Potíže s výchovou. Jak zvládáte výchovu? Podle čeho (knihy, šestý smysl)?

Kolik je dceři?

Dcera mi přijde hodně emotivní, dle toho co píšeš. Tam se budete muset naučit zpracovávat emoce a ventilovat je přijatelným způsobem. Jaké chyby jsi podle sebe udělala? Mně se třeba přístup nevýchovy líbí, co konkrétně ti tam vadí?

@majvik Kolik je dceři? To co píšeš mi přijde, že neumí zpracovávat emoce. S tím se dá pracovat. Nejlepší by možná bylo navštívit dětského klinického psychologa. S dcerou si promluví a tobě poradi, jak s ní "pracovat". Ja mam syna u nej je to trochu komplikovanější, ale také neumí zpracovávat emoce a ma uzkostne stavy. A psycholožka nam hodně pomohla. Jestli chceš můžeš klidně napsat zprávu.

@jjasmina ono abych pravdu řekla - u psycholožky jsme byly asi před rokem kvůli jinému problému - tehdy nás tam poslala pediatrička - po mém naléhání, kdy jsem měla pocit že její zdravotní problémy můžou souviset s psychikou. A psycholožka mě popravdě dost zklamala - seděly jsme tam obě asi půlhodinku, s dcerou téměř vůbec nemluvila, dala jí nějakou stavebnici na koberec na zem a bavila se jenom se mnou - proč jsme přišli, proč si myslím že to může být psychického původu, co si od toho sezení slibuju... takové vcelku nic neříkající věci a uzavřela to s tím že na dceři nevidí nic neobvyklého, že jenom možná bude víc emotivní, ale jinak normální dítě a nevidí důvod pro další návštěvu...
@kmarie81
@martt je jí šest, nastoupila teď do první třídy, ale problémy o kterých mluvím sleduju už několik let, takže souvislost se školou bych nehledala. Jenom prostě čím je starší tím se mi to zdá horší a horší☹
@levandule_k no ono abych pravdu řekla na těch videích o nevýchově mi je nejvíc nesympatická ta paní co ty videa točí😀 né, i když jsem se to snažila pustit si to a jenom třeba poslouchat, tak ty modelový situace co tam vždycky popisuje a nabízí z nich východiska, tak mi nepřijde že bychom se do takovýchle situací dostávaly, většinou se nám ty problémy vyvíjí jiným směrem a i když už, tak ty přístupy co radí absolutně nezabírají☹ chyby.. nevím jestli to můžu nazvat úplně chybou, ale to že se nám narodila druhá dcera dost brzo po první - chtěly jsme malý rozdíl aby k sobě měly blízko. A ze začátku se to zdálo že je to dobře, ale teď si někdy říkám jestli to nemůže být také příčinou... Pak jsem taky musela na nějaký čas zpátky do práce a neměla jsem zrovna přívětivou pracovní dobu... a teď máme už i třetí dítě, já jsem unavená a tím pádem často i dost nervózní a nemám tolik trpělivosti kolik bych chtěla....
@martt a ty jsi psycholožku vyhledala nějak sama? přes dětskou doktorku už se mi to moc řešit nechce. A doma z toho taky velké nadšení nebude☹ si někdy říkám jestli bych toho psychologa neměla hledat spíš sama pro sebe...

@majvik rozhodně není špatné vyhledat psychologa/psycholožku pro sebe. Zrovna nedávno jsem tu četla analogii s kyslíkovou maskou v letadle - tu také první musíš nasadit sobě a až potom dětem. Dcera je také hodně náladová a emotivní, hysterické záchvaty na pořadu dne , v některých obdobích i denně nebo několikrát týdně (kritické období bylo mimo jiné i kolem jejích 9 a 10 let) na druhou stranu je strašně citlivá, věci prožívá, je pak třeba celý večer plačtivá (myšlenky o smrti - opakovaně jsme řešily hlavně mezi 5 a 8 lety, rozkamarádění se s kamarádkou - velké problémy od 9 let a dále ....) Částečně je to dáno její povahou, určitě i naší výchovou - také jsem podobného ražení a její "zrcadlení" mých vlastních nedostatků mne vyloženě vytáčí do nepříčetna - a dále to u nás bylo ovlivněno i nepohodou v rodině, kdy já jsem se pak i psychicky složila. Takže moje psychoterapie mi pomohla zvládat tyto náročné situace a ty přestaly ubývat jak postupně mizela moje nejistota. Na psychoterapii jsem chodila 2 roky a za tu dobu jsem postupně vystřídala asi 4 psycholožky. Každá mi sedla líp a líp. Vždy když jsem cítila že mi už nic nedává, hledala jsem dál.

