Antidepresiva. Brát je dál, nebo to zkusit bez nich?

@strasidelko taky se přikláním k terapii,třeba regresivni. Aby se našel původ toho strachu

Já bych se určitě poradila s odborníkem a zkusila bych taky terapii . Já se poprala s hruzami z dětství, strachem snad ze všeho a nic již léta neberu, ale to prostě chce terapii a čas. Přeji at se svých strachů brzy zbavíte stejně jako já , ono když si vezmu čas zpátky , tak musím říct, že mě to v mnoha ohledech i zocelilo 🙂

@strasidelko : urcite bez konzultace s lekarem nevysazovat, vzdy by vysazeni melo byt konzultovano s psychiatrem. Psychoterapie jsou dobra myslim opravdu dobra rada, pak kdyz si je clovek jistejsi sam sebou, muze uvazovat o vysazeni.

Mě psycholog radil ten strach si privolavat s snažit se honorijmout a nemít z nej strachy. Ale jak se nebát strachu

Psychoterapie ano, ale s podporou psychiatrické léčby. Pokud bys vysadila AD, můžeš se zase vřítit do akutního stavu. Takže zkusit najít psychoterapeuta, a pak věřím, že budeš pomalinku schopná opouštět i léčbu bobulkami 🙂 Vím, o čem mluvím, klidně napiš zprávu, jestli budeš chtít 🙂

Ahoj zakladatelko, určitě bych samovolně léky nevysazovala (ačkoli i to mám několikrát za sebou, naštěstí vždy bez problémů, jen se bohužel v náročnějším období deprese a úzkosti opět vrátily, takže jsem pak zase musela léky nasadit, abych to zvládla). Moje zkušenost je ale taková, že čím déle léky beru, tím víc se všechno srovnalo (emoce, prožívání, libido a s tím související věci a celková pohoda a vyrovnanost). Jinak z toho, co popisuješ, jsi na tom asi hodně podobně jako já. Vím, že naštěstí netrpím na silné deprese a panické ataky (tím jsem si prošla u úplně prvního projevu problému, ale s věkem se to trochu už zlepšilo, naučila jsem se víc sama sobě rozumět), takže jsem teď v podobné fázi jako ty - myslím si, že u mě teď už zůstal právě ten strach ze strachu/že to sama nezvládnu apod. Už nějaký čas se odhodlávám, že to jednou pro vždy chci vyřešit skrz nějakou terapii či prostě odbornou pomoc, která mi pomůže se léků jednou pro vždy zbavit tím, že se naučím sama se svými problémy pracovat. Jen bych se tedy osobně třeba do té regresivní psychologie bála pustit, ačkoli mám v okolí lidi, kterým pomohla. Já osobně to vnímám ale tak, že už to je docela vážný zásah (vážně to není sranda a je potřeba, aby to dělal někdo, kdo opravdu ví, co dělá), nemusí to mít jen pozitivní dopady. A určitě bych do té psychologické/terapeutické pomoci šla ještě jako medikovaná (jak tu radila uživatelka výše). Při předposledním mém vynoření problému (chodí to ke mně vždy v těžkém období a na podzim) jsem takto zkoušela vyhledat pomoc psychologa, absolvovala jsem asi 10 sezení, ale nakonec mi pomohla zase jen medikace bohužel...

@searata aha a jak dlouho je beres? Já jsem z toho špatná ze se neumím s tím vyrovnat. Pořad si ten strach k sobě volám a je to cely den mě to drží.

@strasidelko jestli chodíš na psychoterapii, a treba ani po pul roce nevidíš nejaky posun, rak je cas hledat jineho psychologa. nebo kdyz ti nesedne, tak i dřív. psycholig aby pomohl musi i lidsky sednout. ja behem 2 let vystridala asi 4 nebo 5 ruznych psycholigu nebo terapeutu v poradnach. vše s lekamaod psychiatra. pak se vse postupně dalo do poradku a nepotrebovala jsem uz psychologa a nakonec ani léky.

