Nastavení hranice. Jak na to?

@bara88 já mu to několikrát řeknu hezky. Když to nezabere, počítám. To na něj někdy zabere,někdy ne. Většinou to u nás vygraduje v jeho křik, já ale trvám na svém. Bohužel to kolikrát nejde ani po dobrém...

Aha ,takže on ti řekne že si blbá a ty na něj ještě hezky a pak počítáš. Promiň ale tohle mi říct kluci tak dostanou takovou přes prdel. Co si k tobě dovolí třeba v 15ti?

Hele, když vynechám tělesné tresty jako nežádoucí, tak říct mi dítě, že jsem blbá, tak se o něj jednoduše "přestanu starat". Pošlu ho, ať mi jde z očí, vezmu si z mražáku zmrzlinu (samozřejmě ten zvuk do pokojíčku slyší), když přijde, že chce taky, oznámím mu, že na nic takového nemá nárok, nenachystám mu večeři (šestileté děcko neumře hlady, umí si něco vzít samo), nebavím se s ním, nechám ho vydusit... Pokud se přijde omluvit, bude i tak následovat dost důrazná domluva, že tohle si mezi sebou milující lidi neříkají, už vůbec nepřísluší dětem, aby takhle hodnotili své rodiče. Vysvětlila bych mu, že se o něj starám, protože on to ještě sám nezvládne, že je jasné, že vždy mu moje péče není vhod, ale tak to prostě je, protože rodiče umí vidět i dlouhodobé následky, zatímco děti ne, takže když něco nepovolím, zakážu nebo naopak chci, dělám to proto, že věřím, že je to dobré a naučila mě to zkušenost za těch x let, o které jsem starší. A připomenula, že jestli něco podobného od něj ještě uslyším, tak kamarádi teda nebudeme. A jednoduše bych dala pusu na dobrou noc, ale bez mazlení, bez hlazení, prostě aby si dostatečně uvědomil, že přestřelil.
Pokud po dítěti něco chci, tak na tom trvám. Řeknu jednou, zopakuju, potřetí už důrazně, počtvrté klidně zařvu, ale to už si obvykle děcka nedovolí. Pokud to není tak akutní, počkám, až bude chtít cokoliv on, připomenu, že ještě neudělal to, co jsem po něm chtěla, takže nebudu odpovídat na jeho otázku, nepodám mu nic (prostě nevyhovím tomu, co chtěl on po mě).

@bara88 hele,vím že tu jsou matky,co by byly schopné mě ukamenovat, že jsem si dovolila dát svému děcku na zadek. Samozřejmě za tohle jsem mu dala. Jsou ale situace,kdy se snažím po dobrém, pokud to nezabere, tak to dopadne jinak..

A proč se to jako bojíš napsat?nějak nechápu první píšeš jak domlouvas a počítáš a pak z tebe leze něco jiného?potom nevím jak poradit protože těžko říct jak to vůbec u vás probíhá

Moc moc moc doporucuju profil Vladky Bartákové Jak vychovávat a nezbláznit se. Má online přednášku zaměřenou na výchovu holčiček a chlapecku. Strašně krasne vypravi o tom, co a jak v dětském mozečku funguje.
Líbí se mi, ze to není jen tak nějaká instamatka, co má pocit, ze muže ostatním radit s výchovou, když má jedno dite.. Tahle paní má 4 syny, takže věřím, ze si svoje užila 😀 Plus je to vystudovana psycholožka. Snad by ti její rady mohly pomoct 🙏

Hele děti jsou malé kopírky a každé malé dítě je odrazem svých rodičů (píšu schválně "malé", protože u těch starších působí pak víc faktorů).
Zapátrej v paměti za posledních 6 let a vzpomínej, jak jste se k sobě chovali/chováte s manželem/partnerem. Chováte se k sobě mile, laskavě, ochotně? Křičíte po sobě? Jaký je celkově váš vztah? Když jeden od druhého něco potřebujete/chcete, je ten druhý ochotný pomoct/udělat to? Celkově si opravdu zkus projít situace ve vašem vztahu, které tě na tvém dítěti vytáčí a přemýšlej jestli nezrcadlí jenom to, jak se k sobě chováte vzájemně s mužem. 😉
Jinak říká se, že děti v tomhle věku mají takovou jakoby první "pubertu". Může to být opravdu jen období, kdy se snaží prosadit svou a ty to musíš jen v klidu přečkat. Jinak, když ti začne nadávat, tak rada, kterou ti dala zuzkasim je podle mě dobrá, zkusila bych to 😉 a až v, se uklidnila situace, tak bych si s ním sedla a vysvětlila mu, co vlastně daná nadávka znamená a proč se nesmí používat, říct mu i to, že tě to ranilo například 😉 je důležité s dětmi mluvit o pocitech a to jak o těch tvých, tak o těch jeho 😉 hodně štěstí ti přeji 🍀

