Jít s dítětem do vážného vztahu?

To ti nikdo neporadí. Já bych byla šťastná jako blecha mít to takhle. Ale každý jsme jiný. Jestli je to jen o tom zvyku,tak bych si neslapala po štěstí. Zvyknes si zas na něco jiného. Co by za to ostatní daly. Vím ostatní nejsi ty..ale fakt je to zázrak když se tohle poštěstí.
Moje máma taky byla zvyklá na to že jsme samy,má to své výhody,člověku se těžko vrací do rodinného života, do kompromisů, žití s někým..ale je sama pořád. Já doufám že budu mít štěstí jako ty.

@anatanka pamatuji si te z diskuze samozivitelek. Povím ti můj příběh. Byla jsem s dcerou sama pět let. Jo,občas se nějaký muž vyskytl,ale nic vážného. Vyhovovalo mi to. Pak jsem poznala jeho. On po rozchodu kdy ve vztahu byl osm let a já těch pět sama. Sama s dcerou. Byly jsme zvyklé si žít po svém,měly své rituály,zname,vše jsem zvládala sama. I po finanční stránce. Pak se objevil on. Dceru bral od začátku jako vlastní,neskutečná opora pro mě. Ta psychická hlavně,ta kterou jsem myslela,že už dávno nepotrebuji. Rozhodla jsem se tomu dát šanci. Nebudu říkat,že vždy bylo vše lehké. Nebylo. Začátky byli krušné,hodně jsme se hádali. Já byla zvyklá žít si po svém,on zas byl zvyklý na normální život z bývalého vztahu.
Teď jsme manželé a čekáme chlapecká a jsem neskutečně šťastná. A víš co,i dcera. I ta,která nikdy nevypadala,že by nějak strádala,je teď mnohem šťastnější. Každý večer chodim spát s pocitem,že jsem neskutečně šťastná,že jsem do toho šla,že jsem tomu dala šanci. Ne jen kvůli sobě,ale hlavně kvůli dcerce. Protože až zpětně vidím,že vše jsem ji sama rozhodně vynahradit nemohla,ač jsem se moc snažila.
Držím palce 🙂

@anatanka Pokud víš, že se to nezlomí, tak bych se tím netrápila a užívala si toho, že jste si vzácní, navštěvovala se a doufala, že partner nakonec na dvě domácnosti přistoupí. Nebo bych se dohodla, že to zkusíte, ale pokud to nepůjde, vrátíte se k modelu "odděleného soužití".
Mám jednu kamarádku, která to měla přesně jako ty, zkusili spolu žít, ale nakonec se rádi vrátili k odděleným domácnostem a funguje jim to pěkně. Jsou si vzácní, užívají si každou společnou minutku, neprudí se kvůli ponožkám.

Já osobně to takto nemám, máme malinké děti a tak by to ani nešlo (a osobně po tom ani netoužím - jsme spolu od teenagerského věku a jsme na sebe hrozně zvyklí), ale pokud máš dítko už velké a nehrnete se do dalších společných mimin, tak bych to nehrotila a zkusila to nějak oklikou urovnat tak, aby to zůstalo tak, jak ti to vyhovuje.

@sayast Moc děkuju za tvoji zkušenost. Taky jsou právě dny, kdy si říkám, že to zkusím, ale pak přijde společný víkend i s oběma dětma a já se tak strašně těším na neděli odpoledne, až to skončí a já budu mít zase ten svůj klid... 🙂
Chtěla bych to zkusit, dát tomu šanci, ale bojím se, že to nedám (znám se, jsem samotář) a když pak budu po velkém stěhování dohromady po měsíci zase balit vyčerpaná kufry, tak tím ublížím třem lidem...

Máš ale přesně pravdu s tou dcerkou. Taky si říkám, že tak jak jsme, je to ideál, ale že pro ni by vlastně bylo zdravější žít v úplné rodině. Navíc je dost temperamentní, tak se časem pevná mužská ruka bude určitě hodit.

@orchidis Já bych to právě takhle viděla - mít svoje životy, vídat se a užívat si to. Ale já si to právě už teď moc neužívám, vzácní si rozhodně nejsme, vidíme se obden(včetně noci) a pro mě to je spíš vyčerpávající, pro mě by byl ideál tak jednou týdně 😀 Pro něj je obden zase málo.... Těžko se dohodnout, když to má každý jinak.