@majvik Já jsem nejdříve řešila s doktorkou s tím, že mi vypsala zadanku. Ale psychologa jsem si musela najít sama. Bez doporučení vás psycholog veme taky, ale většinou se to hradí a je to cca 800 Kč za hodinu. Každopádně bych mohla doporučit psycholozku, ke které jsme chodili, ale je z a Hradce Králové. Líbil se mi její přístup hlavně nám poradila, jak se synem mluvit, chovat se k němu apod... Hele poprvé, když jsem vzala syna k psycholozce, tak jsem doma měla, také dusno manžel se s tím nemohl nějak smířit. Ale pak viděl, že se synovi chování zlepšilo tak obrátil. A na druhou kontrolu už šel s nami sice jsem si to trochu prosadila, ale musím říct , že i díky to mu manžel změnil přístup k synovi ve výchově a je to lepší a lepší. Zkus s dcerou hodně mluvit popisovat její emoce nabídnout ji alternativy jak vybít vztek, radost apod...

Z vlastní zkušenosti vím, že dítě reaguje na matku. Takže v první řadě se musíš zklidnit ty. Jak jsi ty sama na tom emočně? Dokážeš se ovládat nebo jsi ta, co křičí, dává na zadek, hroutí se tě všeho.
Píšeš, že si myslíš, že jsi něco sama zavinila výchovou. Co tím přesně myslíš, můžeš se zmínit?
V okolí mam krásný příklad, maminka se dlouho hledala a měnila výchovné postupy, což zapříčinilo jediné - totalni chaos v dítěti. Jednou něco platilo, pak zase ne. Bodejť by nemělo být dítě zmatené, když nemá pevně nastavené hranice a jistotu v mamine. Maminka to ale bohužel řeší u psychologa s tím, že dítě je porouchané, že chyba je v dítěti a nedá si vysvětlit, že na sobě musí makat hlavně ona. Takový příběh ze života..

@drakenn
Presne.Zdrave deti bez nejakej vyvojovej zataze a zdravotnych problemov su vo celkej miere odrazom toho, v akej pohode ci nepohode su rodinne konstelacie.Vztahy mamka-otec,mama a deti,otec a deti,pocet deti v rodine a velmi vela dalsich faktorov.
Osobna skusenost:3 deti,z toho prve dve kratko po sebe a posledne velmi narocne.
V mojom pristupe k detom su dva zakladne piliere:respekt a laskavy pristup a moje potreby.Ak nie som v pohode,tak zacnem byt frustrovana a zacinam komandovat....
So psychologickou mam rovnaku skusenost.Nola to odbornicka odporucana ostheopatom kvoli nespanku nasho vtedy 2 rocneho juniora a pani sa bavila iba so mnou aj to velmi konvecne.....
Ak chces napis SZ,mamz rovnako stare deti,zanadavame si.....
Nevychova je fajn,Katka sice je na mna prilis "taka vyumelkovana a presladena" a tie videa prudko komercne ,ale tie principy prevzate od americkych autotorov su fajn.
P.S.Ak nie som v pohode,tak si niekam zaleziem a deckam hednoducho poviem,ze teraz vypinam z modu mama a "mam prestavku"

@majvik Malemu ted bude 6 a co jsem se bavila s nekterymi kamaradkami, co maji deti kolem 6 let, tak to maji nektere stejne. Taky jsou tam ty ruzne vykyvy-plac, laska, vztek. Mlatit by tebe ani nikoho jinyho teda v zadnem pripade urcite nemela, to je spatny a musi to vedet, ale jinak tu labilitu pripisuju tomuto veku a detskym hormonum. Jsem tu pro nej, pockam az se uklidni, kdyz potrebuje obejmu, kazdopadne mu ale nijak neustupuju i pres ty zachvaty- kdyz ma treba neco udelat a zrovna se mu nechce. Ale u nas to urcite neni tak, ze by nebyl spokojeny dite. Beru to holt jak jistou formu male puberty. 🙂

