Můj manžel má poruchu osobnosti, je emočně nestabilní. Léky na vyrovnání emocí má, ale brát je nechce. Má dvě děti z předchozího manželství, a když má "výkyv", tak visí jen na nich, já jsem ta špatná, která je nechce doma každý den, a pak mi dělá naschvály, třeba že se nezajímá o naši malou dcerku, když jsem u toho já, ani se na ni neusměje. Když je "v pohodě", je zlatej... nemáte někdo podobnou zkušenost?
nejlepší by byla možnost docházet na psychoterapii ( ony ty poruchy tedy léčitelné terapií ani např. antidepresivy nejsou) ale člověk může na sobě pracovat, porozumět sám sobě i situacím, které u něj způsobují právě výkyvy nálad, trochu dospět apod. Žít s psychopatem není vůbec jednoduché, hodně sil.
Nejhorší je, že on si připadá v pořádku, to divní jsou ti kolem něj... včera jsem si vyslechla větu: stejně se tě jednou zbavím (rozumějte rozvod, ne násilí), letos už se třikrát rozváděl a jednou jsem dokonce musela stornovat smlouvu o prodeji bytu, kterou podepsal, protože se utvrdil v tom, že se chce rozvést... do tří dnů bylo všechno jinak... naštěstí měla realitní makléřka porozumění... přečetla jsem spoustu článků o té poruše, ale stejně pořád nevím, jak se chovat, protože v tu chvíli je prostě každá moje reakce špatná, i když při jeho výbuchu mlčím, protože on mě prostě v tu chvíli přeřve...
nenech sebou manipulovat.
nenechávám, nebo se o to alespoň snažím, asi proto má pořád ty výkyvy, protože prostě není po jeho, ale je fakt, a už jsem si toho všimla a dokonce jsem si to i potvrdila při pročítání článků o té poruše, že takoví lidé bývají výborní manipulátoři
@ivular Manžel je asi namíchanej, má něco z obou typů... a jak není po jeho, chodí okolo mě, jako bych neexistovala, dokonce si moc nevšímá ani naší malý, což je v bytě dva plus jedna docela legrační, kdyby to nebylo tak smutný... a trpí představou, že spolu nemluvíme, přitom nemluví on... vydrží to i dva týdny, což mi nepřipadá vůbec v pořádku... i když lidi spolu nemluví, tak musí řešit věci jako jsou děti, finance, zdraví a tak... on v tu chvíli neřeší nic...
ježiš, já vůbec nevim co ti poradit ráda bych. Přítel má hraniční poruchu a do toho je silný cholerik. Tvrdil mi že jeho stavy v hádkách s tím nemájí nic společného ale je schopný rozmlátit cokoli co mu přijde pod ruce (naposledy v pondělí rámeček s alenčinou fotkou) ale já si to nemyslím. Do toho má problémy s rodiči, náš vztah je "po tlusté čáře". Pročetla jsem toho na netu spoustu včetně příběhů lidí ze života a shodovali se na tomhle- rychle pryč. Od té doby co jsme se odstěhovali z Prahy k doktrovi nechodí, léky nebere. Prý je nepotřebuje.
@mafeska Já nemám tušení, jakou povahu má manžel, v hádkách se jako cholerik chová, jinak mi připadá, že není. Hádky s tím určitě dost společného mají, ještě loni manžel při nich házel tím, co mu zrovna přišlo pod ruku. Na rychle pryč je pozdě, ale o rozvodu po úterním večeru už zase přemýšlím. Tlustou čáru jsme udělali loni, jenže pak ho kontaktovala jeho ex, mimochodem výborná manipulátorka (je psycholožka), že chce uklidnit vztahy, a napovídala mu spoustu lží, jak se ukázalo v listopadu, takže najednou u nás moje nevlastní děti byly pořád, což se opravdu nedalo zvládat. A bylo po tlusté čáře. Letos jsme se domluvili na návštěvách dětí v rozumné míře, ale stačí, abych jednou z dobré vůle ustoupila, a manžel toho okamžitě zneužije. Asi je to tou poruchou - chce mít všechno, nebo se sekne, a v tu chvíli buď nemluví a pije, nebo mi nadává a pije. Kolikrát mi i připadá, že se pohádá proto, aby se mohl vymlouvat, že pije kvůli mně.
