Fungování v nenaplněném manželství. Máte zkušenost?
asi chápete proč anonym…
Zajímá mne, zda je tu někdo kdo žije v manželství které tak nějak skomírá ale technicky vzato pořád funguje. Myslím si že se s manželem už nemáme rádi, ale nemáme v každodenním životě takové problémy že bysme kvůli tomu trhali rodinu a prodávali barák a šli od sebe, protože to je hodně radikální zásah pro který by měl být fakt sakra jistý důvod. Máme dvě malé děti, starší půjde teprve poprvé do školky. Na všem se dokážeme domluvit a fungujeme jako rodiče, ale prostě už tam asi není láska, jen společné soužití a zvyk. Moc se mi nechce věřit že se z takového stavu dá dostat zpět, přijde mi to v tuhle chvíli dost nereálné, alespoň u mne… Vím že to není jen z mé strany ale i u manžela ale ani jeden to narovinu nepřiznáme protože co potom s tím žejo jakmile je to venku, ale náznaky tam jsou. Žije takhle někdo dlouhodobě? Nebo měl to tak někdo když byly děti malé a zlepšilo se to? Je mi jasné že kdo v takové situaci není tak bude mít jasný názor, stejný jako bych měla já: nemá cenu spolu takhle být a děti to stejně poznají že nám to neklape a lepší to zapíchnout atd, ale v reálu je to pak docela jiné rozhodování
Jak bys definovala "že se nemáte rádi"?
Mate dve maly deti, tak co jako cekas, ze bude vsechno slunickovy a romanticky? Ne, bude to desny a budete casto fungovat jako dva vyhoreli spolubydlici. Je to normalni a je potreba na tom spolecne pracovat.
Máte strašně malinké děti! Kdybys napsala, že to nefunguje dlouhodbě, tak si představím několik let. Ale pokud jde nejstarší teprve do školy, znamená to, že máte i mladší, které je batole, takže jste ho asi ještě celkem "nedávno" plánovali a rádi se měli, ne? Je jasné, že kolem dětí je to velký kolotoč, nemáte moc času sami na sebe a vztah trpí. Ale na vztahu je potřeba pracovat. Dobře vím, jak se cítíš, u nás to přišlo později a neustáli jsme to, protože pracovat chtěl stále jen jeden...
Zkuste si sednout a mluvit o tom. Řekni mu klidně, že se takhle cítíš, uvidíš, co on na to. Pokud to cítí stejně, byla by to škoda, ale pak by se o rozchodu asi dalo uvažovat. Pokud má aspoň jeden z vás dojem, že to na rozchod není, zkuste společně vymyslet, co by šlo dělat, abyste byli spokojenější. Každý sám za sebe, co by potřeboval. Ten druhý, jestli je možnost to nějak splnit. Promýšlejte to spolu, ne ty sama a postavit pak muže před hotovou věc, že ty ses rozhodla. Tohle byste měli ideálně rozhodovat spolu.
Takto jsme to měli my. Velká krize, dokonce jsem od manžela odešla a 3 měsíce jsme bydleli od sebe. Krize teda byla jenom z mojí strany. Před dvěma měsíci jsem se ale vrátila, protože jsem si uvědomila, že to nechci všechno zahodit a samozřejmě taky kvůli dětem. Chodím k manželské poradkyni a to mi hodně pomohlo. Je teď tedy ještě asi brzo na nějaké závěry, ale vztah se strašně zlepšil. Já jsem předtím vůbec nic nedělala pro to, aby to fungovalo, žádné objetí, pusa, nic, sami jsme spolu netrávili absolutně žádný čas, z mé strany bylo naprosté odcizení, zůstala prostě jenom denní rutina a manžel byl jako můj spolubydlící. Dokonce jsem mu řekla, že ho už vůbec nemiluju a nepřitahuje mě. Teprve pak mi došlo, že na vztahu se opravdu musí pracovat a je to celoživotní dřina, ale stojí to za to. Psycholožka mi dala opravdu dobré rady. Já už jednou rozvedená jsem, takže se snažím, aby to napodruhé vyšlo. Moje city k manželovi se teď úplně změnily a je to fakt super. Ale prostě spoustu věcí dělám jinak a spoustu jsem toho u sebe změnila.
Měla jsem teda i štěstí, že manžel si za tu dobu nikoho nenašel a že na mě vlastně ´počkal´, až si rozmyslím, co vlastně chci.