@trdelnik234

To bol odkaz pre autorku prispevku....Omylom som oznacila inu uzivatelku

na dálku ti těžko radit... neber to osobně, ale někdy je chyba v rodiči, protože rodič je labilní a neumí konstruktivně vést situace, kdy se to celý vyhrotí. Já osobně si myslím, jenom podle toho popisu zevrubnýho, že holka psychologa nepotřebuje, ale z tebe je zřetelně cítit, že nezvládáš, krom toho otevřeně se k tomu přiznáváš. Tím bych začala, u sebe. Ptej se psychologa na sebe, né na dítě. To, že jsme matky neznamená automaticky, že jsme dobré/perfektní matky. Hodně štěstí

@majvik My s manzelem samozrejme zapojujeme hlavne intuici, ale tez si radi nechame poradit. Starsi dcerka je od narozeni drazdive (narocne, precitlivele) dite, tam nevychova, styl Krkavci matky apod. neni uplne vhodny. Vekem, jak se vyviji nervova soustava, se to lepsi, ale i tak nam nejvice pomohly konzultace s psychoterapeutkou (vzdy bez ditete), kdy jsme se dozvedeli dost teoret. veci ohledne emoci u deti, precitlivelych detech apod., ale tez jsme ziskali hodne konkretnich rad. A musim rict, ze nam to moc usnadnuje rodicovsti. Aspon trochu tusime, jak na citlive dite, jak pracovat s emocemi atd.

@majvik Jo a jen dodam, ze jsme mluvili s min. 2 psychoterapeutkami, vzdy jako samoplatci a na doporuceni od nasich pratel, takze to byly "overene", zkusene odbornice.

Holky tady daly už spoustu zajímavých tipů. S vyjádřením emocí je potřeba se učit pracovat, jen některým je dáno, že to umí tak nějak sami od sebe. Myslím, že velice hezky je k tomu zpracovaná knížka Emušáci, je od Scia, je teda dost drahá, ale za mě se taková investice vyplatí (vždycky si říkám, že kdyby se mi ta věc nelíbila, můžu ji po čase zase dál prodat). Zrovna na tento věk je vhodná. Je i druhý díl, prý je též dobrý, my se k němu zatím nepropracovali, takže nemám vlastní zkušenost. Psychologa pro sebe je taky fajn zkusit. Tím, že pracuju v oboru, kde máme psychologa na pracovišti, mi to není tak vzdálené a nestydím se za ním zajít i na krátkou poradu. Pohled z druhé strany podpořený znalostmi teorie lidské duše mi dost často pomůže. A souhlasím, že obvykle stačí pracovat s rodiči, ani ne tak s tím malým dítětem. Drž se!

@majvik Mně se na nevýchově líbí, jak přistupuje k tématu narodil se nám druhý sourozenec. Pro prvorozeného je to novinka, svým způsobem šok, předtím měl mámu pro sebe kdykoliv, teď je to úplně jinak a do toho prvorozený slyší, najednou spoustu zákazů, které nebyly. Přijde babička na návštěvu a od dveří chrlí věty. Pomáháš s hlídáním (asi jako kdyby tříleté dítě mělo být chůvou), zlobíš, jsi hodný na bratříčka? Pak není divu, že je to v rodině vyhrocené. Když se zaujme jiný komunikační postoj, dojde ke změně. A nemyslím si, že sourozenci blízko po sobě jsou problém, spíš jde o to, jak to pak zvládají rodiče, protože dvě ti s malým věkovým rozdílem je makačka.
Souhlasím s holkama výše, že chování dcery je odrazem rodinné situace a tvých emocí. Děti jsou naše zrcadlo.... Ty máš taky právo říct, jsem unavená, potřebuji pauzu a pomoc.😉

