Soudní nařízení péče - ani jeden rodič dítě nechce

Ahoj všem. Nevím, jestli je to vhodná část fóra, ale snad ano.

Rád bych otevřel menší diskuzi ohledně zkušeností s nařizováním péče o dítě a případně vlivem na děti. Je běžné, že se rodiče soudí o dítě s tím, že ho chtějí mít ve své péči. Někdy ve výhradní, jindy ve střídavé a to z různých důvodů, které jsou někdy emoční, jindy praktické, či jinak namíchané. Píše se o tom všude, znáte to z okolí, v TV je to taky běžné, od filmů, po zprávy a podobně. Sice to není ideální, ale když už k tomu musí dojít, dítě, pokud už má z toho rozum, může mít pocit, že je o něj zájem a rodiče ho mají rádi.

Máte ale nějaké povědomí o situaci, kdy se jeden z rodičů rozhodne "zbavit" se svého dítěte a odpovědnosti za něj pomocí soudního rozhodnutí, které by nařídilo druhému rodiči povinnou výhradní péči?

Konkrétní příklad. Rodiče mají 2 děti (syny), rozvedou se a děti zůstanou v péči matky (děti dejme tomu 4,5 a 6 let). Muž si najde partnerku s dítětem (resp. ona byla důvodem k rozvodu) a žijí spolu, o své děti se tak nějak "stará" formou návštěv jednou za pár týdnů (a to někdy jen proto, že má ve staré domácnosti pracovnu a věci, které si nemá kde v nové rodině dát). Když má nová partnerka náladu, přitáhne táta i své děti na chatu, na dovolenou a podobně, ač prim zjevně hraje dítě jeho partnerky, která vše řídí a jeho děti vnímá spíše jako "parťáky na hraní" pro své dítě, které je až nezdravě středem jejího vesmíru. Táta moc radosti z toho nemá a nebýt nové partnerky, bylo by to dle všeho ještě horší a dává to často najevo, ač ne přímo.

Matka, dle všeho jako důkaz moci (jak svému synovi, kterému dlouhodobě vyhrožovala, že pokud nebude poslouchat, půjde k tátovi) a mstu exmanželovi, ale i z důvodu pohodlnosti po dejme tomu 7 letech podobného fungování, pomocí soudu zařídí, že starší dítě musí jít bydlet ke svému tátovi. Soud nebyl o tom, že ho chtějí oba, ale táta nechtěl své dítě do nové rodiny vzít dobrovolně (partnerka by ho sežrala, nepřála si to). Máma své dítě nechtěla zase proto, že je údajně nezvladatelné, ale je spíše „tajemstvím“, že je míň oblíbené, než mladší syn (ten dostává i větší kapesné), protože má svou hlavu a odmlouvá panovačné mámě, hádá se, když si myslí, že máma nemá pravdu. Obecně ale asi není problematické, snad je i nadané, samostatné a asi až moc rozumné. U soudu bylo i dítě, aby vypovědělo, ke komu chce jít a pod tíhou nezralosti, vidinou lepšího života – tatínek byl na tom finančně lépe - a určitého navádění ze strany matky řekne, že chce k tátovi. Soud rozhodne, že dítě půjde k tátovi a tak se i stane.

Samozřejmě to má očekávaný efekt, kdy je dítě v nové rodině vetřelcem, zjevně nevítaným, ač z donucení tolerovaným. Jistě to není lehké ani pro další členy rodiny, ale přeci jen se dá pochopit, že oni spolu žijí přes 7 let a jsou sehraná rodina, kdežto nový přírůstek, ač ne cizí, je prostě rušivý element. Dítě dostane pár poliček ve skříni v pracovně, kde má jinak táta konečně své „hračky“ a tato pracovna se stane jeho pokojem (dítě „macechy“ chce mít logicky pořád pokoj pro sebe), ale zároveň je to i pracovna pro tátu a odkládají se tam nepotřebné věci. Nový člen vstává dřív (dobrovolně), než ostatní členové domácnosti, aby udělal ranní údržbu a nikomu nezacláněl a nenarušoval tak zaběhlá pravidla a harmonogram, protože pak má „macecha“ a její syn poznámky. Taky možná i ze strachu, aby ho taky nevyhodili. Moc se neukazuje ani venku, aby nevzbuzoval otázky „kdo jsi a co tady děláš“ u dalších dětí a sousedů a aby nebylo nutné ho přihlašovat k pobytu a platit více za odpadky. Prostě to navenek vypadá, že tam je často na návštěvě. Většinou je dítě buď dobrovolně zavřeno ve „svém“ pokoji, aby se neukazovalo např. při návštěvách rodiny „macechy“, nebo je ven se spolužáky, kteří bydlí jinde, nebo často samo někde pryč. Prostě, ač předtím bylo společenské, pořád venku s kamarády a spolužáky a domů ho nešlo dostat ani heverem, teď je radši doma. Málo kdy domů přivede kamaráda, asi má z toho strach.