Manželství je zkrátka makačka - přesně tak, to je hezky řečeno
Jakmile si to přiznáte, můžete tu situaci začít řešit. Malé děti si umí uzurpovat dost pozornosti a člověk prostě nemá tolik času, aby měl čas na sebe, partnera, domácnost, děti tolik kolik by chtěl a potřeboval, pak jde něco stranou.
Asi se ti teď zdá nereálné znovu nahodit jiskru ve vztahu, ale minimálně to stojí za to zkusit s nějakým koučem, psychologem, protože když to nezkusíte, tak akorát strčíte před problémy hlavu do písku a tím se problém nevyřeší, problém naroste a pak bude milenka, rozchod, nebo se časem začnete nenávidět, ale pořád jste v zárodku krize, kdy se dá překonat, ale zadarmo to není. Něco musíte změnit, komunikovat svoje potřeby a začít znovu budovat partnerský vztah.
A není to takhle všude, že po letech si na sebe zvyknete? Mě třeba vyhovuje ten klid a jistota. Nestojím o výbuchy vášní. A ano, my dva jsme skoro jak spolubydlící, co mají dítě. Ale na druhou stranu, víme co od sebe čekat. Jsme zodpovědní, pracující a nekomplikujeme si to nějakými zbytečnými emocemi, které patří k zamilovanosti. Jako je třeba žárlivost.
Mě ten stav přijde v pohodě.
A zkoušeli jste s tím něco dělat? Vztah se musí udržovat, kór s malými dětmi. Máte čas pro sebe, společné zájmy, chodíte na rande?
@95newmommy2020
Ahoj, zaujimava odpoved.
Mam to uplne inak. Milujem ten pocit zamilovanosti,vybuchy vazne, emocie,proste vtedy mam pocit,ze zijem.
Ked to nemam,nudim sa a zacinam byt nebezpecna.
@patypresdevaty Prosímtě, kdo má s dvěma batolaty a barákem čas pro sebe a chodit na rande? 🙄 Dneska je móda si vše jen užívat, jakmile přijde jakýkoliv problém - čas ukončit. Život přece není jen zábava, jsou období, kdy prostě nejde randit a užívat si života, ale jsou na to spolu, pořídili si děti...tak je potřeba taky převzít zodpovědnost a neutíkat při prvním problému. 🤷♀️
@prejeta_zaba s tím nesouhlasím. "Rande" se dá udělat i doma, třeba když děti spí. Jde o čas, kdy se venuji tomu druhému, povídám si o jiných než provozních věcech, zajímám se... a je to moc důležité nezapomínat být i partnery, nejen rodiči.
@trdelnik234 To je sice asi zajímavější život, ale když jsou v tom děti, začínáš to vidět jinak, hodnoty se přeskládají.
@smajlinka
To je samozrejme pravda...
Ale otec mojich deti je v prvom rade moj partner, najlblizsi priatel a milenec zaroven a nevedela by som dobre fungovat v mrtvom vztahu,preto poradit neviem.
Od otca rodiny samozrejme ocakavam aj ine,pre zivot klucove hodnoty.
Ale ten partnersky zivot,ten si vziat nenecham.
Jak vravi moj drahy "ked si ta nebudem hyckat ja,urobi to za mna niekto iny".🤣
Plati to samozrejme aj opacne.
Neviem,co sa stalo,ze je vas vztah v takom mrtvom bode,ale urcite je dovod,pré ktory ste si jeden druheho vybrali.
Treba si to pripomenut a pekne chvile si hyckat,nie su samozrejme.
Avsak musia chciet obaja...V tom je ten priblem
@patypresdevaty Mame deti 4 roky a 10 mesicu a ted o prazdninach, kdyz je skolka zavrena se nestalo ani jednou, ze bychom na sebe meli cas sami dva. Leda jen s mensi spici v kocaru venku, ale doma nikdy. Neumim si predstavit existovat s dvouma detma, kde ani jedno nechodi do skolky 😀
@patypresdevaty No tak to samozřejmě dá, otázkou, jestli na oba stejně nepadá ten stereotyp. Ruku na srdce, je fakt rozdíl, jestli sami dva mají možnost někam vyrazit a nebo jen musí být stále doma se vším na krku.
@patypresdevaty presne, když nám usne nejmladší, jdeme s prosecco do vířivky, pustime si film a máme ještě 2/3hodky pro sebe. Jakmile nejsou děti doma, jdeme na večeři, na koncert.. v září letíme sami na eurovikend. Člověk musí o ten vztah pečovat, pokud jsou v pohodě rodiče, je doma klid a jsou v pohodě všichni.