@strasidelko mohu ti doporučit psycholozku nebo dvě v praze kam jsem chodila já

@strasidelko Já už popravdě snad ani nevím, kdybych to vše sečetla, tak jak dlouho beru AD. Beru tedy Cipralex 10mg, ale vyhovuje mi vždy jen půlka (hlavně v začátku byl pro mě celý prášek moc, zažívala jsem pekelné stavy, což tedy i tak většinou zažívám ten cca měsíc, než léky zaberou). Když už jsem ve ,,stabilním" stavu (třeba po roce braní), tak většinou beru třeba jen ob den a krásně mi to funguje. Jsem tak vlastně jen na něčem jako udržovací dávce, s náběhem na vysazení. Ale stačí mi to bohatě, cítím se dobře a jediné, co mě prostě trápí je právě ten pocit, že to asi dlouhodobě nejsem sama schopná bez prášků zvládnout (tedy když příjde období většího stresu a náporu). Prvně jsem do toho ,,spadla" v náročném období ve druháku na VŠ (to mi mohlo být těch 20/21 možná). Umřel mi na podzim člen rodiny, na kterého jsem byla velice fixovaná, do toho se mi přestalo dařit ve škole (to byl ale ve výsledku můj subjektivní pocit skrz deprese), pár týdnů po pohřbu následoval úraz na hodině TV (studovala jsem tělocvik, takže takový úraz člověka prostě vyřadí okamžitě ze hry a většinu z těch praktických předmětů, kde bylo potřeba podávat výkony, jsem si musela zopakovat za rok). Prostě vše tak nějak špatně. Pak přišly první ataky úzkostí (to bylo peklo největší, vždy mě to popadlo na přednáškách a cvičeních, odkud se nedalo utéct), pak už i ataky v mhd, obchodě atd. Byla jsem jak troska. Několikrát jsem navštívila obvoďáka, dle všech výsledků zdravá jak rybička, až asi už tušil, oč kráčí a napsal mi lexaurin (ten jsem ale teda brala jen velice malinko, když bylo nejhůř - nechtěla jsem si vybudovat závislost a sama jsem cítila, že mi přestává zabírat, musela bych si ho dávat častěji). Naštěstí tou dobou už moje maminka věděla, oč kráčí a prostě mě objednala na psychiatrii. Sama to totiž zažila skrz mého tátu, který se léčí už opravdu velice dlouho skrz silné deprese, bez vidiny možnosti léky někdy vysadit. Mám bohužel asi z jeho strany celkem predispozice k tomu (v jeho rodině jeho děda i otec spáchali kvůli depresím sebevraždu). Takže zcela upřímně - jsem opravdu nesmírně vděčná za to, že na to nejsem tak moc špatně a že jsem si těmito zkušenostmi prošla s pozitivním koncem (byť přes medikaci), tedy že vím, že se z toho šíleného šedého období, které mě už párkrát postihlo, dá prostě vždycky dostat a zase žít normální život. Navíc když to srovnám s první zkušeností, kdy mě to potkalo, tak se to nyní, když se objeví nějaké potíže, už ani nedá srovnat (ano, protože prostě stále toužím po životě bez medikace, tak jsem několikrát za těch dohromady už 10 let prášky zkoušela vysadit.). Tehdy poprvé mi bylo naprosto šíleně, zhoršilo se to ukrutně ještě po nasazení prášků (při usínání jsem měla pocit, že mi hoří celé tělo, nemohla jsem třeba týden v kuse vůbec usnout, až už jsem měla úplně halucinace, ale radili mi vydržet a pak to opravdu přeslo a začlo být konečně lépe). Každé další nasazení prášků i celkové překlenutí toho blbého období tak už mě už dál bylo jen lepší. Zkušenost mě také naučila už při prvních příznacích, že ,,je to opět tady" na nic nečekat a začít to hned řešit. I tak je u mě to nasazení léků vždy docela šílený čas, ale zpětně je to jen chvíle, která se prostě dá přežít. Já tedy nevím, jak to právě pak funguje u psychologa, když se člověka snaží naučit pracovat s panickými stavy apod., ale mně tedy naopak pomáhalo přestat myslet na to, co se se mnou děje, když mě ta panika chytala (ten pocit sevřeného dýchání a hrozného strachu, že snad umřu). Prostě naopak zaměstnat hlavu zcela něčím jiným, změnit úplně činnost, naprosto to přejít. Ale je tedy fakt, že toto mi fungovalo až teď při posledních takových projevech, které možná nebyly tak strašné, takže to ještě takto šlo překonat.
Moc se omlouvám za ten šíleně dlouhý popis. Jakmile jde o toto, mám tendence se strašně rozepsat. Jsem totiž ráda, když se o těchto věcech mluví a nejsou tabu. Sama jsem se za svoje problémy dlouho styděla a nechtěla jsem o tom veřejně vůbec mluvit, ale to je prostě špatně. Toto by rozhodně nemělo být tabu. S oblibou říkám, že jsem si tohle nikdy sama nevybrala a nepřála bych to zažít ani svému největšímu nepříteli. Kdo nezažil, jen těžko pochopí...

