Nedokážu se pořádně radovat z miminka 😞.

Měla jsem to se starším synem podobně. Je to hodně tím šestinedělím, ale nejen. Taky prostě nová životní role, obrovská změna v životě, všechno jinak... chvíli potrvá, než si zvyknete, sžijete se, zaběhnete... Dovolte si své pocity, i když je těžké si je nevyčítat. Postupně bude líp, až se to přehoupne do fáze, kdy byste už neměnila za všechny radosti a výlety světa. 😉

Nebojte se to přejde. Měla jsem spoustu pocitu. Třeba že musím být na. 1000% furt s malou.... Měla jsem ale větší šrumec.... Rekonstrukce.... Partner odjel do mise..... ALE! Čím bude dítě větší bude to větší sranda. Nikdy bych neměnila

S ditetem se vsechno meni...hold cestovani odlozis,exotiku zrejme na nekolik let,Evropu kolem roku lze dat,pomud si uzijes dovcu s plenkovym ditetem (zalezi na rodicich,ja treba more nee,radeji hory jak mela mala 1,5 let,na more jsme si pockali az mela 2,75 let a bylo to super)...kazdopadne dej tomu cas,musite se szit,hormony udelaji sve,ono to pujde...

Měla jsem to uplne stejně,tak moc ti rozumím...ale bude lip,to sestinedeli je strašná jizda...celkově musim uznat,ze me prekvapilo jak je materstvi náročné a jak strasne veliky zavazek to je,ale nemenila bych...takze klid,ono se vse srovná❤

Posilam mnoho sil a je to normální! My máme už prcky dva a teť vzpomínáme na to, jaké to bylo jen s jednim 🤣🤣🤣 vsechno si sedne, chce to cas.

A hlavně, za chvilku se miminko začne projevovat, bude s nim legrace a uz ti to nepřijde takové jak tét. Ja na začátky vzpominam hrozne nerada, je mi těch miminek líto,jen leží a čekají co s nimi kdo udělá,no. Později už se přetočí a doplazi ...to už je i vidět,jak rozkvétají 🙂🙂

My teda nikdy necestovali, ale já jsem třeba trpěla když jsem před porodem nastoupila na MD. Chyběla mi práce. Vím, jsem divná, ale mám svou práci moc ráda a i ty lidi tam. Najednou jsem byla furt doma a vídala jen manžela, jeho syna a své rodiče občas na kafe. A i po porodu, když s malým ještě nebyla žádná zábava, tak jsem se jakoby nudila...ale zvykla jsem si a teď i když se na návrat do práce těším, tak už tam tak nehrnu 🙂

To bude zase dobre 😘 je to obrovska zmena a napor na psychiku. Ja mam zacatky jako v mlze a kdyz se ted divam treba na fotky (maly bude mit rok), tak si rikam "co jsem jako resila/nestihala?", "z ceho jsem byla tak hotova? Vzdyt jenom spal nebo jedl..." 😂 ted vleze vsude a jak psala na zacatku merope, tak teprve ted si to uzivam, je s nim sranda, je samostatnejsi (jak v cem 🙂) a zacinam stihat aspon nejakou peci o domacnost a o sebe. Ale ty zacatky jsou fakt sileny a nic si nedelej z toho, ze to tak citis. Ono si to sedne 😘

Jestli je to první dítě, tak to naprosto chápu, měla jsem to podobně. Miminko byla to velká změna oproti mému dřívějšímu životu a nebyla jsem si jistá, jestli takový šok vůbec zvládnu. Žila jsem před tím dost aktivní život, práce, kurz cizího jazyka, cvičení, sport, kamarádi a najednou se vším konec. Trochu jsem i žárlila na manžela, že pro něj se v podstatě nic nezměnilo, mohl dál chodit do práce, dál se věnoval svým koníčkům, jeho tělo stále patřilo jen jemu... Navíc u nás teda dítě přišlo trošku nečekaně, myslím, že to mi v situaci taky moc nepomáhalo, porod neproběhl úplně bez komplikací. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli mám miminko dost ráda, zvlášť, když jsem všude četla, jak je to to nejkrásnější na světě, jak člověka po porodu zaplaví vlny lásky... no nic takového jsem teda neprožívala. Žádná deprese, to vůbec, ale nadšení taky zrovna ne. Přes to všechno jsem myslím byla docela vzorná matka, jsem hodně zvyklá jet na výkon, tak jsem se tedy pustila do nové role, co mi zbývalo. V 7 měsících syn onemocněl, byl 3 týdny na kapačkách v nemocnici a já si najednou uvědomila, jak neskutečně ho miluju, jak bych pro něj dala všechno. Prostě ta láska tak nějak přicházela pomalu, že jsem si ani nevšimla, až pak jsem pochopila. U dalších dětí to bylo nadšení ihned po porodu, bylo to opravdu jiné i přes všechny těžkosti.

