Kamarádce zemřelo dítě. Nevím, jestli jí zavolat, napsat

asi bych jí také nabídla pomoc a ujištění, že jsi tu pro ni.

kamaradka bude potrebovat obejmout...vedet,ze tu si pro ni. nestran se. neboj se toho-pokud bude chtit bude mluvit sama. v zadnem pripade nerikej,ze to bude lepsi a ze to tak melo byt.

jak utesit najdes i tady :

Jak může okolí pomoci

Postřehy z vlastních zkušeností mnoha rodičů a rodin
.

Když zemře dítě, v jakémkoliv věku a z jakékoliv příčiny, většinou se ten,kdo chce rodině pomoci, cítí bezmocný.
Marně hledá slova i skutky.

Žádné univerzální rady ani kouzelná slůvka, které by zmírnily bolest rodičů a členů rodiny bohužel neexistují. Při prvním kontaktu proto stačí krátká a upřímná věta, například: „Moc mě to mrzí, je mi to tak líto" a tiché objetí. Nebojte se plakat.

Určitě neříkejte:
„Vím, jak se cítíš", pokud jste takovou situaci sami nezažili.
„Život jde dál" - rodiče, kterým zemře dítě, mají pocit, že v té chvíli pro ně život skončil.
„Bude líp, uvidíš, to chce čas" - rodiče to nezajímá, ani tomu nevěří.
„Asi to tak mělo být"
„Můžete mít další dítě" - rodiče chtějí v dané situaci jen to dítě, které ztratili.

Vyvarujte se rad: Měl bys... Měla bys... /už přestat plakat, začít chodit mezi přátele.../

Okolí má někdy snahu rodiče „tahat" ze zármutku. Ale oni potřebují prostor a čas pro svůj zármutek, potřebují si ho odžít a potřebují mít a.někoho nablízku, kdo jim bude naslouchat.

Naslouchejte a mějte pochopení, že členové pozůstalé rodiny mohou být kolikrát plni vzteku, výčitek, někdy i nenávisti.

Pokud cítíte, že chtějí mluvit, ptejte se jich, jak se to stalo, naslouchejte, NEHODNOŤTE!

Nabídněte praktickou pomoc - s pohřbem, s úklidem, s hlídáním a zabavením dalších dětí v rodině.

Buďte trpěliví a pochopte, pokud vám nezvedají telefony a odmítají pomoc.

Nebojte se mluvit o zemřelém dítěti, sdílet vzpomínky, časem se z bolestných stanou láskyplné.

Vzpomeňte si na dítě, kdykoliv bude mít výročí, rodiče to velmi ocení.

Řekněte jim o organizaci Dlouhá cesta nebo o dalších formách pomoci.

Pokud se vaše kamarádka, či známá vrátí domů z porodnice bez miminka, nedělejte, jako že se nic nestalo. Vše výše uvedené platí stejně, jako by jí zemřelo starší dítě.

Co je důležité, vyhnout se obratům typu je to tak lepší, mohl by být hodně postižený, mojí kamarádce se stalo to samé, teď je andílek a dívá se na vás...

Buď jí nablízku, pobreč si s ní, nech ji vymluvi...
Chce to čas.

No na taková událost je velice smutná.Určitě bych jí vyjádřila upřímnou soustrast,ale nijak jinak bych to nerozpytvávala.Pokud o tom s vámi bude chtít mluvit tak začne sama.Řeči typu že vás to moc mrzí atd. by jí podle mého moc nepomohli ba naopak mohlo by jí to ještě více ranit

@tekisek jenom me napadlo, nabidni pomoc ale neber si to osobne kdyz tebe nebude chtit videt, pokud jsi taky tehotna tak pochop, ze pohled na tehotnou ji asi ted bude moc bolet...

Určitě bych zvolila přesně to co napsala @kris2008 . Já jsem potratila v 17tt a nebylo nic horšího slyšet. Jsi ještě mladá - 30let. Budete mít ještě další - snažili jsme se víc jak 2roky, buď ráda, že je to tak brzo - třeba bylo postižené - měli jsme po gen.testech, vše ok. Facka, facka....facka!!!

Nejlepší pro mě bylo jen mě obejmout a říct, jak to tu danou osobu moc mrzí. I tak tekly slzy jak hrachy....A hlavně neptat se, co se stalo....když člověk chce, řekne to sám.

@tekisek Jak již bylo výše psáno - organizace Dlouhá cesta je právě pro lidi, kterým zemřelo dítě v jakémkoliv věku. Podívej se na jejich webovky a kamarádku na ně určitě nasměruj. Je to úžasná organizace, která pomáhá, radí, sbližuje a sdružuje tyto lidi, dělá pro ně spoustu akcí a mnoho dalšího.