Teď mi došlo, že asi chápu tu práci s tím strachem, jak jsi psala. Je tedy pravda, že když ke mě takto ten hnusný pocit bezbřehého strachu se všemi těmi somatickými příznaky přicházel (mluvím tedy o poslední zkušenosti cca 2 roky zpátky), tak jsem se jakoby rozhodla, že vím, o co jde a o co se ten strach snaží, tak jsem se já naopak snažila se tím nenechat pohltit, nenechat se ,,zatáhnout do hry". Nepřistoupila jsem prostě na to, že mě pohltí. Ne vždy se mi to povedlo, ale minimálně v půlce případů mě ten strach prostě za nějakou chvíli sám opustil (i tedy skrz to, že jsem hlavu zaměstnala jinak). Musím říci, že to byla úleva a já měla sama ze sebe radost, že možná jsem trochu schopná to nějak dostat pod kontrolu, i když ne vždy. I to mi dalo tu naději, že bych to vážně jednou mohla překonat díky nějaké terapii a naučit se s tímto ,,strašákem" jednou pro vždy naučit žít i bez léků.

@searata přesně. Nejvíc mě štve ze to neumím vypnout a chce mi z toho brecet ze to neumím a to beru léky. Mám malou dcerku a nechci myslet na tyto kraviny a být šťastná máma. Strašně mne to štve proč ho neumím vypnout 😞😞😞

@searata takže myslíš ze se na to snažit raději nesoustredit?

@strasidelko Tímhle se netrap, i tak jsi skvělá máma a pečuješ o svou dceru 🙂 Opakuj si - tyhle problémy a starosti NEJSOU prohra!!!! Zvládneš to, zastabilizuješ a bude zase dobře 🙂 Je skvělé mít podporu okolí a rodiny, neboj a nestyď se o tom mluvit, je vhodné získat pochopení ze stran ostatních, a zase se ti to bude líp zvládat 🙂
Zkus sehnat toho psychoterapeuta a začni pracovat s tím strachem. Najdete spolu původ strachu, zjistíš vyvolávající příčiny a už s tím budeš moct něco dělat, a bude to lepší a lepší 🙂

@katkatomaskova děkuji moc. Je tonpravdu strašný děti to člověka cely den. Není úniku. Snažím se aby na mě nikdo nic nepoznal. Přítel radi ať na to nemyslím ze to odejde. Jenze jak to udělat jen jsme chvíli v klidu a vzpomenu si na tu paniku a už mě ochromuje a takhle je to několikrát třeba i do hodiny. Já vím čeho se bojím. Bojím se toho stavu. Pořad si to prehravam v hlavě. Děkuji moc za podporu.

