Táta přijel domů a ještě 20 minut seděl v autě, než přišel za mámou. Byl unavenej a říkal, že je mu špatně a že si v pondělí už dojde k doktorovi. V tu dobu byl u nich mámin brácha (táta ho nikdy neměl rád) a říkal mu, že se mu nezdá být v pohodě a že ho odveze do nemocnice. Táta nikam nejel.

Večer mi volala máma, že se jí táta vůbec nezdá, že se o něj bojí, ale že teď se vykoupal a vypadá o něco líp. Prosila ho, ať se nechá odvézt do nemocnice, že pro něj přijedu. Ať tam jede aspoň kvůli Péťovi. Táta se na ní jen podíval a řikal, že ráno to bude dobrý a že si jde lehnout. Ona nakonec usnula v obýváku na gauči.

Večer jsem si ještě říkala, co by bylo, kdyby se tátovi něco stalo. V noci se mi zdál sen o tom, jak jsme byli všichni smutný a nikdo nevěděl proč. Bylo to tak zvláštní, že jsem se ve 4:15 vzbudila a přemýšlela jsem, co to vlastně bylo.

V 6 mi volala máma. Byla v šoku. Řekla mi, že táta nedýchá a ať zavolám sanitku. Volala jsem a vůbec mi to nedocházelo. Vzbudila jsem manžela, oblíkla syna a jeli jsme tam. Přišla jsem k nim. V obýváku seděl doktor a něco psal. Máma brečela. Viděla jsem v ložnici ležet tátu. Umřel. Čas smrti 4:15. (z pitevní zprávy jsme se dozvěděli, že přechodil zápal plic a další nezvládl).

A mě to ničí. Budou to 4 roky a já si každej den řikám, že mohl žít. Měla jsme tam přijet a odvézt ho do nemocnice. Kdyby máma spala v ložnici, mohla ho zachránit. Bylo mu 49, měl tu být ještě dlouho. Často se budim kolem 4 hodiny a přemýšlím, co by se stalo, kdyby...

Zemřel 15.7.2017. A poslal nám za sebe náhradu. Termín porodu s dcerou jsem měla mít 15.7.2019 (nakonec se narodila 18.) 

  Dlouho jsem přemýšlela, jestli sem tohle napíšu nebo ne. Ale už nejspíš přišel ten čas, kdy se z toho potřebuju vypsat. 
   Můj táta. Člověk, kterýho potkáte jen jednou za život. Hodnej, vstřícnej, pro všechny by se rozkrájel, pracoval, i když nemusel, miloval svou rodinu. Byl to skvělej táta a i když s náma vždycky nebyl, protože pracoval (jezdil s kamionem), pořád jsem v něm měla oporu. Díky němu mi nikdy nic nechybělo. Díky němu jsem měla všechno, co jsem chtěla, první mobil, první počítač, první auto.

Jsem jedináček a vždycky to bylo znát. Když byl táta o víkendech doma, tak jsem šla radši pomoct tátovi, abych s ním mohla strávit nějakej čas. Nikdy jsme spolu moc nemluvili, ale oba jsme věděli, že tu jsme jeden pro druhýho. I v dobách, kdy jsem se vzepřela proti všem, z něj jsem vždycky měla respekt. On mě svým způsobem chápal (s mámou jsme to měli těžký oba).

Nakonec jsem se osamostatnila, začala bydlet s manželem a přišel první syn. Táta byl šťastnej a těšil se na vnuka. Nemohli jsme se shodnout na jméno, tak jsem na papírky napsali 5 jmen + já dopsala tátovo jméno (jaká je pravděpodobnost, že bych to jméno vytáhla). A bum. Syn je Petr po dědovi. 

A syn se narodil. Rodiče za mnou přijeli do porodnice a ptali jsme se táty, jestli si ho chce taky pochovat. On říkal, že radši ne, že počká až vyroste. Táta si Péťu užíval. Jezdili jsme každý víkend na chatu a on ho pokaždý ráno ukradl z postýlky a povídali si 🙂 Péťa oslavil první rok. Měsíc po něm slavil narozeniny táta. 

6.července 2017 jsme byli u rodičů grilovat (rodiče bydlí kousek od nás). Koupali jsme se v bazénu, bavili se, smáli se a plánovali. O víkendu jsme měli zase přijít, ale máma volala, že táta je nemocnej, tak to necháme na příští víkend. 

Táta odjel v neděli do práce (jo, pracoval vždycky, i když byl nemocnej, v tý době navíc šetřil na auto. Chybělo mu posledních 20tis, aby si ho mohl koupit). Vždycky nám říkal, že kdyby se něco stalo a on by věděl, že se vybourá, tak strhne auto do příkopu, než aby někoho ohrozil (za 30 let za volantem boural jednou). V pátek, když se vracel ze Slovenska, měl nehodu. ,,Zaparkoval” náklaďák do příkopu pod mostem, těsně vedle sloupu. Nic se mu nestalo.

Byla středa 17.7.2019, 6 dní po TP. Na poslední kontrole mě doktor ujišťoval, že na příští kontrole, která měla být ve čtvrtek, už se neuvidíme (no jasně, asi jako u prvního syna, který se narodil 41+3). Ten den mi bylo skvěle, tak jsem si řekla, že zkusim mimčo (pořád jsme nevěděli jistě, co to bude. Dr. řikal, že asi holčička, ale jistě to neřekl nikdy) trochu popohnat. Umyla jsem okna, uklidila byt, dala si pivo a pizzu a šli jsme spát. 

