Postěžovat si...
S manželem jsme si tak nějak zvykli, že jsme na vše sami. Jeho máma nehlídá, asi z principu nebo co, i když bydlí hodně blízko. Nikdy nebyla ten mateřský typ, co by se staral, i když se něco dělo. Moji rodiče jsou docela egoisti a bydlí daleko. Na jednu jsme rádi, že s nimi nemusíme být tak často, občas by se ale pomoc šikla. Už jen kvůli tomu dítěti, které prostě potřebuje jiné lidi kolem sebe. Kamarádi, spíš takoví ti lidi, se kterými jsme trávili čas když jsme byli bezdětní, už mají svoje rodiny, nebo jsou pořád bezdětní a mají jiné životy...Ani já, ani manžel, téměř nemáme sociální život. Než jsem znovu otěhotněla, tak jsme se s hlídáním střídali když jsme potřebovali vypnout, jít na víno, mezi lidi... Po dvou letech jsem otěhotněla znovu, chtěli jsme to. Dceru milujeme nade vše a i náš rodinný život. I když je to těžký. Jsme prostě rádi, že máme to štěstí, že jsme zdraví a nemáme skoro žádné starosti. Bohužel je moje druhé těhotenství procházka peklem. Naštěstí je miminko zdravé ale doprovází mně těžkosti, bolesti, není to dobré. Prostě teď nemůžu být plnohodnotná máma a manželka. Nedávno jsem musela do nemocnice na dva týdny. Na pozorování, že hrozí předčasný porod. Manžel byl doma na vše sám, včetně psa. Zvládnul to jak machr, byla jsem hrozně pyšná. Ale nechápala jsem naše rodiče. Žádná pomoc. Ani v podobě blbého úklidu, nebo uvaření večeře. Nic. Nechápala jsem tchýni, co nepřijde vlastnímu synovi na pomoc. Nechápala jsem, že nedorazí moji rodiče aby se mohl aspoň vyspat. Naštěstí mě pustili. Ale s varováním, ať se hlídám, ať moc nepřepínám svoje síly. To se vám řekne když jste v takové situaci, myslela jsem si. Volala mi máma, že přijede na dva týdny na pomoc. To jsem koukala...těšila jsem se, že bude malá mít změnu, že se manžel vyspí a bude se moct aspoň na chvilku věnovat svým koníčkům a práci a já, že budu moct opravdu odpočívat. Co přišla, je to naopak, máme doma další dítě. Prosila jsem jí třeba, ať si vezme jídlo a pití sama, že nemám kapacitu ji vše nosit a 10x jí nabízet. Bez toho abych něco uvařila já, nebo manžel, si nevezme. Nejhorší je, že když malá vstane a manžel je v práci, neudělá jí ani snídani. Nedá jí třeba vodu, nebo čaj. Takže se dobelhám a vařím. Kuchyň poté uklidím. Před rokem nám tady rozbila mísu a dva hrníčky. Od té doby si to (mě to) vyčítá, že tady nebude nic dělat, protože něco zničí, a já že budu naštvaná. Manžel ji třeba prosil, jestli by nevzala vysavač a neuklidila podlahu. Prý jsem jí to zakázala (o úklidu nepadlo ani slovo). Chtěla jsem jí ukázat kde trávíme studený dopoledne, aby tam malou vzala a ona, že ne (manželovi řekla, že jsem ji doma nechala za trest). Je tady čtvrtý den a musela jsem jí konfrontovat. Otočila to proti mně, že se tvářím jak mučedník, že mi je furt špatně. Že si nic nevymýšlí, že manželovi nic neříká... Že ji kecám do výchovy (našeho dítěte) - jako třeba, že jí prosím ať ji ráno nedává nic sladkého - že jsem furt v kuchyni a ona si chce povídat...