Uplne vam rozumim,mela jsem podobne pocity.je to hold velka zmena.a neverte tomu jak si to vsechny maminky uzivaji a co davaji na socialni site apod...mne trvalo 6m nez jsem se s novou roli szila a to hlavne diky tomu ze jsem si nasla co me bavi(kamaradky,spolecne vylety,vecerni kurzy jazyka abych mentalne nestradala,proste nez jsem si cas uzpusobila tak aby me to bavilo a davalo mi to smysl a tim pak mela energii se zbytek casu venovat plne detem).hodne stesti a klidne napiste kdyby vas neco zajimalo😉

Ty pocity jsou úplně normální. Pro někoho je to těžké, že se najednou ze svobodného člověka staneš mámou na plný úvazek. Ještě ty hormony do toho. Já jsem si myslela, že jsem na mateřství připravená, jenže po narození dcery jsem zjistila, že nejsem. Malá byla (a ještě pořád je) hodně uřvaná a uvztekaná. Na začátky nevzpomínám ráda. Chce to chvíli čas než si to sedne, než si najdeš nějaký systém. Já jsem si začala užívat mateřství až když malé bylo tak 8 měsíců. První dítě je obrovská změna v rodině. Dokonce s manželem jsme po narození dcery žili vedle sebe jak na ubytovně. On v ložnici, my v dětském pokojíčku.

Existuje i "poporodni blues" neboli laktacni psychoza. Ale ve velkem procentu jde o reakci na zmenu vseho, co clovek zna... pro me bylo prvni dite obrat o 180 stupnu. Sla jsem nekam a najednou na druhou stranu! Noci v porodnici, kdy jsem cekala, az se probudi... jak jsem doma chystala snidane, protoze jsem mela pocit, ze to rano nezvladnu... dloooouhe kojeni. Preslo to, ale nebyla to prochazka ruzovym sadem. Drzim palce a ver, ze 98 % zenskych se to brzo srovna (tzn. treba do roku! 😀)

Mne prijde, ze se vseobecne resi tehotenstvi, ale co prijde po tom je porad malo diskutovane (alespon dle meho nazoru). To co prozivas je do jiste miry urcite normalni. Poznavam se hodne v tom, co pises. Taky jsem mela takovy stavy. Pokud si myslis, ze je to pres miru, tak bych vyhledala odbornou pomoc. Ja si myslela, ze to co mam je tzv. “baby blues”, ale nakonec jsem vyhledala pomoc na “poporodni uzkost”.
Nicmene, Tohle obdobi je fakt narocne. Clovek nespi, porad krmis a prebalujes. Moc tomu ani neprida fakt, ze se sama zotavujes z porodu a bohuzel nekdy clovek slycha rady, ktere mu na nepomuzou.
Ja ti jenom muzu rict, ze ten cas opravdu rychle utika a vsechno je to jenom sezona v zivote. A co se cestovani tyce - cestovat jde i detmi.

My s manželem cestovali furt, pak jsme se dlouho snažili o dítě a mezitím znovu hodně cestovali a užívali si (myslím že z mojí uhlíkové stopy by dostala Greta infarkt), čekáme teď druhé a nad nabídkou zlevněných letenek před svátky jsem si skoro pobrečela, ale ono to uteče a zase budeme víc cestovat, teď jezdíme hlavně po ČR, v zimě na hory, v létě na kola, ono to už s půlročním prckem jde celkem v pohodě, chodili jsme plavat a na cvičení, hlavně plavání nás moc bavilo. Teď je to nejhorší období, teprve si člověk zvyká, ale mimčo povyroste a půjde to.

