Jeden den v životě letušky

Pokud jste nečetly první díl, tak ho najdete ZDE. V něm jsou vysvětlené různé termíny a jak jsem se vlastně k této práci dostala. Doporučuji si předchozí článek přečíst. V tomto článku bych vám chtěla ukazát, jak můžeme vypadat takový běžný den v životě letušky. Popisuji reálný den z roku 2016. Bylo těsně před Vánoci a já pracovala pro svoji leteckou společnost teprve šest měsíců.

Zdroj fotografií: Anna Benicewicz-Miazga

Letiště v Denveru, Colorado.

'''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''''

Tak a už jsem zase vzhůru. Dnes začínám tzv. reserve days a musím být na telefonu, kdyby mi společnost zavolala s létáním. Podívám na hodinky a jsou tři ráno. Super...Jelikož jsem vzhůru, tak se podívám online na svoji schedule (rozpis), jestli náhodou tam už něco není. A je! Vypadá to, že tam mám pracovní cestu na dva dny. První let je až v osm hodin, takže můžu jít ještě spát na několik hodin. Stisknu tlačítko “acknowledge” a crew scheduling už se o mě nemusí starat.

Odlet je v osm ráno, takže nejpozději v sedm musím být na letišti za security a udělat “check-in” na portále letecké společnosti. Takhle scheduling ví, že jsem tam a jsem připravená letět. Ačkoliv bydlím jen dvanáct minut od parkoviště pro zaměstnance, tak i tak musím vyrazit kolem šesté. Jsme v Denveru, je nasněženo a celkově je ráno velký provoz a nechci nic riskovat. Dvoudenní pracovní cesta znamená, že budeme někde přenocovat. Mám štěstí a budeme v teple v San Antoniu v Texasu. Sbalená už v podstatě jsem. Mám ráda, když je vše připraveno a člověk se tím nemusí stresovat, pokud mu urgentně zavolají. V kufru mám potřebnou uniformu - sukně, košile, jedny šaty, svetr, boty do kabiny, náhradní šátek a zásobu silonek. Vždy beru jeden celý náhradní set uniformy pro strýčka příhodu. Na sebe si pak obleču kalhoty, košili a sako. Samozřejmě přidám povinné doplňky jako šátek, pásek a křídla. Makeup musí být střídmý a vlasy si většinou dělám do drdolku. Ve zbývajícím čase sejdu dolů do kuchyně a snažím se zabalit nějaké jídlo. Většina posádky má tyto tašky, kam se dá zabalit jídlo na několik dní. Ne vždy máme čas na jídlo a utrácet za předražené pokrmy na letišti nebo hotelu není zrovna to nejlepší řešení. Pak už jen zkontroluji, jestli mám vše potřebné - licence, průkazky, cestovní pas a další věci potřebné ke své práci. Posledním kouskem uniformy je zimní kabát. Brrrr…

V tomto domě jsem si pronajímala pokoj jako letuška.

Na parkovišti pro zaměstnance jsem do půl hodiny. Parkujeme na speciálním tzv. SIDA parkovišti. Jenom zaměstnanci letiště, kteří prošli přísnou prověrkou, tam mohou parkovat. Máme speciální průkaz, který nám nejenom dovoluje přístup na toto parkoviště, ale také se můžeme pohybovat kolem letadel a celkově máme přístup do různých “tajných” prostor letiště. Z kufru auta vylovím pracovní kufr a jdu na zastávku autobusu pro zaměstnance. Bus jezdí každých deset minut a zaveze nás přímo do terminálu. Nejdeme vůbec přes security. U výtahu je člověk, který se podívá na naši průkazku a to je všechno. Pokud nechceme využívat tohoto SIDA parkoviště, tak máme do terminálu ještě jednu cestu. Musíme parkovat na jiném parkovišti pro zaměstnance, opět naskočit na autobus, který nás pak vysadí před terminálem. Poté jdeme speciální řadou, která se jmenuje Known Crew Member (KCM). Neprohlíží nás, neskenují tašky.

Je až šokující, jak jednoduché to je se dostat do letiště pro nás posádku.

