Odchod partnera v průběhu těhotenství

Ahoj Baro!!! Já něco podobného zažila, ale zatím se zdá, že nakonec se štastným koncem. Partner mě po téměř šestiletém vztahu také opustil, a to právě kvůli tomu, že jsem otěhotněla. Chtěl,abych si miminko nechala vzít. Na to já jsem ale odmítala přistoupit a řekla jsem mu, že to bych nikdy, opravdu nikdy neudělala, pokud by mě tomu nedonutily vážné zdravotní problémy miminka. Po třech měsících se mu to ale rozleželo v hlavě a vrátil se. Podruhé jsme se rozešli asi měsíc před porodem, když bylo potřeba sepsat potřebné formuláře o otcovství a jménu miminka. Prostě řekl, že nemusí být jeho a že on žádné dítě nikdy nechtěl. Nakonec ale vše podepsal, v porodnici za mnou ale ani jednou nebyl a když jsem se vrátila domů, dělal, jako by tam naše Maruška vůbec nebyla. Když přišel na návštěvu (nikdy jsme spolu nebydleli), přehlížel ji, dokud byla miminko, nikdy ji nedržel v náruči. Dokonce několikrát prohodil takové věty, jako že si myslel, že ji hned po porodu dám do kojeňáku. Já ty jeho řeči nechápala a dodnes nevím, co ho k tomu vedlo. Jestli strach ze zodpovědnosti, že je otec? Neunesl to? Vážně nevím. Nerozebírala jsem to s ním a ani se k tomu nechci v rozhovorech s ním vracet. Je to černé období našeho vztahu. Nejhorší období. Myslím si, že vůbec neví, jako moc mi tenkrát ubližoval. Dnes je z něj ale milující táta, pro malou by udělal první poslední. Hodně se to zlomilo v době, kdy Maruška začala hodně vnímat okolí a reagovat na podněty. Dnes s ní lítá po hřištích, vymýšlí pro ni nejrůznější výlety. Navíc je mu Maruška neskutečně moc podobná. Zdá se, že je na ni pyšný. My ale nikdy nic soudně neřešili. Já jsem si moc a moc miminko přála, nechtěla jsem lítat po soudech, už tak jsem byla dost vystresovaná z těch jeho odchodů a měla jsem obavy, že bych nějaké soudy psychicky v těhu neunesla a že by to mohlo miminku ublížit. A po porodu byla situace stejná, byla jsem opatrná, nechtěla jsem přijít o mlíčko (mám to štěstí, že nakonec kojím ještě teď). Prostě jsem kašlala na peníze, pro mě bylo nejdůležitější, aby se mi už nic nekomplikovalo, abych už nic nemusela řešit a mohla se jen těšit z děťátka. Navíc se domnívám, že jedno dítko dokážu v pohodě uživit sama (pokud samozřejmě nějak blbě neonemocním). S partnerem spolu nebydlíme (nikdy jsme ani předtím nebydleli), nedává mi žádné peníze, jen občas udělá nákup. Chodí za námi ale často, takže si myslím, že Maruška zatím nestrádá ani po psychické stránce ani co se týče hmotného zabezpečení (mám něco našetřeno). Nemohu ale říci, jak to bude v budoucnosti, zda se nebude ptát, proč s námi tatínek není pořád. Je také možné, že za čas od nás zcela odejde, vždyt je volný jako pták. Ale neřeším to a nechci to řešit. Jsem štastná, že mám zdravé dětátko, že se s ním mohu radovat a smát. Mohu Ti upřímně říci, že Maruška mi všechno trápení, které jsem prožívala v těhu s parnerem, milionkrát vynahradila. Je to náádnerný uzlíček štěstí, který bych nevyměnila za nic na světě. Musím ale poznamenat, že můj vztah k partnerovi už není takový jako dřív. Už ho tak bezmezně nemiluji, jako předtím, už vím, že na něj není spoleh, že mi prostě kdykoliv náhle může říct sbohem. Je už prostě poznamenaný tím jeho chováním v těhu. I když jsem mu odpustila, zapomenout nemohu. Takový je můj příběh. Věřím, že i ten Tvůj dopadne dobře, ať už se partner k Tobě vrátí či nikoliv. Vaše děťátko, Ti všechna příkoří, které Ti partner způsobil, tisíckrát vrátí. Ze své zkušenosti mohu říci, že všechna ta bolest, stojí za za to. Přeji Ti mnoho štěstí, bezproblémový porod a krásné a hlavně zdravé miminečko. Hodně síly, Baru!!!!

Jo a porodu se neboj!! Není nutné, aby tam s TEbou byl partner. I když je to dnes velký hit, prostě to nutné není a mohu říci, že já osobně si nejsem jista, jestli bych tam partnera skutečně chtěla. Ale každá žena to vnímá jinak, většina kamarádek si přítomnost manželů u porodu pochvalují, ale znám dvě, co nebyly schopny za jeho přítomnosti porodit a miminka se narodila ve chvíli, kdy si manželé odskočili na wecko.

Báro, mateřství je náááádherná, náádhernáá věc a s ničím na světe se nedá srovnat. Než jsem měla vlastní miminko, nikdy jsem to tak necítila, dnes už vím, co je mateřská láska. A je to opravdu to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Raduj se a těš se z toho, že budeš mámou. Parvda, počátky nejsou zrovna jednoduché, ale zvládly to všechny maminky, i ty samoživotelky, zvládneš to i Ty. NEboj!!!!

