Další dítě už nebude...Vyrovnaly jste se s tím?

Tchyně s tchánem... už je jim hodně přes šedesát, ale toho, že neměli třetí, litují často a intenzivně. Hlavně po sklence vína.

Já to vidím, že pokud budu chtít druhé, můžu jít do pěstounské péče - a to jde skoro kdykoli. Biologicky přirozeně druhé už nebude.

Ano, je to o tom, že jsem holt měla dřív zatlačit na chlapa, že se jdeme intenzivně snažit, dřív jsem měla jít do CARu, ale to se nestalo - a jsem vlastně šťastná, že mám aspoň jedno.

jejda, v životě nevyjde tolik přání... kdybych měla každé věci litovat desítky let... I když něco cokoli nevyjde, je možné díky tomu mít v životě jiné "výhody" a život si užít i tak.

Já jsem chtěla klidnou spokojenou rodinu s více dětma. Místo toho jsem od 14m malý samoživitelka. Je to jiné, mám jiné možnosti, které by s exmanželem nešly. Mám se skvěle. Touhu po dalším dítku u mě vyléčil jeden dost nepovedený vztah, kdy jsem si na jeho základě uvědomila, že je úžasné, že už jednu mám a že je lepší být spokojená tak jak jsem, než ve vztahovém průšvihu.
Teď jsem v úžasném spokojeném vztahu, o společné dítko se určitě pokusíme. Ale, jednak jsme se o dceru v bývalém manželství hrozně dlouho snažili, mně z toho už hrabalo a nechci takovej stav znova. Nechci se znova hroutit kdyby to nešlo.Zároveň dcera má 7 let a vím, že kdyby to opravdu nešlo, tak si užijeme už "svobodu" a přeci jen je pravdou, že děti vztahem často dost zamávají. No a když to vyjde, budeme taky rádi. 🙂

Já bych chtěla ještě jedno a upřímně vím, ze nejspíš nebude a srovnana s tím nejsem a nebudu. 😃

Mě se teda nakonec můj vysněný počet splnil. Ale byla jsem vždycky připravená na to, kdyby to nevyšlo, realizovat se jinak. Třeba pěstounská péče, měla jsem o tom i hodně zjištěno, brala jsem to téma vážně. Kdyby v budoucnu měl muž podobné choutky, tak do nějaké formy náhradní rodinné péče klidně půjdeme, třeba i jen jako hostitelská rodina, prostě v tomto vidím spoustu možností.

ne, ani po 4 letech srovnaná nejsem a myslím, že asi nikdy nebudu..kdo si neprožije, nemůže vědět...
ano v životě nemáme vše, nicméně touha po dítěti v matce je natolik silná, že i logické vysvětlí jiných výhod, jsou pak zcela irelevantní..

Chtěla jsem dvě, bude jedno. Bydleni, finance, věk. Jsem vděčná za to jedno zdravé dítě, příští by už zdravé bejt nemuselo a po všech úvahách asi to jedno fakt stačí.

Já chtěla dvě nebo tři, ale kvůli věku i jiným věcem asi zůstanu u jedináčka...někdy mě to mrzí, ale...

@jjasmina Že jo, tohle mě taky hodně leží v hlavě, kdyby další dítě zdravé nebylo...

Myslím, že to tak má hodně žen, vím minimálně o dvou dalších kromě sebe a to už mají obě víc dětí...my máme teď třetí děťátko a v hlavě mám pocit, že stejně ještě nejsme úplná rodina, neumím si představit, že už nebudu těhotná, že nebudu rodit, atd atd...z té představy, že už nezažiju, co to je mít malé miminko, mi je až úzko už teď a to mám doma sedmiměsíční štěstí. Od tří maminek se čtyřmi dětmi vím, že přesně takto to měly a to čtvrté dítko to jakoby uzavřelo a s ním už tyhle pocity nebyly. Nám je sice teprve 32 a stavíme teď relativně prostorný dům, takže prakticky by problém to další nebyl, ale moje zdraví už tomu není úplně nakloněno, takže jsme se rozhodli, že už ne a já se s tím naučím žít (přijde mi to hrozně sobecké mít tři zdravé děti a takhle psát, ale ten pocit tam prostě je).

