Jak jednat s extrémně uječeným dítětem?
Ahoj maminky, potřebuju radu neb jsem bezradná. Naše dítko bude mít brzy 4r, chodí do školky (tam problém není). Každý den řeším stejné situace, kdy se sekne, začne neskutečně, nepříjemně ječet, řvát, vztekat se .. až by to vzbudilo mrtvého. Ne ale opravdu, je to tak nepříjemný, vysoký tón až se všichni kolem otáčí, co se to jako děje a co to je za určeného fakan ( a to mi bylo řečeno doslova). O to ale nejde, nějaká reakce druhých mi je tatam. Jde ale o to že mě to vadí a nevím jak jednat. Fakt nevím. Přijde mi že jsem zkoušela snad všechno. A stejně jedeme dál. A já tam prostě takhle stojím, rezignovaně odcházím stranou než se vyvzteká. V hlavě se mi honí, jak bych ho nejraději kopla na měsíc atd... (Bráno s nadsázkou). Samozřejmě že své dítě miluju ale tohle období trvá den co den, někdy i víckrát za den už snad dva roky v kuse. Jsem z toho unavená, naštvaná. Tyhle situace nastávají vždy když něco chce a nevyhoví se, nebo naopak když něco nechce... Prostě jak není podle něj. Přijde mi že toho je nějak moc. Že si s tím prostě už nevím rady 😭
A zkousela ses ho zeptat, co by vlastne chtel? Kolikrat, kdyz se mi decka takhle vztekaly, tak to byla naprosto banalni blbost, kterou nebyly schopne vyjadrit a ktera hlavne mela reseni, jen se dohrabat k tomu, CO vlastne potrebuji.
Pomohlo nastineni te situace: "Ty jo, tebe to tak strasne nastvalo? Ty se zlobis, ze (dopln si)?" Ono to to decko na chvili uklidni, protoze vidi, ze vidis, to jeho trapeni. A pak je schopne vyjednavat o alternativach. Nejhorsi je takove to: "NE, NEMUZES. Ne, nepujdes tam! Ja jsem rekla, ze NE. Je to nebezpecne, chapes?!" No a to je prave ten problem, ze to v tu chvili proste nechape, kdyz ho prepadne ten amok.
Takze me pomahalo si k nemu drepnout, v klidu mu rict co vidis, ze se deje a zepat se ho. A kdyz ti na to rekne, ze CHCE do te silnice na tom odrazedle, tak se ho zeptat: "Fakt jo? A ty se nebojis, ze te prejede to velke auto?" Vetsinou se nad tim zamysli a dojde mu, ze to je blbost. Ale uz zklidnene je schopne vyjednat o lepsi variante...
Teda tak to aspon fungovalo u nas. Ze vztekat se umely, to jo, ale vetsinou jsme to celkem brzo ten vztek zahnali.
Kazdopadne je to fuska nekdy s temi detmi, preji hodne sil!
Některé období jsou trošku náročnější... Když si dcera zkoušela něco vyřvat, tak jsem jí řekla, že když bude hnusná, určitě nic nedostane. Někdy pomohl kompromis: místo celé čokolády koupit třeba müsli tyčinku.
Taky jsem ji párkrát natočila a to video jí pustila. Doma jsem třeba začla řvát s ní a pak jsme se tomu obě smály...
Každopádně nejvíc pomohl čas, aby mozeček dozrál.