Stejně, jako v době, kdy dítě žilo s mámou, je nadále primárně zvýhodňováno dítě „macechy“, ač se nedá říct, že by se nestarala a je jí asi ke cti, že vztah neukončila a byla ochotna přijmout nového člena do své domácnosti. Vaří, pere, nakupuje oblečení a podobné základní věci, jinak je ale dítě odkázáno spíše na sebe a to včetně školy a učení, žádná kontrola, výchova, zájem běžně jen o výsledky a to hlavně na vysvědčení. Tátu dokonce musí často prosit, aby šel na „rodičovské“, aby mu to pak nebylo vyčítáno ve škole, že zase nikdo nepřišel (vymlouvá se, že zapomněl doma říct). Nikdo se mu nevěnuje, nemá se na koho obrátit s problémy, či požadavky, protože, ač dělá „macecha“ minimum, tak vlastní táta dělá ještě míň a i on preferuje dítě své partnerky (dle všeho, aby se jí zavděčil a omluvil za to, že si přitáhnul vlastní dítě a možná vyčítá synovi, že chtěl k němu a kdo ví, co ještě). Táta má snad jediný požadavek a to, mít rád a být hodný na macechu. Pokud už někdy není zbytí, tak dá dítěti hodně práce se překonat, aby si o něco řeklo, mimo jiné i proto, že většinou je reakce zamítavá, což pak přináší další problémy, jak to podat dál (třeba ve škole nějak vysvětlovat, proč nejde na výlet, nebo plovárnu a podobně). Taky dítěti asi nepomáhá to, když vidí, jak se vlastní táta od syna „macechy“ o své dítě stará, pomalu denně ho navštěvuje, nakupuje mu a pořád ho někam bere, pomáhá mu. Závist to ale není a v rámci možnosti jsou oba kamarádi, ač každý má jiné zájmy a přátele. Takto to jde dejme tomu 5 let a dítě se s tím nesvěřuje jinde, není komu a možná se i stydí, že rozhodnutí, jít k tátovi, byla chyba.

Tak to je asi ve „zkratce“ vše, samozřejmě, některé informace jsou spíše odvozeny, než 100% jistotou, nejde vidět do toho, jak to skutečně kdo vnímá.

Zajímalo by mně, jak časté je podobné schéma a jak moc to může/musí dítě ovlivnit. O tom, že chování obou jeho rodičů je minimálně smutné nemá smysl psát. Někteří lidé prostě děti asi mít nemají. Chování „macechy“ je asi pochopitelné a nejde jí to vyčítat, ač dítě ji z mnoha důvodů rádo nemá. Je otázka, jak se má pak dítě k takovým rodičům, když „doroste“, chovat. Jak dlouho může trvat, než pochopí, co jsou jeho rodiče zač? Má pořád brát ohled na to, že to jsou rodiče a oni můžou vše? Může, nebo snad musí mít takové rodiče dítě rádo? Může je časem poslat „někam“ a nemít z toho výčitky a poslat někam i ty, co odsuzují jeho postoj k rodičům (ač asi proto, že prostě nemají informace a tak to nemůžou pochopit)? Je takovému dítěti možné „odpustit“ vady v chování, třeba stranění se společnosti, neschopnost se vypovídat blízkým a nechuť je zatěžovat vlastními problémy a názory? Jde takovému dítěti odpustit, že se navenek chová necitelně a brání se emocím, ač v soukromí brečí někdy více, než ženy a je přecitlivělé? Jde tolerovat odtržení se nejen od rodičů, ale třeba i ostatních členů vlastní rodiny, kteří nepomůžou, nebo dokonce ještě umějí situaci zhoršit? Je akceptovatelné, že si takové dítě pak často nechá ubližovat (a to i tělesně), nebo se nechá ponižovat od někoho, kdo projeví o něj zájem, protože má z toho alespoň pocit, že se mu někdo věnuje a je za to dokonce vděčné? Jde mu odpustit, že ze vztahů utíká ve víře, že tím zabrání, aby bylo opuštěno? Může mít takové dítě pak trvalý vztah? Může mít pak takové dítě vlastní děti? Má vůbec „nárok“ mít děti a bylo by to odpovědné?

Díky za případné názory i zkušenosti a všem přeju hezké prožití svátků, které jsou někdy více emotivní, než by člověk chtěl a pak to takto dopadá 🙂 . Abych předešel případným „vražedným pohledům“, nejsem tím „špatným“ tátou z příkladu.