Předem upozorňuji, že nenabádám k nedodržování rad lékařů, ale popisuji jen naši zkušenost.
Tak tedy, měli jsme komplikované těhotenství, na konci časté monitory kvůli malému množství plodové vody a menšímu váhovému odhadu miminka (délkou ale bylo ok). Porod nakonec vyvolávaný a zakončený akutní sekcí, neb malý měl špatně natočenou hlavičku a při kontrakcích mu klesaly ozvy. Narodil se s 3,02kg a 50cm. Byl plně kojený, vše ok, jen si stále držel "svou" frekvenci přibírání jako v břiše (co dva týdny skokově přibral). Naštěstí naše pediatrička toto neřešila.
Jak byl ale malý v břiše kvůli málu vody víc zmáčknutý, tak měl trošku vbočenou jednu nožku, ale to se brzy srovnalo. Jen hlavičku klonil víc k té jedné straně a na bříšku se mu ji nechtělo zvedat. Když mu byly asi 2,5 měsíce tak jsem se svěřila na kontrole, že tu jednu stranu hodně preferuje a na bříšku je pořád lenoch, ani hlavičku nechtěl moc otáčet, natož nějak zvedat a pást koníky. Doktorka nám tedy napsala žádanku na rehabilitace a doporučila režimová opatření, aby byl nucený se dívat na tu neoblíbenou stranu. Doporučení zabrala a do týdne si vše srovnal.
Na rehabilitaci nám ale bylo řečeno, že je motoricky na úrovni novorozence a má slabé svaly na bříšku a zádech a hned jsme dostali dva cviky Vojtovky a měli cvičit 4x denně. Hned druhý den - Vojtovka tedy na to nemohla mít vliv - začal syn krásně pást koníky, najednou. Cvičení byl pro mě tedy hrozný stres, ale snažila jsem se, je to přece pro jeho dobro, ale byli jsme z toho vyčerpaní oba, malý u toho šíleně brečel, počůrával se, odmítal pak kojení a vůbec byl přes den mrzutý. Z rozesmátého miminka byl uzlík nervů a ze mně taky. Za týden na kontrole nás pochvalila i za pasení, to nečekala a dostali jsme další cvik. To už jsem doma s nervama nevydržela a prostě jsme cvičili jen ráno a večer před koupáním, aby mi přes den pil a byl v pohodě a snažili jsme se motivovat hrou a hračkami k pasení koníků, aby vydržel.
Další kontroly (byly po týdnu, cca 14dnech a chodili jsme do Motola) se nesly v podobném duchu, vždy že má slabé břišní svaly a že teda musíme cvičit dál, že je to vidět, že cvičíme 4x denně (i když to nebyla pravda) a občas se pozměnil cvik. Syn pořád u cvičení plakal a počůrával se (prý je to reflex, já myslím, že to bylo opravdu strachy). Když v mém okolí už několikátá známá s malým dítětem byla poslaná na rehabku, kde dostali samozřejmě na cvičení Vojtovku, už jsem začala silně pochybovat. Je to jistě skvělé cvičení a může pomoct u opravdu postižených dětí nebo tam, kde je opravdu výrazné opoždění. Syn prostě není "tabulkový" už od narození. Asi dvakrát přišla i dětská dr. přímo z rehabilitace a malého prohlédla a dělala s ním polohové testy (vypadá to hrozně, prostě takové škubání dítětem ze strany na stranu a hlavou dolů a vyšetření reflexů - malý pak vždy dva dny usedavě plakal, bál se při koupání, když jsme ho nahého pokládali na lehátko, měl problém s usínáním).
Zkusila jsem tedy s cvičením přestat úplně, na kontroly jsme ale dále docházeli a byli chváleni, jak cvičíme. V pěti měsících se sám přetočil na bříško, tak jsem myslela, že další kontrola bude už s vysazením cvičení, ale rehabilitační i ta dr. po polohových testech řekli, že se to spíš zhoršilo a zase nám zvedli frekvenci cvičení na 4xdenně (předtím asi měsíc byla snížená na 2x denně, ale stejně jsem s malým necvičila - dělal pokroky i tak sám, po motivování hrou). To už jsem byla fakt zoufalá a zařídila malému vyšetření u dětského neurologa u Apolináře. Závěr - naprosto zdravé dítě, které nemá důvod se trápit Vojtovkou. Doktorka byla hrozně milá, syna vyšetřovala pomalu, jemně, povídala si s ním, žádné polohové testy, žádný pláč. Řekla mi, že se dnes Vojtovka hodně nadužívá a že mi jako lékařka teda nemůže říct necvičte, ale že kdyby byla v mé situaci, postupovala by stejně - tedy necvičila by. Říkala, že každé dítě je jiné a že rozhodně jí nepřijde, že by byl syn nějak opožděný.
