Ani se to nezdá, ale to je již 1,5 roku, kdy se pomyslná kola velikonočního, potažmo vánočního kolotoče, roztočila..

Chtěla jsem letos spustit kolotoč později, ale nastupuji, zhruba po půlroční pauze, zpátky do práce, a proto kolotoč nastartuji už teď.

Letos je známka zase o něco dražší, 19 Kč a o to víc mě bude těšit každý jeden pohled, který se prostřednictvím pošty vymění. Těším se na krásné pohledy s fotkou, kresleným obrázkem anebo ručně vyrobená přání.

Text, uvedený níže, budu už asi posedmé kopírovat, ale myslím, že to nevadí Jen požádám, pokud nebudete moci pohled/y zaslat, dejte mi vědět, nějak to pak zkombinuji, aby někdo na Vánoce nebyl smutný...

Princip je jednoduchý…

• Nepokazit radost druhým a pohled/y odeslat
• Do 14.11.2019 včetně  se závazně přihlásit pod tento článek a dopsat kolik pohledů zašlu  ( 1pohled /1 člen MK, 5pohledů/5členů MK…)
• Zaslat mi do IP svou adresu s počtem pohledů (Prosím pište mi adresy všichni, i ti, co se zúčastnili, vše mám vymazáno. Adresy nebudou použity k ničemu jinému a hned po skončení rozesílání vymažu ze zpráv). Jméno může být i Vašeho dítěte, tento dotaz se hodně opakoval.
• Budu náhodně posílat adresu/y, komu pohled zašlete. Pokud napíšete 5 pohledů, pošlu 5 adres.. Minimálně 1 pohled by se Vám měl vrátit od někoho jiného. Snažím se to vždy rozhazovat tak, že kolik pohledů posíláte, tolik máte dostat. Zatím to vždy v mých poznámkách vyšlo
• Pošlete pohledy do 10.12.2019, ať je má pošta šanci doručit před Vánocemi (známe Českou poštu, pokaždé opravdu nestíhá... )
• Text je čistě na Vás, stejně jako zda se podepíšete jménem, nickem nebo jako tajný přítel
• Až vám pohledy přijdou, vyfoťte je a dejte k sobě na fotoblog s  #vanocni_pohlednicovy_kolotoc Vím, že hodně lidí se na to dívalo a zjišťovalo, zda-li ten jejich pohled už našel svého majitele. Navíc to byla plejáda nádherných pohledů a přání.
• Pokud kolotoč pojedete poprvé, určitě se pod tag podívejte, kolik krásných pohledů a radostí jsme si už nadělili v roce 2015, 2016, 2017...

Jsou to 3roky, co jsem se dozvěděla, že jsem byla vybrána jako ambasadorka společnosti PEPCO a taky to je 33 měsíců, po kterých jsem jí byla.

Dneska se loučím a naposledy je pod profilem "nálepka" ambasodorka.

Dovolte mi, abych se s Vámi právě jako ambasadorka pro společnost PEPCO rozloučila.

Chtěla bych poděkovat Vivimu a Petře, kteří se o nás starají a jsou prodlouženou rukou Modrého koníku. Velké děkuji také putuje do společnosti PEPCO, že mi tu možnost dali a mohla jsem je zde reprezentovat, jmenovitě pak Nikoletě, díky které jsem měla možnost strávit krásný čas s Vámi a zažít i osobně spoustu nádherných momentů, které se jen tak nepoštěstí...

Největší děkuji však patří vám... Bez vás bych si tu mohla psát, vkládat ale s jakým smyslem. Myslím si, že se mi za tu dobu podařilo důstojně reprezentovat jméno společnosti PEPCO a svou práci jsem dělala tak, že nyní dveře za sebou s klidem zavírám..

PEPCO však na Modrém koníku nekončí, právě naopak. Již zítra, 01.08. nastoupí nová ambasadorka, která jistě přinese nové kreativní nápady, soutěže, kvalitní fotky a celkově nový vítr Za sebe jí přeji hodně úspěchů a krásná čísla.

Do mailu mi přišel tento text, všimla jsem si, že koluje i na fcb. 

I kdyby nic, člověk se na 5minut začte a třeba si uvědomí, kdy naposledy sdělil partnerovi, že mu to sluší, poškrábal mu záda anebo jen spolu večer seděli, drželi s eza ruce a prostě spolu byli  

Muž požádal o rozvod..
"Manželka mu napsala vzkaz, který by jste si měli přečíst všichni.. Budete šokováni...

Vrátili jsme se spolu s manželkou v tu osudnou noc domů. Manželka přichystala úžasnou večeři. Já ji chytil za ruku a řekl jsem jí: „Musím ti něco říct.“ Ona si sedla a beze slova jedla. Uviděl jsem bolest v jejich očích.

