Nemám radost z těhotenství. Měla jste některá podobně?

Jo měla jsem to podobne , proto jsem si druhé dítě pořídila až jsem to 100% cítila...

Nechtěla jsem dite z rozumu . Ani kvůli vekovemu rozdílu, kvůli mateřské, kvůli ničemu...

Ty ses tak rozhodla tak už ti zbývá jen se těšit na to hezke;) nevolnosti přejdou za chvíli bude kopat...později budou parťáci...

Náročné to bude ...což ;)

Až později v těhotenství, ale také jsem měla pocity "co jsme to udělali". Až v druhém těhotenství jsme začali zase chodit sami s manželem ven (ale to jsme si říkali, jenom "ještě, že jsme nečekali déle, zatím to pro nás je výjimečný"). Když jsem byla asi v sedmém měsíci, tak byl syn hodně nachlazený a celé noci proplakal a já pořádně nespala tři dny v kuse. Nedokázala jsem si představit, že bych měla v podobném stavu dvě děti zároveň, nebo hůř, po sobě. Takových situací bylo více, ale vždy bylo mezi tím pohodové období. Na konci strach z porodu (že se bude opakovat něco z prvního). Pak úzkost, jak to zvládnu sama, když byl z počátku doma manžel. Nechtěla jsem šidit starší dítě...
A dopadlo to super! Krásně jsme se zajeli a je to asi milionkrát snazší, než s prvním dítětem. A to je starší v období vzdoru a už půl roku bojujeme s počůráváním. Zatím sice čekáme na čas ve dvou, ale jinak to jde moc dobře. Ono nic není tak horké, jak se uvaří ❤️. Kolik budou mít děti od sebe?

Take bych cast pripisovala hormonum a urcite hodne velkou cast unave. Psychicke vycerpani ma casto mama z jednoho batolete, kdyz se k tomu jeste prida unava bezna v 1.trimestru, nevolnosti atd, tak se popravde ani neni cemu divit, ze ted uplne neletas na ruzovem oblacku. Bud v klidu, tvoje rozpolozeni je uplne normalni. Zakazala bych ty ruzove a duhove clanky a vyroky o tom, jak je to nejhezci obdobi a kdovi, co podobneho. To je naprosta kravina. Nerikam, ze pro nekoho byt nemuze, ale at mi ukaze nekdo treba zenskou, ktere je zle, pada s prominutim na hubu, nebo nekolik mesicu skoro v kuse zvraci, jak si bude pochvalovat, ze je to nejkrasnejsi obdobi. Kvuli takovym vyplodum se pak zenske citi akorat hur, kdyz si na tom takhle neujizdi. Navic s rozhazenyma hormonama, kdy si prirozene zenska vic veci bere a je emotivnejsi a s prominutim labilnejsi. Neboj, u vetsiny to zase odezni a zase se budes citit psychicky lepe, urcite i stastnejsi. Posilam silu a vyprdni se na myslenku, ze vsechny tehotne musi byt uplne slunickove stastne. Ve svem okoli mam popravde vic tech, co se citily blbe, casto vztekle, nastvane, nestastne, nebo jim v tehotenstvi haprovalo sebevedomi, atd atd. A je to normalni. Ja otevrene priznam a nestydim se za to, ze obe sve tehotenstvi jsem mela spis o tom, ze tu dobu nejak musim prezit, ale nelituji ani jednoho. Mam 2 uzasne deti, co za to staly. Ale rozhodne jsem si tehotenstvi neuzivala a nehlasala, jak je to uzasne obdobi. Byla jsem vycerpana, tlusta, vypadala hrozne, kdyz jsem byla nemocna, nikdo mi nechtel dat zadne leky, takze mi bylo blbe hooodne dlouho, porad me neco bolelo, nemohla jsem spat, atd atd.

Děkuju holky 🙂

@veronicka89
Kdybych čekala, až to tak budu cítit mít dítě, tak jsem do teď bezdětná :D A to dcerku miluju a jsem strašně ráda, že ji mám. Nejsem úplně typ ženy, co miluje děti, cizí mi nic neříkají, takže u mě je "dítě z rozumu" fakt jediná varianta 🙂

@lokesa
Děti budou od sebe necelé 3 roky. Strašně doufám, že to nakonec "nebude tak horké". Všichni mě strašili s porodem a šestinedělím (u první dcery) a nebylo to tak zlé (na rozdíl od těhotenství, u kterého jsem žádnou velkou "zradu" nečekala a bum, tu máš :D)

@teenyel Těším se, až budu zas netěhotná = až moje tělo bude zas moje. Zase mi to krásně protřídilo myšlenky a už teď vím, že třetí opravdu ani náhodou nechci :D Předtím se občas objevila myšlenka, že by bylo fajn mít tři, teď už vím, že ani omylem :D

Měla jsem to dost podobně a možná tě nepotěším, ale nepřešlo to. Malá má rok, syn 3,5 roku, je to náročnější než jsem si myslela, oba dva akčňáci, co se chvíli nezastaví, syn od rána do večera nezavře pusu, malá od 10 měsíců běhá, všude leze, všechno strká do pusy. Syn začal chodit do školky, od září jsou oba na střídačku nemocní a já už nemám síly. Malá navíc od narození špatně spí a budí se i 10x za noc. Miluju je, neumím si to představit bez nich, jsou i dobré dny. Přeji hodně síly, musí se to přežít 🤷🏻‍♀️

To je asi normální. A uvidíš, že to přejde. Jen to chce čas. Taky aktuálně čekám druhé. A někdy mě případnou myšlenky, že se mi zase úplně změní život. První dítě už chodí do školy, je samostatný, ted jsme spolu byli na koncertě Mirai, příští rok to s mimčem nepůjde. A to mě štve. Že nás to zase nějak omezí. Nehledě na to, že řada spim a děsí mě ty probdělý noci.🤣

Já furt čekám kdy to přejde a to bude mít mladší syn rok a půl 😅🤦🏻‍♀️ u nás je to úplně stejně jako píše @honatko092

Ty pochybnosti jsou asi normalni. Stejne tak po porodu. Casem si to sedlo, kdyz jsme se trochu zajeli.

