Dítě v 21 letech, jaký je váš názor?

@terr21 budu az krute uprimna...ale poridit si dite s nekym kdo to dite nechce muze jenom vazne blazen..dite ma mit dva milujici rodice a rodic ma mit pravo rozhodnout o tom kdy si dite poridi...ja osobne neuznavam nejaky natlak na druheho, pokud to tak neciti a nechce jeste dite, tak poridit si ho napr. za jeho zady bych brala jako obrovskou zradu...ale to je jenom muj nazor.

Pardon, už tu odpověď na svojí otázku čtu. V tom případě je odpověď jasná! Nešla bych do toho ani náhodou!!! Dítě není něco, co si pořídíš a za půl roku odložíš, protože to není to, co sis představovala. Jak píše tulikiss, dítě má mít dva milující rodiče a nemělo by být jen ukojením nějaké touhy, jako když si koupím kabelku, kterou prostě musím mít!!!

Člověk nemůže mít vše, já taky takto toužila po dítěti, ale ani by mě nenapadlo nechat kvůli tomu školy a porodit do nejisté budoucnosti. Jistě, kdyby se stalo, tak by se muselo nějak vyřešit, ale proč, když jseš tak mladá ? Já se vždy a ve všem kromě srdce radila i s rozumem. A jak bylo psáno výše, pokud nechce partner, přes to vlak nejede, bohužel. 😒

@terr21 Nebuď blázen! Času máš haba děj a pokud máš přítele upřímně ráda, tak raději zapomeň na habaďuru "náhodného" početí. Nemáte kde bydlet, peněz taky moc nemáte. . . Dítě má být vyvrcholení vztahu dvou milujících lidí a dle mého by tito lidé měli být schopni dítě zaopatřit po všech stránkách (né ho jen zahrnout láskou).

Já k dítěti přišla (když to řeknu hnusně) nechtěně. Bylo mi nějakých 19-20. Přítel a samozřejmě rodina byli proti, ale já na potrat nechtěla jít. Takže jsem si "to" nechala. A ačkoli to bylo nechtěné těhotenství, dítě přišlo na svět chtěné, protože já se od začátku těšila.
Teda, nebylo to jednoduchý a to vůbec. Musela jsem změnit život, vše si v hlavě srovnat.
Porod jsem měla v den maturitního plesu. Maturovala jsem, když holce bylo půl roku. Přítel s náma v podstatě nebyl. Bydlela jsem samozřejmě u rodičů. Finance byly minimální, skoro žádný. Byla jsem mladá, nevybouřená, samozřejmě malý jsem se snažila dát první poslední a hlavně lásku. Víc jsem nemohla... a bohužel ani tatínka. Protože on byl též mladý a nevybouřený. Jenže já s rolí matky musela dospět rychleji než on. Já dospěla, odešla od něj když malý byl rok. Dítě přeci nechtěl, tak ani moc chování nebo názory nezměnil a tak se fungovat nedalo....
Zvládnout se dá víceméně každá situace, pokud má člověk v někom oporu, to ano. Ale pokud přítel to dítě zatím nechce, tak počkej, do ničeho nenuť ani jeho, ani sebe... nemuselo by to dopadnout dobře.
Já až po letech poznala chlapa, co stál za vztah, svatbu, za druhý dítě. Co je holce lepším tátou než ten bio, který tátou nikdy nebyl... a je to naprosto nebe a dudy, když máš někoho, s kým se na to dítě těšíš, kdo prožívá vše s tebou a víš, že i on to prostě chce. Dělá ti zázemí a je to tak jak to má být... Nespěchej, ve 20ti fakt ještě není kam.

