Špatný vztah s matkou

Píšeš o tý mojí? Já jsem pukla v červnu, dala jsem jí, nebo vlastně nám šanci, že to zkusíme spravit.. ona si to představovala, že se vykecám a jedeme dál.. snaha žádná, komunikace žádná a já jsem to v sobě zavřela.. nebudu se vnucovat někomu, kdo by mě měl milovat bezpodmínečně a není můj problém, že to tak není a přesně jak píšeš, je to JEJÍ věc a JEJÍ vztah s vnoučaty a nevím proč bych se já měla angažovat a podlézat někomu, kdo nemá zájem o moji osobu a vnoučata jen alibisticky.. takovýho člověka já vlastně ve svým okolí vůbec nechci.. dokonce se ke mně dostalo, že vykládá, že náš vztah pro ni neni prioritou a počítám, že jí to dojde, až bude sama dřepět v důchoďáku, protože já se nebudu starat o někoho, kdo mi půl života házel klacky pod nohy a nikdy tu pro mě nebyl.. musíš si to srovnat v hlavě, aby tě to neničilo.. bohužel nejde brát všechny genodárkyně jako matky

Ty jo, to je jako bys mluvila o mojí 😮 jak přes kopírák

A chybí ti? Pokud ano, tak bych to asi ještě zkusila nějak urovnat. Ozvat se. Ale nemej moc velké očekávání.
Ja mela vždy se svou mamkou vztah jako na houpačce. Bylo po jejím, tam byl klid mezi námi i v rodině. Řekla jsem svůj názor nebo si udělala něco po svém, tak byl oheň na střeše, výčitky jak díky ní jsem tam, kde jsem, jak díky ní jsem mohla studovat, jinak už jsem mohla dávno po střední makat. Vždy jsem se chovala slušně,ona umí zranit a píchnout do vosiho hnízda.
Aktuálně nejsme v kontaktu a líp se mi dýchá. Sama mám dítě a nikdy v životě bych mu nerekla to,co mně řekla moje máma.
Takze záleží na tobě, jestli te to tak trápí a chybí ti.

Holky, úplně mě zaráží, kolik takových matek je. 🤨 U té mojí je to určitě kombinace špatné rodiny a její povahy. Od nich z rodiny jsem ani nihoho neznala. Viděla jsem je asi jednou, na nějakém pohřbu a vzpomínali na 40 let staré události, takže se evidentně vůbec nevídali. Matka mluvila velmi zle o své matce. A s mladšími příbuznými se rozhádala při sebemenší zámince. Její povaha je šíleně vztahovačná, jenom někdo řekne názor, který se jí ani netýká a ona už se uráží a je schopna roky čekat na omluvu (což na druhá strana ani neví). Na jednu stranu chápu, že nemá moc z čeho čerpat přîkladnou péči o rodinu, na druhou stranu, tak snad dospělý člověk by měl být schopný nějaké sebereflexe, ne? Proč bychom já a mé děti měli odnášet to, že neměla moc dobré dětství? Proč se ani trochu nesnaží, to jí fakt vůbec nechybí vztah mezi námi? Ale ona takhle vůbec není schopná přemýšlet. I když jsem se s ní snažila bavit na tohle téma, proč to "rodové prokletí" přenáší dál, jenom mě odbyla....a jestli mi chybí? No chybí mi ten vztah, když třeba vidím v manželove rodině, co všechno jde - vídat se, dělat si o druhé starosti, radovat se i z maličkostí...čehož stejně u ní asi nikdy nedosáhnu. Jen mi to prostě celé přijde divné, neumím za tím udělat tlustou čáru a dělat, že mi vůbec nechybí vztah s vlastní mámou. Proč aspoň něco neřekne narovinu. 🤷‍♀️