@barmil problém ovšem je, pokud nemáš hlídání a mas nespici děti……
@veroniquecz jo no, nula hlidani a starsi dite, ktere od roku a pul driv jak v deset neusne i kdyby nevim co. 🤷 Uz je ji devet. Do toho dalsi deti, ktere zase naopak vstavaji v sest/sedm. To se pak blbe hleda ten klid, az deti usnou, udelat si cas pro s partnerem jen pro sebe. Max. jen kratka okenka, nez vycerpanim padnem na usta.
@aedoss ano, popsala jsi to úplně přesně 🙏
Momentálně se ve vztahu cítím podobně, akorát to trvá už asi dva roky. Předtím byla obrovská vleklá krize, kdy jsme se "snažili" se vztahem něco dělat. Akorát se naše snahy nesetkávaly u druhé strany. Neuměli jsme spolu komunikovat, naslouchat si. Jeden o koze, druhý o voze, každý uražený na tom svém písečku. Rozvod byl na stole, hledala jsem bydlení atd. Tehdy někdy jsme si sedli a v absolutním klidu si vyříkali věci o našem vztahu a tehdy jsme oba pochopili, že má šanci ještě zabojovat. Jenže snahy polevily na obou stranách, neplánovaně přišlo další dítko, přišly další starosti a problémy a my jsme se obrovsky, ale obrovsky odcizili. Nevím, zda to "bude lepší", až nejmladší ještě aspoň trochu povyroste nebo už jen jedem setrvačností ze zvyku. Ale mě osobně tenhle stav docela ničí, jenom nějak nemám už sílu/nápad, jak to změnit. Druhého změnit nemůžeš, můžes zapracovat na sobě a své spokojenosti, věnovat se svým potřebám, růst a třeba se to u vás vylepší. Někdy je to změně úhlu pohledu, co člověk potřebuje. Doporučuji otevřeně si vykomunikovat vztahové potřeby, jak se cítíte a co by šlo změnit, aby to bylo lepší. Případně se dá žít každý svým životem, i když jinak jste jako rodina. Držím palce, ať je to u vás jen nějaká dočasná krize pramenící z toho, že děti jsou malinké.
@95newmommy2020 já myslím, že je super, pokud vám to tak oběma vyhovuje, ale problém je, když jeden se “spolubydlením” v pohodě a druhý chce něco jinýho. Mě by to popravdě zabilo. Nepotřebuju itálii a výbuchy emocí, ale potřebuju cítit zájem o sebe, potřebuju pohladit, políbit, obejmout jen tak, když projdu okolo, můj muž zrovna tak, oba jsme introverti a tu potřebu blízkosti si naplňujeme doma.
Souhlasím s většinou, že vztah potřebuje opečovávat a že to stojí hodně sil. A v tom běžném provozu s dětmi to sice nejde tak snadno, ale když se nesnažíme, aby to šlo aspoň občas, i kdyby to měla být půlhodina v ložnici povídání o sobě před usnutím, tak to prostě nejspíš blbě skončí
@maggi zeptám se, nedělala, protože jsi nechtěla nebo neměla takovou potřebu/přirozenost? Já sama třeba nemám potřebu, aby mě pořád někdo "otlapkával" nebo já manžela. Pro mě je mnohem víc ve vztahu důležitější emoční blízkost, společné sdílení. A manžel to má přesně obráceně. Takže na to musím "myslet", jakože aha, už jsem ho dlouho nepohladila, neobjala. Není to ale intuitivní a čím víc se já ve svých potřebách cítím ignorovaná, tím mám menší chuť dělat něco pro jeho potřeby. A tak se točíme v kruhu. V tomhle se naše jazyky lásky vůbec nepotkaly.
Zkusila bych na vztahu pracovat. Zrovna včera jsem četla zajímavý článek... o tom, jak jsou manželství jiná teď než před dvaceti-třiceti lety. Manželství je zkrátka makačka https://www.prozeny.cz/clanek/sex-a-vztahy-lask... . Pokud se na vztahu nepracuje, tak to vyšumí. A pokud nemáte mezi sebou nějaké zásadní problémy, tak bych to zkusila, ale podmínka je, že musíte opravdu chtít oba. Zkus si třeba dát na papír za 1) proč jsi se zamilovala, vzala a máš děti se svým mužem, 2) jeho přednosti a přínosy 3) co oba do manželství přinášíte 4) jak si představuješ, aby to bylo.