že se styděla, když jsme byli společně na nákupu (aby viděla kam chodíme) a malá tam brečela - teď ji hodně bolí rostoucí stoličky...a že vidí, že jí tady nechceme, že ona pomáhá a my jsme nevděční. Nevím, jestli mně naštvalo víc to jak mi lhala do očí ohledně situací, u které jsme byly obě, nebo to, že jsem cítila, jak se mi vlastní matka otáčí zády a prostě mně nemá ráda. Řekla jsem jí, že nechci aby tady byla nešťastná, že jí tady nedržíme v žádném případě. Urazila se (nechápu) a zavřela se do pokoje. Manžel se chce vsadit, že do konce týdne odejde. Opravdu by se toto moje postěžování se, dalo napsat ještě 3x delší, toto je špička ledovce. V pondělí volám paní na hlídání, které zaplatíme, podepíšeme smlouvu a bude. Ta to bude dělat alespoň pro peníze, když už nic. Nikdy jsem svým rodičům nepřiznala, že chodím na terapii...terapeut sám říkal, že moje dětství a to, jak se ke mně chovají v dospělosti, ho opravdu šokovalo. Včera jsem si takto smutně stěžovala paní na fyzioterapii (s problémem tam chodím už tři roky) a ta se tam chudák rozbrečela, ještě mně pak pozvala na kafe ať nemusím domů a ještě mi pak nabídla, že mi malou třeba jednou týdně pohlídá. Vím, že lidi mají horší osudy, starosti, nemoci, dluhy...ale já se teď trápím hodně psychicky. Pořád, si nedokážu připustit, že to tak je, že je naše rodina taková...Mám opravdu velké štěstí, že mám dobrého manžela a dceru a syna na cestě. Že jsem obklopena alespoň jejich láskou, jinak bych byla pěkně v háji.
Myslím že bys mámu měla poslat pěkně domů, ať máš o starost (a nervy) míň...
Asi jako první bych přestala kolem mámy lítat, když si čaj neuvaří a chleba nenamaže sama, tak ať trpí žízní a hladem. Jako, když máš zdravotní problém a ona se chce nechat obskakovat, tak to je vrchol sobeckosti.
Jinak paní na hlídání je super, si to neber jako selhání, tam se jasně domluvíš, že nechceš dávat malé sladké a ona to má jako práci, tak nemůže být uražená, že jí nedáš po ránu tatranku.
@natysnovec Děkuji ❤ A je docela smutné, že cizí lidi spíš nabízejí pomoc :(
@klokanka31 máš pravdu, těšili jsme se, že třeba zajdeme s chlapem do kina, ale to za to fakt nestojí
@levandule_k To jsem si říkala celou dobu, že paní na hlídání je selhání. A ono fakt ne, máš pravdu...
Proč jsi brala paní na hlídání jako selhání?
Je mi to lito 😓
@levandule_k musela bych dítě svěřit cizímu. A to jsem si říkala, že bych radši padala na hubu. Moc nemám důvěru. Ale zrovna dnes jsem se bavila s paní, že taky nebylo zbytí a je za to moc ráda.
@natysnovec ❤ a to se zas netrap, věřím, že máš svého taky dost 🙏
Tak můžeš nebo nemůžeš něco dělat, když jste se těšili, že půjdete do kina? Nějak potom nerozumím tvému stavu. Pokud můžeš jít do kina můžeš fungovat i doma. Když je máma u nás, což je mnohem mnohem míň než já u nich, tak u nich se o děti stará parádně, ale u nás, se jí nechce mi hrabat ve věcech, neví kde co je a není ji to příjemný. I když máme vztahy mnohem lepší než u vás, tak vícedenní návštěvy rodičů i u rodičů jsou náročný, pro všechny strany. Ještě zvlášť u vás, když nezná režim.
ahoj, vis co, ja bych mame rekla na rovinu, ze jsem ocekavala pomoc s malou, uklid atd. bych nikomu nenarizovala, to muze udelat chlap klidne po praci. Ale, kdyz ji obtezuje dat rano diteti byt jen vodu, tak ji tam nepotrebujes ,at jede domu, ze si poradite a nemusi se pak citit, ze vas obtezuje a vy ji. Radsi si zaplat hlidani, za ten klid to stoji. Kazdopadne u me by skoncilo s nimi vse, pokud je pristup takovy, tak kdy jindy nez ted nabidnout pomoc.