Řekla bych, že věk je to nejmenší, co v tuhle chvíli hraje roli. Ale jak už tu zaznělo - přítel dítě zatím nechce, jeho práce žádná sláva, ty bez příjmu, zázemí vlastní žádné....Za jaké peníze chceš to dítě vychovávat? I pes tě stojí tisíce měsíčně, pokud chceš, aby měl aspoň kvalitní krmení. Umíš si vůbec představit, kolik stojí dítě? A kde ho chceš vychovávat? Pokud nechceš studovat, není to taková katastrofa, ale dá se to řešit i tím, že půjdeš do práce, odděláš si aspoň dostatečnou dobu, abys měla nárok aspoň na nějakou mateřskou, něco našetříš, třeba se osamostatníte s přítelem od jeho rodičů. Nevím jak to máte, zda tam máte třeba vlastní patro, vlastní byt, nebo jen nějaký svůj "krcálek"...ale věř, že v těhotenství a určitě i v mateřství uvítáš soukromí. Podle mne je to nějaký momentální rozmar, který tě přepadl, protože tě třeba nudí škola. Ale už evidentně nedomýšlíš veškeré souvislosti. Sama jsem mladá, otěhotněla jsem ve 22, teď je mi 23. Vejšku nestuduji, ne že bych na ní neměla hlavu, ale škola co by mne bavila byla moc drahá, takže možná v budoucnu dálkově. Díky tomu, že ale pracuji od střední, manžel má také aspoň průměrnou práci, tak jsme si mohli dovolit hezkou svatbu, postavit barák (ačkoliv na hypo, ale máme finanční jistoty ze kterých platit) a teprve když byla rezerva a prostor, tak jsme se rozhodli pro miminko. Také jsem chtěla dřív, ale když jsem si uvědomila, co to sebou nese, tak jsem to na nějaký čas ještě dala do pozadí a nejdřív uzpůsobila s manželem podmínky pro to, abychom mimčo přivedli na svět až zabezpečené. To o čem mluvíš mi připadá strašně nezodpovědné. Dítě není hračka, je to něco na celý život. Ne momentální rozmar.

Taky jsem ve 21 letech studovala VS a touzila po diteti. A ted? Je mi 28, jsem vdana, mame svuj byt s hypotekou a mame jak uzivit dite, a jsem tehotna. Bylo to daleko rozumnejsi rozhodnuti, pockat si. Vubec si nedovedu predstavit, kdybych to dite mela uz v tech 21 letech. Navic ve 22 letech se se mnou tehdejsi pritel rozesel.. tak diky bohu, ze jsem s nim dite nemela. Obcas je potreba pouzit rozum, ne jenom matersky pud.. nic ti neutece, takze radim vydrz, dostuduj, nasetri si penize a jeste porad muzes byt mlada maminka 🙂 Mas cas.

@luckiesj Srovnávat touhu po kabelce a touhu po založení rodiny je fakt vodvaz!!!
@teenyel Nedomýšlí souvislosti..její rozmar...21 let! Není to přece dítě!!!
Atd...Je vidět, že většina "má plán na život..."..No, ono lze žít, počít a děj se vůle Boží, nebo lze propočítat, promyslet a pak se nedaří..a milion alternativ mezi tim..!!!.Každopádně, pokud partner nechce, tak má asi jinou představu o Vašem společném životě, záleží na tom, jak moc se milujete, co byste kvůli druhému obětovali, kde jsou hranice, za které nepůjdete...jak byste to případně zpytlíkovali... Není jenom Tvůj pohled, je i jeho, ale pokud víš, že nechceš studovat, že se v tom nenacházíš, pak si najdi práci, dokaž, že jsi samostatná, že bys případně brala takovou a makovou mateřskou..že by ses měla kam vrátit po ní.....

@majkoz Nezlob se, ale z té otázky to na mě tak působí! Věta: Nemůžu si pomoct, ale já to dítě opravdu chci... I když dotyčná ví, že situace k tomu není zrovna ideální a ani potencionální tatínek z toho nápadu zrovna nadšený není???

Dite by si meli poridit dospeli samostatni a zodpovedni lide, kteri maji nejake moznosti a zkusenosti. Ne nekdo, kdo si rekne, ze dite proste chce, navzdory vsemu. Dite by si mel poridit nekdo, kdo uvazuje nad blahem, zivotem a budoucnosti toho ditete, ne jako sobecke prani a splneni bud touhy po diteti nebo zbaveni se nudne skoly. Jsem rada, ze alespon pritel ma rozum, vubec se mu nedivim, ze do takove situace dite privest nechce.

@majkoz není dítě, to máš pravdu. Protože pokud by byla, byla bych já jen o pár let starší dítě. Vidím to z pohledu její věkové kategorie, kdy před nedávnem jsem tuhle otázku sama řešila. Ale sama vypíše X důvodů, proč evidentně není vhodná doba (naprosto by stačil i důvod JÁ chci a partner NE, který je sám o sobě dost podstatný), tak snad nečeká mazání medu kolem pusy, ale objektivní názor, že když to tak pěkně vypsala, tak asi fakt není vhodná doba a nelze se řídit jen tím, co chce sama, ale i partnerem a dalšími poměrně důležitými okolnostmi (špatná finanční situace, žádné rezervy, žádné vlastní zázemí).