Já myslím, že se obecně málo proklamuje ta reálná stránka života s dětmi. Momentálně se mateřství popisuje jako reklama na štěstí, usměvavá miminka a zářivá batolátka, všechno se dá přece tak užívat!. Akorát ve skutečnosti jsou to 2 minuty za den, zbytek ti dítě řve, zvrací, plazí se po tobě a nemůžeš jít v klidu ani na záchod, nedej bože něco složitějšího. A to prosím ne prvních pár dní, ale prvních pár let! Takže ano, cítíš se normálně, to, že se ti narodí dítě neznamená, že budeš už napořád jen spokojená a naprosto šťastná, jak by se mohlo v nynějším kultu dítěte zdát. Je to především o dřině, která nikde není vidět. A člověk jen doufá, že se mu ta energie daná do výchovy a obskakování dětí na těch dětech jednou odrazí a vyrostou z nich skvělí lidé. Tak hodně sil a pevné nervy do příštích dnů a let. 😉

Je to úplně normální. Já jsem měla taky hrozný depky, přišla jsem z porodnice a první celý den jsem probrečela. Mně naopak chlap doma štval, těšila jsem se až půjde do práce 😀. Já jsem se trápila i s kojením, do toho ty zatracený hormony. Ten začátek mám taky takový v mlze. Všichni řeší těhotenství, porod, ale co přijde potom, pro mě celkově horší snad jak porod. Srovná se to . Malé jsou teď 4 měsíce, už je s ní sranda a komunikuje, povídá, hraje si, směje se. Tohle už si užívám naplno. Chce to čas, vydrz.

Neboj, je to uplne normalni ja toho rpvnich sest tydnu snad vic nabrecela nez nakojila. Kdyz bylo malymu asi 10 dni tak jsem si Uvedomila ze nemuzi ani do obchodu pro rohlik a brecela jsem snad dve hodinu v kuse. Ale casem se otrkas a uz ti to ani neprijde 😀

Já se celý těhotenství připravoevala na dobu po porodu. Všude jsem četla, jak je to mazec atp. Kamarádka rodila 3m přede mnou a pořád mi do telefonu brečela - nevěřila jsem. Celej život jsem byla flegmatickej cynik a pak přišel velmi těžkej porod, kdy malej nedýchal a kdy nám druhý den sdělili, že má genetickou nemoc. Z flegmatickyho cynika se stala z hodiny na hodinu ubrecena a vystresovana troska. Šestinedělí bylo peklo: přišlo mi, že nic nezvládám, furt jsem brečela, furt vystresovana, nebýt chlapa, tak bych ani nejedla asi. Zhruba od sedmyho týdne jsem se v hlavě prepla a najednou se vše zlepšilo o 200% - začala jsem se vyrovnávat s nemocí, nehroutila jsem se u každýho pláče, začala jsem lépe organizovat den....teď má malej 9,5 týdne a už jsem skoro v pohodě. A malej je najednou moc klidný miminko, co v noci krásně spí a přes den většinou skoro nepláče. Takze to co prožívas je fakt normálni, ale dřív nebo později to přejde, uvidíš. 🙂 Každopádně já už asi nikdy nebudu ten cynik co předtím. 🙂

Ja to brala opacne, Maledivy a Malta tu budou i za deset let,ale dite jednou vyroste a ten cas je treba radne vyuzit. Deti mi hrozne moc daly,vic nez vsechny pracovni kurzy, rady starsich a filozoknihy. Naucily me jak hospodarit s casem, jak byt empaticka a to jsem byvala cholerik, jak byt trpeliva. Takove ty pozemske konzumni veci jsou hodne povrchni pro me. Ja se dost pred detmi "vyskakala", nacestovala ani tak ne, ale deti mi otevrely branu zase nekam jinam. Nicmene,kazda si asi uzije sve cerne myslenky,ze se v klidu nenaji,nevycura, neosprchuje,ale v zivote je to fakt jen chvilicka. A ja tu nevericne koukam na skoro 3letaka, u ktereho jsem jeste "nedavno" prodelala laktacni psychozu,kdyz mel par mesicu. Zase poznas nove veci, moznosti,kolil zen zacalo uspesne podnikat na RD ci MD, snad jsem te trosku povzbudila.

