jsem unavená, tak na ní se vším spěchám. Samozřejmě se snažím to korigovat, ale jsme jenom lidí a asi neškodí, když vidí, že i ostatní mají "právo na nálady" a že se občas všichni musíme přizpůsobit nebo brát ohledy.
Nic nemaskuju. Ale zaroven jsem od prirody klidna povaha a nemam moc rada lidi a la italska domacnost, co bouchnou, vyleti jak certik z krabicky a za chvili jako by se nic nestalo. Je to pro me hrozne vysilujici, radsi resim veci v klidu. Tim padem je pro me i to byti s detmi celkem narocna disciplina, protoze s nimi ty emoce proste litaji.
@felixfelicis italská povaha jsem já, ale jen doma, ale bohužel to nemohu plně rozvinout, manžel mě krotí, u nás je klidas on🙂
@neomenia tak to bych nemohla 🙂 my jsme se nastesti sesli dva flegmousi 🙂🙂🙂
Ano, dávám najevo svoje emoce. I ty negativní. Když jsem měla takové plačtivé období, tak to jsem se snažila mimo dohled syna, ale ne vždy se podařilo a pak jsem mu upřímně a úměrně jeho věku vysvětlila, proč pláču a jak se cítím. Stejně tak dávám najevo když jsem naštvaná (nejsem úplně klidná povaha, takže bych to stejně neukryla i kdybych sebevíc chtěla). Taky jsem nikdy neměla problém se mu omluvit, přiznat chybu, přiznat že si nevím rady. O tom to je... Vždycky to byl můj parťák. Většinu jeho života jsme na to byli sami dva koneckonců. Teď je mu sedm a nemám problém mu říct, že mě fakt štve, ať na mě nemluví. Nebo že jsem naštvaná z práce třeba a potřebuji klid na vychladnutí a tak. Moc nevím k čemu by bylo dobré předstírat, že je vše sluníčkové.
Na druhou stranu si vyznaváme lásku, mazlíme se a tak. Prostě otevřené a upřímné city a emoce pozitivní i negativní. Kde jinde by měl být člověk upřímný když ne doma tváří tvář své rodině?
@pampeliska1313 souhlasím, skrývat emice vede k psychosomatickým onemocnenim, nekde to vyleze holt jinak .
Já jsem emotivní dost, před malou brečím nebo se rozčiluju, v rámci mezí si zanadavam, dám najevo, že mám něčeho dost, naopak ale i hodně dávám najevo radost, lásku atd. .. Na nic si nehraju, ani by mi to nešlo, neumím to
Popravdě si ani nedovedu představit, že když jsem smutná nebo naštvaná, že se budu na děti usmívat jakoby nic. Jestli to tak někdo dělá, tak je teda u mě frajer... 😉
Nejsem ani jedno z tý první půlky 😂 ano, dávám najevo emoce, i ty špatné. I ty k životu patří.
Kdybych v sobě měla držet všechny negativní emoce, asi mi brzo hrábne. Brečím, zlobím se, rozčiluju se a spoustu dalšího. Nejsem dokonalá, ani po ní nikdy nebudu chtít aby byla.
Samozrejme, mluvim s nim uplne na rovinu, vse vysvetlim.
"Promin, ale jsem uz opravdu nastvana, budu potrebovat chvili na uklidneni"
"Jsem dnes hodne unavena, mela jsem dlouhy den, v praci to stalo za prt, muzeme si jen cist?"
"To me moc mrzi, ze jsme se na sebe dnes zlobili, promin, ze jsem kricela, nekdy je to pro me trochu narocne"
Samozrejme. K cemu je dobre nedavat najevo sve emoce a pocity? Ja myslim, ze to je pro deti velmi dulezite, zit v opravdovych zivotech, rodinach, vztazich. Samozrejme neco jineho je extremne labilni matka, ale to normalni prozivani dobreho i zleho je pro deti prinosne. V dnesni dobe obzvlast
Souhlasim s felixfelicis taky nemam rada italsky styl reseni veci. Vse se da resit i s klidem a nemusim u toho zvysovat hlas. Byt porad ve strehu kdy zase bude doma "italie" je dost vycerpavajici a to muzu rict i z pohledu ditete, jelikoz mam takovou maminku a opravdu to nebylo nic veseleho.