Renco, Lucinko, ahoj, díky moc za podporu a za zkušenosti. Já nedoufám, že by se ex-přítel ještě vrátil, po tom všem, jak se zachoval a navíc mi i po svém odchodu byl schopen dělat věci těžší a nedodržoval žádné domluvy, bych ani sama nechtěla s ním dál být. Dost jsem vystřízlivěla a pochopila, jak to v životě má. Bohužel předtím nenastala nikdy taková situace, kdy bych to byla schopná rozeznat, až teď. Už bych mu nemohla věřit a věděla bych, že kdykoli dojde na náročnou situaci, takže z ní uteče, místo aby se tomu postavil. Navíc mi to podal tak, že se "zamiloval" do někoho jiného a že za to nemůže, že se to stalo... a nedokáže si ani přiznat, že to nezvládl, že se bojí zodpovědnosti a změny svého free lifestyle a že z toho utekl. Přitom tahle zamilovanost se mu přihodila asi měsíc poté, co mě ještě ujišťoval, jak mě miluje a jak se na miminko těší... Vím, že těhotenství je nepřenosná zkušenost, i když partner ve vztahu normálně funguje, chlapi to prostě tak nevnímají a někdy nejsou schopní poskytnout podporu a pochopit. Ale někdy se mi špatně snáší, že jsem na to sama, že mi nikdo nepomůže ani dojít nakoupit, natož pohladit, když mi není moc dobře. Do minulého týdne jsem chodila do práce, snažila jsem se to všechno urvat silou, k porodu jsem si domluvila porodní asistentku, která bude se mnou po celou dobu, nakoupila jsem a zařídila všechny věci pro miminko, včera jsem doma sama sestavovala postýlku... Vím, že jsem schopná to zvládnout, jen je mi občas do pláče z toho, že to nemám s kým sdílet a pořád nechápu, jak někdo může nechat ženu v takové situaci. V tom těhotenství se člověk dost špatně brání a ještě si dělá výčitky, že je ve stresu a že to škodí tomu miminku... ale těžko si přikázat ve stresu nebýt.

Ten návrh na soud jsem podala po několika marných pokusech o domluvu s ním, prostě jsem si řekla, že přece musí aspoň takto pocítit, že má nějaký závazek a že z toho nemůže zdrhnout bez následků, jako by o nic nešlo a nic se nestalo. Kromě toho na tom nebudu nijak finančně dobře, něco našetřeno taky mám, ale pracovala jsem v neziskovce a teď ve státní správě, takže peníze nic moc a moc se z toho nenašetří... Měla bych strach, abych to pak časem zvládala. Mám kamarádku advokátku, která mi s tím návrhem zadarmo pomohla a poradí, co a jak, takže aspoň nemusím platit za právníky a vím, že se na ní můžu spolehnout a že mi vše vysvětlí. Soud zatím nařízený není, ale pokud to nařídí kolem termínu porodu nebo krátce poté, tak by mě tam ta kamarádka zastoupila, takže bych tam ani nemusela jet. Ex přítel o tom ví, souhlasil s tím, aby se výživné určilo soudně... myslím, že tedy hlavně proto, že mu vůbec nedochází, o čem to je...

Naštěstí mám nějaké kamarádky s dětmi, a rodiče a můj bratr jsou mi taky oporou, tak to prostě všechno nějak i s malým přežijeme. Třeba se časem objeví i nějaký partner, který bude Tomáškovi i mě oporou. Teď je to ale všechno nějak příliš čerstvé a zklamání přiliš velké na to, abych nad tím nějak moc přemýšlela.

Díky. Renco, doufám, že ten váš vztah bude fungovat aspoň tak, jak popisuješ a chápu, že člověk po tom všem už tak zamilovaný není a ví, že na partnera není spoleh. Ale aspoň že nakonec k dceři má vztah, i když po náročných patáliích a že to do budoucna bude fajn.

B

Ještě jednou ahoj Baru!!!

Myslím si, že úplně přesně vím, jaké pocity prožíváš, když vše pro miminko zařizuješ sama, když se partnerovi nemůžeš pochlubit, co jsi nového pro děťátko nakoupila, když nestojí o to, položit Ti ruku na bříško a cítit, jak chlapeček kope.

Já taky chodila do práce až do posledního možného termínu odchodu na MD. NEdovedla jsem si představit, že bych zůstala doma a měla více času o všem přemýšlet.

Stejně mi z mého pohledu připadalo zvláští, že byť v těhu jsou veškeré pocity více zostřené (člověk se pravda nemůže bránit, jako by se asi bránil, kdyby těhu nebyl, je více rozněžnělý a často rozhozený úplnými maličkostmi), já naopak byla neskutečně silná. Prostě mi to vědomí , že pod srdcem nosmím nový život, dodávalo odvahu se se vším poprat. Věděla jsem, že s miminkem de fakto už nebudu nikdy sama, že ten človíček mě bude potřebovat a bude toužit po mé lásce, po mém pohlazení.

TO soudní řešení je samozřejmě fajn, obzvlášť, když Ti v tom pomáhá kamarádka a ještě k tomu zadara 🙂 Ona ti v mnohém může poradit a určitě za TEbe bude bojovat. KOnec konců, nejsou to peníze pro Tebe ale pro Tvého malinkatého Tomáška. Já prostě volila jinou cestu, než ho tahat po soudech a tím ho asi od sebe odehnat definitivně, raději jsem se rozhodla dát mu druhou (respektive třetí) šanci, když o ni stál. Prostě jsem se na to dívala tak, že raději budu, když se z něj stane dobrý táta, který si k dceři vytvoří vztah, protože chce, ne protože musí. Moje trpělivost se vyplatila (zatím), ale my asi byli v jiné situaci.

Psala bych ještě dál, ale dcerka chce číst, tak se odmlčím.

Zatím ahoj a drž se holka!! Pohlad Tomáška v bříšku a věř, že všechno bude dobré.

Dobré ráno Baruš,

já tě chápu, musí ti být opravdu strašně, protože my máme tu představu, že ten partner to naše nadšení a těšení se na miminko bude prožívat s námi, ale leckdy to tak bohužel není. U nás to bylo tak - miminko jsme si oba moc přáli, můj přítel se na něj určitě moc těšil, ale neprožíval to v tom těhotenství tolik, jako já. Já ho nosila pod srdcem, cítila každý jeho pohyb......ve 22. týdnu jsem musela podstoupit amnio, a také mi to na náladě moc nepřidalo......byla jsem ve stresu, moje doktorka k tomu ještě přidávala super věty typu "nic si z toho nedělejte, kdyby něco, ještě se s tím dá něco dělat"......tak si to asi umíš představit. Ten měsíc od odběru a zjištění výsledků byl pro mne jeden velký stres. Takže tím si asi projde skoro každá maminka v těhu, jen prostě každá z jiné příčiny.