Jakmile jsem v terminálu, ihned zamířím do naší “crew lounge”. Na mobilu také udělám online check in. Od této chvíle dostávám zaplacený per diem, ale ne můj normální plat. Ten začne běžet až od zavření dvěří letadla. Mám ještě dostatek času, než musím být na letadle. To je odpočinková místnost pro posádku. Je tam kuchyňka, gauče, počítače a televize. Pak máme ještě jednou spací místnost. Je tam naprostá tma a jsou tam pohodlná polohovací křesla. Věřte mi, taková místnost se hodí. Dále jsou v oblasti crew lounge kanceláře pro vedoucí a manažery naší aerolinky. Do crew lounge si jdu vytisknout “trip sheet”. Tam jsou všechny nutné údaje pro lety, které budu v následujících dvou dnech operovat. Trip sheet udává časy odletu, typ letadla, destinaci, délku letu, jak dlouho budeme na zemi mezi lety, jména kolegů a také název hotelu na našem layoveru. Stejné informace máme online, ale většina z nás si to stejně vytiskne. V Denveru je nás několik tisíc, takže skoro každou pracovní cestu létam s novými lidmi a navzájem se moc neznáme. Na těchto letech jsem suverénně služebně nejmladší. Podle zaměstnaneckého čísla vidím, že piloti a některé letušky jsou se společností minimálně 10 let. Nerada chodím do letadla na poslední chvíli. Pokud to jde, tak si ráda vše připravím bez spěchu. Navíc, celé tyto dva dny budu pracovat v první třídě a budu mít extra povinnosti. Letuška obsluhující první třídu je automaticky “lead”. Budu sloužit jako komunikátor mezi piloty a letuškami a také budu komunikovat s gate agenty a zaměstnanci na rampě. Budu mít na starosti čtení různých ohlášení a atd.

Tak kam vlastně letíme? Je naprosto běžné, že letušky operují několik letu během jednoho dne. Máme přísná pravidla ustanovené Federal Aviation Administration (FAA), které nám dovolí pracovat jen určitý počet hodin. Tohle je všechno hlídané. Vypadá to, že dnes jsem měla štěstí a mám jenom jeden let a to z Denveru do San Antonia, Texas. Zítra letíme ze San Antonia do San Francisca a pak zpět do Denveru. Letectví je plné různých zkratek a kodů. Je to pro mě jako další cizí jazyk. Většina pracovníků v letectví zná kody letišť a nikdo např. neřekne “letím do Los Angeles”...místo toho řeknou “letím do LAX”. Stejně tak nikdo nenapíše “kolik máte pasažerů v letadle?”...Napíší “kolik máte pax v AC?”

Jedno z našich letadel.

Můj trip sheet říká, že let bude kolem dvou hodin. To je důležité. Musím si šikovně rozvrhnout práci a ujistit se, že mám dostatek času na servírování snídaně. Vypadá to, že první třída není plná, ale vlastně do poslední chvíle nevím, kolik budu mít lidí. Pasažéři, kteří mají s aerolinkou status dostanou zdarma upgrades do první třídy. Také zaměstnanci mohou dostat sedadlo v první třídě. To je jeden z hezkých bonusů práce pro aerolinku. A navíc, letenky se prodávají do poslední chvíle. Nejprve musím udělat inspekci kabiny. Ve své sekci musím zkontrolovat různé pomůcky k první pomoci, jestli fungují světla, toalety a prostě jestli mám vše co potřebuji a jestli to funguje. Nefungující pomůcky, ale třeba i “jen” rozlepená krabička s první pomocí, pak vyžadují opravení a klidně se kvůli tomu může zpozdit letadlo a to nikdo nechce. Mezi tím přijel catering. Do letadla se naskládají nápoje, svačiny a také snídaně pro první třídu. Poté další věci jako skleničky, příbory a plastové kelímky. Jakmile naskládají jídlo, tak opět musím vše projít a zkontrolovat, že mám vše potřebné. Občas se stane, že něco zapomenou přinést, ale minimálně o tom musím vědět. Bylo by trapné nabídnout v první třídě mimosu, ale nemít šampaňské. Vypadá to, že k snídaně budou mít pasažéři buď “breakfast sandwich”, což je anglický muffin s vajíčkem, sýrem a šunkou. Pak je tam ještě granola s jogurtem. K oběma variantám je také banán, jahody a borůvkový muffin.

Součástí galley jsou atlases, ve kterých se skladuje jídlo nebo pomůcky k servisu.

Během mé inspekce “galley” (kuchyňky) se do kabina začíná zaplňovat další posádkou. Navzájem se představíme. Ačkoliv jsem služebně nejmladší, dnes jsem vlastně jejich šéf. Pozice v letadle jsou většinou dané “seniority” (odsloužená léta ve společnosti). Jenže v mém případě jsem dostala tuto cestu jako rezervista, čili zaskakuji za letušku, která měla tyto lety původně a pozice v první třídě byla její. Nakonec dorazí i piloti, kteří mají za sebou už jeden let a jejich báze je v San Franciscu. Jedním z mých úkolů je komunikace mezi kokpitem a kabinou. Diskutuje se bezpečnostní protokol a také různá upozornění. Já pak předám tento briefing zbytku posádky, když máme volnou chvíli. Tento briefing musí být předán před příchodem pasažerů. Čtyřicet minut před odletem přijde gate agent a zeptá se mě, jestli jsme připraveni na boarding za pět minut. Máme přesné “timelines”. Jak jsem už řekla, cíl je vždy odletět na čas. Opožděný boarding může být rozhodující. Bezpečnost je ovšem na prvním místě, takže občas nastanou situace, kdy musíme i tuto timeline porušit.

