Výchova dětí. Jak vychováváte vy?

Důslednost. Ale bez ran, ideálně i bez řevu (zvýšit hlas ano, ale ne křičet). Když si dítě něco vynucuje křikem, nechala bych ho a až by se uklidnilo, tak se k situaci vrátit a vysvětlit, v náporu emocí si myslím, že to stejně nebude moc vnímat. Je těžký se ovládnout, pokud se naši rodiče nechovali úplně ok a třeba mlátili, ale jde to. Určitě dojde k tomu, že se rodič na dítě nas***, ale je důležitý si to uvědomit a snažit se nepodlehnout tomu náhlýmu výbuchu. Není špatně se naštvat, je špatně to výst do extrému a vybíjet si vztek na dítěti co to třeba ještě úplně nechápe. Na druhou stranu vím, že náš přednášející pedagogiky vždycky říkal “jako pedagog tělesné a jiné tresty zásadně odmítám. Jako rodič se k nim občas uchýlím.” Stejně jako vysvětloval, že když dá dítěti rodič přes plínku a necítí to, zapůsobí na dítě šok, rozbrečí se, ale zafixuje si to. Nicméně mi je jasný, že je to tady na tenkým ledě. Já to vidím tak, jak jsem psala nahoře. Důsledně, ideálně v klidu a když se naštvu, prvně uklidnit sebe, jinak dítě neuklidním.

Ja jsem byla jako decko hodně až extrémně bota otcem. Matka mi taky umělá dost vrazit. Ja teda přes prdel dam, ale určitě nekopiruju výchovu těch dvou. Ja teda s nima nechci mit. Společného nic. Takže starší dcera 8 let, když chytne své malyry(zaplat pan buh) časté nejsou, ta už pozná, kdy je to přes čáru a sice nasrana ale začne fungovat. Maly ma zrovna svoje vzdorovite období a on mi přijde vtipny😁 takže se smeju, smeju se i v obchoďáku, dělám si z něj soufky a on pochopí že ničeho nedosáhne a uz v pruhmbehubzachvatu se to mění v smích i z jeho strany a jdem dal. Na zadek dostal 1x, ale to jsem letela pro prac. Veci, vencila psa a musela zas letět rychle 5 pater domu, kdy on nechtěl, tak dostal přes plenu, ale efekt to nemělo. Na nej platí si ho buď nevšímá a nebo z nej dělat blázna. Ale určitě přijde doba kdy ho plesknu. Myslím si, že to nikdy na nikom ne zanechalo psych. Následky

@klokanka31 souhlas, ani u nás nechci zavést diktaturu a doufám, že se vždy na všem domluvime, ale rozumné musí bejt i dítě 🙂

Ahoj,
prosím tě, vzhledem k poslednímu odstavci, jsi ještě těhotná, nebo už máš miminko a když, tak jak je staré?

Jako takhle vztekem a řevem si to vyrve max venku, ale ne doma.. ale venku je to fakt super dítě. Jinak když vidím, že neposlechne nebo dělá fakt něco naschvál dám přes rsty nebo na,zadek, ale to teda už musí bejt, doufám, že v budoucnu to bude spíš na domluvě než prikazech. A nechci ani extra přísnou vychovu, že třeba dostane kouli a bude lhát nebo se bát, ale samozřejmě budu počítat, že zabere.Ale kdoví, možná jsem naivní prvorodicka a praxe bude jiná 🙂

@xxx3d Mám čtyřměsíční

Máme čtyři děti, čekáme páté. To je odpověď na část otázek 😁 Jinak děti nebijeme, ale občas se tu zařve. Vyvztekat si něco neexistuje, proti řevu jsem imunní 😄 Dítě číslo tři je poněkud náročné, takže i scény mezi lidmi mě nechávají klidnou. Vždy když přichází potenciálně krizová situace, upozorním na důsledky. Několikrát zopakuji, co nastane, když... No a pokud to nezabere, tak opravdu nastane, co jsem slíbila. Kolikrát to asi víc mrzí mě, ale nese to ovoce 🙂

