Byla chyba mít druhé dítě?
Máme druhého syna, dnes je mu 10 týdnů a je to zatím náročné - moc nespí a když, tak velmi krátce, trápí ho koliky, hodně využívám nosítko a už jsem se smířila s tím, že odchod na procházku i příchod domů provází řev, stejně jako každý večer. Druhé dítě jsme chtěli, první syn byl taky náročný, ale v roce se to zlomilo a dneska je to parťák. Nemůžu si zvyknout na ten chaos, který narození malého přinesl, fyzicky to celkem dávám, o hodně horší je psychika. Není to tak, že bych k malému necítila lásku, ale nemůžu se zbavit pocitu, že nic už nebude jako dřív, že to zatížilo všechny a nikdo není spokojen. Moc dobře si uvědomuju, že mám štěstí, dvě zdravé děti a manžela, co mi pomáhá. Občas se přistihnu, že bych se dnes pro druhé dítě nerozhodla. To spouští pocit viny a točím se v kruhu.. Asi hraje roli nulové hlídání i moje těžce nesplachovací povaha. Jak z toho ven - kouč, psycholog?
Úplně te chápu. Tak píšu, že v tom nejsi sama. Jako rozhodovat se znovu, tak do druhého jdu opět, miluju ho a teď jsme komplet. Jenže, malý už má víc než rok, dcera čtyři, ale je to prostě náročné. Často mám pocit, že neustále dělám jen to, co je potřeba, téměř nikdy to, co chci já. A že jsem doma ten poslední článek, co nikoho nezajímá. A že nic nestíhám, děti si musí nějak vystačit. U mě hodně dela to, že nejsem kvalitně vyspana a že se téměř nikam nedostanu bez děti. Taky hodně vidím to, jak jsou nekompatibilní, pak se navzájem omezují, samozřejmě hlavně mladší starší. Vše je teď komplikovanější. Ale zase na druhou stranu už vidím, že si spolu začínají hrát a to i přes to, ze dcera na něj docela peče. Ovšem i tak se spolu docela zabaví, syn na ni visí a všechno, co dělá, ji přijde úžasné. V tomto to snad bude čím dál lepší. Ale jinak je to honička, moc si je neužívam, nestíhám. Spolu vůbec, nejlíp si je užiju, když jsou každý zvlášť, ale to je malokdy. To pak ocením, jak je syn jeste roztomilý a mazlivy a dcera zase už rozumná a je s ní sranda. Taky mě děsí výhled, jak ještě dlouho bude malý úplně nesamostatný, takové to torpédo, co nejde pustit z dohledu, neskutečný bordel z jídla, výdaje za pleny a um. Dohromady s nimi nejde nic dělat, dcera by si něco zahrála, syn to začne brát nebo řvát a ona to špatně nese. Tak raději ani nezačínáme. Prostě se to ve mě kolikrat pere, no. Výhled je, že bude líp a ono bude, jen to prostě trvá. Vy jste teď v náročné etapě, to miminko dá zabrat, ale až bude vnímavější, až si vše víc sedne, uklidní se hormony, tak věřím, že to bude lepsi taky.
Podla mna to su furt hormony a kolika miminka. Ked to prejde, bude to lepsie 🙂
Jako teď už to chce jen čas, zvyknes si a vše se hodí zase do pohody. Já druhé nechci právě z těchto důvodů a nejspíš bych měla ty samé pocity no. Máme jedno a stačí, ale už je to partak no a neměnila bych
Moje psycholožka mi řekla, ať to nijak nehodnotím, nekomentuju a jenom ty pocity pozoruju. Chce to čas.
Tyjo, mám občas podobné pocity..syn 4 roky a dcera 5 měsíců. Věděla jsem, že dvě děti bude honička..ale až teď vidím tu skutečnou realitu. Děti miluju..ale chybí mi nějaký můj prostor. Jsem unavená + stres = mám hroznou pleť, ale dojít si na kosmetiku? Není prostě kdy..potřebujovala bych pedikúru, ten samý problém 🙄 Doma věčný bordel, občas nestíhám pomalu ani uvařit..je to fakt náročný.