Ahoj
Taky jsem měla po narození malého pochyby jaké to bude zda zůstanu pořád sama sebou , hodně jsme s manželem cestovali hlavně exotika a horské túry a to s malým miminkem nejde. Našli jsme zlatou střední cestu ještě nikam mazlik neletel, ale projeli jsme už sním troje naše krásné české hory,chodíme do kaváren atd. Je to tvor společenský jen nechodím do moc přeplněných míst a musím uznat že vše zvládá skvěle. Cesty autem, procházky a dokonce vyslapy na radhost,lysou, snezku dáváme s kočárkem a vše bezva. Od září kdy bude mít rok a dva měsíce začneme létat blízké destinace co nemáme prohlidnute a těším se z řecka stejně jako dřív na maledivy. Najdeš si cestu jak dělat co dřív jen s malým omezením a cestování fakt jde jen mrnouska pomalu na vše navykat. Nás prcos bude mít půl roku a už od šestého týdne první dovca v krkonoších proběhla na jedničku.

Ja chtela prvniho syna reklamovat a vratit🙂 ale nebylo kam🙂 takze uplne chapu.

Po porodu jsem necítila nic. První co mi prolítlo hlavou bylo, že můj život skončil. Dcera nebyla ne nechtěná, ale podařila se "na první dobrou", takže rychlý překvapení. Šestinedělí bylo šílený, protože já byla úplně rozesra*á, byla pro mě jen někdo, o koho se prostě musím starat, zpětně mám pocit, že kdyby ji v nemocnici ukradli, bylo by mi to snad jedno. Slavná mateřská láska žádná. Spustila se až když se začala usmívat, trochu se hýbat.... Prostě po několika měsících. Teď ji budou 4 a já jsem schopná velkou část dne přemýšlet, jestli je ve školce v pohodě, někdo ji neubližuje a tak 😂i když mám kolikrát sto chutí jí vystřelit na Mars, chybí mi i na procházce, kdy konečně vypadnu někam sama🤷‍♀️

Myslím, že je to naprosto normální. Obzvláště u prvního dítěte. Celý život se uplne promění. Nic není jako dřív. Najednou už nejsem je sama za sebe, s partnerem, ale musím vždy být pro to miminko. Nemůžu se jen tak sbalit a jít na masáž, na vínko, na jóga víkend....Ale věř mi, že život nekončí, i když se ti to možná teď tak zda (zažívala jsem to taky). Ono se to časem promění, dítě se přizpůsobí vám a vy také jemu, naučíte se spolu žít a fungovat normálně, skoro jako předtím 😄 Hlavně až bude starší a starší, tak to bude lepší a lepší. Fakt, věř mi si zkus si užívat i to období teď. Jednou budeš vzpomínat. Znám to 😊👍

Já ti rozumím, měla jsem to ještě horší. Starší syn byl hodně uřvaný a pozitivní pocity jsem k němu začala cítit snad až po půl roce, moc si to nepamatuji. Vím jen, že to bylo fakt "vězení". Pak do těch 2 let taky nic moc, neustále v pohybu, vybíravý v jídle, noční buzení... Zatím nejlepší je to teď - je mu 2 a půl roku a před 2 měsíci začal chodit do dopolední školičky. Konečně začal mluvit ve větách, takže už většinou vím, co chce, spí celou noc, sám se nají... Za mě je toto 100x lepší než to mimino, které je na mně závislé 24h denně. Mám teda ještě mladšího syna, tomu je 8 měsíců a je to náročný. První 3 měsíce spal 6-8h vkuse, takže to byla paráda, dostavila se poporodní euforie, atd. Pak se ale začal budit, teď je to od půlnoci do šesti tak 4-5x a funguje se mi při tom dost těžce. Nemáme hlídání, manžel chodí do práce, takže jsem na to sama.
Pro mě je nejhorší ten nedostatek spánku, pak se ani moc nedokážu z ničeho těšit. Těch prvních pár týdnů se to zvládnout dá, ale když to pak pokračuje půl roku, rok, dva... Všechny dny jsou stejné a teď ještě navíc hrozná sociální izolace. Venku na hřištích obvykle nikdo není, když se chci s někým sejít, tak je nemocný buď on, nebo děti... Hrůza. Těším se na jaro.