Moc díky za příspěvky! Souhlasím úplně se vsim, co pisete.. Abych vysvětlila proč se ptám - mám kamarádku, která má skoro tříletého chlapečka. A chlapeček je opravdu spratek. Všechno si vyrve. Cely program se přizpůsobuje jemu. Pokud máme jít doprava a on chce doleva, začne rvat a celá skupina dospělých se mu musí přizpůsobit. Neexistuje ze by na nej někdo zvýšil hlas, to by byl oheň na střeše. (Ne ze bych já měla potřebu ji vychovávat dite), ale třeba tatínek před námi dítěti pohrozil a od maminky dostal okamžitě servano, “ať mu laskavě nevyhrožuje!”
Jak jsem ho měla jako malého rada, tak mě teď fakt se*e.
Prijde mi, ze je tahle výchova cesta do pekla, ale je to jen můj subjektivní názor. A myslím, ze je třeba, aby člověk viděl dal než na špičku svého nosu, proto se ptám Vás ostatních 😊

To zalezi na milionů veci - jak staré je dítě, co si vynucuje, proč a taky kde 😀

To je tezky takhle vypsat, ale v podstate aplikuju pristup “chovej se k druhym tak, jak bys chtela, aby se chovali oni k tobe”. Beru teda ze deti jsou normalni lidi, jen nezrali, s nizsi toleranci k frustraci, zavisli na dospelem a bez nasich zkusenosti, proto maji svate pravo na vyssi miru moji tolerance a trpelivosti. Takze je netlucu, snazim se nekricet. Davam jim prilezitost delat maximum veci samostatne, nechranim je pred chybami, davam pevne hranice, ktere ale maji duvod a deti ho znaji (a ne vzdy souhlasi), ale beru jako svoji rodicovskou zodpovednost toto delat. Ale hlavne - snazim se ridit tim, aby vedely, ze jsou tady na svete chtene a milovane, a ze se na me muzou vzdycky obratit.
Jeste k otazce co kdyz se dite vzteka a ja nechci ustoupit - no tak neustoupim. Nejdriv si teda sama vyhodnotim, jestli nechci ustoupit fakt z racionalniho duvodu, na kterem zalezi mne, nebo kvuli nejakemu tlaku okoli, ktery me k tomu nuti. Ale pokud je to moje rozhodnuti, tak neustupiji. Vysvetlim, treba i vickrat, jak mam silu, pak zopakuji, ze uz jsem to vysvetlila. Beru ze se vzteka, taky bych se treba vztekala, ale neda se nic delat.

Já jsem třeba byla vychována volnou výchovou. Mama mi vždycky rikala můžeš všechno, nemusíš nic.
Plus:
Emočně jsem opravdu klidná. A nechávají mě chladnou věci, co ostatním vadí, když jejich děti delaj. Nechávám dite projevovat své emoce, jak potřebuje, nepotlacuju to. To způsobuje někdy i zajimave komentáře. 😁 Neplácám dite, ani na nej nekricim, neujíždí mi to. V tomhle se ani nemusím nějak kontrolovat.
Minus:
Snažím se o respektující přístup, ale konzistence je problém. Co vyžaduju jeden den, druhý den ho nechám být.
Nemam návyky na takový ty základní věci, jakoze se ji u stolu a oběd by měl být fakt oběd. Ale tím, že sama si radši někdy dam místo oběda cornflaky, tak to nedokážu vyžadovat po dítěti. A je mi to vlastně jedno, jen vím, že by to tak být nemělo.

Jak tu někdo psal výše, tak hlavně důslednost. Od té doby, kdy vím, že chápe, co po ní chci (a to už cca od roku), tak prostě když něco řeknu, tak to platí. Nechápu, že některé maminky dítěti něco řeknu, ale pak už nedohlédnou na to, aby se to fakt stalo. Takže dávám pokyny jen, když vím, že je to podstatné a že v tom dokážu být důsledná. Něco si vyrvat fakt neexistuje, ať si zařve, ale pak se to prostě musí splnit. Klidně se uchýlil i l obligátnímu pocitani do tří a daní na zadek. Ovšem čím víc je schopna chápat argumenty a důsledky, tak tím je tohoto méně. Což je i mým cílem, takže to jsem fakt rada. Na druhou stranu hodně se s ní snažím mluvit, vysvětlovat, podporovat, respektovat osobnost, do věci ji netlačit a klidně se i omluvím, když udělám chybu. Tolik zatím zkušenosti u nás. Ovšem zatím je dcera fakt hodna a rozumná, tak uvidíme dal a u druhého.