Musíš si ujasnit, co chceš:
A) Chceš, aby máma přišla s omluvou, řekla ti, jak byla nevděčná a sobecká, a že už to vidí a napraví se, nebo
B) Chceš mít s mámou alespoň nějaký v rámci možností přiměřený vztah
Pokud A), tak se pravděpodobně nedočkáš a nebudete spolu mluvit další roky, to by se musel stát zázrak. Pokud by ti stačilo B), tak toho dosáhnout lze. Musíš nejdřív rezignovat na A), přestat mít na mámu vztek (jakkoli oprávněný), a přijmout, že je jaká je. Jednou za čtvrt roku jí nabídnout návštěvu/vnoučata/divadlo, být v klidu a nevytahovat konfliktní témata (pomyslně pohladit ublížené a ukřivděné dítě v sobě, ale nepouštět ho ven), být prostě ta dospělá. To je myslím jediná cesta, jak s takovým člověkem vztah mít, pokud o to stojíš a zvládneš to. Je to náročné...

ona to podle všeho vnímá úplně jinak než ty, stejně jako ta moje a když tam není snaha, tak s tím opravdu nic neuděláš a taky si uvědom, že seš jediná, kdo se trápí.. člověk by pak fakt žil jen v tom, aby se zavděčil.. někomu, kdo to nikdy neocení.. já jsem si to začala v sobě rovnat od dětství, šla jsem fakt tak hluboko, kam až mi sahá paměť a ten náš vztah nikdy nebyl v pořádku a zvrtlo se to úplně v pubertě a od tý doby jsou to jen přetvářky a nucený návštěvy, to si myslím, nemá zapotřebí nikdo.. celkově musím říct, že mi to pomohlo se trápit nad věcma, který nemůžu ovlivnit

Ona může být věkem dospělá, ale není to záruka, že je zralá. To je jak kdybys jí dala středoškolskou matematiku a ona byla teprve na 1. stupni základní školy, vůbec by nechápala, co po ni chceš.

Já říkám, že my jsme ty nefunkční rodinné vzorce a vztahy přišly trochu vyčistit, proto řešíme nánosy rodinného bahna.

Můžeš zkusit nějakou alternativní terapii typu rodinné konstelace, regresní terapii, může se něco uvolnit a něco změnit ve vztahu, ale je naivní očekávat, že najednou ten vztah bude přátelský, milující podporující, že ti zavolá a řekne, zajdeme spolu do divadla? Můžeš se vyjevit něco, co nevidíš a pochopíš, proč to tak má a nebude tě to třeba tolik trápit.

Mám kamaráda, kterému matka říká, to nemůžeš pochopit, to pochopíš až budeš starší, říká mu to celý život. :D Kamarádovi je okolo 40. Říká, že jeho matka jednou na smrtelné posteli řekne, to pochopíš až budeš starší a spokojeně umře s pocitem, že měla pravdu a on jí už nebude moct nijak oponovat😂

@levandule_k Když já tady na ty alternativní věci moc nejsem. Možná bych to že zvědavosti chtěla vidět, ale jsem prostě pragmatik, účastňovat se toho neplanuji. Naopak matka celý život tíhla ke všem těm ezo věcem - čakry, východní filosofie, různá náboženství - každý rok něco jiného. I proto k tomu mám negativní postoj. Sama bude řešit ezo ptákoviny a že má naprosto neuspořádané základní vztahy, to nevidí. Ani ji nijak kontaktovat nebudu - když to taky vidím napsané, úplně jsem si představila její chování, nemám to zapotřebí. Její život, její volba, nebudu se nikomu vnucovat a posté se snažit.

Jestli pořád něco ezo zkouší, tak se v tom asi nějak pořád plácá. Nic z toho jí nepomůže, pokud si skutečně nepřipustí problém. Intuitivně bych řekla, že matka bude hledat instantní, rychlé řešení, které ji spasí, ale nikdy nepůjde do hloubky problému, aby nemusela čelit sama sobě.