Přestože je to čerstvé, vyjádři jí soucit, ozvi se jí a napiš jí od srdce a upřímně, jak ti je to líto, ne žádné ohrané formulky z internetu. Pokud o tom bude chtít mluvit, ozve se ti sama. Pokud ne, nezanevři na ni, je to velmi těžká situace.

Ahoj, byla jsem v podobné situaci, akorát obráceně. Čekaly jsme s kamarádkou společně miminka, jen já byla o dva měsíce napřed s termínem. Těšily jsme se, jak budem spolu vozit a všechno prožívat, ale moje holčička umřela těsně před porodem, v normáním termínu. Docela jsem se bála, jak to budu zvládat se s tou kamarádkou vídat, ale vše bylo dobré. Ona se ke mně chovala tak nějak - nechci říct, jako by nic, ale ani nějak nepřeháněla svou lítost atd...rozebraly jsme, co se mi stalo...otevřeně se na vše vyptala,myslím, že moc neřešila, jestli je vhodné se na to či ono ptát....a pak se narodilo její mimi a normálně jsme se vídaly, bavily se o jejím miminku atd...a mně kupodivu nijak nevadilo, že ona miminko má a já ne, když jsem měla chuť bavit se o svém, tak jsem mluvila, pak jsme prožívaly to její atd...z mé zkušenosti musím říct, že mi bylo příjemné, že kolem mně nechodila po špičkách a neřešila, jestli je blbé se na to ptát a pak zas neřešila, jestli není blbé prožívat radost ze svého miminka. Bylo mi to příjemnější než takové ty nasazené smutné obličeje lidí z okolí,kteří první co řekli, bylo, to je mi líto ale život jde dál..nebo tak něco....a pak honem rychle zavedli řeč na jiné téma. Já osobně jsem o tom chtěla mluvit, ale nevím, jestli se to dá zobecnit...každopádně já myslím, určitě jí zavolej a chovej se k ní, v rámci možností normálně, je to stále ona stejná....mimochodem - my měli s tou kamarádkou taky společné i starší děti a tak se zábava točila i kolem nich a vše tak jakoby plynulo. Určitě by mi bylo příjemnější, kdyby mi někdo zavolal a ptal se víc, než bych čekala, než naopak...když lidi dělali jakoby nic. Snad jsem to napsala srozumitelně...

Každý prožíváme smutek jinak, někdo se potřebuje vypovídat, jiný jen obejmout a brečet, někdo třeba chce být úplně sám. Nebála bych se kamarádky otevřeně zeptat, co pro ni můžeš udělat, zda být vrbou, nebo pro ni bude snazší, když se na chvíli odmlčíš. A každé její přání respektovat.

Určitě kamarádce zavolej a nabídni jí svou pomoc, možnost vypovídání, nebo jen svou přítomnost. Pokud tě odmítne, nenaléhej a řekni, že když bude potřebovat, jsi tu pro ni. Může to být pro ni opravdu těžké vidět tě těhotnou. Já jsem také porodila velice předčasně a bylo pro mě strašně těžké chodit za dětmi do nemocnice a tam potkávat těhotné. O své situaci jsem potřebovala mluvit a hrozně mě mrzelo, že spousta lidí kolem mě se mi po tu nejkritičtější dobu ani jednou neozvalo a informace zjišťovali od rodiny nebo všude možně kolem. Kromě nejbližší rodiny jsem měla vlastně pravidelný kontakt pouze s jednou kamarádkou z práce, která mi volala téměř každý den a když jsem potřebovala brečet, tak jsem jí brečela, nebo jsem jí o dětech vyprávěla. Moc mi pomohla tím, že mi vyprávěla drby z práce a vlastně úplné blbosti, ale mě to udržovalo v jakžtakž "normálním" stavu. Měla jsem také dny, kdy jsem nebyla schopna vzít nikomu telefon, ale to vědomí, že se o mě někdo zajímá, bylo moc důležité.

Všem mockrát děkuji, vážím si jakékoli rady.

Holky trošičku z jiného soudku, ale také k tématu. Je to už pár měsíců, co umřel můj velmi blízký příbuzný (nebudu rozebírat do podrobna). Čekala jsem od známých či vzdálenější rodiny nějakou podporu. Umřela mi babička když jsem byla hodně malá, takže to už je dávno, můžu říct, že jsem v podstatě nikdy nic takového nezažila. Vědělo se to po městě a okolí velmi rychle a přišla mi pouze jedna zpráva od jedné kamarádky. Velmi mě to zamrzelo, že to všichni přešli. Nečekala jsem na soucit, ale určitě já bych se zachovala jinak. Rozhodně, ať zemře dítě či dospělý člověk, je lepší o tom mluvit.