Věřím tomu, že nějaké míry to má každá žena, jen si to nevěší na instagram. Já měla lehkej porod, mlíka pro tři děti a jsem obecně zvyklá zažívat náročný a stresující situace, stejně mě ty šestinedělní hormony totálně složily. Probrečela jsem víkend, že nevím, jestli jí vůbec mám ráda, že to nezvládám a nezvládnu, atd. Pak jsem měla krizi, když přestala přibírat (domu šla s dvěma kily, takže jsem to dost řešila). A pak ještě jednu, asi po čtyřech měsících, že jsem jak pes u boudy, nikam nemůžu a hlavně nemůžu do práce (i když jsem z domova trochu něco dělala, jenže já holt potřebuju svý nemocný). Cestování s ní jde, jen se člověk musí přizpůsobit a já mám najraději kopce, po těch se dá chodit i u nás (a s dítětem na břiše je to docela slušnej trénink) a v osmi měsících jsem šla na jedno odpoledne do práce a od tý doby je to super. Navíc mám podobně “postiženou” kamarádku se stejně starým dítkem, takže chodíme jednou týdně a naše psychoterapeutický procházky. Jsem introvert, nové kamarády s dítětem spíš nenajdu (nebo resp. Se pohybuju v prostředí, kde jsou ženy v barefootech zcela pohlceny svým dítětem, tak nějak bez vlastní osobnosti a největší problém je, že mají utrženou nitku na šátku za osmičku), ale tahle kamarádka a kolegové mi ke štěstí stačí.
Ten začátek se musí přežít. A je fakt potřeba umět si říct, co bys od okolí potřebovala, já měla potřebu furt všechno zvládat sama a pak jsem se hroutila. A je normální, že láska přichází postupně, neboj, ona přijde.

A ještě, myslím, že tyhle stavy hodně potencuje zima. Mám prosincový dítě, všude málo světla, slunce žádný, každé vystrčení nosu z domu znamená hodinovou připravu, ven jen na chvíli, protože přebalovat a kojit venku je peklo. Jaro mi dost pomohlo 😉

Je to normální, je to obrovská změna,člověk opravdu přestane být jen já, zpočátku soukromí nula, čas na sebe minimální, je to náročný a nedá se na to připravit. A samozřejmě je to omezení, alespoň na čas, člověk se musí přizpůsobit, ale na druhou stranu to přinese mnoho nového, úplně jiný směr, který je hrozně fajn (alespoň při mě). A za rok už může být všechno jinak, dneska už lidi cestují s dětmi, dá se s nimi dělat hromada věcí, jen člověk musí chtít. Ale teď je to všechno čerstvé, je potřeba si zvyknout na nový rytmus, navíc hormony tomu úplně nepomáhají 😂.. ale to zvládnete a jednou na to budeš vzpomínat ❤️! Drž se!

@drep přesně, má měla děti v říjnu a v prosinci nasněžilo metr sněhu (bydlíme na horách) a já kolikrát ráno nemohla ani vyjet z garáže s kočárem, protože manžel treba nestihl odházet a já byla fakt zavřená doma. Navíc přesně málo sluníčka, tepla, to taky působí, jaro pak bylo vysvobozením.

Holky, já moc moc děkuju! Hrozně jste mi pomohly a zvedly náladu, i když teda tu teď zrovna při čtení vašich odpovědí brečím zas jako želva... Nejradši bych si nafackovala. Vždycky si vzpomenu na svou kolegyni z práce, která má holčičky 7 a 5 let a celou dobu mého těhotenství do mě cpala, že ať si to užívám, protože až se to narodí skončí život... Kolikrát já jí poslala do háje, že to teda nekončí, že si to jen člověk musí umět zařídit. Sice máme babičky a dědečky daleko, ale že i tak se to nějak zvládne, že jsme zvyklí cestovat, ale jezdíme hlavně hory, takže -přesně jak píšete- s dětma napohodu, že je budeme zvykat od mala, a že si holt na čas odpustíme Pyreneje a Norsko.. a že až budeme chtít s manželem do divadla, tak pohlídá kamarádka.. Tohle všechno jsem jí vždycky vpálila do obličeje a teď mám doma ten malý, nádherný a uřvaný uzlíček a najednou to nějak nedokážu vidět.... Ale všechny vaše odpovědi mi moc pomohly! Děkuju :*