@anatanka A myslíš, že to časem trochu neopadne? Po nějaké úvodní fázi? Lucka s H. to tak právě měli.

@anatanka nemam tvou zkušenost, ale myslím si, že jakýkoliv vztah je po prvotním zamilovaní budován na ústupcích. Nejde dlouhodobě udržovat při životě něco, co se alespoň z pohledu jednoho partnera nevyvíjí. Tobě to takhle vyhovuje, je to pro tebe jen zpestření už tak bohatého života na zážitky, ale pokud to tak nemá tvůj partner, dřív nebo později půjde o dům dál. Myslím si, že bys měla spis popřemýšlet, proč si myslíš, že žít s někým rodinný život musí být na úkor tvé svobody. Záleží jen, jak si to nastavíš/te. Navíc dítě tu pro tebe nebude navždy, jednou odejde žít svůj život. A nebo to prostě není ten chlap, kvůli kterému by ti nevadilo "převrátit svůj život vzhůru nohama" a přijde někdo nový. .

Ale zase pozor na to, abys o partnera nepřišla. Pokud on chce společné bydlení a rodinný život, tak mu asi nebude vyhovovat, se celý život jen "občas vídat" 🙂 A pokud ty víš, že se to u Tebe nezmění... Ale souhlasím, že najít kompromis mezi těmito dvěma postoji asi uplně najde, nebo mě aspoň žádný nenapadá 🙂

Je to jednoduche, ak s nim nechces byt viac, ak cakas na svoj pokoj, ak sa tesis na zaluby a kludny vecer, namiesto jeho pritomnosti, proste HO NEMILUJES, resp.NEMILUJES DOST. Nie je to ten pravy a skonci to cele, lebo ho budes robit len nestastnym...

@anatanka já jsem s malým taky sama, takže chápu tvé pocity...ale myslím, že takhle to má spousta párů, které spolu začínají - a i bezdětných. To sžívání není jednoduché pro nikoho. Já bych to alespoň zkusila, protože jednou by jsi mohla litovat, že sis nechala utéct toho nejlepšího chlapa. Ten kompromis se dá najít ikdyž spolu budete žít pod jednou střechou a partner by pak třeba i v hodně věcech polevil. No a i ruku na srdce, není prostě moc chlapů, kteří budou brát partnerčino dítě jako vlastní a už vůbec ne chlapů, kteří by byli ochotni se o oba takto postarat.

@everunka
@zarecna
Máte naprostou pravdu, sama si uvědomuju ten možná zásadní problém, že ho nemiluju. Mám ho moc ráda, ale nemiluju ho. Na druhou stranu si ale říkám, že zamilovanost stejně odezní a pak zůstane to, co mám teď já...A hlavně vím, že já se stejně nezamiluju ani do nikoho jinýho, nejsem zamilovávací typ. Mým životem prošla spousta partnerů a milovala jsem jen jednou a to svého exmanžela, ale to bylo v době, kdy jsem byla mladá a bezdětná, teď už by to bylo asi taky jinak.

Navíc si jsem skoro jistá, že ideálnějšího partnera nikdy už nenajdu ☹ Jak se znám, tak i kdybych se do někoho náhodou zamilovala, tak to bude naprostá tragédie a totálně komplikovaná osobnost a nebude to mít smysl zase po těch praktických stránkách.

@anatanka presne te chapu. hlavne ten posledni odstavec, co jsi psala. je to tezke.

Zkusila bych se s partnerem sestěhovat a potom se pokuste nastavit pravidla tak, aby ti to co nejvíc vyhovovalo. Chvíli vydrž, neunáhluj se po měsíci. Záleží, jak se k tomu postaví tvůj partner, nakolik ti "dovolí" tvůj sólo život, samostatné zážitky, samotu. Myslím, že když to s ním nezkusíš, budeš si to jednou hodně vyčítat. Tuto zkušenost mám, ale detaily psát nechci.

@anatanka To je hrozně upřímná sebereflexe, co jsi napsala. Je dobře, že si to uvědomuješ a myslím, že nikdo zde nemá právo ti radit. Jinak bude psát zamilovala těhule, co čeká první dítko po půl roce vztahu, jinak žena po dvou, třech rozvodech, jinak samotář, jinak žena, která bez chlapa nevydrží den.
Přeju, ať se rozhodneš správně.