Trvat na svem, pokud mozno nekricet (tezky), zkusit to podat trochu hrave (napriklad strihani nehtu - hraju detem s nuzkama takove divadlo), ale proste ted sedime a strihame. Dnes bylo u nas myti vlasku vsech deti, to je vzdycky revu, syn proste nechce, vysvetlim mu to, dam mu na vyber jak budeme myt a i pres slzy (bohuzel) myjeme. Ne vzdycky jsem dostatecne trpeliva, kazdy den se snazim. Na hubate deti nereaguju, presne jak pisi ostatni, pokud se nechovaji slusne, nemam ani ja chut se chovat laskave. To se vetsinou omluvi a slibuji hory doly.

Asi bych zavedla přísnější výchovu a nastavila ihned hranice. To by mi děcko řeklo jen jednou popravdě..

Předně hranice by měl nastavovat tatínek, mile, ale důsledně, nepoužívat tresty, ale přirozené následky a hlavě jít příkladem. Zapatrala bych v literatuře, případně je dost i materiálu online, různé webináře a online kurzy, některé i zdarma (já teď projíždím dovychovat a dost mi to v mnoha ohledech pomohlo syna pochopit a to od jeho narození jedeme respektující přístup a většinou jsme na pohodu), zapracovala bych na sobě a svojí komunikaci, podívala se, jestli nemá některé věci nakoukane od manžela a dala mu hlavně hodně lásky a pochopení, v 6 letech ještě vyjádřením, že mámu nemá rád a je blbá, nechce ublížit, ale jen dává najevo svou velkou frustraci a asi jinak to neumí, takže i tady je prostor, jak jej učit, jak si vyventilovat vztek a neranit při tom okolí. Přeji, ať brzy najdete svou cestu k lepšímu vztahu se synem.

@zuzkasim to, co popisujete je ukázkové psychické týrání. Je to mnohem horší než dát výchovnou na zadek.

@lenerka1 Pokud dítě minimálně do 3 let tráví 95% času s matkou, což je v našich zemích obvyklé, zajímalo by mě, jak bude otec ty hranice nastavovat.
@janylu Jo, takhle vytržené to tak určitě může působit. Jenže oni se dostali do nějaké situace, na kterou musí teď reagovat. Těžko se tu můžu v jednom odstavci rozepsat, že dítě by nikdy nemělo slyšet negativní hodnocení své osoby (hodnotíme pouze konkrétní činy), takže pak ho obvykle ani nenapadne hodnotit takhle vlastní matku. Takhle staré dítě papouškuje především to, co samo slyšelo. Kde tedy slyšelo to, že je někdo blbý? Že někdo někoho nemá rád? Jak přišlo na to, že na pokyny rodičů se nemusí vůbec reagovat? Kde vzalo to, že na opakovanou výzvu začne být hubaté? Já vůbec neříkám, že takhle "trestat" se má dítě od začátku, reaguju na konkrétní situaci šestiletého děcka, které ty hranice momentálně nemá. Možná to vůbec není návrh ideální reakce, ale žádná "sluníčkářka" sem nenapsala nic konkrétního. Nemyslím to zle, ale sama vím, že něco si představit pod užívanými frázemi bývá dost těžké. Ono je snadné něco odsoudit, ale už těžší sama konkrétní návrh podat. Pracuju s dětmi celý profesní život, vidím, jak spoustě dětem právě ty hranice chybí. Neříkám, že jsem nikdy v životě nepřestřelila, ale je pro mě důležitý vztah dítěte a dospělé osoby ve vzájemném respektu - to znamená, že dítě bude respektovat mě a já budu respektovat jeho, můžeme spolu normálně diskutovat, mluvit i o pocitech, ačkoliv pro spoustu lidí (a z mého pozorování hlavně kluků a chlapů) je tohle naprosto mimo (to mluvení o pocitech). Respekt nemůže být pouze jednostranný. A vše doplňovat vysvětlením, klidně i debatou, nejde o respekt příkazů "udělej". Někdy totiž vídám jen ten jednostranný respekt vůči dítěti a nepovažuju to za správné. Vždyť bych se z toho se 3 dětmi, prací a nějakými vlastními potřebami musela zcvoknout a neudržela bych si ani manželství.

