Nevím, co s dcerou. Máte radu?

Dcera taky vždycky víc poslouchala učitelky. Prostě se jich víc bojí. A navíc nechce vyčnívat ve třídě tím špatným směrem - být nejzlobivější.
Souhlasím s tím, že dítě pustí emoce spíš ve známém prostředí doma než mezi cizími.
Když byla dcera protivná a uřvaná, tak jsem jí řekla, že nemám náladu pak třeba s ní jít na hřiště, když se neumí chovat.

Zeptala bych se učitelek. Ony mají zkušenosti s několika stovkami dětí, ty s jedním. Třeba ti poradí, možná si samy všimly, jak se dcera např. chová v šatně, na akcích. Možná ti poradí odborníka, možná nastavení hranic, jiný přístup.

Navštívila bych rodinnou poradnu. Jak se chová k ostatním členům rodiny, příbuzným, cizím lidem, k autoritám? Myslím, že část problému spočívá v tom že jsi "marně" čekala, že se to změní. Jenže hranice je potřeba nastavit a dodržovat od co nejútlejšího věku. Zdá se, že tě dcera nerespektuje, nebere a už vůbec ne jako autoritu. Někdy je prostě potřeba se s dítětem nemazlit a být striktní, když je třeba. Mám naštěstí hodnou dceru, což je taky odraz nějaké míry disciplíny, kterou jsem nastolila, ale když zlobí, často mi jen stačí, abych se na ni určitým způsobem podívala nebo vysvětlila, jaké to bude mít důsledky a proč, vzbudit trochu empatie typu jak by se cítila ona, kdyby to či ono a nic víc není potřeba. Ale fakt to chce být v určitých situacích nekompromisní, zároveň chválit, posilovat pozitivní projevy. Trochu jako se psem🙂

@goldenova to že napíšu, že jsem marně čekala, že se to změní.... Přece neznamená že jsem jí nechala dělat co chce a jen tomu přihlížela 🙄. Samozřejmě že i já se s ní nemazlim když to jinak nejde, držím si svoji hranice ale ona je nepřijímá a vlastně se každý den řeší furt to samé dokola.

Chápu autorku v něčem. Jsou děti, na které opravdu přísný pohled nestačí :D Dcera je někdy uražená, že po ní řvu. Ale pak jí řeknu, že bohužel si za to může sama. Když jí řeknu některé věci normálně a ona mě ignoruje, tak bohužel. Člověk někdy musí mít svatou trpělivost :D
Jinak třeba mého chlapa se spousta cizích dětí bojí, ale naše cácora vůbec. Taky na ni někdy musí zvyšovat hlas...

A jak se mas ty? Jak se pres den citis? Jaky mate vztah s partnerem? Jake problemy bezneho zivota v poslednim roce resite? Jak jste na tom financne? A co babicky - hlidaji? Co prace, kterou delas? Bavi te? Chodis tam rada? V kolik odchazis a prichazis domu? A co po praci jako rodina delate? Ma dcerka jeste nejake sourozence? Jak jsou stari? Maji se radi? Jak travite vikendy? Jak se tatinek zapojuje do vychovy? Shodnete se? Jste svorni? Zapojuje se do pece o domacnost?

Radu úplně nemám, ale chci ti říct, že chápu, že to máš těžké a už jsi z toho vyčerpaná. Syn má 3,5 a taky má podobná období (naštěstí krátkodobá) a je to hrozný, hrozný, hrozný.
Včera s ním došla trpělivost manželovi, tak na něj zakřičel. 🤦‍♀️ Výsledek samozřejmě nula, syn se zasekl ještě víc, protože se bál (není zvyklý, aby na něj táta takhle křiknul). Potom to chlapa mrzelo, ale zpátky to nevezme, no.
Jinak teda u nás má synovo "nevhodné" chování obvykle dva důvody: buď zkouší hranice, což je normální, nebo cítí, že my rodiče jsme taky v nějaké nepohodě a prostě to zpracovává po svém - kňourá, všechno je problém, je protivný, neposlechne, atd. A to jsou ty chvíle, kdy je to těžké pro nás všechny. Máme za sebou hodně náročný rok a v těch obdobích největšího stresu to bylo fakt peklo, protože člověk má co dělat sám se sebou a do toho dítě, které ani trochu nespolupracuje a dělá naschvály 😟
Myslím, že by ses potřebovala trochu nadechnout, získat odstup. Jestli máš možnost, dej dceru na pár dní na hlídání. Jestli to nejde, tak ať se plně zapojí tatínek a ty její nálady řeší dočasně jenom on. My v krizových situacích praktikujeme "střídavou péči" - několik hodin pečuje a vychovává jen jeden rodič, ten druhý se třeba zavře v ložnici nebo jde ven, apod. Vyčistíme si hlavu, nadechneme se... A po pár hodinách se vyměníme. Dám příklad - syn vstane ráno prdelkou napřed, já jsem s ním celé dopoledne, manžel větší část odpoledne a na večerní rutinu už jsme všichni spolu.
Ještě dodám, že z tebe cítím, že jsi z celé situace vyhořelá a nevidíš cestu ven. 😟 Zkus najít odbornou pomoc, terapie by ti mohla pomoct. Vypovídáš se, podíváš se na situaci z více stran. Je to běh na dlouhou trať, tak ti moc přeju, ať je líp co nejdřív ❤️