Já taky rodila ve 21 letech... myslím ALE že to není otázka věku... Já chodila s manželem 5 let, měli jsme po svatbě, v klidu bydleli v bytě, oba jsme měli zaměstnání a na miminku se domluvili a moc se na něj těšili...

@luckiesj No a co když má opravdu takové nutkání vnitřní, že teď je pro ni ten nejlepší čas založit rodinu...Příspěvek je krátký a nelze z něj vyčíst vše o její situaci..proto mi přijde unáhlené mluvit o rozmaru, když nemůžeme dotyčné vidět do duše, asi opravdu po mimi touží tak moc, že napsala sem a všechny jí to rozmlouvají s tím, že .... Chápu, není to ideální situace, ale někteří lidé nepřemýšlí nad tím, zda si pořídí napřed hypo a pak děcko...když je to obráceně, tak je to špatně? Nejdůležitější je podle mne to, nakolik je přesvědčená, že to mimi opravdu chce..a jak by to ustáli jako pár...a pokud partner chtít nebude, zda se nebude trápit a případně lovit v jiných vodách...což taky není řešení....

Ahojky! Měla jsem dost náročnou pubertu a odbyla si tak mezi 15. - 19. rokem opravdu bujarý život a po maturitě jsem nastoupila na dálkovou VŠ - proto, že jsem strašně toužila po dítěti. Chtěla jsem být mladou maminkou a mít hodně dětí!!! 🙂 Tehdejší přítel ale nechtěl.. Pak jsem si našla nynějšího manžela a po 5ti letech vztahu jsme po vzájemném rozhodnutí, měli našeho prvního chlapečka .- našla jsem si práci a jen prostě čekala, až dostanu smlouvu na neurčito, abych mohla v poklidu odejít na mateřskou...V 19ti mi bylo jedno, jestli studuju nebo budu mít práci apod. - prostě jsem chtěla dítě as dost jsem tím trpěla, že ho nemám (pudům asi neporučíš), ale s odstupem času si uvědomuju, že bych vlastně neměla nic, byla bych doma a třeba pokud nemáš podporu rodičů, nedostuduješ a jakou si pak najdeš práci? Pokud přítel nevydělává dost a v podstatě nemáte kde bydlet, nešla bych do toho a jsem ráda, že mi to tehdy nevyšlo, protože takto jsem tehdy vůbec nepřemýšlela...Takže být tebou - zapracuju na své budoucnosti, na pořádném zázemí pro mimi a měj ještě trpělivost, ono to všechno příjde;)
Každopádně i v 25letech jsem byla mladou maminkou a zatímco já už teď nastoupila po MD zpět do práce, moje kamarádky teprve na MD odcházejí:D A strašně bych ještě chtěla miminko!! Bohužel se nám teď nedařilo ( i když ti dva byli hned:D) a když teď vidím to placení kroužků, kolik toho kluci projí, to oblečení a problémy s hlídáním, kdykoliv někam chceme, ze svého vlastního pohodlí si nejsem vůbec jistá, že ještě to třetí mít budeme, i když vím, že mě to bude do smrti trápit.. Ale hold to chce v dnešní době trocha zodpovědnosti;) :p