Kdyby tě ten vztah s matkou začal hodně mlít, jdi na klasickou terapii, matku tím nezměníš, ale může to posunout tebe.

hele já fakt nemůžu, já nevím, že bych měla ségru.. moje matka se věnuje astrologii, astropsychologii, reiki, čakry apod. a mně to všechno svým přístupem, který rozjebal celou rodinu, fakt hodně znechutila a přesně.. bude vykládat jak 30 let pomáhá všem kolem konzultacema, ale že nedokáže s vlastníma dětma vydržet ani 24hodin to už se nikde nechlubí 😀 😀

Něco jak moje mama, například s mojim bráchou (jejím synem) se nebavila 4 roky úplně ho odepsala nás navadela ze se s nim nemáme bavit úplný psycho 🫨 na moji straně nikdy nestala , vždy byla na té druhé. Tedka si našla nového přítele opět takže jak na nás srala sere ještě víc jen když jede k němu (spolu ještě nebydlí) tak nás zve o víkendu 1-2 za měsíc na oběd a hraje si tam na úžasnou babičku až je mě s toho k blíti , no a vždy když ji vidím a mele si svoje kecy tak mám další 3 dny depku. Vůbec nevím co si s ni povídat protože nikdy nevím co použije proti mě. 😀 takze můžeš zkusit zavolat protože jedtli se neozvala rok tak se muže stát ze se neozve vůbec čekat až ty zavolas

@dashyyy Nepěstuje si ještě před okolím image, že by pro svoje děti udělala všechno, nevykládá jak vás miluje?

@levandule_k ano přesně tak to je.. a na mě už asi 20 let hází špínu, jaká jsem a nejsem.. za ty roky jsem došla k závěru, že to vlastně nemluví o mně, ale ventiluje si sebe a svoje srajdy přese mě.. naštěstí mně se to teď už nijak nedotýká a nemá ani příležitost tím obtěžovat moje okolí, naštěstí

@dashyyy
@levandule_k
@ninibystrous Ano, přesně, před okolím nejdokonalejší babička, bude se stále dokola ptát, kdy jí vnoučata půjčíme zase (jakobych je před ní snad zamykala do sklepa 🙄) a jak si to s nimi strašně užívá. Že pak není schopná ani zvednout telefon a že si je vezme jednou do roka a akorát sedí v chalupě u televize, to už jaksi nezmiňuje. A jak nám hrozně pomáhala při rekonstrukci - nejsem si vědomá, že by vůbec u nás během stavby byla, natožpak jakékoliv aspoň nabídky pomoci. Prostě komedie. 🤦‍♀️

Četla jsem knížku Budu vůbec někdy dost dobrá, rádce pro dcery narcistických matek od Karyl McBride. (Autorka je psycholožka.) Psala tam, že narcistické matky si budují image před okolím, že jsou dokonalé matky, ale ve skutečnosti na děti kašlou. Těch znaků tam bylo víc. Podle jednoho se samozřejmě nedá usuzovat, že by se tvoje matka dala zařadit mezi narcistické. Knížka je to hodně zajímavá, mě nadchla.

@levandule_k tohle dela moje mama! hraje na vsechny strany komedii, jak nas ma rada a jaka je skvela matka a babicka. pritom kdyz se neozvu ja, tak ona se neozve. kolikrat ji treba (ok, priznam se, ze casto uz jenom ze slusnosti) napisu, poslu fotky, ona odpovi 2 vetama a pak napise, ze uz musi koncit a ze se ozve a uz se neozve a takhle porad dokola. kdyz jsme na chalupe, tak celou dobu lezi v posteli a cumi do tabletu. je ji 71 a je v duchodu. predtim byla v invalidnim duchodu od jejich 36 let (to mi bylo 6) na deprese.