Jinak nějakých nákupů výbavičky se také účastnil, ale víš jak to mají chlapi....... 😀 😀

Všechno se opravdu změnilo tím, že se malý narodil. Přítel nakonec byl u porodu, i když polovinu těhu váhal, nechala jsem rozhodnutí na něm. Byla jsem nakonec ráda že tam byl, i když samozřejmě zvládnout sem to musela já 😀 Ale byl to pro nás oba opravdu emotivní zážitek, pořád na to rádi vzpomínáme, a já nikdy nezapomenu na ty slzy štěstí, které jsem viděla v jeho tváři. Asi se to také poznamenalo na vztahu k malému......od první chvilku ho milujeme oba dva, přítel se o něj stará, chodil hodně s kočárkem, abych si mohla trochu odpočinout, koupal (to jim vydrželo do dneška), uměl i nakrmit, převlíknout......Já totiž dostala týden po porodu zánět do prsu, čtyřicítky horečky, do toho od porodu vyčerpané organismu to bylo vážně "super". A tak dělal chvilku "maminku" tatínek 🙂

No každopádně tímto jsem určitě nechtěla na tvé duši vyvolat smutek......uvidíš, že tvoje děťátko, Tomášek, ti bude od první chvilky dělat jen samou radost a starostí o něj zapomeneš na všechny chmury i na to, že nemáte "tatínka". Je fakt, že u některých tatínku se ta láska může vyvinout až později, viz. případ u Renci, a pokud to tak bude, bude to jenom dobře. Ale já bych ho jako partnera už také nechtěla. Vím, že by mne toto hodně moc zklamalo, už bych k tomu člověku neměla důvěru, nevěděla bych, co od něj čekat a žít celý život v nejistotě, jestli s námi bude ještě týden nebo rok, bych opravdu nechtěla. Vím, že člověk nemá v životě jistotu ničeho, ale já v tom vztahu musím v tom partnerovi mít oporu...... 🙂

Co se týká toho soudu.......je jen dobře, že sis podala návrh na výživné, co se týká financí nebude to určitě jednoduché a v tomto případě by měla jít hrdost stranou. Já mám rodičák 7.600 Kč a můžu říct, že celá tato částka každý měsíc padne na malého. Je pravda, že nekupujeme nic levného, pleny Pampersky, přesnídávky od Hippu, mlíčko HA, protože malej měl atop. ekzém.......to všechno se dá koupit i za polovinu, ale já si zase říkám, dokud to jde, proč bych mu to nedopřála. A to opravdu nekupuji moc hračky, většinou všechno dostaneme, co se týká výbavičky, všechno prodávám na MMB, jedny věcičky prodám, další za získané penízky koupím, takže do tohodle neinvestuji, tyhle peníze otáčím 😀 Než se malý narodil, koupila jsem jen lehátko, lehátko pak prodala koupila skákadlo, skákadlo teď prodávám a koupím chodítko.......prostě takový kolotoč 🙂

Je dobře, že máš rodiče, bratra, kamarádky.......ti všichni určitě rádi pomohou.

Jak psala Renca, mateřství je ten nejkrásnější cit na světě, pochopíš, až porodíš.......i když já ty stavy "zamilovanosti" měla už i v těhu 😀 A je pravda, že naše dětičky nám pomohou zvládnout ty nejtěžší situace v životě, které bezpochyby přijdou..........žijeme tu pro ně a den co den koukáme, jaké nám z nich rostou osobnosti 😀 A tak to bude i v tém případě s Tomáškem.

Mějte hezký den, užívejte sluníčko 😎

Lucie a Davídek

Baru, ještě jsem se chtěla zeptat, kolik je Vašemu "tatínkovi"?? To co píšeš mi přijde jako totální nevyzrálost..... ☹ ☹

Lucie, díky moc za podporu. Ono to všechno nějak dopadne. Uvidíme, až se malý narodí... mám trochu strach, aby se pak nechtěl vracet, až ho uvidí a pochopí, že těhotenství není jen o tom, že mi roste břicho... Už bych s ním být ale nechtěla. Bohužel jsem předtím tu jeho nezralost neprokoukla, byli jsme spolu jen pár měsíců a jak jsem psala, nikdy předtím nedošlo na takovou situaci, kdy by se to takto projevilo. Ex-přítel je o něco mladší než já, mě je 31, jemu 29 let. Chlap, kterému je skoro třicet, už by to mohl mít v hlavě srovnané lépe... Stále nedokážu pochopit, jak jsem se mohla v někom, komu jsem věřila a do koho jsem byla zamilovaná, tak splést... Ale už s tím nic nenadělám.

Ahoj maminky!
Narazila jsem na tuhle diskusi a taky se přidávám se svým příběhem...