@emillyhk Ono kolikrát stačí se podívat v rodině, jaké povahy tam jsou... Jsou lidi svéhlaví, energičtí a divocí od přírody. Dřív se takové děcka řezaly jak koně. V dnešní době na to člověk nechce jít tak drsně. Tak se holt nějaké boje o moc vedou o něco déle.

@adelisss Ano, to jsi popsala přesně. Já byla přesně takové to tvrdohlavé dítě, které snad denně dostalo na zadek. A pamatuju si, že jsem byla tak akorát ještě nastvanější a o to hůř jsem se chovala. Tak se na to snažím jít jinak, ale je to pro mě strašně těžké, protože nemám ten dobrý vzor, reflexivně bych mu taky dala na pr..l. Takže vychovávám dítě a u toho bojuju se vzorci z dětství.

Hele ono je to docela caste, obe moje deti jsou ve skolskych zarizenich chvalene, ale doma jsou to tasmansky certi. Se starsi jsme to resily i s psycholozkou, mela zachvaty vzteku, nepochopitelny hysteraky kdy ji odpalila nejaka pitomost…dosly jsme nakonec k tomu ze skola je pro ni narocna kvuli opozdenemu vyvoji reci a dyslexii a doma se proste potrebovala “osvobodit” od tlaku, ona skolu zvlada, ma pry skvele kompenzacni techniky a navyky ale je to narocne a doma potrebuje upustit paru a odpocinout si. U syna vidim neco podobneho, zatim chodil do skolky ale vecer uz byl protivny, vse byl problem (no proste byl pretazenej a potreboval to ze sebe dostat), kolikrat vecer usinal se revem, kdy se rozplakal protoze nemohl najit lego panacka, nebo proto ze jsem mu rekla, ze si ma oblect pyzamo…nepotreboval nic jineho nez laskyplnou naruc a obejmuti

Pro autorku: dceru máš ještě malou. Pokud nepolevíš, budeš se snažit nastavit hranice, tak podle mě je velká šance na zlepšení. Dcera taky časem pochopila, že je lepší se domluvit a spolupracovat, než furt něco bojkotovat. Teď už se spíš jen usměju nad tím, co se u nás dřív dělo...

Ako za mna jedna vec je presadzovanie ďalšia vec ako ma určené hranice, čo môže a čo nie? Podľa mňa v tomto bude problém ešte stále ty si rodič nehádaš, nemáš nervy, nie si podráždená pri nej aj ty? Používaš pri nej prosím a ďakujem?

Já si dovolím jen malou poznámku, to, že dítě neustále řve, vzdoruje a vzteká se, nemusí znamenat, že nemá hranice a rodiče nejsou důslední. Může to být i o tom, že to dítě má prostě "výdrž". Některému dítěti stačí vysvětlit, některé dítě kňourá, vzteká se, křičí či jinak projevuje nevůli pár minut a některé dítě tu nevůli dokáže projevovat hodinu i víc... kdyby rodiče nebyli důslední, tak by se to dítě tak dlouho neztekalo... Zakladatelce přeji pevné nervy, pokusit se najít nadhled a odstup, snad se podaří rozklíčovat, co by mohlo pomoci, prostě vydržet. Zvážit, jestli dcera nemůže být přecitlivělá, přetížená (smyslové vjemy), nepotřebuje víc klidu.... (ale vůbec to tak být nemusí).