Ahojte, potřebuju se vypsat a asi trochu podpořit.
Mám rok a půl starou dceru a jsem v 6. měsíci těhotenství. Bude to 14 dní, co expřítel přišel s tím, že už mě dlouho nemiluje, že se snažil to změnit, ale že to nejde. Bylo to pro mě jako blesk z čistýho nebe. Plánovali jsme, přestěhovali pokoje a ložnici, vymalovali, koupili novou postel… Druhé dítě bylo plánované (ačkoliv svojí mámě tvrdil, že obě těhotenství byly jen můj podraz na něj) a mě pak tvrdil, že si myslel, že se to s druhým dítětem zlepší. Dokonce jsem na déle jak týden odjela, abych mu dala čas. Nakonec jsem z něj vytáhla, že má jinou. Řekla jsem mu, ať se sbalí a vypadne.
Zjistila jsem, že dlouho štval svojí rodinu proti mě stížnostmi, že nejsem schopná se postarat o domácnost ani o malou a že jsem jen na mobilu. Nic z toho samozřejmě není pravda.
Musím říct, že mě to šíleně sebralo. Neudržím v sobě jídlo, nemůžu spát, jsem unavená, mám průjem. Mám pocit, že to snad nikdy nedokážu překonat. Nikdy mu to nedokážu odpustit a koukat se na něj jinak, než na někoho, kdo mi tak hrozně ublížil a úplně mě zlomil. Jen jsem v telefonu narazila na video s ním a dcerou a obrátil se mi žaludek. Malá ho zbožňuje a on od ní odešel, ačkoliv tvrdí, jak jí chce vídat a cosi. Bolí mě na to myslet. Rve mě to na kusy. Bojím se vrátit do starého bytu (zítra se vracím s malou domů) a přemýšlím, že se po porodu odstěhuju zpět do svého rodného města, 300km od něj. Nic mě tu nedrží, nemám tu kamarády. Jen jeho rodinu, která stojí při mně. Přemýšlím, že vyhledám pomoc psychologa, protože tak, jak na tom jsem teď, to dlouho nezvládnu. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že mi to udělal a absolutně nesnesu pomyšlení na to, že se někde šťastnej peleší s jinou a mě nechal na naše děti samotnou.
Máte některá podobnou zkušenost? Přebolí to? Za jak dlouho? Co vám pomohlo?
Jsem z toho fakt totálně v háji.
To je mi líto, je to hajzl - jdi na OSPOD, pozadej o svereni dcery do pece, alimenty na ni a na sebe.
@magdalena48 můj ex si takhle našel jinou chvilku po porodu. Odcházela jsem s ani ne 5ti měsíční dcerkou a vracela jsem se zpět k rodině, což bylo 130km od něho. Jeho rodina teď bydlí 210 km od nás a nesnášejí mě. Prý mi nikdy neodpustí, že jsem je připravila o vnučku. Tenkrát jsem odešla, než nastala první vlna covidu a od sousedů vím, že hned druhý den už tam stála s batohem. Pro věci jsem se dostala po měsíci a půl a to už tam byla nastěhováná. Přišla jsem o dost peněz (zálohy z bytu, nájmy navíc, peníze za nábytek). Teďka čekáme na soud. Chce po mě, abych mu platila cesty za malou, když jsem se odstěhovala. Dle právničky máme šanci to vyhrát, neboť to byl pádný důvod - on měl jinou a já bych zůstala sama bez jakékoli pomoci, ani bych si nemohla dovolit najít si svůj byt, přežívala z měsíce do měsíce. Popravdě nečekej, že ti bude pomáhat, když má jinou. Ona mu to taky vysvětlí, jak se věci mají a fakt bude mít jiné zájmy než chodit k bývalé jí pomáhat s dětmi. I když to jsou jeho ... Rodina mi hodně pomohla, podržela mě, sama bych to nejspíš nezvládla. Můj ex je třeba i hodně ovlivňováný tou jeho. Ač jí do našeho dítěte vůbec nic není a sama žádné nemá, má pocit, že ví, co je nejlepší pro děti. Popichuje ho i proti mě, tvrdí mu, že jsem manipulátorka a že skáče, jak já pískám a podobné srandy. Nechtěla bych být na tohle sama proti nim. Teďka mám i velké zastání v partnerovi, ten už na něho i několikrát nakročil a teď už si nedovolí, když vidí, že mám zastání, partnera se bojí 😀. Ale když jsem byla sama, děly se hrozné věci, za většinou si myslím stála ona. Taky mi tenkrát tvrdil, jak mám zůstat ve městě a on bude klidně každý den ddojíždět, pomáhat mi a kdykoli přijede, když bude třeba. Díky bohu jsem mu to nevěřila a odstěhovala se. 🙏
Já měla 14ti měsíční dítě a zjstila jsem, že jsem těhotná, když odešel. Teď jsem těsně před porodem, holce je 1 rok a 8 měsíců. Uběhlo víc než půl roku a je to lepší… ale úplně dobrý to není. Těhotenství je horor. S malou mi pomáhá v podstatě každý den, kromě soboty, v neděli večer už chodí na večeři a koupačku. Nezvládám ji už moc obskakovat s tím břichem. Co radit …. snad jen “klišé”, že čas to otupí.