V tu chvíli jsem nemohl mluvit. Ale musel jsem se přiznat, že uvažuji o rozvodu našeho manželství. Téma jsem uvedl zcela klidně. Nevypadala ani rozzlobeně. Manželka se pouze se zeptala: „Proč?“
Já jsem se odpovědi na tuto otázku vyhýbal. Teprve to ji rozzlobilo. Hodila po mě nějakou věc, kterou měla po ruce a křičela na mě, že nejsem muž, kterého si brala! V ten den jsme spolu už nepromluvili. Plakala celou noc. Věděl jsem, že chtěla především vědět, co se s našim manželstvím stalo. Nemohl jsem ji na tuto otázku odpovědět. Zkrátka jsem ji už nemiloval. Mé srdce patřilo Janě, kterou jsem potkal během našeho manželství. Mé ženy jsem litoval.

S obrovským pocitem viny jsem podepsal rozvodové papíry, v nichž stálo, že si žena může nechat dům, auto, a 30% podílu v mé společnosti. Podívala se na tyto rozvodové papíry a roztrhala je na kousíčky. Žena, která se mnou strávila 10 let svého života mi byla najednou strašně cizí. Bylo mi líto všeho času i energie, který promrhala tímto manželstvím. Ale nemohl jsem změnit fakt, že nyní miluji Janu. Nakonec se přede mnou rozplakala. Její pláč byl pro mě na jednu stranu velkou úlevou. Myšlenka rozvodu se zdála být po několika týdnech jasnější a reálnější.

Druhý den jsem se vrátil domu pozdě. Žena zrovna něco psala… Večeři jsem samozřejmě již nedostal, tak jsem si šel rovnou beze slov lehnout. Byl jsem velmi unavený po celém dni s mou milovanou Janou, nebyl tedy nejmenší problém usnout. Když jsem ráno vstal, stále byla u stolu a psala. Nestaral jsem se o to, co tam píše, tak jsem si šel opět zdřímnout.
Ráno mi žena prezentovala podmínky rozvodu: nic ode mne nechce, pouze po mně požaduje, abychom se měsíc před našim rozvodem snažili žít jako normální rodina. Jako dřív. Její důvody byly zcela rozumné: syn měl důležité zkoušky a proto jsme ho nechtěli našim rozvodem stresovat.

Bylo to akceptovatelné. Navíc mne však požádala abych si připomněl, jak jsem ji nesl ze svatební místnosti a abych ji během tohoto měsíce nosil takto každý den až k vchodovým dveřím. Myslel jsem si, že se zbláznila. Aby však byly poslední dny našeho manželství snesitelnější, souhlasil jsem.

Janě jsem o rozvodových podmínkách řekl. Ta se jim jen smála a odsekla, že jsou tyto požadavky mé ženy velmi absurdní. Řekla, že bez ohledu na to, jaké triky moje manželka zkusí, i tak musí čelit rozvodu.

Mě a mou manželku již nespojoval žádný fyzický kontakt, od chvíle, kdy jsem přednesl téma rozvod. Když jsem ji vynášel z ložnice poprvé, bylo to dost neohrabané. Náš syn nám tleskal a pokřikoval něco ve smyslu, že táta drží mamku pevně v náručí. Jeho slova se mě hodně dotkla.

Od ložnice přes obývák až ke dveřím. Nesl jsem ji na rukou více než 10 metrů. Zavřela oči a jemně dodala: „Neříkej synovi o rozvodu.“ Nenápadně jsem přikývl. Cítil jsem se hodně smutně. Před vchodovými dveřmi jsem ji postavil na zem. Počkala na autobus a jela do práce. Já jel do práce autem.

Druhý den to bylo celé o něco přirozenější. Žena se mi opřela o hruď. Cítil jsem její krásnou vůni. Uvědomil jsem si v tu chvíli, že jsem se na ni pořádně nezadíval už velmi, velmi dlouhou dobu. Už nebyla ta mladá dívka. Měla několik vrásek a prošedlé vlasy. Naše manželství ji velmi poznamenalo. Na chvilku jsem měl výčitky, co jsem to s ní udělal.

Čtvrtý den když jsem ji zvedl, pocítil jsem určitou intimitu mezi námi. Tato žena, které jsem se dlouho nevšímal, mi dala 10 let svého života. Pátý a šestý den se to opakovalo. Janě jsem o tomto vůbec neřekl. Měsíc plynul a nošení mé manželky bylo jednodušší a snazší. Pravděpodobně to bylo každodenním cvičením a moje ruce posílily.

Jedno ráno se rozhodovala, co si má obléct do práce. Vyzkoušela si několik šatů, ale nemohla si vybrat. Vzdychla, že všechny šaty jsou jí příliš velké a velikosti ji nesedí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že hodně zhubla a to byl ten důvod, proč bylo její nošení v náručí každý den lehčí a lehčí.

Najednou mi to všechno došlo … měla v srdci tolik bolesti a hořkosti. Podvědomě jsem se jí dotkl.