U nás něco trochu podobného, cerstve 6lety kluk, v září jde do školy. A nevím jak líp to popsat, ale opravdu s ním mlátí první puberta. Když ho něčím naštvu, tak mě oslovuje matko. Ví, že to nemám ráda, ale právě proto to dělá. Teď začal s tím, že nás nemusí ve všem poslouchat apod. Snažím se mu to vysvětlit, přesně jak tady někdo psal, že už mám zkušenosti a že to po něm nechci jen tak, ale aby mu např. nebyla zima, kdyz chci aby se oblékl treba). Někdy to zabere, někdy ne. Někdy se mi nedaří být v klidu a často to poslední dobou konci křikem z mé strany. Nemám asi radu, jen snad ujištění, ze taky doufám, že je to jen období. Někdy taky reaguju podobně, jak radila @zuzkasim. Myslím, že to je dobrá rada a taky často funguje. Mrzí mě akorát, že já často ujedu a jsem na něj hnusná. Nevím, kde se to ve mě bere.

@zuzkasim Rodinnou situaci paní blíže neznám, třeba je to u nich reálné a nebo taky ne, jen sdílím vlastní zkušenost a pohled, záleží na ní, jestli by to u nich šlo a vůbec jestli to je cesta pro ni. U nás se to docela daří a to můj muž není výchovný ideál, ale kluk na něj prostě slyší. Naštěstí s dětmi tráví víc jak 5% času. Já třeba když máme problém, v klidu navrhnu, že nechci být na něj hnusná, ale už si nevím rady, tak že zavoláme na pomoc tatínka... někdy pak jeho zásah ani není třeba, jindy si to pořeší po chlapsku a já se nedostanu do stavu, kdy neudržim vlastní emoce a řvu, vydírám či vyčítam.

@lenerka1 tak to bych vubec nechtela. Aby muz pusobil jako nekdo, kdo je nade mnou a ja jsem pro deti nebyla autorita. Manzel pracuje z domu, takze s detmi je a kdyz se mu neco nelibi, zasahne ze svoji iniciativy, ale sama po nem nikdy nic nechci. Kdyz jsem s detmi ja, musim si je zpacifikovat sama.

@lenerka1 a jak se to řeší po chlapsku?já teda nevím ale mě by nenapadlo říkat že na ně pošlu tatku,to jako by měli dostat větší strach a nebo proč posílat otce?pokud sem u toho já tak to prostě řeším já

Jelikož na každé dítě platí něco trochu jiného, tak se těžko radí. U nás by si to nedovolilo ani jedno z dětí nadávat mámě, tátovi.. každé je jiné a neřekla bych že sem přehnaně přísná apod, ale rozhodně důsledná. Když chci, aby si deti třeba po sobě uklidily, rozhodně je neprosím. Maximálně vysvětlím proč. Když chci aby se děti nějak chovaly ať doma nebo mezi lidmi, rozhodně zrcadlí chování svych rodičů- nás. Tak bych asi nejprve zhodnotila svoje vlastní chování, popř chování mě s otcem nebo partnerem. A upřímně z rady typu - s dítětem nemluvím a nestarám se, je mi úplně na blití. Přesně tohle dělají akorát psychopati.

@terkync ja myslim, ze je to mysleno jako prirozeny dusledek chovani - kdyz se jedno dite chova osklive k druhemu, tak je mozne, ze si s nim nebude chtit priste hrat. A napriklad kdyby na me byly deti hubate u vecere, tak jim potom klidne a bez studu reknu, ze nemam chut cist si s nimi pohadku, ze si potrebuju odpocinout, orazit, cist si sama svoji knihu a pni pujdou spat proste bez pohadky. Ja jsem taky clovek, ktery ma svoji dustojnost, potreby a zaslouzi si respekt, a oni se to nenauci tim, ze jim ukazu, jak sebou necham zametat. Nepovazuji to za nejake tyrani nebo psychopaticke chovani, kazdopadne kazdy ma pravo na svuj nazor a vychovny styl 🤷‍♀️ Samozrejme pokud to nekdo doprovazi nadavkami, kyselym oblicejem nebo vybuchem vzteku, tak je to neco jineho. Ja myslim, ze je dulezite jednat v klidu, trpelive, ale pevne. Byt si jista tim, co po detech chci.