@lenka5731 Leni, četla jsi, co anatanka napsala? Ne každá žena je typem kvočna domácí (to není urážka, já to beru jako definici a to veskrze pozitivní 🙂 ). Jsou osobnosti, které se kvůli penězům a utaženému kohoutku nezlomí, věř mi. Hodně často píšeš to samé: "Neunáhluj se, mlč, přejdi to, buď nad věcí, překonej se."

To prostě každej nezvládne. Každej na tohle není. Mě by praskla cévka do hodiny s takovým přístupem k životu 😀.

@orchidis jo, četla jsem, a reaguju na to. A myslím, že mnohem víc než ty vím, o čem píše. Nějak nechápu, proč by se musela lámat. Vztah jí nemusí dusit, když si to dobře nastaví. A jestli vztah a toho muže nechce - tak to je taky odpověď, to musí vědět ona sama. Pak nechápu založení tématu.

@lenka5731 No, když i víš, že víš a ví a víme, tak to asi nemá cenu začínat diskuzi 😀. @anatanka : mlč, přejdi to, zkousni to a buď nad věcí. Lenka to ví nejlíp .-).

@anatanka to že ho nemiluješ, tomu se ale není čemu divit. Máš jistě zkušenosti, zanechalo v tobě i stopy to, že jsi s malou sama - já to chápu, taky mám problém se zamilovat...nejsi jediná. Navíc ono s tím dítětem je to uplně jiná láska. Neumím to popsat, ale já co mám syna, tak se do chlapa prostě nezamiluju tak, jako tenkrát třeba do manžela.
On o tvých pocitech ví? Možná by se hodně změnilo, kdyby ste si o tom povídali

@orchidis já nemám zapotřebí se s tebou dohadovat. Svůj názor jsem napsala, klidně se mu směj až se budeš za břicho popadat. Přeju ti hezkej den.

@anatanka nevím jak daleko od sebe bydlíte a taky je otázka, jak velký je příbytek, kde by jste spolu bydleli. Pokud je dostatečně velký třeba i na to, aby jsi tam měla svůj pokoj, uvažovala bych o tom. Pokd tě partner zná, měl by vědět, že potřebuješ být i sama a to by mohl tvůj pokoj vyřešit. Pokud je to partner, který stojí za to, zkusila bych to. Ale nejdřív spíš na zkoušku, formou prodlužujících se náštěv. Pokud ti bude schopen dát trochu prostoru myslím, že by to šlo. Dejte si nějakou rozumnou dobu, do kdy to budete zkoušet a pak udělejte konečné rozhodnutí. Ale taky je potřeba počítat s tím, že partner třeba bude chtít mít časem s tebou dítě, společné aktivity a společné věci. Prostě pokud to pro tebe není a nechceš to, jdi od toho raději hned...

@anatanka pokud ho nemiluješ tak je to asi jasný. Navíc když on nechce "kamarádku s výhodami" ale opravdovou životní partnerku, se kterou bude žít a bude tvořit rodinu. Asi bych netrápila jeho ani sebe.
Stejně jako ty máš šanci najít muže podobně smýšlejícího, tak on může najít ženu, která ho bude milovat a bude s ním chtít žít.

@anatanka já mám teda výhodu,že manžela mám velice pracovně vytizeneho. Takže jsem o svůj klid a samotu plně nepřišla. Paradoxně bych ho teď radši měla doma víc 🙂 . a zamilovaná jsem od začátku také nebyla. Až časem přicházelo to,že si ho neskutečně vážím pro jeho charakterové vlastnosti. Není to puberťačka zamilovanost,ale je to tak pevný cit,který se časem jen upevnil. A jak píšeš o dcerce. Já si teď neskutečně uzivam,že už nemusím být hodná i přísná,ale že konečně můžu být hodná maminka,která samozřejmě má své hranice,ale už si můžu dovolit říct,počkej až Pavel přijde z práce 🙂

Mala nebude mala navěky a do ty doby můžeš o partnera přijít.. Mysli na budoucnost 🙂 vsak to můžete jen zkusit, domluvit se, jet třeba na týdenní dovenou..