@strasidelko To je hrozně těžké radit, možná každému funguje něco jiného. Já ani nevím, jak jsem na tento svůj způsob přišla. Ale mně asi možná pomohl ten pocit, že jsem si už prostě dokázala uvědomit nebo připustit, o co se u mě tyhle strachy snaží (ještě s těmi hnusnými somatickými ,,příznaky"). Došlo mi, že čím víc nejsem v pohodě, tím spíš tyhle hnusné ataky chodí, i když je tedy pravda, že kolikrát to přišlo jak blesk z čistého nebe i u činnosti, u které mi bylo dobře, cítila jsem se relativně v pohodě apod. Ale vždy jsem se snažila si prostě říct, že se nenechám stáhnout a že mě to prostě nezajímá. Jak říkám, někdy to zafungovalo velice rychle, jindy jsem už začínala trochu panikařit, že to asi přestalo fungovat, ale většinou jsem v sobě vždycky ještě našla dost síly to nějak rozdýchat, prodýchat, zase se zkusit co nejvíc zklidnit a pomalu hodit do větší pohody.
Nicméně, jestli jsi nyní pod medikací (a nejsi zrovna v období nějak blízko po jejím nasazením), tak bych asi měla docela obavy, co se děje, že máš tyto stavy. Docela by mě děsila představa, že ,,něco není ok" i přes to, že beru prášky. Ale možná je to všechno se vším, máte s malou teď třeba těžké období (nevím, růst zoubků, cokoli), do toho nevyspání, vyčerpání atd. Určitě bych ale vyhledala pomoc, pokud by tyhle stavy trvaly týdny nebo měsíce. Mně by má dosavadní zkušenost poukazovala na to, že už to asi není jen nálada, ale něco víc.
Určitě také naprosto souhlasím, že si nesmíš vůbec nic vyčítat, hledat na sobě chyby, jakkoli se obviňovat, absolutně nic z toho! Být mámou je obrovský zápřah a to, že své děťátko každý den spokojené uložíš do postýlky, přebalené a nakrmené, je prostě velký úspěch, který sice kde kdo bere jako naprostou samozřejmost, ve skutečnosti ale na sebe můžeš být opravdu pyšná a každý den by ses měla pochválit, že jsi zase další den dokázala být tou nejlepší maminkou pro svoje miminko. Už jen to, že máš chuť se svým strachem něco dělat, je obrovský krok, který rozhodně ne každý udělá nebo je na něj připraven. Jsi na nejlepší cestě a věřím, že to všechno krásně zvládneš. Určitě se neboj zkusit navázat spolupráci s dobrým psychologem, myslím, že vážně najdete společně cestu.

Achich, když čtu ten poslední příspěvek, jak tě ta panika ochromuje několikrát do hodiny, vybavuji si sama ty svoje zážitky a je mi to prostě vždycky líto, když si tím prochází někdo další 😢 Mému muži (tehdy ještě příteli) strašně dlouho nedocházelo, čím si vlastně procházím. Hlavně tedy na začátku, když jsem si tím prošla poprvé. Dlouho si to neuměl představit, nejspíš to ani nechápal, i když se mi samozřejmě snažil pomoci a být oporou. Ale já jsem třeba věděla, že to prostě nechápe zcela a to nechápe ani nyní, tolik let poté. Protože my dva jsme zcela z jiného těsta - on je schopen ustát obrovský stres a tlak, je neskutečně psychicky odolný, já jsem přesný opak. A taky jsem toho názoru, že dokud to člověk sám na sobě nezažije, asi to prostě stejně nikdy nepochopí zcela se vším všudy. Proto prostě vím, že i když se mi snaží být oporou, jak mi je, si umím nejlíp představit jen já sama a začínám si uvědomovat, že i já sama si můžu nejlépe pomoci. Ale nechci, aby to vyznělo, že se mě nesnaží pochopit. Hodně se to za těch 10 let posunulo, ale je to i tím, že jsme o tom spolu mnohokrát mluvili, já se mu snažila popsat všechny svoje pocity a stavy, kterými jsem si procházela. Myslím, že mu to taky trochu pomohlo si uvědomit, že to vážně není jen ,,blbá nálada", kterou člověk překoná, když přeci chce. Tohle totiž bylo ze začátku asi to nejhorší, na co jsme spolu naráželi, určité nepochopení toho stavu a že to prostě není jen o tom si říct, že to bude dobré, že to přejde tak jako mraky na obloze. Teď už to chápe a třeba před 2 lety, kdy jsem se naposledy rozhodla opět nasadit léky, mi už byl oporou a věděl, že teď to prostě pár týdnů bude těžké, než si léky sednou a zaberou. Podle mě je opravdu strašně důležité to mít s kým sdílet, mít se komu svěřit a věřit mu. Mě naopak nejvíc nepomáhalo, když jsem cítila takové ty náznaky toho, že si s tím prostě přeci musím poradit sama a že to ten člověk vlastně ani nechce zkoušet pochopit z mého pohledu. I když se za to na někoho takového nejde zlobit, když si sám opravdovou depresí neprošel...