ALE! Od prvního syna už moc dobře vím, že to všechno je JENOM období. Za pár týdnů začne bastit a nebude závislá na kojení (na mě)..a já si zase občas zajdu na tu pedikúru, na kafe s kamarádkou, později s manželem na večeři a za další rok třeba i na wellness víkend 🙂
Je to těžký, ale musíme to vydržet 🍀 ..jsou to lásky 😍
My jsme se s manželem shodli, že by nám stačilo i jedno dítě, ale moc jsem chtěla parťáka pro dceru a nikdy jsem nechtěla mít doma jedináčka. Děti máme od sebe o 22m a začátek byl jedna velká krize. Po 3 letech s druhým prckem jsem se neuvěřitelně těšila do práce. Teď mají 6 a 4 a pořád je to náročné. Někdy se až rouhám, když si představím, jaká by to byla pohoda mít jen starší dceru. Je hodně rozumná, dá se s ní domluvit a chápe. Maldší syn je protiva, uřvaný, umrčený. Ale stejně jsem hrozně moc ráda, že se mají. Mají se moc rádi a jsou to parťáci, takže i když je to náročné, tak bych neměnila.
Zacatky s mimcem mohou byt vzdy nárocne, zejmena pokud trpi na "prdiky" a clovek se moc nevyspi. Ja nastesti u druheho tu adaptaci mela temer bezproblemovou, malej uz od porodnice usínal o pul devate nebo i driv, akorat se teda kojil co 2 hodiny, takze jsem vypozorovala, ze nema cenu chodit soat pred 23.hodinou, kdyz se dite vzbudi v okamziku, kdy zrovna zaberete. Ale jinak supr, nemuzu si asi stezovat, se vim o x holkach, co to sestinedeli a potazmo cely "ctvrty trimestr" nemeli zrovna ok a bylo to doost vycerpavajici.
To bude dobrý.Určite to chyba nebyla.My taky nemáme žádné hlídání.To zvládneš 💙💙💙Ale úplně chápu Tvé zoufalství 😉
Já měla chvílemi úplně stejné / podobné pocity u neskutečně "vymodleného" prvního syna. Pak se to někdy kolem půl roku zlomilo a je to mazlíček. Ale v cca 3 měsících jeho věku jsem ani netušila, zda jsem ho kojila před půl hodinou nebo před 3 hodinami. Absolutně vyřízená z nevyspání.
Začátek byl těžký, zhruba od 2 let mladší si spolu začali i hrát, teď se sice často hádají jak koně, ale ještě častěji spolupracují a blbnout společně a užívají si jeden druhého. S každým dalším rokem jsem víc a víc přesvědčena, že to bylo skvělé rozhodnutí. Chce to čas.
Já se tady s dovolením připíchnu. Jsem teď v podobné situaci, mám doma 4m dceru a syna 2 roky. Presne jak píšeš, fyzicky se to dá, ale to psychika je hrozná. Šestinedělí jsem byla zralá na psychiatra, totální deprese. Pak polevily hormony, ale i když na to koukám racionálně, tak se hrozně topím ve výčitkách.
Že nemůžu dát dceři tolik péče, co synovi. Že nemám tolik času na hraní se synem. Teď měl syn horečky a večer chtěl, abych s ním alespoň seděla na gauči, ale dcerka začala brečet pokaždé, když jsem si sedla. Večer jsem to pak obulela. Navíc manžel je na vozíku, takže nejde že by malou nosil..nejhorší jsou pro mě pocity, že to stojí tolik úsilí a nedosahuju ani z poloviny toho, co bych jim chtěla dát, když mám slabší chvíli, děsím se toho, že mě budou nenávidět..
Ale na druhou stranu vidím, že se to lepší, že si všichni víc zvykáme, takže mám víru, že si to fakt časem sedne.