Já jsem na druhé straně barikády, také jsem o tom zakládala diskusi... Já jsem s partnerem sice žila, ale chtěla bych do budoucna dítě, případně svatbu, a on nic z toho plánovat nechce...Já jsem bezdětná, on má z předchozího vztahu malé dítě...je zklamaný z rozvodu, o žádné závazky nestojí, chce si také jen užívat života jako ty...Rozsekli jsme to před pár dny, jsme od sebe ☹ Nechci se tě nijak dotknout, ale z tvého dotazu cítím jistou chladnokrevnou vypočítavost, což je nejspíš opravdu tím, že ho nemiluješ...Jenom přemýšlíš, jak to s ním skoulet, aby to tobě vyhovovalo nejlépe, abys z toho tzv. partnerství vytřískala jen výhody, ale ty nevýhody, které jsou prostě přímou součástí partnerského svazku, ty odmítáš...To, co ty popisuješ je jen neúspěšný pokus o symbiózu, a ne plnohodnotné partnerství....Řekni mu na rovinu o všech svých pocitech, včetně toho, že ho nemiluješ a že nesneseš dlouhodobě jeho přítomnost...Nebo bych mu rovnou dala přečíst tuhle diskusi... sice pochybuji, že by s tebou nadále zůstal, ale aspoň má možnost se svobodně rozhodnout, jestli o takový druh vztahu vůbec stojí...

Každý chcete něco jineho v oblasti, kde se kompromisy moc dělat nedají. Buď budeš nespokojena ty nebo on. Ty pises, že ho máš ráda, ale nemilujes ho. Jak to má on? Ono zamilovat se a milovat je rozdíl, jedno přejde v druhé, ale ty jsi se nezamilovala a nemilujes. Pokud on tebe ano, nepřipadá mi fér, abys ve vztahu s ním pokračovala. Přijde mi, že uvazujes pouze nad racionalnimi okolnostmi, které ti říkají něco jiného, než city.

@degial Chladnokrevná vypočítavost určitě ne, popravdě se mě to docela dotklo. Jsem velmi upřímný a citový člověk a na tom si zakládám, nikoho nevodím za nos a už jsem se naučila říkat lidem i nepříjemné věci, pokud cítím, že je to k nim tak fér. Stejně tak i on ví o mých citech a celkově o tom, jak to mám. Ale nemluví o tom a jde dál, asi se to buď snaží potlačit nebo doufá, že to ve mně zlomí. Protože mě prý miluje tak, jako nikoho předtím a kdyby byl beze mě, tak ho to zničí.
Rozhodně nepotřebuju ze vztahu čerpat jen nějaké výhody, já nikoho o nic nežádám a nechci po nikom víc, než sama nabízím.

Každopádně opravdová láska není věc vůle ani charakteru....Ta buď je nebo není a težko s tím něco dělat, když není, tak se nepřemluvíš aby byla a naopak...

@sayast Tak to je fajn, taky bych brala partnera, co pořád pracuje 🙂 Nebo má aspoň jiné zájmy. Můj partner je právě pořád doma, má fungující firmu, kterou už vlastně jen na dálku lehce spravuje, což zabere tak 3 hodiny týdně. Takže celý dny bez povinností a chce být jen se mnou. Já bych s ním měla ponorku už po týdnu 🙂

@bureska Já svýma zkušenostma nijak poznamenaná nejsem, co bylo, bylo. Opláču to a jdu dál. Se zamilováním jsem měla problém vždycky, i před exmanželem. S tím jsme se milovali k zbláznění, ale byl to právě typ, se kterým žít nejde. A kdybych se někdy měla zamilovat, tak by to zase byl podobný typ, se kterým se nakonec nedá být...
A pokud tohle vím, tak je možná načase přijmout někoho, koho mám ráda a vážím si ho, i když nemiluju.

@anatanka přijde mi že to není člověk pro tebe. Jednak má moc času a předpokládá že mu ho vyplnis,druhak mi trochu nesedí tvrzení,že by bez tebe byl zničený. Přijde mi to dětinské, přísavkove. My s partnerem oba víme,že pokud bychom se rozešli, tak život jde dál,máme každý potomstvo,nemohli bychom se hroutit.