V tu chvíli přišel náš syn a řekl, že je čas maminku odnést ke dveřím. Vidět svého otce, jak se jen letmo dotýká maminky je důležitou součástí jeho života. Manželka syna přivolala, ať přijde blíž a pevně ho objala. Odvrátil jsem zrak, protože jsem se bál, že mi tenhle pohled změní názor na rozvod i když jsem Janu miloval. Pak jsem ženu zvedl a nesl ke dveřím. Její ruce objaly můj krk velmi něžně a jemně. Já ji držel pevně, bylo to stejné, jako v náš svatební den.

Její váha mi začala dělat velké starosti. Poslední den, kdy jsem ji nesl to bylo těžké. Sotva jsem udělal krok. Syn odešel do školy. Pevně jsem ji chytil a pošeptal jí, že jsem netušil, že našemu životu chybí intimita. Odešel jsem i já …Jel jsem za mou Janou. Vyběhl jsem shody. Jana otevřela: „Promiň Jano, už se rozvádět nechci!“

Jana se na mě podívala překvapeně a dotkla se mého čela. „Máš horečku?“ Řekla. Sundal jsem její ruku z mého čel a dodal jsem: „Promiň Jano, už se prostě nechci rozvést. Manželství bylo nudné protože jsem si nevážil detailů každodenního života. Ne proto, že by mě manželství a žena omrzelo. Za ten čas, co jsem ji nosil v náručí jsem si uvědomil, že je mou povinností ji nosit na rukou každý den dokud nás smrt nerozdělí!“ Jana vypadala jakoby se právě probudila.

Dala mi pořádnou facku, zabouchla dveře a rozplakala se. Sešel jsem po schodech dolů a sedl jsem si do auta. V květinářství jsem objednal velkou kytici. Květinářka se mě zeptala, co má napsat na kartičku s přáním. Usmál jsem se a napsal jsem do ní: „Budu tě nosit na rukou dokud nás smrt nerozdělí.“

V ten večer jsem přišel domů s květinami v rukou a úsměvem na rtech, vyběhl jsem po schodech a našel jsem manželku ležet mrtvou v posteli. Už měsíce bojovala s rakovinou a já jsem byl tolik zahleděný do Jany, že jsem si toho nevšiml. Věděla moc dobře, že brzy zemře, a chtěla mě ochránit před jakoukoliv negativní reakcí a výčitkami našeho milovaného syna. Alespoň v jeho očích jsem byl ten milující manžel …

Malé detaily našeho života jsou to, na čem ve vztazích opravdu záleží. Není to majetek jako dům, auto, či peníze. Tyto věci vytvoří příznivé prostředí pro naše štěstí, ale nejsou štěstím samotným.

Najděte si proto čas a dělejte se svou láskou maličkosti, které Vám přijdou malicherné, ale jsou důležité. Mějte šťastné manželství!

Když se o tomto článku s nikým nepodělíte, nic se nestane.

Pokud ano, možná sobě nebo někomu jinému zachráníte manželství a lásku.

Včera jsme se dozvěděli od Ivy zajímavé informace o Velikonocích. Já bych na její téma dneska ráda navázala. Ve školce se paní učitelka s dětmi o Velikonocích samozřejmě baví, byli na velikonoční výstavě, připravují pro nás překvapení a na nástěnkách je to samé vajíčko a kuřátko.

Syn se mě pořád ptá, mami a proč je pondělí modré? Já bych radši červené. A škaredá středa? Co udělala?

Tak jsem si dala do kupy všechny informace a snad to mým chlapečkům správně podala

Modré pondělí

Podle tradice bylo v tento den lidem zakázáno vykonávat jakoukoliv práci.

Žluté (šedivé) úterý

    Po všech problémech, občas nepříjemných komentářích z vánočního kolotoče jsem byla smutná.. Bylo pár lidí, s kterými jsem si psala, zda to má smysl.. a ti mi odpovídali, že to smysl má, i kdybych udělala radost jen jednomu člověku..

A v tomto duchu bych ráda uspořádala 3. velikonocní kolotoč, celkově 6. kolotoč na Modrém koníku.

Kolotoč startuji dneska a ukončuji ho v sobotu 24.03., ráda bych během pondělí 26.03. poslala adresy. Svátky začínají v pátek 01.04., věřím, že by se to mohlo stihnout

Pravidla neměním, dám tu pošesté stejný text, jen upozorním, že známka už vyjde na 19 Kč, to jen, abyste se pak nedivili u přepážky... :(

