Pro mě a všechny aktuálně trpící….

Každému bylo někdy v životě zle a až 70% těhotných žen zažije těhotenské nevolnosti, přesto jsme každá jiná a každé těhotenství jiné a tak jsou i nevolnosti jinak vnímané. Já se teď pokusím popsat, jak mě ty druhé malém stály zdraví a rozum.

Píšu druhé, protože v prvním těhotenství jsem je také zažila. Byla jsem měsíc na neschopence, protože cesta do práce mi přišla jako sci-fi. Zvracela jsem obden a především při pohybu ( včetně cestování MHD) mě to nakopávalo. Pak ve 12tt jsem byla uschopněna a kromě večerů při únavě jsem byla téměř až do porodu fit.
Druhé těhotenství jsme dlouho zvažovali kvůli zdravotním problémům, které mě postihli v šeštinedělí se synem ( můj první článek). Bála jsem se o zdraví, ale nevolností tolik ne. Domluvila jsem se s mužem, že bude doma alespoň měsíc ( stejně v době covidu byl Home Office) a nějak to překlepeme.  Ovšem tentokrát to byl jiný fičák…

Poprvé mi bylo zle v 5+4 a já si říkala “fajn je to tu, už jsem to jednou zvládla, tak to zvládnu podruhé.” Ovšem intenzita zvracení X krát ve dne v noci (čti nevím přesně, někdy “jen” 3x ale často i víckrát ) a neschopnost se nejen alespoň základně starat o syna, ale i o sebe, mi velmi rychle ukázala, že tohle bude jiné. Drsnější. Do týdne jsem si vzala Torecan, lék který jsem poprvé nepotřebovala a který mě bohužel zklamal, protože jen celkově tlumil, ale na žaludek a zvracení neměl žádný efekt. Dál jsem zkouška všechny babské/internetové rady ( zázvor, cola, cucat led, piškoty, Antimetil atd.) nic nic nic nezabralo. Když už jsem se třetí týden byla schopná pohybovat jen mezi wc a postelí, nespala kvůli nevolnostem a zvládla pouze koukat do zdi a snažit se v sobě udržet hlavně vodu (jinak by mohla hrozit hospitalizace), začala jsem klesat na mysli. Volala jsem gynekologovi, abych mu popsala svůj stav ( ne jen počet zvracení, to je taková třešnička toho všeho, ale i neustálý pocit na omdlení, bušení srdce, zimnice, navalování a hlavně pocit že se nedožiju dalšího dne) a vyslovila: “ nezvládám to, nevydržím to, pomozte mi!!!” Dostala jsem Ondansetron, lék používaný třeba i v USA u Hyperemesis gravidarum. To sice zřejmě nebyla moje diagnóza, protože jsem silou vůle udržela vodu a občas i část jídla, přesto mi bylo nonstop na umření. Lék zabral 🙏 a i když se nedal brát denně, vždy mi daroval jeden den bez zvracení, jeden den kdy jsem byla schopná mluvit na svého 3letého syna. ( Ano i při mluvení mě natahovalo.)

Tehdy mě začala zajímat jediná věc - Přejde to?! A kdy? Přečetla jsem snad všechny články na českých webech, všechny diskuze zde na MK a snažila se pochopit v jaké jsem situaci, protože byla značně rozdílná než prvně. Co jsem zjistila?

1. Že jsem měla poprvé štěstí, že mi nevolnosti víceméně skončili do 12tt a že každé těhotenství může být opravdu jiné…

2. Že až u 90% žen zvracení přejde do první půlky těhotenství. ( těch 10% zvracejících 9 měsíců má můj obrovský obdiv!)

3. Že tvrzení na českých mama webech, že nevolnosti končí s prvním trimestrem, jak mávnutím kouzelného proutku, není tak úplně pravdivé a mnohem pravděpodobnější je pomalý/postupný odchod během 4.měsíce ( zdroj jsou odborné články v angličtině na google.schoral).  

4. Že toto patří do kategorie KDO NEZAŽIL, NEPOCHOPÍ

Prosím ženy nesrovnávejte své nevolnosti s jinými ženami. Pokud jste taky zvracely min. 3x denně a přesto chodily do práce nebo vám zabírali lízátka z lékárny, tak to neznamená, že vám bylo stejně. 

A jak mi nevolnosti odchazely? Doba TEMNA, kdy jsem byla doslova upoutána na lůžku trvala do konce 12tt, Nevolnost 24/7 s obdenním zvracením  trvala do konce 15tt, tzv. kocovina s navalováním trvala do 6.měsíce, nejhodnější na mě byl žaludek ve 3. Trimestru, ale úplně dobře mi bylo až po porodu.

Jak jsem to nejhorší přežívala?: Po douškách soustavně pila perlivou vodu a po soustech uždibovala pečivo ( nemít co zvracet totiž bolí), ležení, vědět že v tom nejsem sama (někde na světě teď určitě taky nějaká trpí - bohužel) a přestat si vyčítat, že nepečuji o syna, o domácnost, o sebe…
Okolo půlky těhotenství jsem měla pocit, že na rozhoupaný žaludek zabírají homeopatika, ale v první fázi byli taky bez efektu a to Sepia Officinalis 15ch, Cocculine.

