Jak daleko necháte zajít sourozenecké neshody?

Já už mám děti 7 a 5 let. Ještě před rokem to bylo hrozné teď už si spolu nádherně hrají a vycházejí spolu.
Vždycky jsem je nechávala dokud nebyla nějaká rvačka nebo velký řev,ale vyčítat to jen jednomu nejde. Vždy dostaly oba pak zjistily jak si to vyříkat mezi sebou a je klid.
Syn dceři hodně ubližoval byla mladší a holka ale ani ona nebyla andílek.
Teď musím opravdu klepat že moje děti si hodně rozumí a mají se moc rádi. 😉

Mám to stejně jako puresin. Té starší to ještě vysvětluju víc, aby se necítila uražená, že ona musí být ta "rozumnější".

@kamste : kdyz byli deti mladsi, zasahovala jsem tez brzy. Chtela jsem, aby pochopili, proc to ten druhy udelal, proc se citil spatne a jak by to mohli priste vyresit. Zkratka rozepre byli a budou a jde o to, naucit se je rozumne resit a rozhodne jsem nechtela, aby se pozdeji mlatili. To netoleruji.
Ted je jim 8 a 6 a nechavam je byt, zasahuji, az kdyz neni zbyti a to se pak "svezou" oba. 😎

@kamste já mám mezi holkami 17 měsíců, takže jsem neříkala starší dceři - že má být rozumnější. když po ní chci, aby si s ní hrála a přizpůsobila se jí, tak po ní nemůžu na druhou stranu chtít, aby byla i zodpovědnější.

A kdy jsem zasahalova - když byl řev. Ale u nás platí pravidlo - "dostanou" po zadku nebo mají zaracha obě dvě - je mi jedno kdo to začal. Nežaluje se - nechci to slyšet. Ale je pravda - že je to u nás tak vlej - vylej. Jedou praští starší mladší, pak mladší starší ... a ta jí to nechce půjčit .... 🙄

Holky 4 a 6. Zasahuju sporadicky, spíš ne - když ječej, tak si to buď vyřešej sami mezi sebou, nebo předmět sporu zabavím 🙂 U nás je pravidlo nesoudit, nehledat viníka, nechat je dohodnout se a když to nejde, tak trest pro obě. Občas fakt vidím která to začla, tak to pak i rozřeším, ale když ne, tak se taky nic nestane 🙂

Nenávidím to "jsi starší, máš mít rozum" - to jsem doma slyšela denně jako malá a fakt to bylo hrozně nefér :( Takže se tomu vyhýbám...

@sarihy : ja to mela stejne, jenze ja byla ta "mladsi", bracha me terorizoval, ma obrana bylo pisteni a rev a schytala jsem to ja, protoze mama nesnasela jekot. 😣

Já mám zatím jen jedno dítě, takže nemůžu mluvit ze zkušenosti. Až bude druhé, mám v plánu dělat to jak už tu psaly ostatní - zasahovat, když si začnou ubližovat nebo hrubě nadávat. Čeho se ale chci vyvarovat z rad, které tu padly, je říkat "jsi starší, musíš být rozumnější". Mě to naši říkali taky a pamatuju se, jak jsem to nesnášela. Považovala jsem to za hrozně nefér, protože jsem přeci nemohla za to, že jsem starší. Tohle bych nedělala.

Mam dievcata 4 a pol a 2 a pol a zacinaju sa skadlit a natahovat viacej...ale tiez sa snazim do toho co najmenej zasahovat aby sa naucili si to svoje obhajit a postavit sa za seba, ked sa zacinaju capat a uz je velky krik tak vtedy zakrocim.

To jsem mohla tušit, že budu chycena za slovo. Ač jsem dala slovo "rozumnější" do uvozovek, přesto jsem to virtuálně schytala. 😅
Ono dost záleží, o jaký věkový rozdíl se jedná. Rok a půl či dva, jsou u mě dost malý rozdíl na poukazování rozdílu.
U nás se ale jedná o 4 roky, což je už znát. Když při větší šarvátce zasáhnu, tak se dcera ozve a musím jí dost vysvětlovat, ona se zacyklí a jedeme dokola. Jsem přísná na oba stejně, ale jí to vysvětluji více. Ráda se pak chová k mladšímu bráchovi ohleduplněji, snaží se ho učit, ukazovat jak si může hrát a být ta "zodpovědná".
Nemyslím si, že bych tím kazila vztah mezi námi 😉

No, taky jsem byla ideslista, ale anžto mam chlapecky, je to jiny svet, ti se proste rubat budou, merit a hrát bojové hry atp. Mam mirumilovneho muze, ale ty hry někdy.... Kde spis o to naučit je silu používat primerene, rozlišovat situace, nezneuzvat ji vůči slabsim, ale rozhodně žádná výchova ve stylu "nesmis dat ránu", když po něm někdo půjde, bránit se je povoleno.
Nesleduju, kdo presne co, to se nedá. Takže zasahuju jen v pripade, ze vidim, ze je něco pres caru, a taky to v tom duchu komentuju. At se klidne pobijou, ale.at si neublizi.