omlouvám se holky, že neodpovídám každé zvlášť, ale všem Vám děkuju🙂 ano, zajít si k psychologovi nejdřív sama mě taky už kolikrát napadlo. Ale pak se vždycky zase uklidním že ty další dvě dcery reagují vcelku "normálně", tak snad tak špatně je nevychovávám... Ale nevyrovnaná jsem také v poslední době čím dál víc a k různým výbuchům mám teď taky dost blízko☹ přiznávám že jsem z toho všeho fakt už dost na nervy a dcera je asi výrazně citlivější na tyhle věci než ty další dvě a možná mi to jenom vrací... Ale zas na druhou stranu - já se ráno probudím ve vcelku dobré náladě jdu je vzbudit - jemně na ně mluvím, pusinkuju, hladím... ty dvě se proberou řeknou dobré ráno a usmějí se na mě zpátky a tahle do mě přes peřinu kopne a zařve "nech mě! proč mě pořád otravuješ???" a zahrabe se zpátky pod peřinu a trvá zhruba hodinu než jí z tý postele dostanu - a to pořád vrčí a nadává mi. Já se držím zuby nehty abych byla milá a neplácla jí. Když to nevydržím a na tu prdel jí dám, je to jedno, vylézá hodinu taky, brblá úplně stejně... Ono to potom sebere jakoukoliv chuť do pozitivního dne... Jak tu někdo říkal - zalézt si na chvilku a říct že mám pauzu, to praktikuju několikrát do týdne, ale vždycky do minuty kdy si někam zalezu je ona za mnou a začne po mě lízt a nadávat mi že mě má tak strašně ráda a já se před ní schovávám... nedá mi tu minutku klidu a samoty. ani na záchodě...☹😀 No nic, dobře, díky. jdu si najít toho psychologa pro sebe.

@levandule_k tohle jsou přesně věty které nesnáším a přísahám že dcera je od nikoho z blízké rodiny nikdy neslyšela! možná někde když jsme přišli do obchodu, nebo tak, ale doma od nás rodičů, nebo babiček, tetiček apod. nikdy neslyšela: to teď musíš mamince pomáhat, musíš být na sestřičku hodná, nebo tak něco... Byl jí rok když se ségra narodila, takže z toho nic moc neměla, ale od začátku jsme říkaly že se jí narodila kamarádka, že si spolu můžou hrát, snažila jsem se jí i nechat miminko bezpečně osahat, abych jí nemusela pořád vysvětlovat že na mimi nesmí sahat aby mu neublížila... myslím že v tom začátku sourozenectví jsme snad chybu neudělali, ale jenom si říkám jestli zrovna ona není ten typ člověka co potřebuje celou pozornost a vůbec už to že jsme jí nějakého sourozence pořídili není ten problém. Ale chybou bych to nenazvala, chtěly jsme hodně dětí a pořád si stojím za tím že to je nejlepší věc co člověk může dítěti dát - že mu dá sourozence. Ze začátku byly úžasné. řekla bych že se to začalo lámat až tak kolem tří let - kdy ségru měla už dva roky!

@majvik Jako, ta psychoterapie je fakt fajn. Ted behem tech 2 covid lockdownu jsem mivala i online terapie pres videohovor. (Na videohovory jsem jinak zvykla z prace, takze pro me neni zas az tak dulezity ten osobni kontakt s terapeutkou, ale chapu, ze to muze mit kazdy jinak. Mohu se klidne pres SZ podelit o nejake kontakty...)

Jinak, ad to ranni vstavani tve dcery, tak to je jak s tou nasi. U nas jsou pak dalsi tip. chvile pro zlost, jako oblekani, prohry, jakakoliv chvile, kdy neco neni dle jejich predstav... ale uz tak nejak tusime, jak se k tomu stavet a strasne moc nam to usnadnuje kazdodenni zivot a dcerka je cim dal tim vetsi zlaticko. 💕 Protoze proste aspon trochu chapeme, jak ona vnima svet a vidime jej jejima ocima. Je to prace, ale za nas se to moc a moc vyplati...😍

@majvik Tak to je super, že jste tyhle věty nepoužívali.