@street57 hm není to jednoduché ☹ mně to přítel řekl hned na začátku a řekla jsem si že to zvládnu. Je to sakra těžký. Pořád přemejšlim jak ho přimět aby šel k tomu doktorovi. V to pondělí vůbec nebral ohled na dcerku, strašně brečela, řval na mě, i na ní až je zticha (jakto po ní může chtít když tu řve na celý barák)nikdy jsem jí takhle neviděla, do toho rozbil její fotku což se mě skoro i dotklo. A to vše jen rpoto že jsem si ho dovolila v 19 hod vzbudit. Vyčetl mi že má dvě práce a musí chodit vydělávat. Bydlení je společné, navíc práci upřednostňuje nad rodinou takže to vážně nechápu, nedokáže sedět doma a nic nedělat. Vždycky potom odejde do hospody a vidíme se druhý den odpoledne nebo až za pár dní podle toho do jaké práce jde a už je to jakoby nic. Kolikrát stačí když se špatně podívám, nebo mu něco uklidím a už začíná být nepříjemný a hádka je na světě. Ne vždycky je to teda s tim že něco rozmlátí. Říkám si jestli mám tohle zapotřebí a jestli si to mám nechávat líbit. Už jednou jsem mu řekla že se můžeme rozejít, to nechtěl, začal chodit po místnosti od rohu do rohu, breče, přál mi hodně štěstí do života a ať najdu jeho dceři tatínka který ji bude mít rád jako vlastní. Druhý den mě skoro na kolenou přesvědčoval at to ještě zkusíme. Řekla jsem si že teda jo. Vidím že se snaží, když nemá ty své výbuchy je to úplně někdo jiný, dá se s ním mluvit,.. ale jakmile to přijde je to všechno pryč. Vidina svatby se u mě rozplynula jak pára nad hrncem, nechci se vdávat a tohle všechno stvrdit papírem. Řekla jsem mu ať nám dá ještě čas.
@mafeska Ty hrozné výbuchy s agresivitou (většinou slovní, občas i fyzickou), ty máme taky ☹ Já jsem dlouhé roky nic nepoznala, ale jak jsem se dočetla později, zamilovaností se to explozivní chování dost mírní. Jenže pak si našel velice náročné a stresové povolání a ona zamilovanost postupně ustoupila a porucha se ukázala v plné šíři ☹ Strašně bych si přála, ale si to připustil a pokusil se léčit, protože mimo ty záchvaty jsme si opravdu blízcí..
@ivular asi to zní divně ale jakto snášíš ty? já se možná tak s brekem uklidim do koupelny do rohu nebo do postele a nevěřícně jen kroutím hlavou a přemýšlím proč a jak mi může říkat takové věci a proč vybouchne kvůli blbosti. Nebos e prostě seberu a odejdu ven. Ani se po mně neshání, nenapíše kde hodinu venku po tmě a sama jsem. Jakoby mu to bylo jedno.
@mafeska ahoj, jak to tak čtu tak mám doma ,,nějak" podobně vybuchujícího manžela. jsme spolu jako pár 9 let. když bouchne a to kvůli maličkosti tak nadává, já jsem ta špatná, kolikrát mě chytne hodně silně za ruku nebo jinde :(
nejradši bych se odstěhovala zpátky k našim když má výbuch ale když je v pohodě on tak je to doma také v pohodě...
@paracka na mě ruku nikdy nevztáhl a kdyby ano tak okamžitě balím tašku a s dcerkou odcházím. u nás to naštěstí odnáší jen ty věci. Nedala jsem mu ani facku a že si jí docela v to pondělí zasloužil aby se probral 😀 ale nic by to neřešilo, byla by to jen dlaší věc kterou by mi hned vyčetl.
@mafeska No já to vůbec nevěděla, myslela jsem, že má jen depresi po rozvodu... ale bylo mi nakonec divný, že to s náma jde nahoru a dolu, protože jsem byla přesvědčená o tom, že mnou to nebude, mám sice taky nějaký mouchy, ale to asi každej... tak jsem se došla poradit s psychiatričkou a ona vyřkla větu: to u lidí s poruchou osobnosti bývá... jenže to už jsme byli manželé. A jak jsi psala o tom, že ti říká, že doufá, že najdeš dcerce hodnýho tatínka, tak tyhle sklony k sebelítosti (jinak to nazvat nejde) má manžel taky. To tady chodí a říká, jak chudák bude podruhý rozvedenej, jak ho všechny ženský v životě jen využívaly, jak já ho jen využívám... Jinak naštěstí je agresivní jen slovně, on je jinak strašně hodnej chlap, ale myslím, že tohle ho nakonec zničí.
@ivular Taky jsem četla to o tý zamilovanosti, ale u nás se jeho porucha nemírnila roky, doktorka říkala, že ta porucha sice ve středním věku ustupuje, ale u něho je to umocněný rozvodem... tak jsem koukala, první výbuch mi předvedl po roce a třech měsících známosti a já koukala "jak puk", co se to děje. Ještě musím poznamenat, že to bylo kvůli tomu, že jsem ten víkend odmítla jít do hospody s tím, že už jsme tam jednou byli... a problém byl na světě.