Já jsem byla vdaná skoro 13 let.Brali jsme se z lásky a z lásky se nám narodila dnes už 10ti letá dcera.Když se blížil čas,kdy měla nastupovat do školy,rozhodli jsme se,že si pořídíme druhé.Bohužel,ale příroda stále rozhodovala v náš neprospěch a když to bylo 1,5 roku,co jsme se snažili a sále nic,začali jsme navštěvovat centrum asistované reprodukce.Tam jsme chodili další rok a půl a absolvovali 8 inseminací a 4 umělá oplodnění.Připojím ještě částku - stálo nás to cca 50 000 a vše bez úspěchu.
Na konci ledna letošního roku jsem zjistila,že zázraky se opravdu dějí a že jsem těhotná PŘIROZENOU cestou.
Byla jsem nesmírně šťastná a dojatá a překvapená zároveň.No,prostě se to nedá ani popsat.
Bohužel,popsat se pořádně ani nedá stav,kdy tohle všechno manželovi celá natěšená povíš a on tě spraží větou: No,to je teda hezký.Já už ale žádný dítě NECHCI!!!
V tu chvíli se vám sesype celý svět a připadáte si,jako ve zlém snu,ze kterého se přece musíte brzo zase probudit... Bohužel,probuzení nepřišlo,ale naopak se všechno jen přiostřovalo.Manžel mi začal předhazovat,že to dítě asi nebude jeho,když celé 3 roky nic a teď najednou... A začal mi dělat žárlivé scény,protože mi navíc vlezl do meilů a zjistil,že si píšu s kamarádem ze základky,se kterým jsem syrostla v jednom domě a je pro mě skoro jako brácha.Nechtěl vůbec připustit,že je to celé nesmysl.K tomu začal reptat,že já si budu zase pěkně doma na mateřský,zatím co ON bude muset chodit do práce.A i když jsem mu nesčetněkrát řekla,že až mimi povyroste,chci si chodit někam přivydělávat,byl stále jako hluchý.Vše se završilo tím,že mi začal vyhrožovat,že když si to dítě nenechám vzít,tak od nás odejde.Já jsem stále všemu nemohla věřit.Říkala jsem si,to přece nemůže být ten člově,kterého jsem si vzala a tak dlouho s ním žila!? Čekala jsem,že se mu v hlavě všechno rozleží a on přijde a všechno bude zase jako dřív.Ale když jsem mu dala jasně najevo,že dítě si za každou cenu nechám,začal zuřit,že je pro mě dítě víc než ON a že to se teda dozvídá pěkné věci... Potom začalo podivné SMSkování a schovávání mobilu a mě bylo jasné,odkud vítr fouká... Když jsem na něj jednoho dne udeřila,řekl mi,že má milenku,že ji miluje a ona jeho,ale že i kdyby s ní třeba nakonec nebyl,tak se mnou už prostě nebude,protože ke mě nic necítí a navíc,že si za to že ji má stejně můžu jen já sama.A ať ho nechám doma bydlet jen do doby,než si něco najde a potom že stejně půjde.Na to jsem mu řekla,ať tedy táhne hned a on šel...
To bylo v dubnu.Od té doby jsme s dcerkou samy - já těhotná...
Všechno šlo hrozně rychle.Už jsme i rozvedení,protože on hned požádal o rozvod.
Sice teď řešíme spoustu věcí,jako je výživné manželky a rozvedené manželky a mli jsme i jednání ohledně výživného na dceru.A já jsem si říkala,že tohle prostě jako těhulka nemůžu zvládnout,všechno se zvládnout dá,i když je ti často hodně ouvej a připadáš si už úplně na dně.NIKDY ale nebudu litovat toho,že jsem těhulka a že se mi cca v půlce října narodí druhá princeznička.A i když bude vyrůstat bez táty,tak si říkám,že já to všechno zvládnu a vychovám ji,ale s takovým člověkem,který mě zradil v tu nejkřehčí chvíli už bych nechtěla být.
Taky mě mrzí,že se mnou nejezdí po vyšetřeních (dokonce ani když mi brali plodovou vodu,ve které byl nakonec nález a hrozili mi rozštěpovými vadami...),že mě večer nepohladí po bříšku,že mi nepomůže vybrat kočárek,oblečeníčko... Pořád si ale říkám,že takový člověk opravdu nestojí za to se pro něj trápit.
Prostě budeme rodina jen já a MOJE dvě dcerušky.A co bude dál? Uvidíme...............................

VM, tak to je tedy taky silný příběh... Já jsem otěhotněla neplánovaně, hormonální antikoncepci jsem nebrala, protože jsem brala nějaké léky, se kterými se to neslučovalo. Ale používali jsme jinou ochranu, a ta zřejmě bez našeho vědomí selhala... Tak to bylo pro mě dost velké překvapení. Nicméně jsem si myslela, že to zvládneme. Jak jsem psala, přítel se od začátku tvářil, že to přijal a pak najednou nastal totální obrat. Nikdy nepadlo ani slovo o tom, že bych si měla nechat dítě vzít. Odešel na začátku května. Celý duben skoro nebyl doma, toulal se někde po hospodách a zjevně už s tou novou přítelkyní. Tušila jsem, že se něco děje a byla jsem z toho špatná, ale myslela jsem si, že jen potřebuje čas, aby se s novou situací nějak srovnal... Když jsem pak zjistila, jak to je, tak jsem mu taky řekla, ať se odstěhuje hned. Kdyby měl tehdy nějakou vůli ke změně, tak bych o tom ještě přemýšlela, ale oznámil mi to s tím, že se zamiloval a že se mnou nemůže být... což se hezky poslouchá, když je žena ve čtvrtém měsíci těhotenství. Pikantní je, že ta jeho nová přítelkyně je holka, kterou znám a která ví, že jsem těhotná.... ale to už je zas její příběh. Já bych se na jejím místě propadla do pekla hanbou. Od té doby s ním je komunikace mizerná a před vším jen strká hlavu do písku... Taky si říkám, že než tohle třicetileté dítě dospěje, tak to už bude možná miminko dospělé taky. Nic s tím neudělám a snažím se tím tolik netrápit. Kdo ví, jak vše v budoucnu bude. Teď nezbývá, než se soustředit na následující týdny. Takže časově to máme podobně... Tomík se má narodit v říjnu.

Takže jak vidíš,jsou to vesměs všechno stejní darebáci a hlavně jim chybí zodpovědnost a zralost.Tomu mému bude v říjnu 38! Já jsem si pořád dokola říkala,proč tedy se mnou na všechny ty procedury ohledně neplodnosti chodil? Na poslední inseminaci po nezdařených umělkách jsme byli loni v listopadu! Ale v lednu to najednou bylo všechno jinak...!?!? Ke všemu je asi zbabělec,protože i když mi říkal,že JI si našel až když jsem mu já dala najevo,že dítě je pro mě víc než on (což si v hlavě sesumíroval sám),musel ji už dávno mít,jen se mi to bál asi říct a nepočítal s tím,že po třech letech a po tom co máme za sebou otěhotním zcela nečekaně přirozeně.