Jak už tu padlo - je to v pořádku, že jako žena toužíš po dítěti. To je úplně ok. A tu touhu bych neshazovala, naopak, přijde mi to tisíckrát lepší než nemít ji. Znám holky, který kvůli tomu přerušily koncem školy medicínu, kde by se rozhodně vyplatilo dostudovat a mít od toho klid, dálkově se to dodělat nedá... Ale mateřské pudy byly silnější - ovšem podstatné - měli vhodného partnera, resp. manžela, se kterým se na tom dohodly, díky čemuž taky měly zázemí. Školu pak dodělaly i při 2 dětech třeba, ale atestace a služby to už bylo hodně náročný. Ale jde to, a někdy lepší, než čekat do 30 a zjistit, že to nějak nejde. Ale ten partner je dost stěžejní a podpora rodiny případně. Hlídání se pak moc hodí a muž, který rodinu živí, nemůže obv. být dle potřeb zkoušek ap. k mání na hlídání.
Podle toho, jak píšeš, mi touha po miminku připadá mj. také jako útěk od školy.
Seš v prváku, takže buď zatnout zuby a dodělat Bc., pak máš aspoň něco a hlavně můžeš pokračovat leckde jinde i v jiném oboru, nebo si vybrat jinou školu, ale balila bych, až budu přijatá jinde. A fakt si dobře rozmyslela obor. Ono to studium je často nuda. Ale holt... je zas potřeba. Třeba příští rok budete mít lepší přeměty/kantory.
Je taky třeba vědět, že po 26. roce si pojištění atp. platíš sama, ne stát, takže je dobrý to stihnout do tý doby, jinak se to prodraží.
Většina škol se dá nicméně udělat i dálkově, ale je to většinou dost náročný, už jen skloubit to s ostatním - prací, aby bylo volno a/nebo dítětem, aby nebylo nemocný, vysoká horečka a rázem se prirorita změní. A to ještě, když se do tý školy nemusí dojíždět někam dál.
Každopádně tlačit partnera do dítěte nemá moc smysl, mluvit o tom jo, ale i on má do toho co mluvit, protože na něj to taky hodně dopadne. Zeptat se, jak to vidí, jaký má plány...
Když 4 roky vydržíš, tak Ti bude 25, škola hotová a seš někde jinde a přítel si taky v práci jistě polepší. Vlastní bydlení má hodně co do sebe a předejde mnoha rodinným potížím. Jinak Ti taky můžou určovat, kde budeš parkovat kočár, kdy co a jak, kam kdy smíš nesmíš věšet prádlo nebo dát spící dítě... Je to JEJICH dům, rozhodují oni. Třeba ne, třeba jsou super, respektují soukromí, na kafe k vám dojdou jen na výslovné pozvání (ale s miminkem se to může změnit) a taky pak budou mít třeba svoji představu, co a jak máš dělat s miminkem a jak máte trávit rodinnou dovolenou - třeba s nima, jak Ti pomůžou - ale třeba Ti vlastně dítě budou brát - a nebudeš moct třísknout dveřma a odejít jinam. Taky u muže, který celý život bydlí v domě rodičů, bych se obávala, že nebude stát za Tebou, ale že se ve sporu přikloní k rodičm - nemusí to tak být, jsou výjimky, ale většinou se prostě ještě úplně neosamostatnili.
Platíte něco rodičům? Náklady na bydlení - nájem, voda, topení, elektrika, plyn - nejsou malý položky. S dítětem seš doma => větší spotřeba. Ideály jsou hezké (taky mám 😉 ), ale za úsměv chleba nekoupíš a vodu/elektriku Ti klidně odpojí.

Pořídit si dítě jako důvod, že nechci studovat mi nepřipadá moc šťastné.... obzvlášť, pokud na to nejste dva... 🙂. Také jsem otěhotněla v prvním ročníku VŠ, ovšem my to tak nějak cítili oba - chtěli jsme se brát - až jsme zjistili, že už vlastně "musíme" 😀. Při porodu prvního mi bylo také 21 a manželovi 22. Já ještě jako těhotná nastoupila do rodinné firmy, kde jsem pracovala do nástupu na MD, manžel tehdy měl práci, měli jsme kde bydlet... Školu jsem tenkrát přerušila, že jí dodělám dálkově.... nedodělala..... ale nevadí mi to 🙂. Přeruš školu a jdi do práce, když nechceš studovat.... a vhodná situace na dítě třeba přijde 🙂

Je jedno kolik je Vam let. Pises, ze pritel dite jeste nechce, nema moc dobrou praci, bydlite u rodicu a taky nemate moc penez... Jak by ses o to ditko chtela postarat? Ja bych teda nechtela byt zavisla na pomoci od rodiny. A heled pokud nechces studovat, tak si najdi praci, nikdo te nemuze nutit, kdyz te to nebavi 🙂

podstata stastneho manzelstvi a života je zdrave dite s clovekem, který dite chce. Ze vyjdou obe podmínky je jen ve hvězdách, ikdyz si budes sebejistejsi, ale jiste procento uspechu mas, pokud budes mit dite s nekym kdo chce . Takze odpověď je jasna, muzes ale jdes do toho sama a riskuješ, ze ti to nevyjde.

@terr21 Já chtěla taky dítě už v 18,ale věděla jsem,že to není možné.Už jsem sice měla po škole,ale tehdejšího přítele čekal ještě rok školy,pak vojna...Takže radím,počkej.Jsi mladá,nic ti neuteče.Já sice exmanžela taky přemlouvala,ale to už jsme spolu byli 5 let,a neměl se ani ke společnému bydlení.