Já to mam úplně naopak. Vždycky jsem chtěla jen jedno dítě, ani min, ani víc. A mám dvě. Kdyby byl syn zdravej, druhé dítě by stoprocentně nikdy nebylo. I kdyby se stala nehoda, šla bych na potrat. Teď jsem samozřejmě ráda a vděčná, že můžu zažít pocit mít zdravé dítě a sledovat běžný vývoj, ale opravdu vím a cítím, že dvě děti jsou na mě moc. Necítím se tak psychicky v pohodě, jak by to bylo s jedním. Nejsem mateřský typ a prostě dvě děti jsou strašně moc na mě....

Vezmu to z druhe stranky. Moje velice dobra kamaradka chtela vzdy jen jedno. Po natlaku okoli a hlavne prvni dcery maji i chlapecka. S tim je vyrovnana. Prisla nemoc do rodiny, stres a bum 3. Uz bylo pozde ho dat pryc. Do ted je z toho uplne mimo. Chodi na sezeni a bere prasky. Zatim se ji nedari byt pozitivni.

@sarkoc mám to stejně. Když si představím, ze další porod, miminko, kojeni ani nic z toho nebude, taky mi je uzko. 🙈🙈🙈

Ja bych chtěla třetí dítko. Cítím, že nejsme tak nejak kompletní. Ale manzel o tom nechce ani slyšet. Snažím se to nějak zpracovat a smířit se s tím. Ale pro mne je to těžké.

@martt jsem na tom stejně, taky hrozně moc chci třetí dítě, vždy jsem chtěla tři, pak byl problém s oběma těhu, porody, obě děti ne úplně zdravé, manžel z toho na nervy a prostě třetí nechce ani náhodou a já jsem z toho úplně vyřízená...jako řekla jsem si, že to ještě budu rok zkoušet do něj hučet a pak to vzdam, letos mi je 33 a syn má čerstvě 3 roky, malá 11 měsíců a já nechci mít dítě po 35, takže bych musela otěhotnět tento nebo příští rok...ale myslím, že manžela nezlomím, řeší svoje nervy s dětma, finance, velikost auta a taky moje zdraví, že ten stres a strach o mne už po třetí nedá...jako chápu ho, ale i tak to v sobě neumím zpracovat vůbec, je to na pikaču :D

Mám syna (15let) s prvním manželem. S druhým jsem 10 let a miminko nám umrelo v 22tt. Je to rok a něco...od té doby jsem neúplná 🥺 letos mi bude na podzim 42 a teď to řešíme 🤷‍♀️bohužel jsem chodila ke spatne dr,takže čas zbytečně utekl...tak snad nám to vyjde aby jsme se cítili úplní 🥰

Já už další dítě nechci, ale je pro mě velmi těžké se smířit, že už nebudu nikdy těhotná, nezažiju, jak mě miminko poprvé kopne, nezažiju další porod, tu euforii, když mi miminko položí na prsa... Prostě přijmout, že můj reprodukční život skončil.

Já mám takový přístup, ze na každé události si hledám to pozitivní. Takže pokud mám jedno dítě, má to spoustu výhod, viz finance, organizace, čas na sebe, nezávislost a svoboda.

Vždycky jsem chtěla tři, mám dvě malé a další už nebude. Hrabalo mi z toho celé těhotenství... ale aktuálně se s*re tolik věcí, že bych prostě další nezvládla. Mám pocit, že se mi po cca roce kdy jsem si to těžce srovnávala v hlavě, opravdu podařilo si tohle uzavřít a soustředit se na pozitiva - vaničku už nebudeme potřebovat, jů místo ve skříni. Už mi nikdy nebude blbě z těhotenství, nebudu se nikdy bát jestli děti budou zdravé. Nebudu muset odložit starší kvůli tomu, že se o něj nezvládám fyzicky ani psychicky starat.... toho je tolik... a mně fakt pomáhá, že máme domluvený termín na vasektomii a že tohle bude kapitola opravdu pevně uzavřená. Žádné coby kdyby možná jednou nehody a podobně. Prostě hotovo. Jsem vděčná za rodinu, kterou mám.

@pipi_puncocha jo tohle jsem si taky říkala. Ale já to i druhého nezvládla prožívat. Vůbec. Když jsem ho poprvé viděla, moje vysněné dlouho dlouho očekávané miminko, tak reakce mého mozku byla - wtf vypadá jako můj otec. Najednou jsem měla v ruce mimino a vůbec jsem nechápala, kde se vzalo, co se to sakra děje.... dvě mi budou stačit. Pro duševní pohodu mojí, manželovu i těch dětí.

Tohle už mi přijde opravdu nesmyslné rýpaní se sama v sobě. Život nikdy není přesně takový, jaký jsme chtěli. Pochopila bych, kdyby se někdo nemohl smířit s tím, že nemá děti vůbec. Ale cítít životní prázdnotu, protože mám místo 3 dětí jen 2, to je fakt na Chocholouška.