Jinak já mám termín 19.10.,ale myslím si,že to bude dřív.Dcera byla o 14 dní a já tak nějak tuším,že se to bude opakovat.Už se moc,moc těším.Jen mě mrzí,že se nemůžu těšit naplno,přes všechny ty starosti,co máme kolem soudu a tak... A až se narodí,budu si muset požádat o výživé ještě i pro ni a taky budu chtít polovinu za pořízení výbavičky.Takže mě čeká ještě spousta hořkých chvil.
Ale to se všechno zvládne a pak už budeme jen já a moje dvě dcerušky. 😵 😵

VM: Já mám termín podobně, dle ultrazvuku to vychází na 18.10. Nicméně bohužel chlapeček stále v poloze koncem pánevním a navíc má prý chudinka nějak málo plodové vody a tudíž málo místa na otočení a taky je níž než by měl být. Takže dle doktorů to asi dopadne císařským řezem a to o něco dřív, než je ten původní termín. Uvidíme, jdu 15.9. na nějaké speciální vyšetření do Podolí, kde se to rozhodne. Myslela jsem, že aspoň těhotenství jako takové bude bez komplikací, tak to od začátku vypadalo, nic mi nebylo, jen trochu únava, do minulého pátku jsem byla v práci. Ale jak je vidět, tak taky ještě nějaké nesnáze dorazily. Miminko je dle všeho v pořádku, tak snad to nebude nějaká tragédie. Už se odmítám stresovat věcmi, které nejsou fatální a které navíc neovlivním... Prostě to nějak dopadne. Už se těším, až budu mít Tomíka v ruce.

S těmi soudy je to náročné, já řeším podobné věci - náklady spojené s těhotenstvím včetně výbavy, výživné na sebe, na malého... naštěstí jak jsem psala, tak mám kamarádku právničku, která mi s tím pomáhá. Otec dítěte s tím souhlasil, takže snad se ještě nebudeme u soudu nějak bít.

Budu moc držet palce. Není to jednoduché.

Mě s výživným na dceru pomáhala paní ze sociálky.Byla se mnou i u soudu.A na výživné manželky a rozvedené manželky mi byla přidělena advokátka zdarma,o kterou jsem si soud zažádala.
Prosím Tě,je vyloženě nutné mít všechny paragony,když chci zaplatit půlku výbavičky? Já mám totiž vesměs všechno z bazárku tady na Koníkovi a kočárek z Polska z tržnice... Advokátka mi říkala,že se to dá uhradit nějak paušálem.Že si prostě určím cifru a když nebude vyloženě okatě přemrštěná,že to soud většinou schválí.

S Tvým drobečkem mě to mrzí.Já už mám malou pěkně hlavičkou dolů a jsem moc ráda.Alespoň něco šlo hladce. 🙂 Uvidíš,jak to bude u Tebe,ale určitě Tě nenechají trpět a když se prostě neotočí,trvala bych na císaři já sama.Je to jen Tvoje tělo a Tvoje zdraví,tak se nenech odbýt. 😉

VM: Co se týče těch paragonů za výbavičku, tak já taky nedokládám všechno, kamarádka-advokátka mi říkala to samé, co řekli tobě. Já mám většinu věcí od kamarádek, taky nemám na všechno doklady.
Jinak prý už otočení miminka není už moc pravděpodobné. Radši bych rodila normálně, ale pokud by takhle zůstal, tak bych zas nechtěla zbytečné komplikace a asi bych si nechala doporučit císaře. Uvidíme.

Dneska by se mi měl ex-přítel ozvat, abychom se domluvili na nějakých praktických věcech, jsem zvědavá, jestli si vůbec vzpomene... :( Je to občas smutné.

Ahojte vm aj bara, chcem sa len opýtať, aký je postoj rodiny exmanžela a expriateľa?
Pretože ak by urobil niečo takéto môj syn, tak by som ho aj ako 30 tnika vyfliaskala a minimálne by som sa ja ako babička o budúce vnúča zaujímala.

Ahoj holky,

Baru, je fakt, že v jeho letech by už mohl mít rozum, ale........očividně ho nemá. No každopádně ti přeji, ať se alespoň v tomto domluvíte, jednou to bude jeho dítko, a tak je potřeba být trochu chlapem a ne bábovkou 🙂

Tak snad bude rozumný alespoň v těch financích, ze svého okolí znám několik případů, kdy chlap šel raději na ÚP jen aby nemusel platit vysoké výživné. I když co je dneska "vysoké"............miminko stojí, co si budeme povídat..... 🙂 No asi úplně nejlepší varianta by byla, když tedy nemáš v plánu se k němu vracet, aby prostě platil a jinak se o vás nestaral 😀 😀 Já vím, zlehčuji to, no ale ráda vymýšlím ty nejlepší scénáře 😀 Je fakt, že někdy chlapi vyměknou, když se mimi narodí, no bude pak případně na tobě, co všechno mu dovolíš. Ale pokud bude platit, tak si myslím, že mu ve styku s malým nebudeš moci bránit.

maminuska: to je dobrý dotaz, na druhou stranu hodně rodičů je takových, že i když s dětmi třeba úplně nesouhlasí, jsou pořád na jejich straně už jen proto, že to jsou jejich děti 😎

VM: z tvého příběhu také mrazí po zádech, roky takový boj o miminko a pak se stane tohle. A i když jste už rozvedeni, v tvém případě víc věřím tomu, že "on" po narození malé vyměkne a bude chtít zpět. Držím palečky, ale ty už jedno dítko máš, víš jaké to je, být maminkou a tak také víš, že ta mateřská láska překoná vše...... 🙂

Bože, nějak si neumím představit, že bych se dostala do takové situace. Raději nad tím ale nechci přemýšlet, ale asi jsem racionální, chápu, že tohle může přijít kdykoliv. Já vždycky říkala, že jediný, opravdu pevný chlap v životě, je TATÍNEK.......protože, když Vás opustí přítel, manžel.......máte za kým jít a komu se vyplakat na ramínko.......je to takový pevný bod v životě, tedy pokud ta rodina a ti rodiče fungují tak jak mají. Já bohužel o tatínka přišla, zemřel před třemi měsíci, náhla, mladý, ani jsme se nestihli rozloučit.........a holky věřte, i když je to úplně jiné trápení, než máte Vy, je to pro mne rána v životě zatím největší.......a tuhle bolest zvládám jen proto, že mám malého Davídka, drobečka, kvůli kterému tu musím být......