@mafeska Právě na to jsem se chtěla zeptat, jak v takových situacích vy ostatní reagujete... Protože mně připadá, že v tu chvíli je každá reakce špatná. Jako v úterý, kdy tady říkal, že se mě stejně jednou zbaví, já z toho byla na mrtvici, ještě před hodinou mi říkal, jak mě má rád, tak jsem byla smutná a nešťastná a radši jsem se na něho ani nedívala, a on pak začal křičet, proč jsem zase naštvaná (on použil jiný slovo, vulgární). Ty výbuchy bývají často večer, já jsem unavená a on mě prostě přeřve, to umí. Takže já radši mlčím, on v tu chvíli stejně nechce nic slyšet. Akorát někdy se to fakt nedá, nic neříkat...
Čtu co píšete a cítím,jak mnou lomcuje vztek, když si vzpomenu, čím jsem dobrovolně prošla. Můj přítel má něco podobného, doktory sice oblbnul, podle nich je v pořádku, ale podle mě není, u nás to bylo tak, že byl nejhnusnější na samém začátku, časem se to naopak zmírňovalo, nicméně vím, že mohu kdykoli čekat zpět toho "druhého" jak tomu říkáme. Toho, kterému na ničem nezáleží, toho co se lituje, nenávidí všechny a všechno včetně sebe a je schopen všechno zničit, fyzicky mě nikdy nenapadl, praktikuje slovní šikanu. Když si vzpomenu,co jsem si od něho na začátku našeho vztahu vyslechla, a přesto jsem nedokázala od něho odejít, jak píšete, když je v pohodě, je to úplně někdo jiný, velice zajímavý, hodný , obětavý člověk, ale jak se "přepne" není šance cokoli mu vysvětlit, to pak všechno je špatně, ať udělám co udělám, všechno je špatně, je výborný manipulátor, nemám šanci "zvítězit" . Jeden den je to muž, který říká , jak mě miluje, za pár minut, bez zjevného důvodu najednou mě nenávidí a chce abych šla pryč...Zažila jsem i měsíc mlčení, nesměla jsem s nikým mluvit, nikam chodit, musela jsem hlásit kde jsem byla, jestli jsem potkala nějakého muže, s nějakým mluvila. Mohla bych psát hodiny o tom, co jsem zažívala- vydírání typu- nelíbí se ti něco na mě- tak odejdi- neděláš co chci já- odejdi, on stanovoval pravidla, on rozhodoval o tom, co je správné, on byl přesvědčený,. že je morálně na výši a rozhodne, koho potrestat.
@kackolit To je přesně ono... a jak píšeš, já taky nedokázala odejít, zatím... loni jsem toho teda už měla dost a na konci listopadu sbalila sebe i malou, když byl v práci, a odjela na měsíc k našim... Předcházela tomu šílená scéna, ve které vyhodil z bytu svou matku, která přijela na návštěvu (povahu a i poruchu má zřejmě po ní) a pak šel se "svými" dětmi na vycházku a mě nechal doma s naší dcerkou. Nakonec jsem se vrátila, abych si pak vyslechla, že to byl on, kdo ustoupil... když tak na to zpětně vzpomínám, vybaví se mi i chvíle, kdy jsem na konci osmýho měsíce těhu pro něj šla o půlnoci v dešti do hospody, protože volal, že prohrál výplatu a že už nemůže... nebo jak mi na konci devátýho měsíce volal z hospody, že už mě nemá rád a že asi končí (to mu vydrželo jen do chvíle, než došel domů)... když si tak na všechno vzpomenu, nechápu, že tady ještě jsem, ale máme dcerku a už kvůli ní se snažím...
Všechny vás neskutečně obdivuju!!!! 11 let dělám na psychiatrii a život s psychopatem (s jakoukoliv z poruch osobnosti) je neskutečně náročný, pro mě osobně nemožný....chce to nebeskou trpělivost anebo sílu odejít....
@street57 a bohužel - léky na vyléčení poruchy osobnosti neexistují....to se léčit ani nedá.....je to povahový rys, nastavení osobnosti, možností je pouze psychoterapie (a to velice hlubinná a dlouhodobá), ale k té právě psychopat málokdy svolí - on je přeci "v pohodě a ty jsi ta zlá"........
@paracka No já už to právěže nezvládám. Máme ale malého synka, který ho má moc rád, což je jediný důvod, proč jsem zatím neodešla. Navíc syn má docela závažné zdravotní problémy, moje mamka těžce onemocněla.. je toho zkrátka moc na to, abych zvládala ještě ty strašné výbuchy muže. Několik posledních už bylo spojených i s fyzickým útokem a proto mám v plánu se v létě odstěhovat. Syn už bude přece jen starší, tak snad se s odlukou od něj líp vyrovná. Snad do té doby vydržím a situace se nebude aspoň zhoršovat 😔
Nebo bychom mohly založit uzavřenou skupinu, co myslíte?
Holky tu je ta diskuse. Jestli jsem na někoho zapomněla, prosím napište.
@street57 Mohla bych vyprávět hodiny.. Něco mám i ve fotoblogu..