Princip je jednoduchý…

• Nepokazit radost druhým a pohled/y odeslat
• Do 24.03.2018 včetně, se závazně přihlásit pod tento článek a dopsat kolik pohledů zašlu  ( 1pohled /1 člen MK, 5pohledů/5členů MK…)
• Zaslat mi do IP svou adresu s počtem pohledů (Prosím piště mi adresy všichni, i ti, co se zúčastnili, vše mám vymazáno. Adresy nebudou použity k ničemu jinému a hned po skončení rozesílání vymažu ze zpráv)
• Během týdne budu náhodně posílat adresu/y, komu pohled zašlete. Pokud napíšete 3pohledy, pošlu 3adresy.. Minimálně 1 pohled by se Vám měl vrátit od někoho jiného. Snažím se to vždy rozhazovat tak, že kolik pohledů posíláte, tolik máte dostat. Zatím to vždy v mých poznámkách vyšlo
• Pošlete pohledy do 31.03.2018, ať je má pošta šanci doručit před Velikonocemi (známe Českou poštu... )
• Text je čistě na Vás, stejně jako zda se podepíšete jménem, nickem nebo jako tajný přítel (doporučuji alespoň jméno, mnohé z vás by rády poděkovaly)
• Až vám pohledy přijdou vyfoťte je a dejte k sobě na fotoblog s tagem #velikonocni_pohlednicovy_kolotoc Vím, že hodně lidí se na to koukalo a zjišťovalo, zda-li ten jejich pohled už našel svého majitele. Navíc to byla pejáda nádherných pohledů...

Letos se nám advent zamotal a nejenom na facebookovských diskuzích se dohadují, kdy vlastně ta 1.adventní je. Spousta z nás finišuje s vánoční výzdobou (přiznám se, stále mám na verandě dýně, teď komicky zasněžené) a dodělává věnce, abychom tu první svíčku v neděli mohli zapálit.

Venku nám celý den sněžilo, krajinu pokryla bílá peřina a na mě zlehýnka ta předvánoční atmosféra doléhá. K tomu zapálený krb, světýlka a voňavý čaj.

Loni i předloni jsem vyhlašovala vánoční kolotoč. Letos si říkám do třetice, naposledy?

Pokaždé, když otvírám poštovní schránku, jsem ráda, když tam něco najdu, pokud to tedy není složenka anebo pofiderní nabídka A teď  by to těšení bylo dvojnásobné

Pravidla měnit nebudu, osvědčila se loni i předloni. Mnohým z Vás je již následující text důvěrně známý Jen znovu nabádám, pokud nechcete poslat pohled, nehlaste se anebo mi to pak napište. Nebylo mi vůbec příjemné číst i zklamané IP, že něco nedošlo:(

Princip je jednoduchý…

Začátkem června se spustila kampaň BLENDEA SUPERGREEN  já se do ní zapojila s tímto textem: „Nemám 4roky štítnou žlázu, z hyperfce jsem se tedy dostala do hypofce, po porodu mladšího syna se zbláznily znovu hormony a já nabrala15 kg za 3 měsíce, pořád s nimi bojuji. Hormony se stále nepodařily dát dokupy.

Jsem unavená, kolikrát mám pocit, že jsem musela kopat tunely, jinak si to nedovedu představit. V noci špatně spím, s celkovým vyčerpáním se přihlásily zase ekzémy, které se mi většinou objeví v psychické nepohodě.

Poslední měsíce se mi rozjely migrény, které souvisí asi se vším. Svým synům závidím pravidelné návštěvy toalety :(

Ráda bych zelenou sílu otestovala, protože za chvilku tu jsou prázdniny a kdy jindy mít hodně síly a být čupr maminka pro děti než o letních prázdninách. Myslím, že i manžel by uvítal vitální manželku a ne jen ženu, která je pořád doslova hotová nebo s hadrou na hlavě a hlavně bych ocenila zlepšení svého stavu já, abych se zas ráno a následně celý den mohla usmívat.“

O pár dní později mi přišel email a hurááá, byla jsem vybrána do testování této zelené síly. Netrpělivě jsme doma se syny čekali na pošťáka a balíček. Nevím, proč si kluci mysleli, že to je pošta pro ně, asi proto, že 99% balíčků patří jim : )

Balíček dorazil a hned jako první mne zaujalo precizní a velmi hezké balení. V krabičce jsem našla samotný přípravek v kruhové dóze, odměrku, šejk a nezbytný info k Blendea. Potěšil mne také velmi milý dopis odeslaný z Modrého koníka.

   Nedávno jsme spolu točily vánočním kolem a ani jsme se nenadály a máme před sebou Velikonoce. Nejprve jsem myslela, že letošní velikonoční klání přenechám někomu jinému, případně vynechám úplně, ale hromadící se zprávy v IP mě přesvědčily

Tak tedy srdečně vítejte v druhém ročníku velikonočního, celkově ve čtvrtém pokračování koníkovského kolotoče.

Z důvodů blížících se velikonočních svátků a mých pracovních závazků, zkrátím přihlášení do čtvrtku 06.04. do 12,00 hod, tak abych to vše stihla zpracovat a Vy odeslat.