Mrzí mě, že se tak trápíš, ale takhle z odstupu mi trochu přijde, že pracují hormony 😉 Mamku pošli domů nebo ji důrazně a jasne požádej, co udělat má a co ne a hoď se do klidu. Pokud jste plánovali kino, určitě zvládneš s manželem i základní chod domácnosti.
Rodiče prostě nemají povinnost nám pomáhat. Když jsem byla v porodnici, muž byl sám doma se čtyřmi dětmi a celým hospodářstvím včetně zvířat. Nikdo mu nepřijel uvařit, uklidit, nebo obstarat dobytek.
Problém není, když se něco stane nebo nastane, ale když se to stane jinak, než očekáváme.
Myslím, že maminka tě stresuje víc, než kdyby tam nebyla.
Nu, to ze byl chlap sam doma a nikdo mu neprijel na pomoc... Ja bych to tedy ani neocekavala, je to snad jeho domacnost a jedno dite, to preci neni nic hrozneho.
Kdyz k nam prijede moje mamka, tak jde s detmi ven, na prochazku, hraji si... Ale necekam od ni, ze jim bude delat servis. To musim konkretne dopredu domluvit (taky treba to kino s chlapem a ona hlida), ale vse ji pripravim i jidlo uvarim. Neni to uz preci vztah mama - dite, uz je u nas jako navsteva a babicka.
Myslim, ze nekteri maji porad predstavu, ze se maminky budou starat, pomahat a na kazdy naznak nesnazi priskoci.
Ja mam s mamkou pekny vztah, ale prijede tak 1x mesic a rozhodne ne na vypomoc. Tchyne s tchanem deti jeste nehlidali (6 a 4 roky) a to tak 1x mesic vezme manzel deti a jedou tam (ale i u nich je vse na nem, krome vareni tedy). Hlidani jine nemame, vlastne skolku, ale to zase pracujeme.
Ono se to nekdy sejde, ze si clovek vsechno moc bere, nikomu nic pomalu ale nerekne, ale ceka pomoc. Komunikace je zaklad preci... Domluvte se a kdyz nenajdete zlatou stredni cestu, posli mamku domu.
To je jako bych četla o své matce. Než jsme měli první dítě, tak roky mlela o tom, jak se na vnoučata těší a co všechno pro ně udělá… Realita? Nepomohla nikdy s ničím, naopak při její návštěvě jsme museli všichni skákat kolem ní a naopak když jsem byla na její vlastní prosbu u ní s dětmi, tak jí po dvou dnech vadilo úplně všechno - jak spíme, jak jíme, co přes den děláme…. a poslední 2 roky nejsme ani v kontaktu, to už se nedalo. Moje dětství by bylo taky na román. Když jsem to pak rozebírala s psychologem, moje dětství, její chování vůči vnoučatům apod, tak mi nastínil, že matka je klasický narcis…
Vítej v realitě. My tohle máme taky ale v horším levlu. Na naše děti se ani neptají, už je dlouho nevideli. A do toho moje vážnější zdravotní problémy, kteréi nedovolují dělat běžné činnosti. Ale už to neřeším, lidí neřeším, mám uzasneho muže, který toho teď měl a má naloženo neskutečně moc, ani nevím jak dostatečně mu poděkovat a dát mu najevo jak moc si ho za vše vážím. To co musel teď zvládnout by zabilo i flegma povahy.