@adelisss joo, ja jsem dceru taky jednou natocila na video, aby se videla 😂 Bylo to pro ni dost efektni, jakoze cozee? To jsem ja? Aha. A pak jsme se tomu zasmaly 😄
A s tim rvanim, to delam taky 🤣 kdyz doma vladne chaos, do toho tri deti a kazdej ma uplne pozadavek, jeden jeci, ze mu druhej sebral propisku, druhej mi rika, ze ma zitra do skoly prinest 150 Kc, a treti leze po kuchynske lince a zacne se vztekat, kdyz mu to zatrhnu, a na plotne se mi pripaluje vecere... tak kdyz je toho moc, tak zacnu jecet aaaaaaaaaaaaaaaaa!!!! Jak u magoru nekdy 😅😅 A oni najednou prepnou do rozumneho tonu 🤷♀️😅
Já si tady přisednu, úplně stejný je i můj 4 lety syn. Možná jen s tím rozdílem, že on se většinou ani nepokouší si něco vyřvat, ale prostě to přijde (jasné, někdy je to únavou, někdy proti něčemu protestuje a někdy fakt netuším). Skvělé je, když střídá řev "obejmout" a "béž pryč" asi tak v 10 sekundovych intervalech. Většinu odborných respektujicih rad mám vyzkoušeno, něco funguje občas, ale nic pravidelně. Navíc nám, brouček, také dělá to, že se s řevem už ráno probudí (třeba otevře oči a nevidí hračku, se kterou usinal), takže tak 5dni že 7 vstávám tak, že mě vzbudí řev a kopání.. upřímně, to je pro mě asi nejhorší, po ránu nezvládám reagovat moc mile.. úplně chápu tu tvou únavu atd..
Abych přidala i nějakou radu 🤣 občas pomáhá že si po zachvatu povídáme a já zdůrazňuji, že je v pořádku mít vztek, být smutný, naštvaný.. ale není ok takhle řvát na celé kolo a kopat kolem sebe.. nabízím různé alternativy- bouchnout si do gauce/země, zadupat, zmáčknout mi ruku, nebo silne vydechovat nosem jako drak a představovat si, že všechno spaluje ohněm.. Jinak většinou to řeším tak, že nabídnu objetí a když párkrát odmítne, tak si jdu dělat svoje (mám ještě mladší, fakt vedle něj nemůžu sedět třeba čtvrt, půl hodiny.. a ani už se mi při tom počtu scén denně moc nechce). Po čase se trochu zklidní a obejmeme se. Když už je v pohodě, tak si promluvime.
Zkoušela jsem synovi ukazovat tenhle obrázek (samozřejmě když byl zrovna v klidu) a jak to funguje, že se z “plamene” stává zase chlapeček, když má záchvat, tak mu říkám, že je teď ten první plamen a ať jde ke mně a pak mu říkám, že vidím, jak se ten plamen zmenšuje.
A přesně jak je psáno, spíš uznat ty pocity, že ho teď naštvalo, že něco nemůže, že mu brácha něco zničil. Pak se ta emoce spíš uklidní než přidávat “neřvi tu, nic se nestalo,” tak o to je to horší… ale teorie je super, ale ne vždycky se to daří, že. Taky jsme jen lidi a máme toho často dost za celý den všichni.
U nás se ještě osvědčila knížka Já a pan Hněv. Ale možná je to spíš pro předškoláky. Dcera ji jednu dobu chtěla číst skoro každý večer.
Zůstat, neodchazet (pomyslne neodchazet od emoci co prožívá), já občas si k němu už jen kleknu, koukám na nej, zkusím obejmout, někdy se pak zklidni, někdy ne a odmítá. Kdyz ne, proste jen zůstávám, počkám až se trosinku zklidni, pak řeknu něco jako, ze sem rada, ze se cítí lip atd atd, po nějaký době (třeba za půl hodky když je příležitost) tak to zrekapituluju. Občas pomohlo jen chytnout za ruku, nebo se zeptat co se děje, ze se jako na chvíli zastavil a třeba se snažil vysvětlit. Ocni kontakt. Vzteka se a řeknu třeba jen “Kildo” (tak se jmenuje syn) a když se ani nepodívá, je mi jasný, ze je v emocích hodně, chvilinku počkám a znovu. Jinak mne osobně pomáhá si proste říct, ze hold je nezralej a reaguje takhle. A je “trochu emoční” po mne.) a hlavně nepovolit - když řeknu ne, tak proste ne. Teď si vybavuju, ze mi to děla kilda taky, něco chce, začne vyvadet když ne (ale ne v nějaký extrémní míře naštěstí) a už vůbec nic nepomáhá, proste ho vezmu, prenesu, často se v náruči už uklidni. Tohle zabírá u nás, v podstatě jde “jen” o to pomyslne vyhrat a byt klidnější, abych byla schopna nějak reagovat a nenajet na stejnou vlnu. Přijde mi, ze když vidí, ze já jsem taky nějak v klidu, tak se sekne. Ale těžký to je jak prase.:D