Pravidla měnit nebudu, osvědčila se již třikrát. Jen znovu nabádám, pokud nechcete poslat pohled, nehlaste se anebo mi to pak napište. Nebylo mi vůbec příjemné číst i zklamané IP, že něco nedošlo a opět takové případy byly:(

Princip je jednoduchý…

• Nepokazit radost druhým a pohled/y odeslat
• Do 06.04.2017 do 12hod se závazně přihlásit pod tento článek a dopsat kolik pohledů zašlu  ( 1pohled /1 člen MK, 5pohledů/5členů MK…)
• Zaslat mi do IP svou adresu s počtem pohledů (Prosím piště mi adresy všichni, i ti, co se zúčastnili, vše mám vymazáno. Adresy nebudou použity k ničemu jinému a hned po skončení rozesílání vymažu ze zpráv)
• Během týdne budu náhodně posílat adresu/y, komu pohled zašlete. Pokud napíšete 5pohledů, pošlu 5adres.. Minimálně 1 pohled by se Vám měl vrátit od někoho jiného. Snažím se to vždy rozhazovat tak, že kolik pohledů posíláte, tolik máte dostat. Zatím to vždy v mých poznámkách vyšlo
• Pošlete pohledy do 11.04.2017, ať je má pošta šanci doručit před Velikonocemi (známe Českou poštu... )
• Text je čistě na Vás, stejně jako zda se podepíšete jménem, nickem nebo jako tajný přítel (doporučuji alespoň jméno, mnohé z vás by rády poděkovaly)
• Až vám pohledy přijdou vyfoťte je a dejte k sobě na fotoblog s tagem #velikonocni_pohlednicovy_kolotoc Vím, že hodně lidí se na to koukalo a zjišťovalo, zda-li ten jejich pohled už našel svého majitele. Navíc to byla pejáda nádherných pohledů...

Je to už rok, co jsem poprvé psala výzvu na pohlednicový kolotoč.

Nedávno jsem dělala pořádek v šuplíku a našla pohledy pár z vás na Vánoce  a Velikonoce a říkala si, že by nebylo špatné "na sebe zase ušít bič" a rozjet to nanovo..

Hodně milých IP s dotazy na pohlednicový kolotoč mě přesvědčilo, že stojí za to obětovat pár hodin času a pustit se do toho.

A kdy to spustit, když ne na 1.adventní neděli? Doufám, že jste měli tuto neděli moc hezkou, nejlépe se svými blízkými. My večer trávíme u krbu, voní mi tu první linecké a piju můj milovaný vaječňák

Letos už mám pohledy nakoupené, takže ode mě budou chodit Dubánci, které tady vidíte v článku Pokud chcete malou statistiku, loni se zapojilo skoro 90 z Vás a putovalo republikou na 400 pohledů. Velikonoční bráška byl taky hezký, putovalo kolem 300 pohledů a pohledy zabloudily i do Anglie. Jak tomu bude asi letos?! Překonáme 500kusů? 

Moc se mi líbilo to čekání, kdy mi pohled spadne do schránky, každý den jsem netrpělivě vyhlížela pošťačku a po jejím odchodu už fičela vybrat železnou krabičku Patriček pak vždy chtěl přečíst kdo a co píše. Jednou se dočkal, odepsal i Ježíšek

Na začátku září @konik_testuje vyhlásil konkurz na testovače emulze ve spreji Belcura. Podle popisu se jedná o emulzi, která vyživuje, udržuji pokožku hydratovanou a chrání před okolními vlivy. Navíc by pokožku měla regenerovat, zmírňovat podráždění a kožní problémy. Přípravek obsahuje mikrostříbro, které působí antisepticky a protizánětlivě. Zároveň Belcura neobsahuje žádné konzervanty, alkohol, lanolín, parfermace a barviva. Výrobcem je farmaceutická společnost Belupo, která je jedna z top na trhu a pochází z horkého Chorvatska.

Musím říci, že jsem zajásala a přihlásila jsem se. Od svých 15 let se trápím s atopickými ekzémy a lupénkou, po porodech je navíc zbytek těla jako struhadlo. S ekzémy bojuji více méně neúspěšně, masti střídají masti, zkouším i bylinky a snad i čáry máry Ale buď to strašně smrdí, je to mastné až běda anebo to jednoduše nepomůže. Stále hledám něco, kde účinek bude alespoň trochu viditelný za pár dnů, nejlépe do měsíce

Jednoho dne mi přišla IP, že mě vybrali a mám čekat balíček. Zanedlouho balíček došel a z obálky na mě vypadlo množství zelených polystyrénových kousků, které mi zabavily děti a hlavně "TO"... Belcura od Belupo. No není krásná? 