@marimanta ne, jasně, rodiče nemají povinnost…. Ale vlastní (kdysi milované) dítě by tak nějak lidsky očekávalo, že rodiče z lásky “pomůžou”. Neberu tohle jako doslovnou pomoc, tohle jsou přeci normální rodinné vztahy, které ještě za našich babiček fungovaly, že si rodina, kmen, pomohla/fungovala spolu. Jenže tohle doba totálně zničila, vazby, které fungovaly staletí, se přetrhaly, teď je každý individualita, děti učíme býti individualitami, takže žádné vazby, žádná pomoc. Každá rodinná jednotka pěkně sama za sebe. A víš co? Po zkušenostech s mojí matkou a otcem já říkám fajn, chcete být sami? Buďte. Ale se vším všudy, já se taky starat nebudu, až vy budete nemohoucí… asi tak.
@bbn to sice jo, ale... Fňukat, že maminka neuvařila nebo neuklidila dospělému chlapovi, který byl pár dní doma s jedním dítětem... Pokud teda neměl obě ruce zlomené či jiný zásadní handicap, mi přijde zvláštní.
A taky jsem u podobných příspěvků zaznamenala, že nakonec nejde ani tak o problém s pomocí, ale spíš s komunikací...
Uprimne paní na hlidani mi přijde jako skvělý nápad. Vůbec bych to nebrala jako selhání. Naopak! Potřebujete byt s manzelem taky jenom spolu, užit si sami sebe. Kdybych nemela hlidaci babičky, měli jsme v tom s mužem jasno - našli bychom si slečnu na hlidani, abychom si mohli dojít jednou za čas na večeři/do kina 😊
Když budeš ty v pohodě, tak dítě nebude traumatizováno tím, že ho hlídá někdo jiný.
Je skvělé, že chodíš na terapii,.a také je skvělé, že jste se rozhodli pro paní na hlídání. Matka je toxická, její přítomnost otevírá rány a způsobuje nové, není žádnou pomocí, poslala bych ji domů, s tím, že si to alespoň zkusila, a držela si ji už dal, a spíš se zaměřila na tu terapii, jak se s tím srovnat. Je to smutný, ale její blízkost ti nepomůže.
Me bylo ted nedavno lito, ze tchyne ani nevezme deti na chvilicku ven nebo se za nami neprijede podivat, pritom vi, ze manzel je 2 mesice na druhe strane republiky sluzebne… A to mam 3 decka, jeden z toho byl novorozenec. To same v sestinedeli, pomoc nula. Byli ve vedlejsi mestske casti 😄 Postezovat si muzu kamoskam, zamrzi to, ale rekla jsem si, ze proste pomoc ocekavat nemuzu 🤷♀️ Psychickemu zdravi hodne pomuze, pokud si clovek prestane prenaset svoje ocekavani na ostatni lidi, ver tomu a podle toho se zarid, bude ti lepe 🌸
@marimanta určitě je chyba v komunikaci, to nepopírám. Za sebe - rodinu jsem si určitě nepořizovala proto, aby mi s ní pomáhali nebo hlídali rodiče…. Ale chyba v komunikaci je také v tom, když rodiče nadšeně “slibují”, jak budou rádi, jak budou pomáhat, už už si pořiďte dětičky, ať se máme na co těšit”… Mno, velké zklamání, když dítě “udělá” to, co chtěli, a stejně je to špatně… to je celý náš vztah už od dětství… ať jsem udělala cokoliv, co chtěli, stejně to nebylo dost dobrý… Takže i chápu zakladatelky rozčarování, pokud se matinka nabídla, že přijede “pomoct” a ve skutečnosti je to obtížná návštěva ..
Smiř se s tím! Ber to takové, jaké to s rodiči je. Nedělej ze sebe oběť. Užíráním se nic nezměníš a sebe tím zbytečně lynčuješ.
Jsi dospělá, máš svou rodinu. Fajn dítě, fajn manžela. Teš se na mimi.