Zasahuji ve chvili, kdy vidim, ze je jedno ci obe deti bezradne. Zasahuji tim stylem, ze je poucim, jak se ,,prat", anizby si ublizili, pri soubojich o hracku spis jen ,,napovidam", jak se mezi sebou umet dohodnout. Kdyz jsou prilis rozjiveni, ze mam o ne az strach, tak je nalakam k odpocinku, pomazleni...

@terinda my co jsme prvorození - tak tu větu - ty jsi starší - nesnášíme 😀

@terinda My jsme od sebe s bráchou taky čtyři roky a tu větu jsem fakt nesnášela. Jako fatální důsledky to nemělo - s bráchou ani s rodiči mi to vztah nezkazilo, ten máme naštěstí hezký, ale nepamatuju se, že by to na mě mělo nějaký pozitivní vliv. Spíš jsem to vnímala jako nespravedlnost. Ale zas pokud máš vysledované, že na dceru to zabírá, pak není co řešit 🙂

@hanih
@baris mám zažité obojí, mám staršího i mladšího bratra, takže vím, že dost záleží na povaze dítěte 😉 Já uměla využívat obého 😀

děkuju za názory a zkušenosti
většinou jsem se snažila neshody urovnat už v začátku, protože starší dcera "nejde pro ránu daleko" a syn je tak docela otloukanej...
asi jim budu muset dát větší prostor a ještě chvíli vydržet nezasahovat...

@kamste Vydržaj, pijaněr! Rozdíl 2r, prvne tolik něhy k miminku, ale když miminko začlo.byt akční, lozit, sedět, brat věci (i třeba ty volny, co lezely na zemi...) Starší dosel, vzal z ruky, srdce.mi to rvalo.... Ale tenhle mladší si vzal něco jinýho, a neresil.... Ale v roce už by mu nikdo nic nevzal, ani dalsimu, na piskovosti si od deti nenechal nic vžit. Zatímco ten nejstarší,k byl sam, i ve dvou letech sedel na písku a jen bezradne koukal, když u rocni dítě sebralo hračku z ruky, vyraz na me "co to jako je, maminko" - to bylo taky srdcervoucí. Ja ted proste vim, ze ty mladší si nenechají něco vzit, umí se nrsnit, ohradit ap. A naše batolátko 1,5 r klidne zliska oba starší, ještě se pred nim schovávají občas. Vzit si nedá nic, flakne je, nejde-li jinak kousne (co ma dělat), v nejhorším ječí, aby si přivolal rodiče na záchranu. Když chce něco, bud si pro to vleze, nebo to jednoznačné urputné požaduje hlasově, i dost nas.... Takzentenvycvik proste jednou přijde - bud doma od sourozenců, nebo později od cizích.

Kamarádka ma velmi klidne deti, velmi striktni pravidla na vse, ale zas pal ty děti trpi dědové tim, leyz někdo nekde nějaké pravidlo překročí (napr. Z ruky nebereme, jak je možné,ze se to stalo? A ze zaeny dospěly nepřijde a nevyřeší to za ne). Nebo ze se někomu stane nějaká malinka nespravedlnost - učitelka nevidí vse, spolehlivě muze řešit jen to, co vidí (myslím tim drobne šarvátky u malých dětí, ne sikanu u puberťáků). Prostě všechno v životě není presne fér, ale je potřeba se na to naučit reagovat, vzit to v potaz a nějak se s tim společensky prijatelne vyrovnat. Nejen ve škole, ale i venku, v jakekoli dětské skupine si dítě zazije nejsou situaci, kdy někdo k němu není uplne fer, nějaký pravidlo není dodrženi,někdo.ma jiny zacházeni.... Kdo to nezazivame mezi dospělými, v praci ap.? Ve výhodě jsou ti, kteří se umi adekvátně ozvat, resit problem, me ti, co jsou z toho vedle, jak je to možný, ne ti, co jen řvou, ne ti, co neumi vyjednávat.
Za sebe musím říct, ze když jsme měli šarvátky doma, matka chtěla, abychom se sestrou vycházely vždy jen dobre a nikdy.to nenechala, aby se to vyřešilo, vždy se.muselo mladší uhnout, mladší ocenit.... Takže sestra se mnou komunikuje výhradně pres matku,.ne přímo, a matka to resi dodnes. Proste sestra chodila žalovat, mnohé nebaly pravda, matka mi nařídila.... A tak se sestra se mnou nikdy nenaučila normálně mluvit. Plus ma zas nějakej blok, mindrak, pocit nedostatečnosti vůči starší ségře. Je to na pytel, ale nedá se s tim v podstatě nic dělat. A příčinu vidim jednoznačně tady. A to jsem sestru nemlátila, hračky ji nebrala, ale proste jak nebylo něco dle jejich představ, řešila to s matkou, ne se mnou, a naučila.se.mechanismy, který na to fungovaly (řev, pláč a jiny manipulativní techniky na rodiče).