Ve čtvrtek ve 2:30 mě vzbudila lehká bolest, opakující se po 10-ti minutách. Řikala jsem si, že to jsou zase poslíčci. A za hodinu to bylo po 6-ti minutách. 

Procházela jsem se po bytě, manžel i syn v klidu spali, nijak víc to nebolelo, tak jsem nechtěla plašit. Přišlo mi, že to bolí fakt málo (u prvního syna mi porod vyvolávali a tam jsem hned měla obří bolesti nebo spíš celý 3 hodiny to byla jedna velká kontrakce). V 5:30 jsem vzbudila manžela, že asi pojedem, ale že nás spíš pošlou domů. Chvilku potom dorazila máma pohlídat syna a v 6:30 jsme vyjeli. Ještě jsme se chvilku prošli před nemocnicí a před 8 jsme seděli po monitoru na přípravném pokoji, já otevřená na 8cm s kontrakcemi po 5-ti minutách a pořád mi přišlo divný, že ta bolest je v pohodě. 

Po 9.hodině mi píchli vodu, ještě mě poslali na ultrazvuk (mimčo bylo v pravém postavení a nechtělo dorotovat, tak mě různě naváděli, jak si lehnout, ať se otočí, jak má), pak klystýr a sprcha. Poslední půl hodinu už byly kontrakce bolestivý. PA mi řekla, ať zkusim zatlačit a to už jsem cítila velkej tlak. Při kontrakci mě rychle s manželem vedla na sál a podle manželových slov se nestihl ani rozkoukat a malá byla na 2 zatlačení venku. Naše Sofie se narodila 18.7.2019 s délkou 48 cm a váhou 3260g. Porod proběhl bez poranění a nástřihu. Sice se mi komplikace nevyhla ani tentokrát (větší poporodní krvácení), ale druhý den ráno už jsme byly spolu. 

Všem bych přála takovej porod a sama jsem ráda, že podruhé se mi podařilo zažít opravdu přirozený porod 🙂

Všechno začalo tím, když jsem po roce marnýho snažení našla na TT dvě čárky. Bylo to 15.září 2015 přesně na můj svátek. Ten den jsme se s tehdy ještě přítelem hádali kvůli práci. Pracovali jsme spolu a on chtěl změnit práci. Já jsem už delší dobu měla zvláštní pocit a nikam jsem odcházet nechtěla. Viděla jsem dvě čárky na testu a začala jsem brečet. Hned jsem to oznámila příteli a na jeho reakci : ,,To určitě" (on už taky ani nedoufal, že by se to povedlo), nikdy nezapomenu 😀 A začalo období štěstí a neuvěřitelnýho strachu o miminko a přitom jsem měla od začátku bezproblémový těhotenství. 6 týdnů před porodem jsem skončila v práci a už jsem jen chodila na kontroly, kde mi doktor neustále řikal, že se příště už nejspíš neuvidíme, že určitě porodím. V den termínu už mi všichni psali, jestli jsem ještě celá a 9 dní po termínu jsem nastoupila na vyvolání. Nějak jsem neměla strach z porodu. Ráno v 7 nástup a čekání, jestli se to nerozjede samo. Samozřejmě nic, jen slabý nepravidelný kontrakce. Druhý den ráno mi dali čtvrtku tablety. Za 10 minut už jsem se kroutila bolestí na posteli a říkala si, že tohle nemůžu zvládnout, když to může trvat ještě X dalších hodin. Po cca hodině od zavedení tablety mi praskla voda. Upřímně na to vzpomínám, jako kdybych se cachtala v rybníku. To bylo moře vody. Po tomhle jsem automaticky sama odešla do sprchy, volala jsem příteli ať už jede a cca po půl hodině jsem vylezla ze sprchy, oznámila jsem PA, že rodím a šla zpět na pokoj. Za chvilku dorazil přítel a odešli jsme na monitor. Ten jsem už absolvovala v leže na boku a těžko jsem rozdýchávala kontrakce a drtila stojan s monitorem. Přítel mě hladil po vlasech a v tu chvíli jsem mu chtěla i vynadat. Bylo to taak nepříjemný. 😀 V tu chvilku bych radši vyskočila oknem než abych nechala PA, aby zjistila jestli se otevírám. Na těch bolestech bylo tohle to nejnepříjemnější. A bylo to tady. Přesun na sál. Přítel přemýšlel, jestli má jít taky. On fakt trpěl, když mě viděl, jak se kroutím 🙂 Ale šel. Já už neměla sílu. V 8:00 zavedena čtvrtka tablety, v 9 mi praskla voda, v 10 dorazil přítel a 21.5.2016 v 11:01 se pomocí VEXu narodil náš syn Petr. Porod byl moc rychlý, malý nestačil dorotovat, proto ten VEX. Měřil 52 cm a vážil 4010g. Čekali jsme na něj tak dlouho. A 20.8.2016 jsem si vzala toho nejlepšího chlapa pod sluncem. Teď je našemu Peťulovi 8 měsíců a trochu nám vyrostl. 78 cm a 9800g. A teď už vím, že čekání se vyplatilo. On je naše největší štěstí 🙂