@felixfelicis Jasně, není to koncept pro každého. Mě dává smysl to, že pokud chci mít ze syna chlapa, co je své ženě oporou, je galantní, pečuje o ni, nejsou mu lhostejná její přání a problémy, není v rodině jen v pozici přerostlého dítěte, které řídí jeho žena, tak ho k tomu musím směřovat už od mala. Takže ano, nechci být pro syna autorita, ale partnerka, které vychází vstříc, protože ji má rád a chce, aby byla spokojená. A nevadí mi, že to navenek může působit, že jsem míň jak muž. Ale takhle zkratkovitě pár komentáři se to těžko vysvětluje. Nechci nikomu nic nutit, jen ukázat,že těch cest může být více, záleží na každém, co mu je bližší.

@lenerka1 počkej, ty chceš být pro svého syna partnerka a né autorita?promiň ale tomu se nejde nezasmat.a teda manžel je pro to dítě co? A ty pro manžela?

@vikinkav tak to myšlené nebylo, myslela sem ignoraci a nemluveni s dítětem. (To že mu přeci řeknu že si s ním nechci to a to apod, je pořád komunikace)
Naprosté ticho, ignorace- prostě nereagovaní, je určitá forma psychického týrání 👍

@lenerka1 Me to pripada zajimavy, nikdy me nenapadlo, ze vlastne kazdy muze mit jinou cestu a videt svoji roli rodice jinak - a uvedomila jsem si, ze se mi vzdycky libilo v Gilmorovych devcatech, jak byly matka a dcera v prvni rade kamaradky.

@terkync to už sis ale vydedukovala sama. Tam nic o nemluveni a naproste ignoraci napsané není.

@rikatoka spíš si tady někdo jiný něco vydedukoval 😉

@terkync To mozna je, ale to tady nikdo nedela, tak proc tak prehnana reakce o psychopatech a radach na bliti?

@vikinkav poradit někomu, že má defakto ignorovat (podle popisu) a nechat ,,vydusit,, šestileté dítě jako formu trestu? To za mě není normální 👍 samozřejmě je to čistě můj názor. Chápu, že někdo toto vnímá jako super cestu ke zlepšení vztahu s vlastním dítětem..ono si to dítě z toho hodně vezme 👍 - radši budu poslouchat, abych dostal od mámy večeři? Pecka 👏

@bara88 Nastínit chlapská řešení krizových situaci je na dlouho. Ano já sama nesnáším pojem autorita nebo spíš jeho všeobecně vnímané pojetí autorita získaná na základě strachu, nadřazenosti, moci. Proto raději používám slovo partner, parťák, někdo, kdo mi naslouchá a spolupracuje se mnou, protože chce, můj názor má pro něj váhu, ne proto, že se mě bojí a za mými zády si to stejně dělá po svém (někdy se používá termín přirozená autorita). A manžel funguje na stejném principu, jen má historicky a vývojově výhodu, že ho syn přirozeně kopíruje, od přírody má program mít ho za vzor, většinovým jazykem řečeno, snáze ho poslechne. Já se pro manžela snažím být partnerkou, občas mi ujede role matky a je velmi lákavé v ní zůstat, protože vlivem klasické výchovy a systému vůbec tímto snáze dosáhnu svého, ale za jakou cenu? Těší mě, že jsem tě pobavila, chápu, že tohle pojetí, ještě takhle zhuštěné, bude pro spoustu lidí totální sci-fi. Každá děláme jen to, co považujeme pro sebe a své děti za nejlepší, a mě a mé rodině vyhovuje a funguje tohle. @vikinkav Jo Gilmorky mám taky moc ráda 🙂 Snad budu mít s dcerou podobný vztah založený na důvěře a bude chtít se mnou trávit čas i v pubertě.

@terkync v pohode, jak myslis 🤷‍♀️ Ja si porad myslim, ze jde o prirozeny dusledek, jak jsem psala vyse.