nikdy neprizna chybu, vzdycky za vse muze nekdo jinej. uz od detstvi mi neustale jenom neco vycita (treba takovy veci jako ze jsem mela ekzem a stydela se za zaprane pleny od nejake masti a tak podobne). treba sestiletemu synovi zpetne vycetla, ze kdyz ho, kdyz byl mimino, zvedla, tak si hnula se zadama a ma s tim problemy doted. on z toho byl uplne zmatenej, kdyz mu tohle vpalila. :(
k tomu je jeste blby, ze si vzdycky menila minulost, ale ted v tomhle veku uz je to uplne extremni. s manzelem jsme spolu skoro 17 let, takze uz to vidi i on. treba mi tvrdila, ze do 40 delala gymnastiku, ale gymnastiku delala na zakladni skole. uplny fantasmagorie.

@fatal_error No to je taky materiál. Není tam ještě nějaká porucha k těm depresím?

@levandule_k přesně tu mám ,našla jsem v ní přesně chování moji m noatky,nikdy dřív jsem nevěděla že její chování má svůj nazev ...při čtení knížky jsem brečela ,to uvědomění jak moc je to skutečné a pravdivé mě dostalo na kolena naprosto

@miri77 U nás se to táhne od generace, matky mojí matky, možná ještě hlouběji, ale o tom nemám informace. Kdy babča žije v roli oběti a musí být po jejím, takovým dost vydíravým způsobem a ze své dcery, tedy mojí matky, si udělala matku. Takže moje matka se celoživotně stará o svoji matku, ale v podstatě z pozice matky. Bohužel moje mamka nezažila některé věci jako je mateřská podporující láska. Navzdory tomu, že moje matka neměla funkční matku, tak něco zvládla kupodivu dobře a nějaká podpora od matky byla, takže nemám jenom šílená traumata, ale i hezké vzpomínky. Mám na čem stavět, ale zároveň od ní proudí jistá skrytá nepřejícnost, která byla hodně nenápadná. Takové to, to si ty nemůžeš dovolit, to ty nedokážeš, např., máš všechny možné dobré podmínky pro studium, musíš mít ten titul, já se tady dřu, obětovala jsem se, abych vydělala peníze a jediná tvoje povinnost je učit se, nemusíš chodit na brigády, ale když se to nepodařilo na první ani druhou dobrou, tak ti předhodila, já jsem věděla, že ty to takhle dopadne, druzí zvládají školu i brigádu. Ve skrytu duše nevěřila, že to dám, ale říkala, že na to mám. (Dává ti to smysl? Jestli ne, tak nevadí, ono je to trochu schizofrenní.) Každopádně já jsem žila dlouhou dobu v tom, že moje matka je moje kamarádka, ale v posledních dvou letech vygradovaly na povrch "zajímavé" věci, já se začala stavět na zadní, že nechci žít tak jak ona. Začala jsem věci vnímat jinak. Je poměrně psychicky vyčerpaná z toho, že se k normální práci, péči o domácnost, dělá matku svojí matce, takže se hroutí jak psychicky, tak zdravotně. Já jí předtím dělala terapeuta a kamarádku, prostě jsme spolu pily kafíčko a rozebíraly života a skončily u toho, jak má těžký život. Takže pak jsem pečovala o to, aby matka měla svůj komfort, protože měla těžké dětství a život. Ano, má těžký život, to nepopírám, ale já jako dítě, i když už nějaký pátek dospělá, jí fakt nevyřeším její problémy a ani jí neučiním šťastnou, což samozřejmě trvalo než jsem k tomu došla. Teď odsekávám ten hnůj, co mi naložila, abych žila lehce a tak nějak můj mozek zpracovává, že moje matka není tím typem člověka, za kterou jsem jí měla. Některá zjištění jsou bolestná, jiná fascinující, že jsem doteď, žila v domnění, je to takhle, ale ono to bylo trochu jinak. A je pro mě překvapující, kolik žen to řeší, myslela jsem si, že jsem ojedinělý případ, tak si říkám, že jsme generace, co to přišla trochu vyčistit, abychom se jako lidstvo mohli posunout.❤