@jjasmina S tím učením a pětkama...podle mě je důležité dítě nějak motivovat, podporovat ho, vzít to formou zábavy. Protože když se dítěti řekne "musíš se učit", tak dítě se najust učit nebude. Protože kdo má rád když se mu řekne " musíš".

S tímhle příkladem "on chce doleva" a jinak se vzteká bych to udělala tak, že bych řekla že teda teď půjdeme doleva, a potom doprava. Nebo příklad: byli bychom v ZOO, chtěli bysme do restaurace a malá by chtěla do obchůdku pro plyšáka. Tak bysme udělali domluvu, že se půjdeme najíst, a pak koupíme plyšáka. Nebo opačně, plyšák a pak restaurace. Ale prostě aby to bylo o komunikaci, o kompromisu...

@klokanka31 to určitě ano, jen stát se může cokoliv, třeba i debil učitel

Můj ideál je respektující výchova (učím se to, takže ne vždy to funguje, jak má, protože ani já se nechovám a nekomunikuju tak, jak bych chtěla, prostě mě to nikdo nenaučil a učím se to těžce), dítě je partnerem, domlouváme se, ne vždy nám to klapne, má dané hranice, ale má právo projevit své emoce (třeba když mu něco z různých důvodů nechci dovolit a vzteká se), to se snažím uznat pocity, učím ho s nimi pracovat a vyjadřovat je akceptovatelným způsobem, tělesný trest je pro mě nepřijatelný a i zvyšování hlasu beru za své "selhání". Snažím se na děti dívat podle teorie typů a nelámat něco, co je pro ně vrozeně přirozené a časem z toho stejně "vyrostou". Volnou výchovu beru jako logický důsledek přehnaně autoritativní výchovy předchozí generace a je to určitý extrém.

Nijak velké scény u nás zatím nejsou (syn 2,5 roku), takže v tomhle ohledu jsem vlastně šťastlivec a nemám zkušenost. Občas to zkouší, ale nefunguje to. Naštěstí není moc umíněný.
A když zlobí tak na zadek klidně dostane. Bez mého špatného svědomí a následných depek. Většinou moc dobře ví za co. Já si naopak myslím, že rozumný přístup doprovázený i odůvodněným fyzickým upozorněním je dost funkční. ALE! Záleží na situaci, věku, povaze dítěte a na dalším milionu věcí. Vím, že dneska se plácání po zadku (znovu opakuju plácání po zadku, ne bití) nenosí, ale já úplně tyhle domlouvací strategie u syna nejedu. Myšlenka pěkná, realizace v našem případě nejde. Nějak si od všeho beru co "mi/nám/situaci" vyhovuje.

U nás jedeme kompromisy. Nechci, aby deti měli vše povolené, ale ani zakázané. Příklad: jdem do obchodu a obe deti hulakaj co vsechno chtějí. Ještě před obchodem důrazně upozorním, ze koupím každé jen jednu věc. Myšleno potraviny, které nutne nepotrebujou. Řeknu, ze pokud neposlechnou a budou dělat bordel, priste se mnou nejdou. Nebo jedeme na výlet a scény, ze chtej sebou kola a oblíbené plysaky. Plyšáka vezmem každé jednoho do auta a kola slibime na chvíli doma před domem až se vrátíme z výletu. Mám dvě stejne staré deti a je to teda hukot, cely den se takhle handrkujem😃 ale na jednu věc jsem pyšná a hračky jsme jim vysvětlili, ze se dostávají pouze na svátky, narozeniny a vanoce. Takže pokud chtějí nějakou hračku, slíbíme, ale až fakt při nějaké příležitosti. Vidim totiž ve svém okolí, jak mají lidi přeplněný domovy hrackama, s kterými si deti nehrají a ani si toho neváží. My jako deti taky dostávali hračky jen při příležitostech a dodnes si vybavuji ten pocit z vysněné touhy😍.. a jak jsem si těch věcí vážila.