V zásilce byla emulze v krabičce plus letáček, kde jsem se dozvěděla vše podstatné o tomto výrobku.  Samotné balení je nádherné, Belcura obsahuje také čisté mikrostříbro a ve stříbrném tónu je laděný i obal, který  je doplněný barevnými geometrickými tvary. Obal zaujal i mé syny natolik, že během pár hodin už milá emulze neměla své víčko a synové se neustále chodili mazat )

Aplikace je velmi jednoduchá - cca z 20 cm nastříkáte emulzi na pokožku a rozetřete.     S aplikací nebyly problémy, jen pokud jsem chtěla na jedno konkrétní místo, vzdálenost střiku se musela snížit, aby mi to neprskalo kolem dokola. V lahvičce chrastí kulička, to také velmi lákalo moje syny

Jakmile si emulzi nastříkáte na pokožku, stačí pár tahy rozetřít a zhruba do 30 sekund je kůže hydratovaná, bez mastného, ulepeného pocitu. Kůže se mi hezky leskla a voněla. Vůně, to je samotná kapitola. Když jsem v rodině dávala výrobek přivonět, někomu voněl, někomu ne. Je to jako s parfémy. Zde ale není vůně prioritní, mě osobně Belcura voní po rozemletých oříšcích Kolikrát jsem se mazala u TV a oňufávala se  Prostě mi voní.

Asi to má každý z nás.. někde v koutku duše. Takové to dětské, dospívající i dospělácké tajemství, bolístku…  Dělali jste něco, pro někoho v dobré víře a ono to v důsledku nebylo pochopeno. Jsou věci, které jsem teprve nedávno svěřila své mamince a přitom to jsou záležitostí až skoro 30let staré. V jesličkách mě bila učitelka dlouhým, zeleným pravítkem, protože jsem měla punčochy naopak, 2leté dítě. Když mi bylo 10, šikanoval mě spolužák, dlouho jsem to nikdo neřekla, asi po 3letech na něj mamka udělala bubu a byl klid.. ale 3roky ponižování.  Jednou jsem nemohla do cirkusu, jak já se těšila, poprvé do cirkusu a to kvůli mladšího bratra, který lítal po bytě a o roh si natrhl tvář, ale viníkem, byt' neprávem, jsem byla já.. takových věcí by se našlo asi více. Někdy se mi vzpomínka vybaví na základě zkušenosti s mými dětmi. Není to tak dávno, co jsem opravdu vynadala svému staršímu synovi. 2x jsem ho uložila do postele, přečetla pohádku, zazpívala a on stále vylézal a dožadoval se mě. Tak už jsem se nazlobeně ptala, co potřebuje, že pořád nespí a zlobí. Nikdy nezapomenu na ten pohled  a jeho větu, tento moment mám i zapsán v kalendáři.. Maminko, chci Ti jen říct, že Tě mám rád… Pak jsem to obrečela do polštáře.. Pevně jsem ho objala, zanesla do postele, znovu pohladila, zazpívala a on spokojeně usnul.. avšak dodneška mám hořkou pachut‘, jen si na to vzpomenu: (( Jindy oba zamazali celý obývak barvičkami, protože malovali obrázek tatínkovi, toto jsem naštěstí poznala dříve než jsem se začala zlobit. Jak hrdě pak obrázek nesl ukázat, zalaminátovali jsme jej a manžel ho má v práci.. Občas stačí maličkosti a více sledovat, jen si říkám, kolikrát jsem ten okamžik propásla:(?

Včera byl snad nejtěžší den v mém životě. Takový smutek jsem nikdy nezažila, ani v dětství, ani nikdy později.

Byla jsem s malou venku, pak jsem doma uklízela, chystala jídlo, ze školy se vrátila Míša a přivedla Káju s Terkou ze školky. Všechno jako vždycky.

Později odpoledne se holky kvůli něčemu pohádaly, strkaly do sebe a tak křičely, že jsem na ně musela houknout, ať se uklidní. Zkrátka, obvyklý program.

Když se manžel vrátil z práce, usmířil je a pomazlil se s nimi, což mu moc dobře jde. Holčičky mu hned začaly vyprávět co se jim přihodilo, o svých malých bolístkách a neštěstích. Všechno bylo rázem zapomenuto a zavládla opět láska, smích a hry.

Jenom nejstarší Míša byla pořád nějaká posmutnělá. Dívala se na mě smutnýma kukadlama a mě se zdálo, že mi chce něco říct.

Občas stačí maličkost. Koupit lízátko, plyšovu ovečku anebo návštěvu ZOO. Mnohdy však stačí ještě méně a přece tak hodně. Obejmout, přitulit, pohladit, pochválit. Všímám si, že mě pozorují, chtějí vědět, co si myslím, jak moc jsme pyšní rodiče.

I když kolikrát neskutečně zlobí, vzápětí se z velkého tygra stává malý milý klidný beránek, který potřebuje „ moja, moja“.

Mamce doktor říkal, že by se měla se svým mužem minimálně 3x obejmout. Tak to praktikujeme s našimi dětmi. Pusu na dobré ráno a dobrou noc je samozřejmostí.

Je třeba z maličkostí udělat velké věci, malé velké rituály.