@levandule_k musím říct, že jsem hltala každé slovo, co jsi napsala. Úplně to vystihlo můj vztah s matkou. Taky se divím některým věcem, co zjišťuji. Např když se mi stěžovala nad kafem jak to má doma těžké skrz péči o domácnost, ještě další sourozence a je na vše sama. A ostatní sourozence přede mnou pomlouvala, jak jí ubližují a vyčerpávají tím, že se jí třeba s něčím svěřují. Že má svůj život a nemůže to za ně řešit. A pak jsem se dozvěděla, že mě pomlouva taky. Neustálá manipulace, vždy z mé strany pomoc s čímkoli. Vyřídit, donést, pomoc na zahradě...a jednou jsem nemohla a byla jsem nejhorší. Omezila jsem s ní komunikaci po jedné události a ona mě defacto odstřihla, pomlouvala u cizích co potkala na ulici a u kamarádek včetně dost soukromých veci. Přišly zprávy proc se neozvu. Napsala jsem,že se nechci s nikým dohadovat a po jejich zprávách,kdy mě urážela a vyčítala a neustále psala jak jsem nevděčná na to prostě nemám náladu. A hned přišla zpráva, že jsem nevdecna a že myslela, že mě vychovala líp a díky ní jsem tam,kde jsem, protože mi ona dovolila studovat a při studiích mě podporovala. To, že jsem odesla z domu kvůli ní ještě než jsem dodelala vysokou a chodila na brigády asi zapomnela. Bez ní je mi líp.

@levandule_k urcite je tam toho k depresim vic, ja jsem take presvedcena, ze je to narcistni a zavistiva osoba, uz po precteni clanku na heroine. knihu jsem necetla, ale prectu.
ono je toho daleko vic, ja to asi uplne nechci psat verejne (treba to ziskani invalidniho duchodu kdysi nebylo uplne ciste), clovek nikdy nevi. kazdopadne kdyz jsem byla dite a ona v invalidnim duchodu, tak vsechno delal tata. chodil do prace, nakupoval, varil, chodil na tridni schuzky, se mnou na krouzky atd., ona nedelala opravdu nic, vubec nic, jen spala (byla nekolik let zavisla na prascich na spani), nebo koukala na televizi.
ja jsem ji asi nezajimala nikdy, jenom hrala na vsechny strany komedii a bohuzel lide ji to asi zrali.
nejvic me ted v dospelosti sere, ze kdyz ji nabizim pomoc, tak odmitne nebo nereaguje, ale pak mi vpali, ze ji nikdy s nicim nepomuzu/nepomuzem. ale na chalupe padame s manzelem na drzku (k tomu ale hlidame deti, protoze je nepohlida ani na 10 minut, opravdu uz nechci detem vyndavat z pusy leky, ktere se tam vsude vali i pres mnohe nase prosby, nebo rezavy hrebik z nohy, protoze cumela do tabletu a nevsimla si, ze syn odesel sam na zahradu, ktera je plna harampadi... uz ne.), leky jim nakupujeme, po doktorech ji manzel vozi a to treba pote, co ji vezl po nemocnice, pak tvrdila, ze ji tam nevezl.
blby je to vuci detem, nechapou, proc jedna babicka jen lezi v posteli a cumi do tabletu a druha (tchyne) je hodna a venuje se jim.

je mi strasne lito vsech, kdo ma s mamou takhle blby vztah, jako tady popisujete a zda se mi to, nebo je to hlavne u vztahu matka s dcerou nez matka se synem? mam 3 syny a nerada bych se k nim jednou chovala takhle.