Manžel mi byl neskutečnou oporou, všechno za mě zastal, včetně péče o mě a částečně pracoval.

Možná to bude znít dramaticky, ale nic horší než 2.-3.měsíc druhého těhotenství jsem v životě nezažila. Nedá se s tím srovnat ani krvácení do mozku s akutní operací hlavy, ani přirozený porod,  císařský řez, šestinedělí, nic! Sáhla jsem si na své fyzické i psychické dno a modlím se, abych takový stav nemusela zažít znovu 🙏. 

Vy, co jste aktuálně v tom - Držte se a nebojte si říct o pomoc u doktora, u rodiny. Jednou to skončí!

Ps: vložím graf, který jsem k tomuto tématu našla, třeba se to někomu bude hodit...Mimochodem hlavním viníkem je prý hormon HCG, ale kdo ví??

Syna mě naučily krmit umělým mlékem už dětské sestry v porodnici, protože moje prsa si dávala načas a mateřské mléko nebylo. Doma se kojení trochu rozjelo, ale synovi nestačilo, a tak jsme v dokrmování umělým mlékem pokračovali. Asi to tak mělo být.

První 2 týdny pil mléko BEBA HA 1 a poté právě díky maminkám zde z Modrého Koníka a jejich doporučení jsme přešli na BEBU Optipro Comfort 1. Synovi ihned sedla. Když se začal blížit 6.měsíc věděla jsem, že budeme přecházet na Comfort 2. Trochu jsem znervózněla, zda mu bude chutnat a především, aby měl nadále klidné zažívání.

Po otevření balíku jsem byla ráda, že obal dvojky se liší pouze barvou odměrky a mléko je stále v plechové dóze, se kterou se mi dobře dávkuje (vždy si při přípravě odměrku zarovnám o okraj plechovky viz foto).

A nejen obal, ale i obsah se barvou, vůní ani chutí od Optipro Comfort 1 nemění, malá změna je tedy pouze ve složení.

S BEBOU Optipro Comfort jsem spokojená, pouze jediné, v čem vidím mínus je, že se často nerozpustí vše a trocha zůstane i při opakovaném protřepání (viz foto). 

A co na mléko říkal hlavní testovač? Bříško měl klidné, stále mu chutnalo a celkově to byl on tak jak ho znám, takže spokojenost. 🙂 

Děkuji, že jsme se mohli zúčastnit testu BEBA Optipro Comfort 2. 

Celý život jsem se porodu bála. Máma mi už od dětství vyprávěla svůj strašlivý porod semnou a ani babička neměla veselý příběh. Během těhotenství jsem se sice taky trochu obávala jak a jestli to zvládnu, ale zároveň jsem se těšila na malého. 

Syn se narodil v 40+5 a když mi ve dvě ráno v porodnici řekli, že rodím, málem jsem štěstím vyskočila do vzduchu (kdybych nebyla o 19kg těžší ) 🙂. Kontrakce mi šly do kyčlí, což sem kupodivu zvládala, ikdyž nadruhou stranu, neměla jsem potřebu dělat hrdinku a epidural jsem si nechala dát. Porod nabral rychlost a malý byl do necelých čtyř hodin od příjezdu na světě. Na porod budu vzpomínat ráda.

Ovšem proč se můj článek jmenuje tak jak je v nadpisu? 18 dní po porodu jsem vyšla doma schody, abych malého přebalila. Po sundání plenky mě najednou extrémě vystřelovala bolest do levého spánku hlavy. Ze začátku jsem myslela, že to zas přejde, ale bolest se stupňovala. Manžel přišel domů, já mu malého předala do ruky a schoulila se na postel. Pak jsem se schoulila na zem a pak už si tolik nepamatuju. Vlastně jo, pamatuju si jak říkám manželovi "volej záchranku" pak jak záchranářům říkám " bolí mě hlava, bolí mě hlava" pak v nemocnici jak mi říkají "nehýbejte se" a nakonec "budeme vás operovat". Druhý den jsem se vzbudila na JIPce neurochirurgie s velkou jizvou přes levou stranu hlavy.  Důvod? Celý život jsem nevědomky žila s vrozenou vadou tzv. AV Malformací v mozku a právě porod (tlačení syna na svět ) mi přivolal něco, co by se podle lékařů stejně stalo, krvácení do mozku. Taky mi řekli, že jsem se znovu narodila, protože 70% lidí tento stav nepřežije a né všichni, kteří přežijí, jsou bez trvalých následků. 

Tímto článkem chci poděkovat Neurochirurgům z Vinohradské nemocnice, svému manželovi a andělům strážným, kteří určitě mysleli i na syna, který mě nyní potřebuje. Děkuju.

Nakonec chci napsat, že porodu se opravdu nemusíte bát (ani kvůli bolestem, ani kvůli tomu co píšu, protože AVM má pouze 1% populace). Porod je dojemný zážitek a na světě jsou prostě těžší věci. 

Všem budoucím maminkám držím palce,  ať mají takový porod, jaký si přejí. 

(pokud jsou v článku chyby a překlepy tak se omlouvám - píšu ve chvíli, kdy syn spí a nějak tuším, že si musím máknout, než budu zase maminkovat 🙂)