Máme s manželem to samé.Nejlepší je to přijmout a od nikoho nic nečekat.Bude se líp žít.Ted s tou lomcuji těhotenské hormony,ale do budoucna bude pro Tebe lepší přijat fakt,že co si neuděláš to nebudeš mít.Vim o čem mluvím....
Já mám s mamkou relativně dobrý vztah (jsou tam nějaké věci z minulosti, ale nemá smysl se v tom cyklit), nabízí pomoc často, ale je to pomoc podle jejích představ a možností. Buď ji přijmu a nebudu se ofrňovat, že jsem si to představovala jinak, nebo ji nepřijmu (většinou nepřijmu). Tchýně pomoc nenabídne nikdy, naopak má plno keců, když nám pomůže tchán (vezl mě do porodnice a 2x s malým na nějaké vyšetření). Ale my jsme s tím v pohodě, víme že se máme spoléhat sami na sebe.
Jestli se z toho chceš vypsat, tak napiš SZ 🙂 já chápu, že se tyhle problémy asi časem budou zdát úplně banální, ale teď zrovna jsou nad hlavu. Mám to doma podobné, ale s tím rozdílem, že mám obrovskou oporu v rodině. I tak je to na zbláznění, když najednou nic nemůžeš.
Ahoj,hodně přemýšlíš nad tím proč ,nepomůžou, nepřijdou,prostě myslí na to,že ses teď máma a na kina atd bude čas až povyrostou děti.Myslim si,že si spíš užijete volného času s dětma a chlapem až ti bude líp a mimi trošku odroste.Mate život před sebou,nenech v sobě růst vztek ,buď vděčná ,že máš dát komu lásku.A ty co jí nechtějí dát je to jenom jejich problém ,tak je nepros ani neřeš.Chůvu si občas zaplatis a jak se říká cizí pomůže víc než ten vlastní.Ja to zažila před x lety a to stejný zažívám teď taky a fakt nema smysl se doprošovat ani trápit.Děkuj každý den za chlapa a děti ,někdo takove štěstí v životě nemá .Hodně pohody v životě
Paní na hlídání neber jako selhání, proč? Moje mamka mi pomůže ráda, ale je daleko, takže jezdí tak 4x do roka na ten týden až 14 dnů, už má taky svoje roky (75), takže nezvládne tolik, co dřív. Pohlídá, ale už k tomu nezvládne ještě vyvářet, takže když chceme s manželem čas sami pro sebe, tak jí musím vše nachystat. Tchýně je ještě o 10 let starší než moje mamka, nemocná, špatně chodí, takže u ní hlídání nebo jakákoli pomoc s domácností vůbec nepřichází v úvahu. Bydlí blíž, než moje mamka, ale už nezvládne sama dojet, musíme pro ni jezdit. Takže když potřebuju pracovat nebo si něco zařídit sama bez dětí, tak mi taky chodí paní na hlídání. Je to starší paní, už v důchodu (ale ještě stále při síle), spřátelily jsme se a s dětmi si parádně rozumí. Respektuje nastavený režim, takže když jí řeknu, co mají děti jíst, tak to taky dostanou, sladkosti jim bez mého vědomí nedává.
Máme 4 kousky, takže to je trochu o něčem jiném než s jedním nebo dvěma dětmi, s manželem si holt na více společných chvil ještě nějakou dobu počkáme. Ale s tím jsme taky do toho šli, že nás děti v určitém smyslu na nějaký čas omezí.
No ne nadarmo se říká: po přízni řízni, holka moje, nic neber jako selhání, hledáš správně cestu, jak mít na všechno sílu. Já mám skvělou nejbližší rodinu z obou stran, takže opravdu chápu, že je nemít, bylo by vše o dost náročnější.
Moc držím pěsti, ať máte paní na hlídání ke spokojenosti a klidně i paní na úklid.
A myslím na tebe, ať v pořádku donosíš a porodíš syna.
Ach jo😓😥😢 kdybych mohla tak ti taky pohlidam 😢