Ahoj,
podle mě to na dětského psychologa není, ale pochopitelně nevím, jaký model výchovy uplatňuješ, a nevím, neznám celkově vaše rodinné "podhoubí" ale když se zamyslíš, tak to, jak si psala o té její labilitě - cituji -
citově strašně labilní - chvilku by nás všechny samou láskou nejradši uškrtila, potom nás začne mlátit, vzteká se, pak zase brečí lítostí...
- není možný, že tohle vidí, zažívá od tebe? Je to řečnická, na zamyšlení, kde by mohl být zakopanej pes.
Jestli psychologa, tak pro tebe, nemyslím to zle, nebo jedovatě, jen prostě je možný, že jsi sama úzkostná, úzkostlivá a proběhl nebo probíhá přenos a v tom případě dětský psycholog nemá smysl.

@majvik Jak to tak čtu, ještě mě napadá, 3 děti, to je prostě náročné a je potřeba jim stanovit hranice. Když si potřebuješ chvilku odpočinout, tak jednoduše upřímně říct, teď potřebuju odpočinek a nedovolit, aby ti ho těch pár minut nedopřáli. Jestli po tobě začne tady ta citlivá holčička lézt a dožadovat se tvé pozornosti, byť ukazováním, jak tě má ráda, tak je to citové vydírání a to bych si líbit nenechala. Natož WC. Jako vím, že v některých rodinách je to normální, ale dost často si všímám, že to jsou právě ty unavené matky, které nemají ani těch pár minut soukromí. Nastavit si hranice, že teď a tady opravdu ne, není špatně. Naopak, ukazuje to dětem, že i ony mohou mít právo na své soukromí a učí je to, aby byly schopny tu hranici dát pak i ony svému okolí. Nezapomeň na to, že děti se nejvíce učí nápodobou.

díky holky, napadlo mě kolikrát že může být problém i ve mě, ale nějak jsem si to pořád odmítala připustit. zkusím si to dát jako novoroční předsevzetí, zapracovat na sobě a jít jí - nebo teda všem třem, lepším příkladem. Přiznávám že jsem poslední dobou dost výbušná. Nebývala jsem taková. Vždycky jsem byla až abnormální kliďas, vzpomínám si ještě jak mě na střední při vysvětlování čehosi ohledně lidských povah a nálad dávala učitelka za příklad absolutního flegmatika. I když se narodila druhá dcera a měla ze začátku nějaké drobné zdravotní problémy a já jsem u dětské doktorky říkala že jsem zvědavá jak tohle zvládneme a dodnes mi v hlavě zní její věta "Vy? Zrovna Vy to zvládnete levou zadní, Vás jak tak znám nerozhází vůbec nic." tak evidentně jsem to nezvládla protože když nad tím tak přemýšlím, poslední možná tak tři roky mě rozhází úplně cokoliv☹ zkusím s tím teda něco dělat. Díky🙂

@zuzkasim nj, ale máš nějaký konkrétní typ jak si vydobýt tu svoji chvilku soukromí. Když jí vysvětluju že potřebuju chvilku klidu, ať si jde zatím hrát že za chvilku přijdu, tak jak říkáš - vydírá potom tím stylem že kňourá že jí nemám ráda, že s ní nechci být, občas už prohodí i větu že uteče z domu abych od ní teda měla klid☹ a to strašně bolí... A když mám blbou náladu už předtím a naštvu se, zabouchnu dveře a natvrdo se schovám, tak řve a kope do dveří☹ což se k ní nadšeně přidá i ta nejmenší a to myslím že nás pak slyší i na druhém konci vesnice☹

@majvik Přidávám se, taky když chci být sama, tak mě děti takhle citově vydírají. Vůbec nevim, co s tím. Racionálně vím, že je v pořádku mít chvilku pro sebe, ale když přijdou opakovaně, tak už nepříčetně rvu a je mi to pak vše líto. Vysvetluji, že kdyz nebudu chvíli sama, že pak budu protivna. Nepomáhá to. Na terapii chodím, ale tohle prostě nezvládá řešit. Jak to děláte vy ostatní? Dětem jsou 2, 4, 9 let. Babičky obě skoro 200 km daleko. Na hlídání prostě penii nejsou. A taky je nejstarší hrozně přecitlivělá. Rovněž chodí na terapii. Denně se jí minimálně půl hodiny věnuji jen jí, ale bez výsledku. To samé té prostřední. Už prostě nevím, co dál.