Ano, na další kontrole v Motole byla pochvala, další kontrola se pak posunula kvůli nemoci, syn se mezitím otáčel na bříško na obě strany a jinak uměl vše, co umět měl. Naše pediatrička s ním byla naprosto spokojená, o Vojtovce věděla a věděla, že ji necvičíme, sama pak říkala, že ji fakt píšou snad každému druhému dítěti. No abych to zkrátila. Asi v devíti měsících ho už na kontrole rehabilitační těžko zvládala a já jsem říkala, že ho mám problém udržet a že necvičíme tedy tak často. Zase něco, že má slabé bříško atd. Pak tedy asi poznala, že na to prdím a řekla, že tedy když to nejde, že to není nijak zlé a ať tedy chodíme jen na kontroly k té dětské dr. na rehabilitační. Ta ho vždy jen prohlídla, ještě asi dvakrát mu dělala ty polohové testy a spíš radila jak motivovat hrou a říkala, že prostě má tu jednu stranu "šikovnější", ale že to je vlastně normální (najednou?!).
Syn začal v 8 měsících pérovat na kolenou, válel sudy a plazil se dozadu. V 9 měsících si sám sedl - nacouval z kleku. Dopředu se začal plazit v 9,5 měsících, plazil se tak, ale asi jen dva týdny a pak začal lézt. V 10 měsících si stoupal a v 11 měsících začal obcházet nábytek. V roce jsme byli na kontrole na rehabilitačním a dr. byla spokojená a další kontrola až bude sám dobře chodit - čas prý má do 18 měsíců v pohodě. První samostatný krok udělal syn najednou před pár dny - čili v 15 měsících. Stále hlavně leze a chodí s přidržováním se nábytku. V prostoru si nestoupá, ale když se pustí, rovnováhu už drží. Je ale hrozně šikovný, společenský, vysmátý, "ukecaný", rozumí už spoustě věcí, když vidí kapesník začne si ho dávat k nosu a smrkat, to samé mořskou vodu ve spreji, ví kam co patří, když něco dostane, poděkuje - říká "dikam". Má své tempo a já ho do ničeho netlačím. Snažím se motivovat, aby se víc pouštěl do prostoru, ale zatím má lezení stále jako jistotu :-). Tenkrát jsem ale byla "čerstvá" máma a myslela jsem, že když s ním nebudu cvičit, nebude třeba chodit atd., i mě tak "strašila" ta rehabilitační, že bude mít velké problémy.
Dneska bych na rehabku nešla dřív, než by měl syn větší než dvouměsíční zpoždění (oproti těm zatraceným tabulkám). A vyhledala bych pracoviště, kde se cvičí Bobathova metoda-motivace hrou, i kdybych to měla platit. Každé dítě je jiné a má svoje tempo, nelze ho nacpat do kolonek.
Můj syn není tabulkový už od doby, co byl v břiše, je to pohodář, většinou vše začne dělat najednou - jako by to uměl odjakživa, bez nějakých větších náznaků. Jiné děti už dávno chodí a on teprve začíná s prvními samostatnými krůčky. No a? Ale asi je ta Vojtovka dobrý byznys. Za mě má ale místo hlavně u nedonošených dětí a dětí, kde je nějaký vážnější problém než jen to, že má hlavičku ke straně nebo že už měl podle tabulek pást dva týdny koníky, nebo že sousedovic dítě už leze a naše ne. Musí se opravdu pečlivě zvážit, kde převáží přínosy nad negativy této metody a zda se nejprve nevydat šetrnější cestou, přátelštější k mamince i dítěti. A řídit se i vlastním pocitem, i když jste mámou poprvé a "straší" vás doktoři.