@terr21 no podle mě by to chtělo jednat narovinu. Nechceš dělat školu (sice je to škoda, později by se to mohlo hodit) informuj svoje rodiče, přítele a odejdi ze školy. Ale to by chtělo rovnou do práce a né na pracák. Píšeš, že chceš dítě, ale ještě jsi si nevydělala ani korunu. Nebudeš mít mateřskou a půjdeš rovnou na rodičák na 4 roky bez možnosti výběru (220 tisíc se rozdělí na 48 měsíců), nebo na přítele se dá brát rodičák, ale musí mít určitý příjem. Nebylo spíš od věci začít plánovat třeba svatbu a u toho dodělat školu, aspoň bakaláře, pak jít na aspoň na rok někam do práce a pak?
Já jen abych to shrnula, je ti 20 let, bydlíš u přítelovo rodičů, chceš mít nemanželské dítě s přítelem, který ještě dítě nechce, nemáš žádný příjem, žádný majetek, žádné vyhlídky na zlepšení, živit tě budou asi rodiče, že?.. hmmmmmmmm, tak tomu se říká plán...

@terr21 promiň ale můj názor je, že je to čiré bláznovství (pokud to teda není nějaký vtip)
je jasné, že ve věku 30+ už na ideální podmínky moc dlouho čekat nejde, ale ty máš ještě fůru času a přitom podmínky pro založení rodiny naprosto nevyhovující (málo peněz, žádné vlastní bydlení, nedokončené vzdělání, přítele, co děti ani zatím nechce, to je snad nejblbější ze všeho)
prostě to chce trpělivost, v životě člověk nemůže mít hned všechno

Nevím, nač se vlastně ptáš...
Pokud "to dítě chci" - a uděláš si podle sebe, poneseš následky - máš pouze maturitu - tu má každý, škola s dítětem se dodělává mnohem hůř, než teď, za bezdětna.
Další věc - už nikdy nebudeš mít tu volnost jako teď - jsi sama za sebe, chceš - děláš, nechceš-neděláš - to už po dítěti nebude - aspoň zpočátku bude dítě, dítě, pak dlouho nic a pak tvoje potřeby a potřeby partnera.
Další věc - finance - dítě nestojí málo - ano, spoustu věcí se dá koupit v bazárcích, ale pak je řada dalších věcí, které platit musíš - třeba i nějaké slušné bydlení, kde to dítě bude vyrůstat, školka, škola atd.
Jak píšeš, partner dítě ještě nechce - tudíž pokud uděláš podraz a otěhotníš i proti jeho vůli, tak nemůžeš počítat s jeho pomocí, navíc, pokud vydělává málo, tak ani alimenty nebudou závratné...
A toto všechno je prakticky doživotní rozhodnutí.
Možná je lepší poohlédnout se po kamarádkách a sem tam jí nabídnout hlídání, vození - poňuňat se s miminkem a zase ho vrátit - což u vlastního nemůžeš. 😉

@terr21 asi bych školu na tvém místě přerušila nebo si našla nějakou, co tě bude bavit víc a nebo požádala o distanční studium..a začla chodit do práce a začla škudlit na Váš byt.
Co se dohodnout s partnerem, že za dva roky byste se pokoušeli o mimčo.. dva roky jsou a nejsou dlouhá doba.
Ty si mezitím ujasníš co dál se školou, odpracuješ si roky abys měla nárok na mateřskou a Váš vztah s partnerem se taky někam posune. Minimálně budeš vědět, že ne/jsi schopná se o sebe postarat a sama se finančně zabezpečit..
Je důležité myslet na zadní kolečka, tvůj současný přítel tě může opustit, můžeš být na prcka sama a tím bys přišla o finance i podporu a střechu nad hlavou...
Dej tomu dva roky a vybuduj si zázemí, ať můžeš přivést mimčo do stabilní rodiny se sociálními jistotami..

já otěhotněla v 21a rodila měsíc před 22..ale měli jsme vlastní byt M slušně placenou práci a především miminko jsme chtěli oba dva!! nikdy bych neotěhotněla přesto, že partner by prcka ještě nechtěl a neměli bychom zázemí a jistotu že prcka dokážeme zabezpečit.. jasný jsou babičky apod. ale taky vás nemůžou podporovat do nekonečna.. a pokud partner nechce mohlo by to dopadnout i zcela jinak... asi bych třeba rok dva počkala.. než si vybudujete vlastní bydlení a pak bych o tom začala uvažovat i s přítelem...