Ži

Ještě jsem chtěla napsat, že život je někdy opravdu boj...... 😠 😠

Maminuska: Nejsem si jistá, jestli to matka ex-přítele vůbec ví. Tátu nemá, ten mu umřel. Mužský vzor tedy zjevně v jeho případě chyběl... Já jsem ji nikdy neviděla. Na začátku tvrdil, že jí řekl, že jeho přítelkyně otěhotněla, ale pochybuju, že by jí řekl, že se na mě vykašlal. Měli jsme tam na jaře jet, ale nějak už na to nedošlo. Ani na ni nemám kontakt. Nevím, jestli bych ji měla kontaktovat sama. Požádala jsem ex-přítele, aby jí to sdělil, jaká je situace, ale myslím, že to neudělal. Chová se jak malé děcko, i když je mu skoro třicet... A taky nevím, jak by mi mohla pomoci, vůbec ji neznám. Říkám si, že možná kdybych ji kontaktovala bez jeho vědomí (adresu už bych si asi nějak sehnala), tak že to ještě zkomplikuje ten vztah s ním a já už o další stres nějak nestojím. Říkám si, že možná časem, až se malý narodí, takže to udělám... až budu trochu víc v klidu.

Ano, ale myslím že by to mala vedieť. Ak je trocha normálna, pomôcť by ti mohla už len tou výbavičkou, občasným zabavením , pomocou po pôrode. Teda ja by som tak konala, otázne je či by to ta dievčina aj chcela.
Minimálne by osm však prejavila záujem pomôcť.

Lucinka2008: Je to boj. Já už mám za sebou taky celkem pestré životní zkušenosti a že život je velký boj, jsem si už několikrát ověřila... Ale to by bylo na dlouhé povídání. V době, kdy jsem si myslela, že jsem šťastná a že se můj život ubírá dobrým směrem, se stalo tohle... takže už jsem taková cynická.

Taky myslím, že by skoro bylo nejlepší, aby expřítel posílal peníze a už mi nevstupoval do života... ale těžko říct, jak to bude. V kontaktu s dítětem mu bránit nechci. Ale pokud se bude chovat jako dosud, tedy, že strká před vším hlavu do písku, tak možná, že se mě i dítě bude snažit odstřihnout a tvářit se, že nejsme. nebo se aspoň trochu probere, až se miminko narodí a uvidí ho... fakt netuším, co se stane.

S tvým tatínkem je mi to líto, chápu, že to musí být těžké. Já mám taky rodiče, na které se můžu spolehnout, i když v minulosti jsme taky neměli jednoduché vztahy. Naši jsou spolu přes třicet let a v naší rodině vůbec nějak rozvody nejsou moc zvykem, takže pro mě je ta situace, kterou musím řešit, taková nepochopitelná, nemám s tím ani ve svém okolí žádnou zkušenost. Prostě by mě nenapadlo, že se vůbec může něco takového stát...

maminuska: oni to asi mají těžší v tom, že bara jeho maminku nikdy nepoznala........ono je asi složité se sebrat, zazvonit a říct, já jsem Bára a čekám s Vaším synem dítě........ 🙂 Ale ty máš můj obdiv, ne každý by toto udělal.......ale co my víme, třeba je jeho maminka dobrá ženská a časem si k sobě najdou cestu........Bára k ní a ona hlavně ke svému vnoučátku. No hodně záleží na tom, jaká je, jakou má povahu........

Baruš, máš krásné bříškové fotečky, když tě vidím, úplně vzpomínám na čas před rokem........touhle dobou jsem se už valila, všechno mě bolelo, roztahovaly se mi pánevní kosti.......náš Davídek se narodil 9.9..... 😀

Já právě s rodiči vždy měla krásný vztah, měla jsem krásné, pohodové dětství a to samé bych chtěla i pro své dítě......a o to víc ta ztráta bolí, musím bohužel říct, že se mi život hodně změnil, jsem plná bolesti, už to není jako dříve, že mám radost i jen z toho, že venku je krásné počasí......opravdu jediné, co mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři je Davídek...... 🙂

No samozřejmě ti přeji, aby byl rozumný a alespoň k otázce financí se postavil čelem. Pokud ne, tak tě asi bude čekat dlouhá cesta přes soudy, možná i DNA testy, ale všechno si, pokud on nebude svolný k nějaké domluvě, tímto vybojuješ. Minule mi někdo říkal, že v životě nemůžeme být jen šťastní, ale holky, já mám někdy pocit, že jdu po ulici a všichni kolem mě to štěstí prožívají a jen já nic........ale nechci být nevděčná, štěstí je už jen to, že moje dítě je zdravé, že mu můžu dát co potřebuje, že má skvělého tatínka........já jen teď vidím všechno kolem moc černě. Ale i tak žiju s myšlenkou, že snad bude líp 😉

Lucinka2008: Uvidíme, s tou ex-přítelovou maminkou si to musím ještě rozmyslet. taky nevím, jak bych ji měla kontaktovat, asi bych jí napsala dopis a počkala bych, jestli se ozve. Nic víc bych asi udělat nemohla, nemám sílu na to, abych za ní jela, když jí vůbec neznám. Ex-přítel má ještě bratra, toho jsem viděla jednou v prosinci minulý rok a taky na něj nemám žádný kontakt. Přes známé ex-přítele by ale ten kontakt na matku i bratra dal snad nějak zjistit, i bez jeho vědomí. Pořád ještě čekám, že se k tomu postaví a své rodině to řekne, aby i tohle při tom všem nebylo jen na mně.

Já taky doufám, že aspoň k těm financím se nějak postaví, jinak to bude peklo. Zatím se vším souhlasil, ale samozřejmě jen slovně, otázkou je, jak to bude, až dojde na lámání chleba a bude stát před soudem nebo pak dostane soudní rozhodnutí. DNA testy snad potřeba nebudou, o tom nikdy nepochyboval, že je dítě jeho, tak snad ho to proboha nenapadne teď, poté co už i podepsal papír o otcovství.