@fatal_error jinak teda kdyz jsem jednou po mnohych prosbach, at uz proboha uklizej leky aspon kdyz prijedeme, vyndala tehdy asi dvouletemu synovi z pusy dalsi lek a dalsi mu vzala z ruky, tak na me vyjela, ze holt uz tak dobre nevidej a ze to byl JENOM lek na krecovy zily. :( berou leky na spani, na uklidneni, na srdce, na tlak, berou toho hromady. nebo kdyz jsem varila a videla pod oknem, ze syn odchazi sam na zahradu (stalo se vickrat, hlidat mela treba 15 minut!), tak na me vyjela, ze uz proste neni tak rychla. ale ona si ani nevsimla, ze je pryc!
nebo mi pul roku po potratu v pokrocilem stadiu tvrdila, ze ji to nikdo nerek, ze to nevedela. bavila jsem se s ni o tom, dokonce mi jeste v dobe tehotenstvi vpalila, ze ted uz se mnou nejakej cas asi nebudou moc pocitat s pomoci na chalupe na zahrade... asi pro ni nebylo dulezity, ze jeji dcera potratila, tak to zapomnela. 👌

@fatal_error je to hrozně těžký ,já mám taky pěkně naloženo od ni. Nevím jaký měla ona dětství ,o tom nějak detailně nevyprávěla.My dve jsme měli od mě puberty vyhrocený vztah,nikdy nebyl kamarádský.Presto nebylo vše jen černý,světlý chvíle se našly.Ja až postupem času prohlédla podstatu celé její povahy,o to horší zjištění to bylo.Kolikrat sem si přišla nepochopená,vždycky když o něco šlo ,cokoliv ,tak byla na straně druhé, ale na moji nikdy ,ať šlo o cokoliv.V současné době jsem nemocná,mám 3 děti (jedním potratem jsem si kdysi taky prošla,ale nějaký pochopení to se nekonalo)a ona se o můj stav naprosto nezajímá,tak moc mě to bolí ,..cizí lidi se zajímají víc.Napr.matka mého přítele.Je to dost smutný ještě když to tak po sobě čtu ale je to bohužel tak.😔