Začíná boarding. Moje úloha je stát v “galley” a vítat pasažéry. Už jsem si zvykla, že pozdraví tak každý druhý. Už se nad tím ani nepozastavím, ale je to rozhodně jedna z věcí, která mě poměrně fascinuje. No nic...Pasažéři v první třídě mají na stolečku připravenou vodu, ale musím jim nabídnout tzv. Přeodletový drink. Ačkoliv mi nevadí pracovat v první třídě, tohle je určitě nejhorší část této úlohy. Někdy je opravdu těžké udělat dvanáct přeodletových drinků. Mimo to, pohybuji se v uličce a objednávky na nápoje beru průběžně a za mnou jsou další pasažéři a pletu se jim pod nohy. Opravdu si přeji, aby neexistovaly předodletové drinky. Naštěstí pasažéři často řeknou, že jim stačí ta voda. Lidé v první třídě jsou často pasažéři, kteří cestují klidně i několikrát týdně a vědí, že nemá cenu si objednat kávu, neboť ji třeba nestihnou vypít před odletem a oni už vědí, že musím sbírat drinky ještě před odletem. Udělám pár džusů a jednu kávu a mám hotovo. A vypadá to, že budu mít jen šest pasažérů v první třídě. Patnáct minut před odletem je ukončený boarding a gate agent uzavírá let. Agent pak přijde ke dveřím letadla. Ještě se naposledy zeptá, jestli něco nepotřebujeme. Máme služební iPady a můžeme komunikovat z gate prostřednictvím speciálních zpráv a často toho využíváme. Poté gate agent zavře dveře letadla a my musíme “arm doors”. Poté si zavoláme přes telefon v kabině a všichni mi musí potvrdit následující, že jsou dveře zabezpečené (jedná se o to, že do dveří jsou zabudované záchranné skluzavky a před odletem se musí zabezpečit). Od zavření dveří dostávám také oficiálně zaplaceno. Ostatní kolegové také několikrát projou kabinou, jestli je vše řádně připravené k odletu a můžeme začít s naším “safety demo”. Toto ohlášení se promítá v kabině, ale my i tak ukazujeme jak se zapíná pás a záchranná vesta, kde jsou východy a jak nandat kyslíkovou masku. Po demu opět zkontrolujeme kabinu a já nakonec zavolám do kokpitu a řeknu: “Cabin secured for departure.” Mezitím dojedeme na aktivní taxi runway a čekáme na povolení na odlet. Piloti pak udělají oznámení, že jsem číslo tři na odlet a dají nám pokyn si jít sednout. Speciální sedadla pro letušku se nazývají jumpseat. Do pár minut jsme ve vzduchu a čekáme na “ding”. To znamená, že jsme nad 3000 km. Také můžeme začít komunikovat s piloty, pokud to potřebujeme. Před “ding” máme tzv. sterile flight deck. Vzlet a přistání jsou dvě nejkritičtější fáze letu a případná komunikace by mohla rozptýlit piloty .Letuška v zadní kabině udělá ohlášení a začíná fungovat wi-fi. Za pár minut zmizí ze stropu světýlko, která nám dá pokyn, že se můžeme zvednout a začít pracovat.

Jako první si nasadím zástěru, zmáčknu tlačítko na kávovaru a udělám dvě konve kávy. Pak se zeptám pasežerů v první třídě co by rádi pili a jedli. Jakmile mám objednávky, tak připravím horké ručníky, které se podávají v první třídě na otření rukou.Teplé snídaně dám do trouby a ohřeju je. Pak začínám pracovat na nápojích. Ty postupně odnáším do kabiny a pak také začínám odnášet snídaně k pasažérům. Na stoleček patří ještě velký látkový ubrousek, na který pak přijde tác s jídlem. Je pravidlo, že pasažéři v první třídě by nikdy neměli čekat dlouho na servis. Pokud dojí, měla bych tác okamžitě uklidit. Zároveň bych také měla monitorovat, jestli mají dostatek nápojů. Mnozí pasažéři jsou nenároční a rovnou mi řeknou, že už nic nepotřebují. Na ostatní občas kouknu. Někdy je složité najít balanc mezi dobrým servisem a přílišným obtěžováním.