@kamste Dokud netece krev, neresim..

Moc se mi tady nezamlouvají ty rady typu "dostanou oba... nezajímá mě, kdo si začal..." toho bych se vyvarovala. Jednak se děti nenaučí ozvat, když jim někdo opravdu ubližuje, jednak to vůbec nepřispívá dobrým vztahům mezi sourozenci. Aktuálně řeším sama problém s bratrem, který dorazilo právě tohle jednání mých rodičů, že nechtěli nic slyšet - a najednou se po deseti letech diví... doporučuji knížku Sourozenci bez rivality.

@blaablaablaa máte vyzkoušené na svých dětech rady z té knížky? Zajímá mě, jak to funguje.
Spory se snažím řešit a spíš víc vysvětlovat než trestat (ale je to náročné - mnohdy asi nemám ta správná slova a metody...)
Chci abychom se doma vzájemně nebili (aby se naučili prosadit svůj názor bez použití fyzické síly a taky jak je my jako rodiče máme ukočírovat bez fyzických trestů - jsou chvíle, kdy mám sto chutí jim nějakou plácnout, i když vím, že to dlouhodobě nefunguje)
Chci, aby dělali věci proto, že jsou správné, a ne z donucení či strachu...

Díky za inspiraci

@kamste nemám, druhé dítě je zatím v břiše 🙂 ale jsem ráda pŕipraven dopředu 🙂 občas bylo bolestné některé věci číst, často se mi vracely staré křivdy. Určitě na to mrkněte, dává to smysl 🙂

Mám děti 3 a čtvrt a 1,5 roku a moje aktuální strategie je nechat je být. Došla jsem k tomu poté, co jsem získala nezlomnou jistotu, že se mají rádi, takže teď už je nechávám, i když to většinou končí řevem. Zasahuju jenom když jeden brečí a druhý pokračuje v činnosti, která pláč způsobila. Pak pořád dokola opakuju, že ten druhý brečí, většinou to zafunguje. Ale je to o nervy...

@sarihy Přesně tak, mám známého, kde za vše mohl vždycky starší ze sourozenců a mladšího ještě za smyšlené žalování pochválili. Jejich vztah v dospělosti je kvůli tomu naprostá katastrofa. Takže je opravdu ideální se do toho moc nemíchat a když trestat, tak oba. 🙂 Žalování je fakt zlo. 🙂

Jinak trestáním nemyslím bytí, nebo plácání abych to upřesnila, kdyby k tomu chtěl někdo něco napsat. 😉

@blaablaablaa už se na tu knížku chystám
mě v názorech na výchovu dost změnila knížka "Vychováváme děti a rosteme s nimi" od Naomi Aldort (v této knížce taky "občas bylo bolestné některé věci číst, často se mi vracely staré křivdy") a ráda bych vedla výchovu tímto směrem

@rebe dělám to podobně - zasahuju až když se ozve pláč nebo velký křik
Ale vadí mi, že dcera (čerstvě 5 let) má fyzickou převahu a mívá "ubližovací náladu" - např. když syn přijde rozespalý z odpoledního spánku, tak na něj zařve nebo do něj šťouchne, až se rozbrečí. A když jí říkám, že ho vylekala, tak chce pokračovat...
Jindy na ní syn zařve jako lev/dinosaur... (podle toho na co si hráli) a ona ať na ní nekřičí a rovnou mu jednu flákne...
Občas jako by neuměla přestat...
Jinak má bráchu ráda a už si i hrajou spolu (Ze začátku ale hodně žárlila a musela jsem být pořád blízko, protože byla schopná i ublížit mimču. Když začal lízt, tak jsem ohrádkou musela rozdělit pokoj, aby každý měl svůj prostor a nebral hračky druhýmu... atd.)

@roxolanka Jaký způsoby trestu používáte?
Zavedla jsem "bolestné": ten, komu bylo ublíženo, dostane mojí péči navíc (všeho nechám a jdu mu např. číst...) a druhého chvíli ignoruju (samozřejmě že až po slovním vysvětlení)
Občas taky zabavuju předmět sporu.