@pipi_puncocha aspoň někdo to má stejně 🙏 Přijde mi, že u všech to přešlo až si vytvořili režim a u nás se všechno každý měsíc mění a čím jsou starší, tím víc nestíhám 😱 Malá ještě teď krámuje všechny šuplíky a doma bordel jak...

Taky jsem byla v těhotenství s druhým unavená a “spruzená”. Bylo to z rozumu - můj věk + že nechci jedináčka.
Ale kdybych věděla, jaký človíček se mi narodí, 😍 těšila bych se víc. Náročné to je, zrovna nechce jíst a vykrmuju ji pět hodin denně. Starší se naučila zabavit hezky sama a to před tím nezvládala ani dvě minuty.
Ale prostě je to dvakrát tolik lásky… vlastně víc než dvakrát, protože občas už i mezi nimi něco probleskne.

Myslím, že tyhle úvahy jsou zcela normální. Měla jsem to tak rozhodně u třetího dítěte, u druhého si to nepamatuju, při tom byli plánované, milované od prvního okamžiku, to třetí dokonce po jednom zamlklém těhotenství, takže o to větší radost. I tak v těhotenství přišly pochyby, jestli mi to bylo zapotřebí, že starší děti jsou už větší, samostatné, budeme se muset všichni přizpůsobovat miminu, problém s bydlením, autem, zdravotně taky nic extra to těhotenství... No hlavou se honilo ledacos. Ale tím, že jsem lítala kolem rodiny a do práce, to uteklo hrozně rychle a miminko jsem si moc užila (i přes veškeré další starosti). Neboj se, jsi normální a budeš ráda, že starší není jedináček🙂 Obohatí vás to všechny, bude to zase jiný, nový človíček.

@honatko092 @pipi_puncocha
to je nejhorší věk - co začnou lézt a chodit do těch dvou let. Posílám sílu to zvládnout. Pro mě byla spása dát všude na šuplíky, skříňky kuch. linky a komod atd. dětské pojistky z Ikey. Pak se tam dítko nedostane a nemůže kramařit. Velmi doporučuju.

@lentilkah @elfka21 @zuzkasim
Děkuju holky ❤ Právě jsem nechtěla jedináčka a věk mě taky celkem tlačí, takže není čas ztrácet čas (po 40 rodit prostě nechci).

Přesně jak píšeš, od pohyblivého stadia do těch cca 2 let je to za trest 🤦🏻‍♀️😨 měla jsem to tak i se starším, ale to byl jeden.

Myslím, že Tvé pocity jsou normální a že se ještě budou objevovat jak v těhotenství, tak možná i po porodu, když to bude náročné, budeš unavená atd.
Ale za sebe píšu, že je to vše mnohem snazší, člověk už ví, neřeší tolik blbosti a víc si to užije.

A teda, dětský pojistky mi dite všechny oddelalo. Touha prozkoumat vše byla příliš veliká. Pomohlo nám odstroubovani úchytek. Z linky, skrini, skříňky v koupelně. .

No jasně, měla jsem to úplně stejně ❤️. Asi i proto, že o věcech až moc přemýšlím (I zbytečně dopredu) jsem se taky desila 🙈. Já si pak prostě tyhle teorie (jak co bude) cíleně zakazovala, protože prostě nikdy se to nedá odhadnout a každý taky prožívá věci jinak. A zbytečně jsem se akorát necim stresovala... Res to, až to přijde! Prostě teď to takhle je, zkus se nestresovat a zaměřovat se cíleně na to hezké...
Jinak z praxe pak pro mě byly náročné třeba úplně jiné věci, než kterých jsem se bála. A myslím, že jsem ty začátky ustala daleko líp, než s prvním...

Mám děti 2r9m od sebe, do dvou let mladší to bylo náročné. Pracovaly hormony, měla jsem jiná očekávání. Teď jim je 4 a 7 a je to krása😍 Vsude říkám, že by se o tomto náročném období mělo víc mluvit a nastavit si očekávání na tu náročnost. Jasně že očekávání tě nezbaví fyzické únavy, ale psychicky to může celá rodina lépe přijmout.

Jo, měla jsem to stejně. První dítě vymodlené díky IVF, po několika potratech. Druhé že zkusíme doma, aniž bychom tomu moc věřili, a klasika - vyšlo na první dobrou. První v té době mělo rok a půl, do toho přestavba domu.. No místo radosti jsem si občas tajně přála, abych zas potratila, měla jsem pocit, že to první zrazuju. Přešlo to nějak ve druhém trimestru. Děti jsou od sebe rok a kousek, první rok byl náročný, protože starší bylo navíc kolem těch dvou let neovladatelné, hyperaktivní, vzteklé a dost žárlilo. Ale druhé dítě je božan "za odměnu" - pohodář, přirozeně spíš poslušný. Teď už si spolu i dost vyhrají (2 a 4r), takže zpětně nelituji a ty prvotní myšlenky vnímám fakt jako hormonální nerovnováhu.