Příklad jídla v první třídě. Osobně se jídlu v letadle vyhýbám. Je přesolené. Věděli jste, že díky nadmořské výšce jídlo chutná ve vzduchu jinak?

Jelikož jsem se vším hotova, nádobí je uklizené, tak začnu pomáhat kolegům v economy. V USA se neservíruje jídlo v economy na letech po USA. S výjimkou par leteckých společností a jejich opravdu dlouhých letů (např. Atlanta-Honolulu). Moje pomoc je tedy sbírání odpadků. Kabinou procházíme takhle několikrát. Moniturujeme letadlo a čekáme na “ding”, který ohlašuje “initial decent” (začínáme klesat). To pro nás znamená úklid a přípravu na přistání. Několikrát zkontroluji galley a jestli je vše zabezpečené. Pokud ne, tak těžké atlasy začnou létat po kabině a mohou někoho vážně zranit. Pak už přichází “ding, ding” a to znaméná, že podvozek je vysunutý a my si musíme jít sednout do jumpseat. Jumpseat není nic extra pohodlného. Mírně předkloním hlavu, sednu si vzpřímeně a ruce dám na stehna. Této pozici se říká “brace”. Musíme v ní zůstat po celou dobu na aktivní runwayi. Potom udělám přivítací oznámení. Jakmile jsme u gate začneme s procedurou otevírání dveří. Na druhé straně nás také čeká gate agent a můžeme začít s “deplaning”, což je odchod pasažérů. Od otevření dveří už nedostáváme zaplaceno a zároveň se nám začíná počítat tzv. Release time. Ten trvá patnáct minut a během této doby jsme naposledy dostupní pro náš crew scheduling. Po release time nám totiž začíná odpočinek. Rozloučíme se s piloty, kteří odcházejí na “dead head”. To znamená, že sedí v letadle jako běžní pasažéři, ale dostávají za to zaplaceno. Společnost je buď přemisťuje zpět do báze nebo do další destinace.

Zbytek posádky se společně přemístí do místa, kde čekáme na smluvenou přepravu do hotelu. Hotel a přeprava je něco, co samozřejmě neplatíme. Shuttle už na nás čeká, což je fajn a společně ještě s jednou aerolinkou odjíždíme do smluveného hotelu v centru San Antonio. Máme ve smlouvě, že naše hotely musí mít jistou úroveň a vybavení jako posilovnu, nesmíme být v prvním patře, musíme mít mikrovlnku a nesmí nás dávat blízko k výtahu. Tyto hotely mají s aerolinkami domluvené speciální ceny. Za pár minut jsme v hotelu Sheraton a jdeme se ubytovat.

Hotel Sheraton v centru San Antonia.

Samozřejmě každý z nás má vlastní pokoj. Není vůbec neobvyklé, že crew nechce na layoveru nic dělat a každý si udělá vlastní program. Na recepci jedna letuška prohodí, že by ráda viděla Alamo, tak se domluvíme, že se tam půjdeme společně za dvě hodinky podívat. Na layoveru si můžeme dělat co chceme. Je to náš volný čas. Pořád dostáváme per diem. Za každou hodinu na layoveru dostaneme pár dolarů, ale nastřádá se to. Jen pro představu, můj běžný měsíční per diem byl kolem $800. Jakmile je mi přidělený pokoj, tak se jdu ubytovat. Letecká společnost nám klade na srdce, že si máme pokoj zkontrolovat. Vím, že to může znít až neuvěřitelně, ale těch historek o pokojích, co jsem slyšela...zkontroluji, jestli jsem v pokoji sama a zabezpečím dveře. Pokoj je celkem běžný. Nejvíc mě vždy zajímá postel a preferuji king size.

Poté si dám sprchu a vyrazíme k Alamu - historické budově v San Antonio. Alamo hraje úložitou roli v boji o nezávislost Texasu od Mexika. Můžete si o tom přečíst víc ZDE.

Je sice před Vánoci, ale v Texasu je opravdu příjemně. Také se projdeme kolem řeky, která je krásně osvícena. Říká se tomu "River walk".

Jsme v dobré náladě a rozhodneme si dát jednu margaritu a k večeři tacos a potom vyrazíme zpět k hotelu. Zítra nás čeká poměrně brzké vstávání. Na pokoji si dám heřmánkový čaj, aby se mi lépe usínalo. Zároveň si také připravím uniformu a můžu jít spát. Z hotelu máme opět domluvený odvoz na letiště. Musím si nastavit budíka. Zaspaní by mohlo ohrozit včasný odlet letadla a to rozhodně nechci riskovat...Tak dobrou!

===========

Tento článek vyšel v rámci projektu Dvanáct dní Vánoc.