Podívej se na respektující výchovu a hlavně zamakej na sobě, od toho se všechno odvíjí. Super je kniha Výchováváme děti a rosteme s nimi od Naomi Aldort.

Ahoj, no já mám děti zatím malé, ale u té starší (3 roky) už o stylu výchovy přemýšlím. Je výbušná, dokáže být hysterická a hodně tvrdohlavá. Snažím se s ní na všem domluvit, občas to vyjde, občas ne, i když teď už častěji než to bylo třeba před půl rokem. Zjistila jsem, že když hodně vysvětluji, klidně i 3x za sebou, v klidu, ujišťuji se že chápe, tak to ve většině případů dopadne dobře. Ale když třeba spěcháme nebo rychle změníme plány, tak se kolikrát zasekne a vzteká se tak, že mé nervy to občas nevydrží. Snažím se nekřičet, ale občas prostě bouchnu. Na jednu stranu je mi to pak líto, na druhou zas i to dítě musí vědět, že i máma má své limity. Vždy se jí to snažím pak vysvětlit a dohodnout se s ní, že to a to dělat nebudeme, abychom se vyhnuli dané situaci znova... Dceru nebiju, na zadek dostala párkrát, když třeba vběhla do silnice nebo pokreslila sedačku propiskou.. Na dávání na zadek za “běžné” prohřešky úplně nevěřím, ale úplně to neodsuzuji (pokud to samozřejmě není přes čáru). Když se vzteká, tak se jí snažím spíš utěšit a zklidnit láskou, než abych ji plácla. Vždy si říkám, co by v dané situaci pomohlo mě.
Také ji vždy varuji, že pokud to a to udělá ještě jednou, tak se něco stane (většinou nedostane něco co chce nebo něco zakážu nebo naopak něco slíbím). Dám jí tak čas se rozhodnout, ať si vybere sama. V poslední době už to jde, před pár měsíci ty důsledky ještě nedokázala domyslet a i přes svůj výběr se pak domáhala druhé varianty.
Jinak se snažím budovat důvěru. Když jí něco slíbím, tak se to snažím dodržet. Ujišťuju jí, že jí mám ráda i když zlobí. Snažím se být důsledná v rozhodnutích. Ale u všeho přiznávám, že ne vždy se to zadaří a lehce se to píše a hůř vykonává..

Mame tri deti, jsem velky odpurce fyzickych trestu a strasne rada bych zvladla i nekricet. To mi uplne nejde, ale pracuju na tom. U nejmladsiho je opravdu prostor na komunikaci a vidim, ze funguje perfektne (u dvojcat to byl v prvnich letech obcas boj o preziti, tak vzdy neslo komunikovat tak dobre jako s jednim). Strasne moc dite vnima energii dospeleho a kdyz je pozitivni, bez prikazu, tak se necha strhnout. K tomu, aby melo dite vymezene hranice neni potreba trestat, ale samozrejme je to mnohem vetsi fuska 🙂
Moc doporucuju Milana Studnicku a projekt Dovychovat, pro me nejsympaticteji prezentovany pristup k respektujici vychove.
Dite, ktere se citi milovane a uznane nechce delat veci, ktere rodici ublizuji, chce ho delat stastnym (ale je taky potreba chapat, ze dite neni stroj ani maly dospely a pozadavky, ktere na nej klademe musi byt adekvatni jeho vyzralosti). Preju hodne sil a radosti z rodicovstvi

@lovemusicsun A to je podle mě správné dát dítěti najevo, že se na lásce k němu nic nemění, i když zlobí. Já byla na výletě svědkem toho, když nějaká máma řvala na své dítě (asi 2-3 roky) že je nejhorší a nejzlejší dítě na světě, a že ho nesnáší. Jako i kdyby dítě zlobilo hodně, tohle si snad nezaslouží.