@anonymmm88 Já jsem jí úplně neodstřihla, ale omezila jsem volání a návštěvy, ono to víc dopadá na mého sourozence. Ona chce být na jednu kámoška, pomáhat, např. z návštěvy si vždy vezu třeba polívku, nebo krabičku s jídlem, vypěstované věci ze zahrádky, což je fajn, že člověk nemusí vařit, ale pak ti něco předhodí a ty se cítíš jak úplný loser. V létě jsem řešila chirurgickou extrakci zubů moudrosti, její první reakce byla, když jsem jí řekla, že jsem se na to objednala, já tam půjdu s tebou. Já na to zapomeň, jde tam se mnou manžel. Je mi přes 30 a budu chodit po doktorech s maminkou? Jako fakt ne. Ona úplně nechápe koncept fungování partnerského vztahu, že prostě některé věci chci radši řešit s manželem, protože jsme pár a řešíme to spolu, ona to nezná. Navíc jsem si uvědomila, že když šla mamka někam po doktorech se mnou, kde mi dělali nějaké příkoří, tak tam šla navenek jako opora, ale uvnitř trpěla víc než já, si pamatuji dodnes její trpící, zděšený pohled. Když jsem jí s tím kdysi konfrontovala , tak mi říkala, že přece žádná matka nechce, aby dítě trpělo. Což je fakt, normální matka nechce, aby dítě trpělo, ale zároveň matka musí být tím bezpečným přístavem a ne litovat a trpět Jako poslušné dítě, přece nechceš přidělávat mamince starosti, tak jsi statečná a říkáš, že to nebolelo. Po té první extrakci mě přijela navštívit i s jídlem, abych nemusela vařit. Já jsem nějak cítila, že ona si skrz moji bolest ventiluje svojí vnitřní potlačenou bolest. Když jí s tím konfrontuješ, tak to popře, že to tak není. Pak zjistíš, že je jednodušší nic neříkat tak si stěžuje, že se jí nesvěřuješ. Při té druhé osmičce se rodičům pokazilo auto, takže nedojela a já byla ráda, že jí nenapadlo použít veřejnou dopravu. Já si normálně užívala božský klid po extrakci a většina lidí vnímaní extrakci moudráků jako velmi nepříjemnou až hororovou věc. Já byla na zubařském křesle přes 2 hodiny a hodnotím to jako pohoda zážitek. Vysvětluji si to tím, že měla jsem na starosti jen sama sebe, věděla jsem, že můžu projevit emoce (ten doktor se s tím nějak popere, kdybych se tam rozbrečela, i když je to dětinské a nikdo mi nevyčte, že jsem dělala scénu). Manžela jsem u toho vnímala jako klidnou skálu a vnitřně jsem věděla, že můžu řádit jak uragán a s ním to nehne, podrží mě. (Pozn. toho stomatochirurga jsem nekousla ani jsem tam nebrečela.)
@fatal_error Myslím si, že jsi jinde než tvoje matka, nemyslím si, že se tak budeš chovat. Myslím si, že vztah matka dcera je víc vyhrocenější, bolestnější, když jsou tam problémy, myslím, že se syny je ten vztah méně komplikovaný, ale rozhodně ne méně hodnotný, obě pohlaví jsou fajn. Řekla bych, že máš od života syny, abys nemusela řešit nějaké sračky v linii - matka dcera, že je to dárek od vesmíru. Ale zároveň si nemyslím, že lze udělat všechno správně, vždy něco je, ale nemá smysl si to vyčítat, každý musí absolvovat svou životní výzvu.
Je v pořádku, že to nechceš řešit veřejně. Já si říkám, že bych možná měla ubrat s tím sdílením, že mě podle toho tady jednou někdo pozná :D Každopádně já se s tím nepářu, ulevila jsem si před pár lidmi tím, že jsem jim povykládala o své matce, že jsem si říkala, že bych mohla už ubrat, nebo se mnou nikdo nebude bavit, protože si pořád stěžuji a možná je to i moje malá pomsta vůči ní, protože ona celý život byla taková, přece nikomu neřeknu svoje problémy, stejně by mě nikdo nepomohl, stejně by mě nikdo nepochopil. Neřekla by to ani terapeutovi, psychologovi. Takže já to teď vynáším na světlo :D

Tak dneska takova drobnost, co me spis pobavila. Psala jsem si s mamou, ozvala jsem se samozrejme jako vzdy ja. Poslala jsem ji mimo jine fotku svejch dnesnich ulovku ze sekace (ja jsem sekacovej uchyl a dnes mel textile house vse za 25) a na fotce s detskejma vecma byla zimni kombineza a detsky zupan. Na to mi mama napsala, ze ma zrovna u nejake pani predjednanou kombinezu pro nejmladsiho a zupan ve velikosti nejstarsiho, tak jestli to ma zrusit. 🙂 Klukum nic nekupuje, jenom o tom vzdy mluvi, ale nekoupi nic. Takhle je to uz co kluky mame. Tak jsem ji schvalne napsala, jestli by mi nemohla poslat fotku toho zupanu, ze si myslim, ze se o ten jeden kluci poperou. Tak to vzdy je, co ma jeden, chce i druhej a ja koupila 1. Tak aby mi poslala fotku, ze ten by se mozna hodil. Precetla si ty zpravy a uz se neozvala, ukoncila konverzaci.
Holky, ja jsem si jista, ze si to cele vymyslela na zaklade te mnou poslane fotky, protoze videla, nebo resp. byla presvedcena, ze tyto 2 veci jsem dnes koupila a nebudu je tedy chtit. To je presne jeji styl tohleto. 🙂