@majvik Já mám děti malé, nejstarší má tři roky, ale tyhle "chvilky pro sebe, kdy se potřebuju uklidnit" si kradu zásadně, když je doma manžel. Dítě odkážu na tatínka, on si ho klidně řvoucí odnese, vysvětlí, že maminka potřebuje chvilku klid, poňuchá, zabaví. Dítě v tom není samo, já nemám blbý pocit, že se jim nevěnuji a ještě jsou taky s tatínkem.
A pak se buď zavřu do ložnice a nebo se jdu projít kolem domu, to je jedno. Ale ty chvíle pro mě mi nikdo nesebere, manžel dobře ví, že by se mnou pak nevydržel nikdo 😀
To by nešlo, zapojit víc tatínka? 😉

@majvik ahoj,

sama mám dvě dcery, starší je velmi emočně labilní, mladší je těžký flegmatik, ale má těžkou vývojovou dysfázii.

Asi tě nepotěším, ale tady pomůže jen čas, až vše dozraje a "sedne" si. Ale nevím kdy, starší už má 12 let ☹ Ta moje dcera si od 10 měsíců sama způsobovala zácpu do cca 3,5let. Řešili jsme to kde s kým, co týden musela dostat projímadlo, protože jinak by nevykonala potřebu, řvala při tom tak, že jsem čekala, kdy na nás zazvoní policajti, že vraždíme dítě. Dle psycholožky nepomůže nic, museli jsme počkat, až jí to v hlavě docvakne, přepne a pochopí, že je lepší chodit pravidelně. Spíše utěšovala nás, protože dcera se s ní nebavila. Doporučovala nám jak se zachovat. Když nastoupila do první třídy, tak pro změnu přestala jíst. Nemohla spolknout jídlo. Takže jsem mixovala, nutila jí sníst třeba půl bramboru nakrájené na pidi kousky, zapité litry vody ... Než to opět docvaklo. Mezitím má tiky ...

A nepomáhá nic - objímat, vysvětlovat, zlobit se ... Jsem jen člověk, občas taky vybouchnu a slyší mě všichni v okruhu 1 kilometru. Na jednu stranu je chytrá, pořád se musí chodit mazlit, na druhou stranu se okamžitě vytočí, tříská se vším, brečí, ... Teď u ní začíná i puberta, tak je občas (několikrát denně) na 😈

Tím jsem chtěla říct, že občas je dobré si o tom s někým popovídat. Spíše pro úlevu 🙂 Bohužel ne všechny děti jsou roztomilá hodná sluníčka. Já mám chvíli pro sebe v práci 🙂 a když jdou holky spát. Ale ta starší stejně ještě min. 10x vstane - napít, obejmout, vyčůrat, obejmout, pohladit psa, obejmout ... a v této fázi už ječím, že má spát. Protože ono se to zdá roztomilé, ale ne každý večer, když se takto hodinu courá a má spát. Pak má kruhy pod očima, ráno nechce vstávat, o víkendu naopak je v 6 vzhůru a řve, že už nechce spát. Prostě věčně nespokojené dítě. Občas je ale milionová, hodná, zlatá 🙂 A stejně je to moje dcera a budu jí milovat na vždy. Jen bych jí občas vystřelila na měsíc.

@majvik já svou potřebu samoty musila vždy řešit odchodem z bytu. Což s malými dětmi nejde, že. Občas pomohlo zalézt do vany a prostě půlhodinu nebo hodinu jako nebýt a všechny případné vetřelce ostře odpálkovat. Kolem těch 5 let už by mohla pochopit, že potřebuješ být sama a že přes to nejede vlak. S menšíma dětma mi to taky moc nešlo. Když někdo něco chtěl, buď ať počká nebo jen rychle odpovědět na otázku. Vysvetlkit situaci předem a pak zkoušet. 😘 a určitě předem stanovit čas. Půl hodiny třeba. Pdle hodin, podle budíka - to by ty starší už měly v pohodě zvládnout

@majvik Novoroční předsevzetí, to je kapitola sama pro sebe, ještě než se objevil jistý virus, tak fitka byla v lednu plná, koncem února to sláblo a březen klasická návštěvnost 😂 Ohledně toho soukromí, začala bych tím, že si vydobím čas na sebe aspoň na wc.