@terr21 asi většina maminek tady pochopí tvou touhu po dítěti, ta je naprosto v pořádku, chtít děti je pro většinu žen zcela přirozené a ve tvém věku naprosto běžné, mě je teď 22 a čekám už 2. miminko, osobně si myslím, že na věku vůbec nezáleží, pokud jsou na dítě 2 milující rodiče a to je za mě hlavní pádný důvod si miminko pořídit. Já poprvé otěhotněla neplánovaně a zpětně bych zhodnotila, že jsem měla obrovskou neskutečnou dávku štětí v tom, že to bylo se zodpovědným milujícím mužem, což člověk v tak nízkém věku po 3 letech, kdy někoho znáte stejně nemůže odhadnou, nikdy jsme o podobné situaci nemluvili, děti jsme neplánovali, oba jsme plánovali studium VŠ v Brně, měli jsme tam dohodnuté společné bydlení, na což jsme se moc těšili, měli jsme naplánovanou práci na 3 měsíce v Anglii, abychom si našetřili něco do začátku na zařízení bytu a sestěhování apod. ačkoli nás oba finančně podporovali rodiče, prostě jsme chtěli mít něco svého a to nám přišlo jako skvělý další krok, plánovali jsme se osamostatnit, zkusit si společné soužití a po vysoké škole se vzít - a pak najednou bum a já byla těhotná, nevěděla jsem, co na to partner řekne (přesně jsem však věděla, co na to řeknou všichni naši rodiče...), sama jsem věděla, že si dítě nechám, já jej chtěla, ačkoli nebylo v plánu, od první chvíle jsem vlastně měla radost - ovšem takovou "nedokonalou" se strachem z reakce, z budoucnosti, vnitřně jsem věděla, že to nějak půjde, ale....Přítel takovou informaci nedokázal vůbec zpracovat, když jsem mu řekla, že se s ním chci vidět, že si musíme o něčem promluvit, myslel si, že jsem ho podvedla 😀 (dodnes když si na to vzpomenu, tak mám úsměv na tváři, taková absurdita...). Když jsem řekla, že jsem pravděpodobně těhotná a ukázala mu těhotenský test, tak prostě mlčel, měl naprosto prázdný výraz, vůbec jsem nedokázala odhadnout, jaká bude další reakce, jestli vůbec nějaká další reakce bude...Po asi 10 minutách se na mě podíval a zeptal se, jestli to dítě chci. To už měl výraz dost povadlý, jako by předem znal odpověď, ale nechtěl si to přiznat, když jsem řekla, že ano, chvíli zase civěl do prázdna a pak řekl, že on by si přál, abych šla na potrat, ale že mne nutit určitě nebude a že pokud se rozhodnu si dítě nechat, chce s námi rozhodně zůstat a postarat se o něj - nikdy nikomu bych nepřála být v takové situaci, on to dítě vůbec nechtěl, ale mne chtěl bezvýhradně už tehdy ani ne ve 20 letech. Pak brečel, od té doby jsem manžela nikdy neviděla takhle brečet, pro nás se vzdal všeho - mezi mnou a jím byl v tomto velký rozdíl, mým největším snem vždy bylo mít velkou rodinu a studovat a pracovat jsem chtěla jen proto, abych mohla takovou rodinu živit a žít v blahobytu, manžel měl úplně jiné sny, měl před sebou pravděpodobně velkou kariéru, už na střední škole pracoval na mnoho projektech, často se účastnil různých vědeckých akcí a pracovat s učiteli na spoustě věcí, chtěl budovat v první řadě kariéru, pak našetřit na přepychovou svatbu, postavit dům... našel si práci, přihlásil se na takovou školu, aby při ní zvládl pracovat a postarat se o rodinu, vykašlal se na výzkum a ne své koníčky, chytl se každé práce, která se mu dostala, abychom se měli lépe a mohli si něco dovolit...Teď už je to dávno, manžel má skvělou práci, skvěle nastartovanou kariéru, je kapacitou ve svém oboru, má spoustu pracovních nabídek, dělá co jej baví ve skvělém pracovním týmu a prostředí, ale cesta, kterou se k