Jak vidíš, je to časté. U mě láska k druhému dítěti přišla až za delší dobu po porodu. Malý věkový rozdíl, prvorozený s handicapem. Teď má starší za pár dní 3 a malá 21m a furt je to mazec. Psychicky i fyzicky. Navíc nemám žádnou pomoc, hlídání ani kamarádky. ALE už je to mnohonásobně lepší než na začátku a věřím, že zas za rok bude lépe. A teď už bude jen a jen lépe jak budou starší.🙂
Asi bych řekla, normální pocity. 🙂 Já nemůžu říct, že bych litovala toho, že mám dvě děti, ale je to prostě masakr. Taky po fyzické stránce to všechno zvládám, i ten nespánek, ale po psychické stránce jsem někdy vyždímaná jako citron. Jedna nespí přes den, druhá nespí v noci, takže já nespím nikdy, ani nemám nikdy čas pro sebe. Pořád před sebou hrnu nějakou práci, nikdy nic nedodělám podle svých představ, pořád někde rozpracováno, ale nedoděláno. Uklidím a za 5 minut je zas bordel snad ještě větší, jak před úklidem. Jsou dny, kdy si říkám, co mě to proboha napadlo si udělat 2 děti a ještě takto po sobě. 🤦Ale zas, když mají zrovna světlou chvilku a hrají si spolu, tak se rozplývám a neumím si to představit, mít jen jedno. Já bych taky nechtěla vyrůstat jako jedináček... Ale často mě to teda mrzí, že třeba starší jsem se jako miminku věnovala (cvičení, masáže), u druhé nebyl prostě čas, starší zas byla zvyklá na něco a teď se to muselo dost osekat. Chtěla bych se jim víc věnovat, ale rozkrájet se zkrátka nedokážu, tak snad si to pak spolu vynahradí jako parťačky do života. 🙏 Prý je sourozenec pro dítě víc než neustála rodičovská pozornost, tak budeme doufat, že je to pravda. 🙂
Jako bych to psala já, s tím rozdílem, ze já už to nedávám ani moc fyzicky. První syn od miminka zlatíčko, spal 12 hodin v kuse od dvou měsíců, milionový dítě, nikde nelozil, nemusel se vpodstste nijak hlídat, zlobí až teď, má 6. Druhý syn, téměř rok a totální katastrofa. Od porodnice porad rev, do teď porad zavislej na prsu (samozřejmě jsem strašně ráda za kojení ), prokoji i 5 hodin denně. Jak mile se zvednu z místa, okamžitě rev, nemůžu na záchod, najíst se. Všude leze, všechno dává do pusy 🤣 a to nemluvím o tom, ze částečně chodím do prace, samozřejmě s nim, protože takový dítě nikdo hlídat nechce 🤣 Upřímně taky nevím, jak dlouho to ještě zvládnu, ten starší ho pořád budi, když už nahodku usne ( má ztrátu sluchu, porad rve ). Takže u nás to vypadá nějak takto: když nerve mimino, rve starší, když náhodou nerve ani jeden, rvu já,,chudáci sousedí 🤣 občas jsem si taky říkala, jestli to byl dobrý nápad, navíc jsem na ně sama. Ale víš, byl. Je to jenom období a já vím, ze bych toho pak litovala, jsou to moji broučci a mateřská láska se nedá ničím vyvážit, ikdyz je to někdy dost těžké
Píšeš,že ti alespoň pomáhá manžel... to je fajn 🙂
Můj se o děti nestaral
zaplat si hlidani a vypadni nekam ,po svych, podle toho co ti udela radost... hned se na svet budes divat radostneji 🙂)
To se podá, mam 3 mes dceru a 5 letou, chaos byl prvni mesic. Jasne, nemám tolik casu jako s jednim, ale mala ted dobre spí a je celkem prizpusobiva. Hlidani nemáme absolutne zadne. Kdyz si na kosmetiku, pedikúru nebo si zacvivit, musi hlídat muz. To jsou jediné aktivity a muj cas pro me. Jinak kmitam doma a casto si připadám, ze nedelaj nic jinyho nez pecuju o děti, muze a dum. Ale jsme zdravi a nemenila bych. Tak hlavu vzhuru...