@fatal_error S oblečením to je velmi podobné i u nás. Manželova mamka občas něco koupí jen tak dětem pro radost - tričko s oblíbeným motivem, časopis...prostě drobnost. Když treba neví, co k narozeninám, navrhne, zeptá se. Vždycky se trefí skoro lépe než já, dělá to nezištně, prostě radost pro všechny zúčastněné. 😍 Zatímco moje máti je "minimalistka" - několikrát jsme slyšeli, jak děti stejně mají tolik krámů, že neví co s tím a podobné "pochvaly". A dárek kupovala vždy jen jeden, evidentně z povinnosti, úplně mimo okruh zájmu. A jednu dobu k nám začala nosit úplně šílené hadry, že šla kolem sekáče. (Sama sekáče miluju a taky tam často nakupuju, ale právě proto vím, že se dají sehnat nádherné věci a ne tahat takové hrůzy). Nijak jsem ji nekomentovala, oblečení jsem samozřejmě vyhodila, to se nedalo použít ani na vytírání. A když se ptala, jak se dětem líbí oblečení, tak jsem jí narovinu řekla, že se netrefila velikostí a že mají plno krásných věcí, že se mohla aspoň třeba zeptat, co potřebují, když si toho nevšimla a ne koupit náhodnou věc, která navíc vypadá jak 40 let stará, řešit po dědovi. 🤷‍♀️ Samozřejmě jsem opět byla nevděčná, jen ji kritizuju a ničeho si nevážím. Tak jo...No každý normální člověk by se nad tím prostě zamyslel a příště to udělal jinak, ale taky se dá kvůli takové blbině nebetyčně urazit. 😅 Nebo se 3/4 života chlubí, jak umí šít. Tak jsem jí několikrát navrhovala, ať nám něco ušije, že látky si klidně donesu. No doteď nebyl čas ušít vnoučatům ani jedny blbé tepláky. Kolik to zabere člověku bez závazků času, půl hodiny? 🤦‍♀️

Jestli vás to někoho bude zajímat, nakonec jsem se po domluvě s mojí rodinou matce ozvala, pozvala jsem ji k nám. Ona se chovala jakoby nic. Jakobychom se viděli minulý týden a ne před rokem. 🤷‍♀️ Nečekala jsem vlastně nic, žádné razantní změny. Jen jsem to nechtěla nechat dojít do stadia, že se neuvidíme roky. No matka přišla, básnila o sobě, jak to má složité v práci a jaké má starosti doma. Dětí si nevšímala vůbec. Jediná otázka směrem ke mně byla, jestli si už hledám práci (máme roční dítě, takže jsem jí odpověděla, jestli mi ho bude denně hlídat nebo jestli snad mám na pohovorech říkat možný nástup v roce 2026?) - prostě úplně mimo. 🤦‍♀️ Jenom jsem se utvrdila v tom, že se nám po ní vlastně nemá proč stýskat. Nechám komunikaci otevřenou, samotnou mě zajímá, kdy se sama od sebe ozve, jestli vůbec. 🙈

Co na to rict. :( Je mi to lito. Hrozna osoba. Myslim, ze by mohly byt s moji mamou kamosky. 🙂

Svoji mámu jsem odstrihla v 19ti... Občas (=jednou za rok) se vidíme, vyměníme zdvorilosti a nazdar... Emocionálně jsem sirotek a je mi líp... Ze zacatku to bylo těžké, ale proč mít v životě někoho, kdo mi nic nedává a jen mě vysává? Poslední telefonickej rozhovor byl, že si kupuje k narozeninám elektro kolo a jestli ji prispeju... No tak jasně... 🙄 Matky se nezmění, nemá smysl se snažit, člověk si to musí vyřešit sám v sobě a jít dál... Přečetla jsem diskusi a všechno, co se vám delo (zneužívání informaci, pomluvy, sobeckost v trávení času s detma, vše musí být po jejím, jinak je zle...), tím jsem si prošla taky. Hezké vzpomínky nemám... Jak nebylo vše tak jak chce ona, bylo zle... OK, když je mi 12, smířím se... Ale je mi skoro 40, mám svůj život, kariéru... Fakt nemám zapotřebí si nechat ničit sebevědomí někým takovým...