takové práci dostal rozhodně nebyla pokryta červeným kobercem a lemována tulipány, spíše naopak, za 4 roky našeho společného soužití dokázal našetřit na svatbu, na auto, platí soukromou mš pro první dceru a konečně po 3 letech jsme se dohodli si pořídit 2 dítě, do situace, kdy máme zajištěné bydlení, máme oba práci (pravda ta moje to je spíše kapesné, než nějaký příjem), manžel dodělal školu a mne stále podporuje při studiu, když jsme chtěla se školou praštit a jít do práce na plný úvazek, byl to on, kdo mne málem nakopl do zadku a trval na tom, abych si vysokou školu dodělala, ačkoli tím pádem jsem pro rodinu finanční přítěží, přičemž cítím, že by to mělo být naopak. Svého muže miluji nadevše na světe, je to nejlepší chlap, jakého jsem mohla potkat, ale ani s ním po boku bych se bez finanční pomoci od rodičů neobešla, aniž bychom oba museli nechat studia a dnes bychom rozhodně nebyli tam, kde jsme. Nevím, kde bych dnes byla, kdybych neměla muže, který se k rodičovství postavil tak zodpovědně a přestože dceru původně nechtěl (což se samozřejmě během mého těhotenství dost změnilo, ale musím říci, že až tak kolem 5. měsíce a do té doby to bylo pro nás pro oba poměrně těžké období...), nikdy v životě bych si ZÁMĚRNĚ nepořídila dítě s mužem, jenž jej NECHCE. To bych brala jako naprostý podraz a být tím chlapem, dám takové ženě okamžitě kopačky a bavila bych se s ní až ve chvíli, kdy by se jednalo o alimentech a styku s dítětem, s ní samotnou bych nechtěla mít už nic společného, nemůže být snad nic horšího, než vytvořit někomu jinému proti jeho vůli takový závazek na celý život...Můžeš přerušit studium, začít pracovat a pokud stále pocítíš, že je čas si pořídit miminko, ale současný partner bude proti, je potřeba učinit volbu - nechat si partnera a prozatím zapomenout na zakládání rodiny, nebo se rozejít s partnerem a najít jiného, pravděpodobně staršího (neříkám, že to tak musí být), který bude připraven založit rodinu a plně se jí věnovat. Ovšem jedna věc je jistá, fungující rodina nemůže bez lásky mezi partnery eistovat, takže dávej veliký pozor, abys z touhy po dítěti nepodcenila funkčnost páru a nenašla si jen zajištěného chlapa, který náhodou taky chce rodinu, může se velmi záhy stát, že se ukáže, že ten chlap není úplně ideální a že ses připravila o lásku "z rozmaru" a najednou máš jen to dítě, které sice vydá lásky za nespočet chlapů, ale není se o koho opřít...peníze nejsou jisté nikdy, o práci člověk může přijít ve 20 stejně jako ve 33, ale základem založení rodiny podle mne musí být dva lidé, kteří se milují za všech okolností a hlavně OBA DÍTĚ CHTĚJÍ. Třeba počkáš rok, najdeš si práci a přítel se mezitím sám rozhodne, že by chtěl založit rodinu, nebo tě nečekaně požádá o ruku a věř že svatba, to je vážně zkouška vztahu 😀 kdo nezažil, asi nepochopí, ale pro nás s manželem byly přípravy svatby snad horší než zvykání si na rodičovství 😀. Vybudujete si nějaké vlastní zázemí a pak třeba začnete uvažovat i o dětech, možná za rok, možná za 3, také nikde není psáno, že kdo chce otěhotnět, má do měsíce pozitivní test že...ale podle toho co jsi psala, nemáš důvod tlačit na pilu, z vlastní zkušenosti mohu říci, že je nepopsatelný rozdíl čekat na výsledek těhotenského testu se strachem a opravdu a s láskou se o miminko snažit, to byl nejkrásnější pocit na světe, oznamovat muži že budeme mít chtěné a plánované miminko, naprosto nesrovnatelné s tou první zkušeností...