@searata přesně mám to stejně přítel mne v tomto taky vyslechne ale nechápe. Jen říká ze tím ze ten strach si budu vyvolávat opravdu neodejde naopak zesílí. A asi má pravdu. Jenze jak z toho ven. Nejde na to nemyslet. Nebo jak na to.

Mám strach i o dcerku abych to zavládala s ni.

Asi to ze sw do toho stravu budu pořad nořit je kravina.

Snad to někdy přejde. Chci sw tak smát a na nic nemyslet. Přečíst si knihu aniž bych myslela na paniku.
Alespoň mne někdo chápe.

@strasidelko Chápu tvé pocity a úvahy, naprosto. Znám to velice dobře. Řekla bych, že toto trápí každého, kdo si tím prochází, nechce se vzdát, ale naopak zase žít normální život. A to je strašně důležité, mít tuto chuť se z toho dostat. Když si totiž vzpomenu na to svoje první setkání s těmito stavy, tak já jsem si vážně prostě po pár měsících myslela, že pro mě ten život už skončil. Vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje a neuměla jsem si už vlastně ani představit, že by to někdy mohlo být ještě jinak. Všechno bylo jako v mlze, ani na hezké věci z minulosti jsem si pořádně nedokázala vzpomenout. Bylo to fakt šílené, tohle temné období už bych nikdy v životě nechtěla zase zažít, proto jsem se možná sice zbaběle, ale za to včas při posledním ,,náběhu" na deprese před 2 lety opět uchýlila poslušně k lékům, které beru v té velice nízké dávce i nyní, kdy čekám miminko. Vím totiž, že bez nich by to asi bylo všechno jen horší a když si představím ten zápřah, který mě po jeho narození čeká, vím, že bych to bez medikace nedala a tak ani vysazovat nechci. Já prostě chci pro miminko být maximálně možně fungující mámou, ne se utápět ještě sama sebou. I tak se docela obávám, že mě to období s malým miminkem neskutečně prověří a dá mi strašně zabrat.
Moc mě mrzí za tebe, že tě přítel zcela nechápe. Ale vážně si prostě myslím, že pokud si to sám nikdy nezažil, nelze se moc divit nebo mu něco vyčítat. Jen si umím představit, jak se asi cítíš a že to člověku zas moc nepřidá, když ví, že ho prostě i přes snahu ten druhý nedokáže zcela pochopit, vžít se do toho, co denně zažívá. Znám to dobře. Věřím ale tomu, že pokud o tom spolu budete hodně a často mluvit, pokud bude v tomto přítel trpělivý, bude mít zájem tě vyslechnout, být vrbou a snažit se to pochopit, i tohle se dá hodně změnit a zlepšit. U nás ten posun prostě vidím a mě samotnou to celkem uklidňuje, že toto dokázal můj muž přijmout něco jako součást mě a mého života (asi to zní blbě, ale myslím to ve zcela pozitivním smyslu). Zkus i toto, pokud je ti přítel oporou a miluje tě, mohlo by se to výrazně zlepšit a také by se to mohlo odrazit pozitivně i u tebe. Protože já si to do té doby celkem vyčítala, že prostě nejsem asi taková a maková (psychicky silná, odolná atd.), jakou by si mě všichni asi přáli mít (ačkoli mi to nikdy nikdo nevyčetl nebo nedával nějak najevo). Pomohlo mi to se přijmout víc taková, jaká jsem a dokázala jsem tuto svoji část mnohem lépe zpracovat a žít s ní.