Uvidíme. Díky za podporu. B

maminuska: Co se týká JEHO rodiny,tak opravdu se mi teď potvrdilo,že v nouzi poznáš opravdové přátele.
U nás to proběhlo tak,že když už jsem v sobě asi 2 měsíce všechno dusila a čekala že se bývalý srovná (kdyby se srovnal,nikdy by se nikdo nedozvěděl jak mě potrápil) a dozvěděla jsem se,že jeho ségra je taky těhotná.A v tu dobu jsme zrovna byly hodněkrát spolu,protože ona vede taneční skupinu a spolu vždycky šijeme kostýmy.A já,jak už jsem byla všeho plná a hlavně nešťastná,jsem se jí svěřila,cože mi to ten její bráška vyvádí.Byla z toho úplně vedle a několikrát si ho podala.Vše ale bylo bezůspěšné a tak jela (bez mého vědomí,nebo žádání) k rodičům a tam jim vše řekla.
Pak už to vzalo rychlý spád.Přijela jsem k nim na pohovor i já a všichni tři,já,tchán i tchýně jsme si se slzami v očích všechno pověděli.Namusím ani popisovat,jak strašně je to vzalo.Jejich syn byl vždycky vedený k pracovitosti a zodpovědnosti,jak si tedy oba mysleli a tohle pro ně byla totální rána pod pás a hlavně ohromné zklamání a selhání jich,rodičů.Jeho máma hned další den jela za ním do práce a snažila se mu domluvit po dobrém,po zlém... Nic-všechno marné.Jeho otec mi sám řekl,že se pro něj nemám trápit,že je to hajzl nezodpovědnej a sobeckej a že mi přeje,abych si našla někoho lepšího,koho si zasloužím.A že samozřejmě i s ním budu mít k nim dveře vždycky otevřené.Potom nastalo pro mě to nejhorší - jeli jsme to říct taky našim... Tchán se ujal slova a s brekem a pomalu s omluvami jim všechno řekl.Já jsem se sotva držela tou dobou na nohách.Vyřízená,vynervovaná,hubenější o 4kg (ve třetím měsíci těhotenství).
S našima si společně pobrečeli a navzájem slíbili,že jak jen to půjde,budou mi pomáhat.
Tchýně mi potom na malou koupila kočárek a když si teď asi před měsícem koupili nové auto,dali mi top jejich staré.Je ale naprosto perfektní.Krásně jezdí a je naprosto spolehlivé.A já mám alespoň klid,že se nebudu s dvouma dětma a kočárkem trmácet všude autobusem.Taky mě možná bude čekat odkup městského bytu ve kterém bydlíme do osob.vlastnictví a tchán mi slíbil finanční pomoc.
Můj bývalý jue z toho samozřejmě úplně mimo a neustále do mě hustí,že jsem si je zmanipulovala na svoji stranu a že on teď nokoho nemá.
A co se týká těch opravdových chlapů v životě - tatínků,tak to je naprosto trefné.Ten můj (i když mě někdy taky štve) je v podstatě úplně zlatý a vím že za ním můžu přijít klidně i o půlnoci a on se pro mě rozkrájí.To samé samozřejmě mamka.A tím hrozným srabem,který mě potkal jsem opravdicky získala i mamku a taťku č.2 - tchána s tchýní.

vm, tak to je super, aspoň že máš z druhej strany podporu.
Ja by som sa zachovala podobne ako tvoji tchánovci. Je fakt, že nikoho neprinútiš aby zostal s tebou ale na druhej strane zodpovednosti sa dá naučiť, splodil som dieť a taka sa starám.
Veď však prečo by nikoho nemal , veď má priateľku a jej rodinu , nie ?

vm: Tak to chápu, že to pro tebe muselo být strašně náročné. Já jsem to v sobě dusila měsíc, kdy jsem si myslela, že se ex-přítel ještě srovná a bylo to peklo, nakonec jsem skončila u psychiatričky... Paradox je, že sama mám podobné vzdělání. Ale to před životními katastrofami zjevně nechrání.

Na konci čtvrtého měsíce jsem měla stejnou váhu jako než jsem otěhotněla. Stihla jsem tři kila přibrat a pak během měsíce zase shodit, takže to taky znám.

Nakonec jsem to řekla svým rodičům, kteří mi strašně pomohli a přestože jsme v minulosti taky někdy neměli vztahy nejlepší, tak teď nebýt jich, tak vůbec nevím, jak bych to zvládla. Pak jsem to řekla všem kamarádům, kamarádkám a všichni mě podpořili, ze začátku jsem byla strašně vděčná, že mi všichni volali, nabízeli pomoc. Kamarádky mi taky pomohly dát dohromady věci na miminko, skoro všechno mám od někoho, kamarádka-kolegyně z práce se ke mně teď nastěhovala, abych nebyla doma úplně sama...

Jsme s ex-přítelem ze stejného oboru, nepracovali jsme sice na stejném místě, ale všichni jeho kolegové mě znali. On nezvládl ten tlak a dokonce po rozchodu dal i výpověď v práci. Neustál tu situaci, kdy to celé okolí ví a nikdo ho nepodpoří, všichni stojí na mé straně, i když mu to řada lidí ani přímo neřekla. Utekl od všeho.
Takže mu zbyla v ruce akorát ta jeho zamilovanost a nová přítelkyně... ale to byla jeho volba, nemohl si myslet, že ho za takové chování někdo pochválí a že to nebude mít žádné důsledky. nakonec já si těch důsledků nesu mnohem víc a to jsem nezpůsobila nikomu nic.

Tak uvidím, jak to bude třeba do budoucna s tou jeho mámou, asi nebudu mít podobné štěstí (v neštěstí) jako vm, nevím, co mám čekat, protože ji neznám. Možná se postaví na stranu syna, jen z principu. Těžko říct.

Uvidíme. Budu vám všem přát hodně štěstí a držte palce...

ahoj holky,
tak patrim taky sem, ☹
ahoj verus, my se zname a moc dobre... 😉
verka zna muj pribeh a vi ze ho sem psat nemuzu... 😠
baro, vydrz a ver ze bude na svete i lip... 😉

ahoj Baru,

tak co je nového?? Ozval se ti??

Hezký den

Lucie

AHoj holky!!!

Vidím, že ten život mnohé z nás opravdu nemají jednoduchý ☹ Ale co nás nazabije, to nás posílí!!!!! A všechno zlé, jek něčemu dobré!!! TO si vždycky říkám, když jsem v nějakém srabu, abych se tak nějak "vnitřně posilnila".