před pár lety jsem byla v podobné situaci - v prváku na VŠ, strašně jsem chtěla dítě, ale manžel - tehdy ještě přítel, chtěl počkat až dostuduju. Nakonec jsem stejně nedostudovala i z mnoha jiných důvodů, ale manžel pořád ještě dítě nechtěl - prý až si najdu pořádnou práci... Už jsem z toho byla taky celá špatná, slintala jsem nad každým kočárkem který jsem potkala. Vydržela jsem to do 23, kdy jsme si po jedné velké krizi řekli, že se máme rádi a dítě by jsme spolu opravdu chtěli a ono si k nám hned cestu našlo🙂 Teď je mi 25 a abych to všechno dohnala, tak už čekáme druhé🙂 Nevím co konkrétně ti poradit, ale jen chci říct že to čekání se dá vydržet a ten výsledek potom opravdu stojí za to🙂

No vaše situace není růžová,ty bez práce,on práci nic moc,bez zázemí u rodičů...... ale tohle všechno by se dalo řešit. To nejdůležitější a podstatné je to,že přítel zatím dítě nechce.... a nemůžeš ho jen tak do toho tlačit.Měli byste se na tom shodnout.Není nic horšího než si dítě u chlapa vynutit,vydupat. Mohl by ti to jednou škaredě vyčíst. 😒

1/ Dítě musí chtít oba, ne jen jeden
2/ Nechceš studovat a mít dítě, nebo jen nechceš studovat?
3/ Je lepší mít alespoň odpracovaný rok, aby si měla nárok na mateřskou a následný rodičák... JInak je to o mnoho komplikovanější...
4/Nemáte nic svého, jste u rodičů...
5/ jsi mladičká... Já jsem po dítěti taky vždy moc toužila a od 18ti jsem s jedním partnerem, nyní manželem... Oba dva jsme vystudovali, koupili si dům, pracovali a teď máme 2 krásné děti... Hodně jsme cestovali, pořád jsme něco podnikali - teď už to jde hůře s dětmi...

Za mě... Musí to být rozhodnutí obou, je třeba mít zázemí a být na dítě finančně připraven...

@terr21 podělím se o svůj příběh, možná je dost podobný. Bylo mi 21 měla jsem čerstvě po maturitě a na VŠ jsem se nedostala, následoval rok na pracáku a znovu přihláška na Vš, dostala jsem se. Sláva studovat jsem chtěla, jenomže, pak se něco zlomilo, švagrová otěhotněla, moji oba bratranci čekali nějak mi hrklo a já chtěla se vším praštit, škola mě přestala zajímat, i když to byl můj vysněný obor, přítel (dnes už manžel) si ťukal na hlavu, oni to chlapi moc nechápou, to je fakt, ale řekl, že nejdřív školu a pak ostatní. Hrozně jsem mu to vyčítala, dost nocí probrečela, myslela jsem, že se jen vymlouvá, protože semnou nechce být. On dost marně vysvětloval, že by si vyčítal, kdybych nedostudovala a tak. Já to pořád nechápala, práci měl dobrou, dům po rodičích, bydleli jsme už sami dva. Nakonec přišel s kompromisem - ukončíš jako Bc. všechno lepší než nic a uvidíme, jenomže mě se ani to nelíbilo, tehdy jsem měla za sebou asi . 1/2 bc. studia. Dost mě to trápilo, přemýšlela jsem, jestli neodejít ze vztahu, ale na to ho moc miluji. Poslední semestr nastal, zkoušky a BC. práce mě nějak zaměstnaly a tak mě nedošlo, že už bych mohla otěhotnět, ale přítel to vzal z gruntu v únoru mě požádal o ruku a když jsem pak na začátku března hledala v šuplíku antikoncepci usmál se, dal mi pusu a řekl: "Já myslel, že chceme miminko." V Dubnu jsem byla těhotná. Zkoušky dělala se špuntem v bříšku. V září jsme se vzali. No a dneska je Marečkovi 5 měsíců a já děkuju, že můj manžel měl tehdy víc rozumu než já a dítě nedovolil dřív, než dostuduju. Měl pravdu, že by bylo škoda zahodit studium. Jenže já byla slepá a hluchá. Ale došlo mi to až když jsem přestala myslet na to, že chci prcka. A z toho vyplývá, že i když je to moc těžké a čekání je zlé, tak to stojí za to vydržet, tahle mám školu i dítě, jinak bych měla jen dítě a nevím, jak bych teď dodělávala školu... upřímně chtěla jsem Mgr. ale postupně to oddaluji, protože se mi nechce nechávat malýho babičkám. Dítě bylo a je pro mě vším, ale člověk nesmí zapomínat ani sám na sebe, na vztah, který mají rodiče mezi sebou, na svoje zájmy, na to, že jednou budeš potřebovat dobrou práci, protože ať chceme nebo nechceme, tak dítě je jen návštěva, na 18-20 let, pak bude mít svůj život a my taky, proto je potřeba přemýšlet i trochu do předu. Jsi schopná dodělat školu pak? Popřemýšlej, máš konec 1. ročníku, další 2 (rok a půl pokud se nebojíš zkoušek v těhotenství) utečou jako voda. Pak to bude krásné, jestli nemůžeš jinak, tak si jej pořiďte, ale škola s dítětem se dělá hůř než když jsi sama.