Kolikrát nás vytáčejí věčné A proč? Já sám. Ne. A pak si uvědomíme, jak moc nám to schází, jak je prázdno po neustálém doptávání se a zvědavých otázkách, z kterých se potím i tam, kde snad se ani potit nedá:D

Narazila jsem na těchto 60bodů a u každého se mi něco vybavilo, byla to velmi osvěžující retrospekce a i takový kopanec dopředuJ

Ne, nebojte se, tento článek nebude smutný.. teda možná bude, ale tak nějak lidsky Když mi bylo 10,12,14 přála jsem si mít občanku, ochutnat víno, mít konečně 15,18.. být dospělá.. Týdny se táhly jako měsíce, měsíce jako roky a roky jako desetiletí. Občanku mám už 16let, nemusím se dovolovat mamky jít večer ven a kino už pro mě není s hvězdičkou a desetiletí se mi zdá jako rok, rok jako měsíc, měsíc jako týden, týden jako den a samotný den je tak trapně krátká záležitost..

Nedávno jsme předělávali ložnici a já konečně protřídila lejstra, obrázky z dob, kdy jsem byla dítě školou povinné... Držím v ruce pozdrav mamince, stáří 25let?? A uvědomuji si, jak rychle ten čas utíká. Maminka má už 31let mladou dceru, která už je sama máma a přitom nedávno to byla malá holka, co se bála večer usnout bez lampičky. Pamatuji si, jak má maminka slavila 30ku a já měla 9let a brácha 4) Přišla mi tak stará, jak já se styděla za svou starou maminku.  Já si k 30ce nadělila druhorozeného... 

Cas je tak pomíjivá záležitost, s manželstvím a hlavně mateřstvím nabral neskutečný sprint.. už i já se loučím se svými chlapečky.. s tak krásně vonícími novorozenečky, s malými miminky, s chlapečky, kteří měli vzor jen maminku a tatínka.. U Pat'ulky jsem se loučila s tou krásnou bublinou "nezkaženosti" Vedle mne tu oddechuje mladší a i on brzy projde loučícím obdobím..

Loučíme se, abychom posunuli sebe a hlavně děti zase dál.. Sedím a hlídám jejich spánek, občas se nekontrolovatelně a bezmyšlenkovitě k nim vrhám a pevně je obejmu a dám pusu. "Mami, co je? Patričku nic, to jen tak..."

Klikla jsem na tento článek a absolutně mě rozbil na tisíce kusů, souhlasím s ním do posledního písmena a čárky.. i já jednou budu hladit hustou kštici svých synů a "loučit se s nimi"... 

Míjela jsem otevřené dveře a na okamžik jsem se zastavila, abych zhasla světlo. Pohlédla jsem na člověka ležícího na posteli a pomyslela jsem si: „Mladý muž. To už není můj malý chlapeček, už je to mladý muž“.

Přijde mi to jako včera, kdy jsem před 4měsíci psala výzvu ohledně vánočního pohlednicového kolotoče a dívejte,  za chvíli začíná jaro a letos i březnové Velikonoce. My osobně nikterak velikonoční svátky neslavíme jakož to nevěřící, ale milujeme oslavu toho "nového", odejde zima, ze země se vší silou rvou na slunce narcisky, hyacinty, sněženky a petrklíče. Stromy se obalují pupeny, tráva pomalu chytá svůj zelený odstín a venku zpívají ptáci. Nastavujeme svá schoulená těla v bundách a kabátech nesmělým slunečním paprskům a vylézáme ven ze svých domovů jako šneci z ulity Jaro, je jaro…

A proč si nespojit zrovna Velikonoce a jarní období zase s pohlednicemi a udělat někomu jinému úsměv na rtech?

Princip zůstává stejný, udělat někomu radost a mít radost a překvapení, co bude ve schránce.

• Po zkušenostech z Vánoc apeluji na všechny, je to akce dobrovolná, pokud víte, že nepošlete, nehlaste se anebo to pak napište mě, nekazte jiným radost !!!!
• Možnost přihlášení bude do 10.03., již od tohoto víkendu budu posílat první adresy, ať pak toho nemám moc a vše se stihne. Do 14.03. budete mít všichni adresy, kam pohledy poputují.
• Napište pod tento příspěvek, že se hlásíte a počet pohledů a do mé soukromé pošty mi napište Vaši adresu a znovu počet pohlednic (opět budu dělit tak, že kolik pohledů pošlete, tolik by se Vám mělo vrátit).
• Text záleží na Vás a rovněž i to, zda se podepíšete civilním jménem, nickem nebo jako tajný přítel jara.

Adresy po skončení kolotoče ze svého seznamu mažu, nedávám nikomu cizímu.

Pohled prosím opravdu pošlete, pokud nepošlete, dejte vědět, ať s tím ještě něco udělám a někdo není zklamaný, jak se stalo nyní. Holky, kterým nedošla ani 1pohlednice na Vánoce, ozvěte se mi, ať se zúčastníte nyní nebo ne.