Já být tebou poprosím někoho z rodiny, aby pro tebe dojel, naložil tě s maximem tvých věcí a jedu k rodičům. Ty teď musíš donosit a porodit, pak zvládnout novorozence, k tomu se potřebuješ dát do kupy, což tam kde jsi teď asi moc nepůjde, kor s malou na krku. Pokud ti rodiče pohlídají, tak si obejdi úřady,co jsou potřeba, s miminke, to půjde hůž. Dojdi si za psychologem, klidně na krizové centrum, a o všem si nech dát doklad, bude se to hodit pro případný soud. I kdyby ti jeho chování zhoršilo zdr. stav. muselas třeba brát antidepresiva a nemohla proto kojit, apod. Teď je to šílený, ale je to vlastně začátek novýho života bez exempláře, co se zachová takhle...
Mám, skoro stejnou..zjistila jsem to v 8 měsíci..A chce to fakt jen cas. Uvladla jsem to par let sama s detma.. Nebylo na rozhazování, ale dala jsem to. Uz je to vic nez 10 let. A reknu ti, ze jsem na sebe pysna. Ze jsem to zvladla, sice sama s detmi, v malem pronajmu, ale bez pujcek, nemeli jsme na rozhazování. Ale jedno me tesi uplne nejvic. (Deti si nyni váží vseho co maji,jsou to puberťáci, ale sakra si rozmýšlí co si koupí apod.)
A co mi pomohlo? Děti.. Věděla jsem, ze tu pro ne musím být. A neskutečně mi pomohly.
To je mi velmi líto, vnímám to jako totální podraz. Rozumím tomu, že jsi v šoku a psychicky na dně. Máš vztek a jsi nešťastná, právem. Můžeš zkusit psychologa, jsou i takoví, kteří dělají konsultace online, abys nemusela shánět hlídání atd. Preboli to, ale nenut se do rychlého " vzpamatování". Ma to čas, pláč léčí. Nedus to v sobě, je
to lepší i pro mimi, než to v sobě držet. Až odezní největší sok, doporučuji začít uvažovat racionálně, jako robot: plánovat 1) tam, odkud jsi, mas tam podporu, rodinu, kteří by ti pomohli? Jestli ano, odstehuj se, pomoc budeš potřebovat. 2) finance - mas z čeho žít, neco nasetreno? Pomohla by ti eventuálně rodina? Poku ano, parada, jestli ne, navštívit sociálku, jaké máš možnosti, co nejrychleji.3) rozhodnout se, kde budes rodit. Ideálně tam, kde máš rodinu a přátele, pokud jsi s nimi v kontaktu, přestěhovala bych se a porodila tam. Pokud neplánujes rodit doma, domluvit brzy hlídání, až budes v porodnici. 4) najit si do budoucna v miste bydliště chůvu, nebo poprosit rodinu o pomoc po porodu. Sama s tak malinkymi detmi to bude těžké, ale zvládneš to. A posílí tě to! Ale pomoc by se hodila.
Bohužel, kupa chlapů jsou jen děti, nezralí, nedospělí. Kopnout do pr*ele. Bude líp! Ale začni jednat! Držím palce 🍀🍀🍀