Baru, císaře se neboj. Když čekáš chlapečka, tak ten se KP nerodí, takže pokud se opravdu ještě neotočí, tak se císaři nevyhneš. A když je plánovaný, tak by to měla být pohoda.

Já rodila nejdřív klasicky, praskla mi plodovka a protože jsem se neotvírala, dali mi zátěžák na vyvolání porodu, ale Maruška to špatně snážela, zpomalovalo se jí srdíčko, primář mi řekl, že pokud bych měla rodit klasicky ještě několik dalších hodin, tak že to malá nepřežije. Rychle mě převáželi na sál a udělali akutní CŘ. Byla jsem z toho dost vystreslá, celá jsem se strachy klepala o miminko. Naštěstí všechno dobře dopadlo, zásah byl včas. Tím, že jsem měla nejdřív porodní stahy, tak mě to po císaři dost bolelo, protožej sem to měla všechno rozbouřené, ale kočky, co měly plánované CŘ byly naprosto v pohodě.

Vem to tak, že některé herečky prý rodí CŘ schválně, aby se jim nerozjela pánev. POdle mne je teda klasický porod přirozenější, rekonvalescence po něm je kratší, ale zas budeš ušetřena porodních bolestí, i když ty pooperační taky nejsou zrovna příjemné. Asi to vyjde nastejno. ALe nemohu srovnat, bo celý porod klasickou cestou jsem opravdu nezažila.

Jo a ještě jsem chtěla reagovat na to, že by měla o všem vědět i jeho máma. Taky se k tomu přikláním. Mamka mého partnera se o tom taky dozvěděla ode mne, byť teda neplánovaně. Byla se svým manželem ke mě pozvaná na oběd - slavila jsem narozky. POzvala jsem je ještě předtím, než se partner se mnou rozešel, takže jsem oběd už nechtěla rušit a defakto ani nebyl důvod, protože je mám ráda a znali jsme se v té době už dost dlouho (šest let). No a oni se podivovali, jakto že tam partner není. Tak jsem se rozbrečela, byla jsem plná emocí, hormony se mnou samozřejmě házely a navíc se se mnou partner rozešel dva dny před plánovaným obědem. Musela jsem tedy s pravdou ven. Nakonec jsme brečely obě dvě. Ona pak říkala, že to tak nemůže být, že se k tomu musí postavit, jinak ho vydědí a já nevím co ještě, což jsem samozřejmě nechtěla, aby něco dělal, protože musí. Já nevím, jak to pak mezi nimi probíhalo, raději jsem po tom nepátrala. I když partner se mnou nebyl, jeho mamka byla informovaná o tom, co se v bříšku děje, po každé kontrole jsem jí volala, jak mimi roste a jak se mu daří. Byla jsem ráda, že se o mimi zajímá, že mám její podporu. No a vlastně tři měsíce po rozchodu se partner ozval, že to tak nejde, že beze mě nemůže být. NEvím, jak velký vliv na to mamka měla, jestli na něj tlačila, nebo mu třeba jen tak mimochodem říkala, jak se mi a miminku v bříšku daří. Prostě to nakonec dopadlo tak jak to dopadlo a já jsem tomu ráda, že Maruška má svého vlastního tátu a já nepřišla o partnera (nikdy v minulosti jsme neměli mezi sebou nějaké vážné problémy, až v tom těhu). TeĎ je to taky v pohodě, tak snad to ještě najakou "Chvíli" vydrží.

Sonica, Ty jsi mi nějaká utajena!!! 😕

Ahoj holky!

Baru,tak jak?

My jsme měli včera soud ohledně výživného manželky a milostpán tam vůbec nedorazil.Prý vůbec nevěděl,že to máme. 😠 Já jsem mu totiž potom hned volala a ptala se ho.Řekla jsem mu,ať se spojí se svým advokátem,že mu poví co je nového.Nepřistoupila na jeho návrh,čímž jsem ho pořádně naštvala.Tak hned poslal takovou "milou" SMS... 😖

Ahoj, tak kupodivu se ex-přítel včera ozval, dnes bychom měli mít sraz. Uvidíme, zda se to někam posune. Poslední schůzku zrušil, takže už radši nic neočekávám.
VM: Taky nevím, jestli až nařídí soud, jestli tam dorazí. Ale zatím nenařídili termín. Myslím, že potíže dělat nebude, ale těžko říct. Jak už jsem psala, chová se jak děcko, a myslím, že nemá dost sil na to, aby si našel právníka a nějak zpochybňoval moje nároky. Spíš od sebe všechno odstřihává a dělá, jako by se ho to ani netýkalo. Jemu zjevně totiž vůbec nedochází nic. Možná si pořád myslí, že mi to břicho splaskne a nebude se nic dít... Jen se občas vzmůže na něco takového, jako že kdybych něco potřebovala, že mu mám říct. Udělala jsem to jednou a nehnul ani prstem, takže od té doby se spoléhám jen na sebe.
Rencata: Chápu, že jsi to rodičům partnera řekla, zvlášť pokud jste se tak dlouho znali. Těžko říct, jestli to na něj mohlo mít nějaký vliv, ale možná ano, že mu konečně došlo, o co by přišel a co vlastně působí... Já ex-přítelovu matku bohužel neznám a vůbec si nedokážu představit, jak bude reagovat. Zkusím to dnes nadhodit, jestli už jí to sdělil...
Napíšu, jak to dopadlo.
Dnes mám taky schůzku s porodní asistentkou, původně se mnou měla být u porodu, kdybych tedy rodila normálně. Teď to není jisté, ale nechci nic zanedbat, tak se s ní domlouvám dál. Kdyby se miminko ještě otočilo a mohlo to jít přirozeně... Myslím ale, že se neotočilo, tu hlavičku pořád cítím nahoře a dole mě kope. Ve čt to zkontroluje moje doktorka na UTZ a jestli Tomíček zůstal, jak byl, tak příští týden půjdu do Podolí, kde řeknou, jak a případně kdy to budou řešit. Tak uvidíme.