@strasidelko opravdu je nejucinejsi terapie a AD.ja po 3 letech terapie a AD uz zvladnu o moc vic nez driv(predtim 5 let pouze AD a to vazne nestaci).hlavne si uvedomte ze jste nemocna,to neni neco byste si dokazala sama vyresit,napr.ze na to nebudete myslet.mam skvelou terapeutku,pracuje na karlaku,muzete to zkusit...klidne napiste

@strasidelko To jsem pak už slýchala bohužel taky - že pokud se budu vracet k tomu, co mě ochromuje, nikdy se toho nezbavím. Ale právě naopak, práce s tím strachem má terapeutický význam. A opět se tím dostáváme k tomu, že kdo tohle nikdy nezažil, v životě nemůže člověka, který něco takového zažívá, pochopit 😔

@katkatomaskova takže to ze do toho strachu půjdu a budu si ho vybavovar bude slábnout? Přítel prý ze naopak ale když se budu snažit není tak to je taky špatně ne

Ano souhlasím s @lolam10, že si člověk musí uvědomit, že to je nemoc. Nevím, jestli ty moje popisy s tím překonáváním paniky nevyzněly špatně, jakože jsem to tím dokázala překonat. To vůbec ne, já si tímto jen pomáhala v tom období nasazení prášků, než mi zabraly. Tudíž s vidinou, že za pár týdnů už bude lépe a toto je jen přechodný stav, který jsem se snažila překonat nějak co nejlépe mi šlo, abych dokázala fungovat pokud možno co nejlépe po ten čas. Jsem přesvědčená, že bez prášků by mi to nepomohlo a určitě bych skončila na začátku, že jsem zoufalá a nevím, jak s tím pracovat. Ačkoli jsem bohužel sama narazila jen na psychologa, který mi nedokázal pomoci (bylo to jen povídání si bez nějakého dalšího účinku pro mě), těším se na to, že se jednou opravdu svěřím do péče nějakému dobrému terapeutovi a ten mě naučí s mými strachy a pocity pracovat tak, abych se jich zbavila. A dost možná to bude bolestivá cesta (je klidně možné, že si to člověk musí nějak znovu odžít a naučit se právě v těch stavech správně reagovat a pracovat s tím), ale kvůli sobě to chci podstoupit.

@strasidelko chce to pracovat s tím terapeutem, ten ti ukáže, jak na to jít pomalu, a ne do toho vlítnout po hlavě, protože to by ti mohlo nehezky podkosit nohy... Až se naučíš to maličko zvládat, můžeš se s těmi strachy zkoušet konfrontovat sama

Podle mne ti AD nefungují, tak jak by měly, jedině zkusit jiné léky, už kvůli těm emocím, ( já třeba beru o hodně větší dávku a žádné emoce jsem neztratila) a jinak souhlasím s příspěvky výše. Chce to vystavovat se tomu, co ti nedělá dobře, ale tak nějak postupně, ne se do toho vrhnout po hlavě,- jestli to tedy v této situaci jde-, mám zkušenost s dcerou, která ve 14 letech přestala chodit do školy, protože tam dostávala panické ataky a úzkostné strachy a strach překonávala za pomoci psychol. postupně tím, že nejprve odešla do školy pouze za učitelkou do kabinetu na minutku, pak na pět min., na přestávku do třídy atd... Bylo to pro ni strašně vyčerpávající, ale zvládla to, za to jsem ji moc obdivovala, protože tam odcházela vždy s brečením a v noci kvůli tomu nespala... Tak držím pěsti, ať se podaří...

@searata Ahoj, náhodou jsem narazila na tuto diskuzi. Četla jsem, že si také tehu. Budu psát trošku odjinud než zakladatelka. Momentálně jsem 15 den znovu na 20 mg fluoxetinu a snažím se opět dostat z těch hroznych stavu, které se mi vrátily po měsíci vysazení, které jsem uposlechla na doporučení psychiatricky a výsledek, znovu šílené uzkosti. Za jak dlouho Ti prosím zabraly ad?

@barcabo Ahoj 🙂 Aj, to mě mrzí, že vysazení nevyšlo a je to zpět... Já si to tedy nikdy nikam nepoznamenala, což je asi škoda, takže jen odhaduji. Ale myslím, že u mě to bylo naposledy určitě do 3 týdnů. Myslím, že nejdéle mi prášky najížděly při vůbec prvním nasazení, pak už ty další netrvaly tak dlouho (ale taky jsem nebyla tak moc v háji, jako tehdy poprvé, možná to taky může hrát roli). Asi též bude záležet prášky od prášků, jak to komu sedne apod. Pokud jsi dnes 15. den, tak ale tipuji, že už se co nevidět objeví úleva. Držím palce a vydrž, brzy už bude určitě lépe! 🍀🙏