Dosla jsem k tomu, ze styl vychovy je nejlepsi prizpusobit vlastnímu naturelu, povaze a pocitum a nehledet na to, jak to delaji ostatni. Trochu orisek je, kdyz kazdy z rodicu ma jine/opacne predstavy😅

Záleží o co jde, moje dcery si vyrvavaly a vztekaly se jen v batolecim věku, což my přijde normální. Malinké děti neumí zpracovat emoce a když je něco naštve dají to patřičně najevo. Řešila jsem to individuálně dle situace, snazila se tomu předcházet, ustoupila jsem když šlo o nějakou nepodstatnou věc, neustoupila když to jinak nešlo. Důležité je umět vidět svět dětským očima, nelpet na blbinach a zároveň ukázat hranice. Takže třeba tahat kočku za ocas nikdy nedovolit, ale změnit venku směr procházky podle dítěte klidně.

Upřímně kdyby někdo cizí vyhrožoval mému dítěti, taky bych dotyčného poslala do zadku.

Všeho s mírou... Podle mě je fakt důležitý ten respekt. K dítěti, ale i k sobě a okolí. Uvědomit si, že každý má své potřeby a ne každý je umí vyjádřit nějak kultivovaně či dokonce sám chápat, co cítí (to se týká i dospělých). Rodič se samozřejmě snaží naplňovat potřeby dítěte, ale ty se občas zkříží s potřebami okolí. Dítě neumí plánovat. Často neumí ani poznat, co v danou chvíli cítí (můj syn třeba kolem tří let nepoznal, ani že má hlad, natož že už je unavený). Takže ne vždy je vhodné dítěti dovolit dělat to, co ono samo chce, i když daná věc není nebezpečná. A vychytat právě tohle, je podle mě nejtěžší...
Jsou věci, ve kterých neustoupím (dětem je nedám, nebo jim zabráním v tom, je dělat. I kdyby to mělo být "násilím" (sebrat věc, odnést dítě...)). Pak jsou věci, které se smí jen za určitých podmínek (maluje se na papír, ne na zeď... zmrzlina se jí po obědě, ne místo něj...). Sem často spadají i křížící se potřeby mé a dítěte (na hřišti oběd neudělám, že... ) Tam se snažím vysvětlit, nebo nějak dohodnout, ale ne vždy to jde. Pak prostě rozhodnu já. A pak jsou věci, které spoustu rodičů nedovoluje, ale já vlastěn nevidím důvod, proč ne, tak je dovolím (třeba běhat bosí v kaluži).
A pak jsou situace, kdy dítě testuje hranice, kam smí zajít... Vlastně si určuje svou pozici ve společnosti - zjišťuje, jestli velí ono, nebo máma. A tam holt velím, no. Za úmyslnou provokaci občas nějakou přes ruku slíznou. Ale aspoň tím vždycky pochopí, že to už přehnali a že takhle fakt ne. Hodně se snažím tohle nezneužívat, ale občas je prostě nutné, aby rodič dal najevo sílu. Protože jen silný rodič dokáže dítě ochránit ve chvíli, kdy to ono potřebuje...

@la_amanita To nebyl nikdo cizi. To byl tatínek ditete 🙂

To je strašně individuální, plány jsou fajn věc, ale život nás staví před reálnou věc a tou jsou méně a více komplikované děcka - tedy jejich osobnost. Co funguje u prvního, u druhyho ani hov*o. Asi je nejlepší střední cesta a to jest selskej rozum, poslouchat víc svoji intuici a umět se přizpůsobit. Kdyby byla výchova tak jednoznačná a jednoduchá neexistovalo by tisíce knih a ještě víc příběhů. Kazdej rodič se snaží najít a hledá vlastně neustále. A jo... Někdy prostě fakt platí, že škoda rány, co padne vedle, ale to už má dneska i jiný význam, než že se vezme rakoska. Spíš je to o důslednosti a schopnosti neustupovat, byť by se tam děcko před nama rozteklo. Normální rodič by neudělal nic, co by jeho dětem skodilo, naopak. Snaží se ho tím i připravit do života, protože u nás toho projde hodně, ale venku už ne.

Nevadí, vyhrožovat dítěti je ubohé od kohokoli.