Když bylo Vanesce 14 měsíců, rozhodli jsme se s manželem, že bychom chtěli pro ni sourozence. Zadarilo se hned na poprvé. Za měsíc jsem cítila, že je semnou něco jinak. Rozhodla jsem se proto koupit si těhotenský test. Musela jsem s testem hodně otáčet, ale byli tam 2 čárky. Za týden jsem zkusila znovu a čárka už pěkně zesílila. Objednala jsem se proto k doktorovi aby mi tehu potvrdil. Byla jsem tam dřív jak u dceri takže ještě nešlo ani pořádně vidět srdíčko. Prý si mám za týden ještě dojít. Když jsem přišla po týdnu, bylo srdíčko krásně vidět. Říkala jsem si super vypadá to, že tohle tehu bude jiný a neprozvracim celý 1 trimestr. Omyl. Za týden to začalo a bylo to ještě horší jak u dcery. Zhubla jsem 10kg, dopoledne jsme se nikam nedostali. Byla jsem ráda, že jsem uvařila a zvládla se o dcerku postarat. Na druhém screeningu paní doktorka zjistila, že má syn vrozenou dětskou vadu pes equinarus (nevím jestli jsem to napsala dobře)😃byla jsem z toho nešťastná ale doktorka nás ujistila, že to není žádná hrůza a dá se to léčit. Na druhém screeningu nám byl taky potvrzen chlapeček. Super, budeme mít doma páreček 🙂  Dceru jsme pomalu připravovali na to, že bude mít doma brasku. Furt hladila bříško a objimala ho a já měla co dělat abych nebrecela dojetim. Na to jak dcera spichala na svět, tak syn moc nepospichal. Bylo mu u maminky dobře. 🙂  Pán doktor se mě ptal jestli chci po císaři rodit přirozeně. Říkám, že ano když to bude možné tak budu ráda. Když jsem byla 39+3 tak mi paní doktorka řekla na ko, že jsem otevřená pro prst ale nic se nechystá. Proto mi byl nabídnut na dalsi ko hamiltonuv hmat ať si to rozmyslím. Po císaři se nesmí prý porod vyvolávat nadělalo by to paseku. Proto by se musel udělat znovu císařský rez. Uběhl týden a nic se nedělo. Došla jsem na ko kde se mě doktorka zeptala na ten hamiltonuv hmat. Odmítla jsem.  Vysetrila mě a řekla, že nález je furt stejný ať přijdu za dva dny a ten hamilton by se udělal. Měla jsem z něj děsný strach. Večer jsme si s manželem objednali pizzu. Volali, že už jsou před domem tak jsem pro ni letěla. Šel semnou i pes a ten večer byla děsná brecka. Pes mi utekl na druhou stranu a nereagoval na moje volání. Zrovna jela pizzerie. Rozběhla jsem se za psem aby neskocil pod kola a v prostředku mi to na té brecce podjelo a rozplacla se tam. Večer jsem uspala dcerku a šla spát. Ráno v 7h mě vzbudila pobolivani v podbřišku. Říkám si asi poslicky, ale cítila jsem že je něco jinak. Pořád jsem chodila celý dopoledne na velkou. Bolesti byli furt stejný a nepravidelný. Pro jistotu jsem manželovi řekla, ať zajede pro svou mamku ať pohlídat malou. Cítila jsem, že už je to tady. Manžel jel kolem půl 2 pro tchyni. Já si uspala dcerku, rozloučila se s ní se slzami v očích (ještě jsme bez sebe nebyli). Osprchovala se a jeli jsme. Dojeli jsme zhruba o čtvrt na 3. Vzali nás až tak o trictvrte na 3. Udělali monitor, vyšetřila mě paní doktorka, že jsem už otevřená na 3 prsty. Sepsali semnou papíry, že mi udělají klystyr a půjdu na hekarnu. Manžel čekal zatím na chodbě. Po klystyru poslali manžela zamnou. Asi o trictvrte na 4 mě přišla zkontrolovat paní doktorka. Mezi tím bolesti byli trochu silnější trochu slabší ale pořád v různých intervalech. Byla jsem otevřená na 4cm. Nemohla jsem ležet pořád mě to nutilo chodit. Manžel, že si jenom na hodinku odjede aby mohl privest mamce nějaký léky, hygienu atd. Bylo asi půl 6 když odjížděl. Já se naložila do sprchy a byla tam asi hodinu. Bolesti sileli. Nestíhala jsem prodychavat. Skončila jedna za chvíli byla druha.  Vylezla jsem a furt se procházela. Pak jsem si musela na chvíli lehnout. Došla PA a říká jak se cítím říkám, že ty bolesti jsou snad furt za sebou. Říká, že si mě prohlídne. Prý už jsem na 8cm a za chvíli bude porod. Voda stále nepraskla. Došla mě asi za 15 min vyšetřit doktorka a že už jsem na 9 a praskneme vodu. Bylo 18:45 volám manželovi kde je, že už budu rodit. Že už projede kruhac a je u mě. Prasklo mi vodu, zacitila jsem teplo, akorát doběhl manžel a že už jdeme rodit. Tlačila jsem, ale ne správně, musela jsem si u toho občas i zakřičet. Prý nemám křičet že mě to vysiluje, ale to fakt nešlo. Nemohla jsem malého vytlačit do těch porodních cest abych ho mohla vytlačit ven. Manžel mi byl velkou oporou. Držel mi hlavu, pomáhal dýchat, hladil záda. Asi až na 8 kontrakci se pohl a sjel hlavičkou kam měl. Pak už na dvě kontrakce byl venku. Neslyším pláč. Říkám paní doktorce co se děje. Paní doktorka říká, klid maminko. Miminko se rozkoukava. A pak jsem slyšela to pomnoukavani. Ani se tomu nedalo říkat pláč. 😃( Syn neumí pořádně plakat ani teď, ale za to se vztekat umi😃)  když jsem viděla tu záři v manzelovych očích jak drží ten náš uzliček v náručí. Choval si malého asi hodinu. Byla jsem úplně vyřízená, klepala se tak jsem měla strach si malého pochovat. Za hodinu jsem si ho vzala abych přiložila k prsu a ponuchala se s ním. Dodnes nezapomenu na ty ksichtiky jak se tvářil. (, jako co to je) 😃a teď jaký je z něj prsomil 😃 