@lida9 No nevím, ale cizí osobě bych 10 týdenní miminko fakt nesvěřila.
@makovice88 ja som to u overenej osoby spravila a je to nahradna babicka uz po roku 🙂 a z deti neubudlo, prave naopak
@kevi1 Kazdy to ma jinak ☺️
Jak chyba? Na tom snad nezáleží. Jednou už ho máš, tak se musíš postarat. Potřebuje tě a ještě dlouho bude. Když zjistíš, že to byla chyba, co uděláš? Dáš ho pryč? To asi nee 🙉. Když se mi narodila první dcera, pořád se mě někdo ptal, kdy bude druhý, já říkala, že nevím, jestli nějaký vůbec bude, že nechci být strhaná matka dvou dětí. O pár let později jsem co? Přesně ta strhaná matka dvou dětí. Je to o tolik náročnější, než s jedním, ale uvažovat, jestli to byla chyba? Ani náhodou. Mladší syn je tak strašně boží, už jen představa, že by se nenarodil? Musel se narodit ❤️.
@makovice88 na druhou stranu miminko potrebuje klidnou, vyrovnanou, usmevavou maminku... pokud neni nikdo z pribuznych, pak proverena hlidacka je podle me dobra volba....
@nicollbc a jak přesně autorce tvůj komentář měl pomoct? Nebo k čemu ji měl inspirovat? K poplácání, o kolik jsi ty lepší matka? To je prima, že ty to máš boží. Absolutně to nic neměnil na faktu, že někdo to tak boží mít nemusí, že i běžné věci prožívá jinak.
Autorko, já mám jen jedno dítě, milované chtěné, ale přesně tyhle pocity, že už nic nebude jako dřív, že se budu strašně dlouho muset podřizovat a přizpůsobovat jsem měla první tři měsíce intenzivně taky, já třeba i dlouho zpracovávala životní nutnost fyzické přítomnosti (protože kojení), pocit jak ve vězení, že nikam nemůžu a když jsem se náhodou utrhla, tak pro změnu hysterii, což když má doma hlad a pláče. Ono je to ještě hodně čerstvé, sžívání chvilku trval, tak na sebe buď hodná a dovol si ty pocity, špatnou mámu to z tebe nedělá!
@biciklissie jej, to je úplně, jak kdybych to psala já.... jen tedy u nás jeďte velké potíže se spaním (a hlavně uspavanim) mladší... kolikrát brecim zoufalstvím, že nemůžu vyhovět potřebám obou a ve výsledku někdy ani jednomu 🙄.
Mysli na dobré chvilky .. tyhle "špatné" skončí a budou zase dobré .. je to jen období .. měla jsem to podobně , procházky někdy byly taky víc plakací než spinkací. Ale pak to skončilo a už byly příjemné procházky.
@lida9 S tim souhlasim, to je bez debat. Ale me prijde, ze v tomto pripade to jsou spise hormony a nesziti se soucasnou situaci. A asi bych proste vice zapojila manzela, i kdyz autorka pise, ze pomaha hodne.
Je to někdy šílené ! Mám dvě děti, ted už 7 a 4,5 roku, takže těžká pohoda, ale je to jak včera když se malý narodil, zachránil mě šátek, naučil se být našátkovaný, přicuclý a bylo to o hodně lepší. Večer tedy naštěstí neplakal, netrpěl na koliky, takže jsem třeba děti spolu okoupala, muselo se zavčasu a pak byla nima v posteli, dcerku muchlala, četla, a mimino na druhé straně na prsu. Hodně jsem s nima byla venku, mimino v šátku, dcerka na hřišti. Jinak ti můžu říct, že to neskutečně rychle uteklo, ač se některá období zdají nekonečná. Držím ti pěsti, ať je vše lepší a lepší.
Dej tomu čas.