@irmamala jako jo... přijde mi dobré si to v sobě prožít, klidně se tady vykecat, rýpat se v tom horem dolem a pak to nechat být. Ale ne si z toho udělat celoživotní tragédii....

Mám dvě dcery a chtěla jsem vždycky 3 děti. Manžel pořád básní o třetím dítěti. Já už nechci. Nechci riskovat nějakou tragédii. U druhé dcery přestala na konci těhotenství fungovat placenta, přestala ji vyzivovat a je zázrak že se narodila živá a bez následků (měla jsem těhotenskou cukrovku na inzulínu).
Ale pořád někde v srdci toužím po dalším miminku, rozum jasně říká, že další mimino už nebude.

Já vždycky chtěla jedno až dvě, manžel by prý bral i tři, během těhotenství a po porodu první dcery jsem byla přesvědčená, že zůstaneme u jednoho dítěte... Když měla rok a půl, tak se to začalo lámat a rozhodli jsme se, že do druhého půjdeme... Teď se dvěmi dětmi oba cítíme, že jsme kompletní (zrovna před pár dny mi to říkal i sám manžel), takže zůstaneme u dvou... Navíc když vezmeme v úvahu finance a moje nervy, tak jsou prostě dvě děti maximum 😄

Já jsem děti nechtěla vůbec. Mám dceru, aktuálně se to ve mně pere chtěla bych ještě jedno. Manžel už moc nechce (je starší, už má dítě z prvního vztahu), já mám své jedno velké “ale”. S dcerou jsem měla psycho třetí trimestr, kdy byla iugr, gynekologové mluvili o placentární insuficienci, obden jsem chodila na ultrazvuky, odbíhala jsem z ambulance, kde jsem premedikovala postižené spastické děti s tracheostomií a pegem a doma brečela, že takové bude i moje dítě. Mám z toho takovou hrůzu, že i přesto že nejsem nejmladší a tolik reprodučního času mi nezbývá, tak ani já nemám sílu víc tlačit na muže (který by si vlastně říct dal, on je velmi rodinný typ a finančně), protože z té zkušenosti v sobě mám skoro panickou hrůzu.

Mám jedno, potažmo dvě děti. O prvního syna jsme přišli v 37tt před 2lety. V obouch těhotnestvích přirostlá placenta. U prvního porodu (vyvolávaně) mne po "vypuzení syna" museli uspat a vyčistit. U druhého porodu (bude to 11měs.) jsem byla na císaři a opět přirostlá placenta. Ale jelikož jsem měla velkou ztrátu krve, tak placenta ponechána, zda se nevyloučí sama (ne nevyloučila a čeká mne čistění). A jelikož máme za sebou to co máme (první těhu bez komplikací a syn s námi není, druhý komplikace + i porod byl horší a máme tu naštěstí našeho miláčka. Oba jsme chtěli dvě děti, ale do dalšího ani jeden nechceme z důvodu zdravotního (nejen riziko těhu+co se stalo a můj zdr.stav není úplně OK) + věk - mně 34,5 muži 39. Poznali jsme se teprve před 4lety a proto jsme nemohli do toho jít dříve. Ale ač je jedna strana (ta hlava), že je lepší mít alespoň jedno, ale druhá (srdce), si velmi přeje ještě jedno i pro Matýska, aby nebyl sám (miluje děti). A máme to tak s mužem oba. A stále váháme, ale více vyhrává rozum.

Někdy ano a někdy ne. Hlavně v dnešní době těžko říct jestli bych chtěla. 🤷🏼‍♀️ Ale dřív mě to trápilo hodně.

Mluvila jsem s paní, co chtěla hodně dětí. Třikrát potratila v 7-8. měsíci. Nakonec se rozhodli pro adopci (pěstounství?) a má dětí pět. Brala si i starší, od rodičů na drogách, z menšin. Ze všech vychovala slušné dospělé lidi a to ji velmi naplňuje a myslím, že na sebe může být právem pyšná. Ono cíle se dá dosáhnout mnoha způsoby a než se utápět v lítosti, co zrovna nevyšlo, je lepší se zaměřit na něco, co vyjít může.

Mam dve deti, první nemocné. Rada bych třetí, manžel se boji. Mluvili jsme o tom hodně a chapu jeho strachy. Jsme domluveni, ze casem , pokud me choutky neprejdou, pujdeme do pestounske pece.