Danielek se narodil 9.1. v 19:58 přirozeně. Vážil 3176g a měřil 45cm.

Vim trochu dlouhé, ale snad si přečtěte do konce. Jaksi jsem se u tohohle psaní rozjela 😃😃

Pořád tu čtu články ostatních maminek o porodech, tak i já jsem se rozhodla, že vám tu sepíšu ten svůj. První dcerka byla císařem. První dva trimestry byli bez problémové. Ukázkové tehu. V 30tt zjistili, že je dcerka KP, takže se začal domlouvat císař, že už je malá pravděpodobnost, že se ještě otočí. ( taky, že už se neotocila, nechtělo se jí) 😃. Ten den co jsem odešla od svého gynekologa, jsem si to všechno pro případ obehala ohledně toho císaře ať mám všechno hotové. Od 33tt začala tak trochu zlobit, takže mě poslali si jít lehnout na gynekologii aby byla pod dozorem. Byla jsem otevřená na 2 prsty. Tam mi pichali kortikoidy na dozrani plic a v 35tt kdy řekli, že kdyby už k porodu došlo bylo by miminko schopné samo dýchat, mě pustili domu. Dostala jsem pokyny, že mám jen ležet a nechat se obskakovat, a netahat nic těžkého. Jenže manžel taky musel jezdit do práce a sem tam mi to nedalo a musela jsem něco udělat. Nebavilo mě to jen letět. Nachystala jsem si po příjezdu z nemocnice tašku ať pak nelitame a nezapomeneme něco zabalit. Další 2 tydny byli v klidu. Byla jsem 37+4 den jako každý jiný. Večer jsme dostali chuť na krupici tak jsme si udělali na večeři krupici. Manžel umyl nádobí, nasypali jsme si sušenky, zalehly do pelechu. A pustlili si film. V 18:30 mě chytlo curani. Šla jsem se vycurat, utrela se a jak jsem se zvedala, že se obliknu, tak slyším lupnuti a nad zachodovou mísou mi praskla voda. Řekla jsem manželovi, že už je to tady, šla se osprchovat, manžel dobalil drobnosti, oblikli jsme se a jelim do porodnice jsme dojeli asi v 19:30. Přijali nás, zkontrolovali miminko, přišel pan doktor, že si mě zkontroluje a kdyby bylo miminko správnou polohou necháme to přirozeně. Souhlasila jsem. Dcera se ale otočila do blbe polohy, kde se chystala jít nozkou napřed a byla tam celkově jaksi pokroucena. Takže císař je jasnej. Vycevkovali mě a jeli jsme na sál. Bylo něco kolem 22:30h(mrzelo nás, že u toho nemohl být muž, ale čekal venku až mu malou privezou). Nechala jsem si dát spínání anestezii abych mohla dcerku hned vidět. Zamnou seděl anesteziolog, hladil mě po hlavě a vykládal mi přesně co se teď děje. Pak řekl, že už budou malou vytahovat. Jen to dorekl a nastal ten hlasitý krásný pláč. Položili mi ji chvíli na hrudník a pak odnesli ukázat manželovi. Mě mezitím dosivali a pak odvezli na hlídací pokoj kde mohl být manžel chvíli semnou a ukazoval mi fotky naší dcerusky. Ráno mi ten uzliček přinesli a já se hned zamilovala. Ješte jsme byli přes noc bez sebe abych si odpocinula a pak už jen pořád spolu. Ani jsem nechtěla nic proti bolesti. Ten pohled na ni, všechnu bolest jsem hned zapomněla. 

Vaneska narozená 27.2. 2017 v 22:48 sekci