Každá z nás je alespoň jeden den v roce ze svých dětí unavená a říká si, jen ať už jsou velcí a my máme chvilku klid. Dneska mě rozněžnil syn, když mi na procházce řekl:"Maminko, mám pro tebe dárek" a v rukavičkách ukrýval malou zmrzlou šnečí ulitu a tak natěšeně čekal na moji reakci... Včera jsem se dívala na svého maldšího, jak po obědě spí, zrovna měl 16měsíců  a já si říkala, jak moc mi ty měsíce utíkají pod prsty. Dnešní noc zase patřila k těm výživným, vzbuzená asi 7x, nevyspaná, ale pak mi mladší spokojeně říká mama, mama a starší mi dal dárek-ulitu. Být mámou je v tuto chvíli to nejlepší zaměstnání a já jsem ráda, že mám takové šéfy A tohle jsem nyní našla na fcb, ja jsem hlídala spánek mladšího a po jeho uspání ještě chvilku setrvala v ložnici.. myslím, že si mě ten článek dneska tak nějak vybral

Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti už úplně vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli novorozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždycky, když plakala, když pokňourávala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče!“, hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím… A to nemluvím o tom, že nároky novorozeněte nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých lotrásků.

Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říci pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenomže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoli na světě. Potřebují svou MAMINKU.

O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to dřív jsem byla schopna nalézt své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím dřív jsem si uvědomila, že „máma“ je má povinnost, mé privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem zapotřebí, v kteroukoli denní i noční dobu.

«Máma“ znamená, že jsem ve čtyři ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v tu chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra… „Máma“ znamená, že jsem živa z kávy a z toho, co děti nedojedly. „Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad svoje, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a moje srdce přetéká láskou.

Není to tak dávno, co jsem si stěžovala mamce, že mám nějaké černé období. Jsem po operaci štítné žlázy a hodnoty mám děsné, stále unavená, otrávená, bez nálady. Navíc mi štítka i změnila hodně postavu a docela tím trpím.. Poslední 2-3měsíce se ani nesměju a můj životní přístup se bohužel nějak negativizuje.

A tohle mi dneska přeposlala, že bych se měla nějak nahodit a přehodnotit. Netuším, zda je text skutečný, ale pokud ano, více takových pozitivních lidí…  Babička dělá sestru u dr., který je i mamolog a kolikrát říkala, že pozitivní myšlení a moderní medicína dokážou divy

Vezli mě na křesle chodbami okresní nemocnice.

Kam? – ptala se jedna sestra druhé. – Snad ne na jednolůžák, spíš na tu pětku, ne?

Zneklidněla jsem. Proč mám být na pokoji s pěti lůžky, když mohu být na samostatném? Sestry na mě pohlédly s tak neskrývaným soucitem, že mě to udivilo. Až později jsem zjistila, že na samostatný pokoj dávali umírající, aby ostatní ušetřili pohledu na ně.

– Doktor řekl na jednolůžák, opakovala jedna ze sester.

 Přišel mi tento článěk, úvaha e-mailem a já bez dechu  seděla a četla ho. Zaráží mě, jak moc pravdivý je a ruku na srdce, kolikrát jsem se v článku našla. Dneska, když jsem se šla podívat na internet, hned jsem si na tento článek vzpomněla, mobil zahodila pod polštář a celé dopoledne jsem se věnovala jen dětem. Jak očisťující. Doufám, že mi toto dlouho vydrží a článek tisknu a připínám na ledničku, ať ho mám stále na očích.

Jsme mistry iluzí. Sami se jim oddáváme a navíc se snažíme přesvědčit o nich okolí. Téměř každý, kdo má děti, mluví občas o tom, jak moc pro něj znamenají. Jak důležité pro něj jsou. A že tou nejvyšší hodnotou je rodina. To zní opravdu hezky. Jen moc nechápu, když jsou děti pro každého takový poklad, proč jich je tak mál

A proč vlastně děti ani nejsou nijak zvlášť šťastné, stejně jako rodiče, kteří tak mluví? Proč když jsou pro nás tak moc důležité, trávíme s dětmi co nejmíň času a snažíme se je co nejdřív strčit do školky nebo k babičce?

S jednou kamarádkou jsme podnikly takový pokus. Má dvě děti. Také mluví občas o tom, že jsou tím nejdůležitějším v jejím životě. A fakticky je opravdu miluje. Rozhodly jsme se spočítat, kolik času skutečně stráví s nimi a co dělá v čase zbývajícím. Celý den poctivě zapisovala, hlídala si, aby se chovala jako obvykle, aby nic neošidila.

Výsledky ukázaly, že osm až devět hodin z každého dne jí pohltí zaměstnání. Další skoro dvě hodiny cesta do práce a zpět. Ráno většinou utíká, dokud děti ještě spí. Maximálně jim stihne dát pusu. Když se večer vrací, zbývá hodina do doby, než jdou děti spát. A co v tu dobu dělá? Uklízí a vaří na zítra. Snad ještě krátce mrkne do školního sešitu toho staršího.

V souhrnu tedy dětem z celého dne věnuje desetiminutovou pohádku před spaním. To je všechno. Plus ranní pusa, plus tři čtyři telefonáty během dne.