Souhlasím s vámi. Na druhou stranu ale prihazuji, že není úplně príma žít s někým, kdo dává plný průchod svým emocím bez ohledu na druhé. Protože na to má právo, svůj vztek/rozhořčení/únavu přece nebude dusit v sobě. A zejména dítě s tím nemá jak naložit.
@zuzekk je fajn, kdyz dite pozna i druhou stranku rodice (smutek, zlost)...ale rodic musi pochopit, ze se musi ventilovat jinak nez, ze doma bude zly a nadavat (ventilovat se dospelak muze sportem, prochazkou, hororem apod) Dite to nema jak vyresit a pak ma pocit, ze zase neco spatne udelalo...
Bohužel ano 🙈
@neomenia ja v tom dotazu vidim dve roviny. Jedna je ta "venkovni" -jak Vas jako rodice vidi jini, nebo jak se chovate navenek a druha doma. Nemyslim tim jen socialni site, ty krom MK nemam a nesleduji. Ale proste venku je i chovani deti jine nez doma, navic se resi jine situace, tak nekdy dochazi doma k jine atmosfere nez venku. Snad je pochopitelne, jak to myslim.
Napriklad - muj 6lety je uzasny, ale ma hlavu v oblacich a delat s nim domaci ukoly (nastesti jich maji minimum) je pro me hotove utrpeni. On je sikovny, vse umi, jen se mu vse musi xkrat pripominat. A do toho batole, ktere chce pomahat, taky uz je vecer (maji skolu dlouho, plus nekdy nejaky krouzek), takze unava, ja uz taky nejsem nejtrpelivejsi a nekdy ujedu a jsem otravena. A reknu mu to.
Nebo kdyz decka blbnou moc, mohly by si ublizit (nechavam je obvykle "navolno") a normalne uz nejde domluvit, tak zakricim. No a nedavno moje dobra kamaradka, ktera ma taky 2 deti podobneho veku rekla, ze mela depku, ze jak ja to vsechno zvladam a ona na ne rve. A ze mame doma vse krasne, uklizeno, ja vzdy v dobre nalade.. Mne ani nenapadlo, ze bych tak mohla pusobit - ale pak jsem se zamyslela a uvedomila si, ze s ni mam vzdy dobrou naladu, protoze se tesim, ze ji vidim, deti se maji rady, uklizeno mame, protoze mame minimalisticky byt a krom hracek tady nejsou kramy (a hracky decka musi uklizet, jinak nemilosrdne likviduji) a kricet na ne mne nevidela, protoze venku nebo na navsteve se proste ty vyhrocene situace neodehravaji.
Co tim chtel basnik rict - nechci hajit instagramove matky, ale ono matky, ktere okoli vnima jako "slunickove a chapajici" takove proste muzou byt a doma taky muzou na deti zakricet, rict jim, ze jsou otravene z jejich nepozornosti a normalne s detmi mluvit o vsem. Jako u nas. A neni to zadna pretvarka, proste jine situace, jine reakce, jine chovani -- holt vede k jinemu vnimani.
@neomenia a ja tedy do konfliktu pred detmi naopak klidne jdu, tedy kdyz to nejde vyresit jinak. Protoze jsem takovy "spravnak" a nesnasim, kdyz nekdo hodi vajgl na zem, navic pred detmi apod. Takze upozornim, kdyz ma kecy - reknu mu neco od plic. A deti to chapou. Snad 🙂
Jo. Brecim, mracim se, ale když se smeju, smeju se nahlas a blbnu s nim. Myslím ze je fajn vidět pro deti, ze není všechno slunickovy a aby poznaly, ze jdou emoce korigovat, ze se někdo muže naštvat a nemusí někoho bouchat, nemusí nadávat, ze se někdo potřebuje vybrečet a není to špatně, proste aby to řešení konfliktu i toho vnitřního viděly. Plus věřím tomu, ze je to zdravý, potlačování emoci je zadelani na pruser akorát. Nenávidím i věty typu “jses velkej kluk, ty nebrecej kvůli odrenymu kolenu” ať si klidně rve na celou ulici - ale já tam budu u nej a pomůžu mu to zkorigovat, utisim ho, ale nebudu znevazovat jeho bolest.