Luštěniny jsou suchá semena ze zralých lusků rostlin čeledi bobovitých. Mladá nezralá zelená semena a lusky jsou považovány za zeleninu. Luštěniny byly pěstovány již v době před více jak tři a půl až deseti tisíci lety v různých oblastech světa, např. v oblasti východního Středomoří, v okolí řek Eufrat, Tigris a Indus, na Středním Východě, ve Střední Americe, na území dnešního Thajska a Číny, běžnou součástí stravy byly luštěniny i ve starověkém Egyptě. V současnosti mezi největší producenty luštěnin patří Indie, Pákistán, Kanada, Myanmar, Austrálie a USA.
Na přípravu lidské stravy se používají jak celé, tak i loupané, půlené nebo ve formě mouky, vyrábí se z nich vláknina, izolované bílkoviny, škroby nebo lecitin. Luštěniny jsou nejvýživnější, pokud je na několik hodin namočíme a doměkka uvaříme, nebo je necháme naklíčit či fermentovat, při těchto procesech se do velké míry rozkládají antinutriční látky. Více se o nich dočtete v kapitole Složení luštěnin a jejich vliv na zdraví.
Namáčení kromě rozkládání antinutričnícn látek zkracuje i dobu vaření, zlepšuje strukturu uvařených luštěnin a také rozkládá 5 až 10 % sacharidů způsobujících nadýmání, voda z namáčení se obvykle vylívá a luštěniny se vaří v čerstvé vodě. Ke snížení nadýmavosti se často přidávají různé byliny, např. Jižní a Střední Americe epazote, ve východní Asii řasa kombu, v Evropě saturejka nebo majoránka. Luštěninám není obvykle třeba se vyhýbat ani při zavádění příkrmů10, již po půl roce věku dítěte je možné zkusit např. červenou čočku, cizrnu, později také červené a černé fazole, hrách, ostatní druhy čočky a po roce věku i bílé fazole.
Luštěniny jsou častou složkou vegetariánských jídel a jejich použití je běžné i v tradičních kuchyních - jedná se např. o indický dál (luštěninový pokrm) a placky papadam, japonské, čínské a korejské dezerty z pasty z adzuki, americké a mexické fazole, chili con carne, kovbojské fazole, pečené fazole, frijoles refritos/refried beans, latinskoamerickou rýži s fazolemi, středovýchodní cizrnový hummus či falafel, řeckou polévku fasolada či bílé fazole s rajčaty, francouzský cassoulet, asijské tofu, natto, miso, tempeh a sójovou omáčku, burákové "máslo", risi bisi (rýži s hráškem) i český šoulet, pučálku, čočku na kyselo, čočkovou, hrachovou nebo fazolovou polévku. Lidé konzumují i lusky nebo semena jiných bobovitých rostlin, např. moučku z lusků rohovníku, neboli svatojánského chleba, které se říká karob1, dužninu z lusků tamarindu nebo jako koření semena pískavice řeckého sena.
Luštěniny neslouží pouze jako strava lidí, ale semena i celé rostliny z čeledi bobovitých se používají i jako krmivo pro zvířata (suché krmivo, zelené krmivo, siláž) a zelené hnojivo. Mezi bobovité patřǐ i okrasné rostliny. V zemědělství slouží bobovité jako zelené hnojivo, protože do půdy dodávají dusík. Bobovité mají na kořenech zvláštní útvary, kde s nimi v symbióze žijí hlízkovité baktérie rodu Rhizobium, ty mění vzdušný dusík na amonné ionty, které bobovitá rostlina použije k syntéze aminokyselin. Po odumření rostliny se aminokyseliny uvolní do půdy, kde jsou přeměněny na dusičnany a ty slouží ostatním rostlinám jako zdroj dusíku. Některě druhy luštěnin nalézají využití i v průmyslu.
I když jsou luštěniny relativně chudé na esenciální mastné kyseliny obsahující síru - esenciální methionin a neesenciální cystein (kromě arašídů a sóji), i tak se řadí mezi nejlepší rostlinné zdroje bílkovin, obsahují jich 17 až 30%, tedy dvakrát více než obilniny3. Dále jsou luštěniny bohaté na sacharidy a to převážně ve formě škrobů, nerozpustné vlákniny a oligosacharidů (rozpustné vlákniny), v malém množství obsahují i jednoduché cukry (mono a disacharidy). Luštěniny proto mají nízký glykemický index, pomahájí udržovat stabilní hladinu cukru v krvi. S výjimkou sóji a podzemnice olejné (arašídů neboli burských oříšků4) obsahují pouze malé množství tuků. Luštěniny neobsahují cholesterol a pomáhají udržovat jeho hladinu v krvi.
Luštěniny jsou bohaté na některé minerální látky, např. vápník, hořčík, draslík, fosfor, železo, zinek a selen), sodíku je v nich málo. Z vitamínů obsahují hlavně vitamíny skupiny B - thiamin (B1), riboflavin (B2), niacin (B3), kyselinu pantothenovou (B5) pyridoxin (B6) a kyselinu listovou37 (B9), ale ne kobalamin (B12), jsou chudé na vitamíny A (některé ale obsahují betakaroten) a C. V luštěninách se vyskytuje celá řada antioxidantů (karotenoidy, flavonoidy, taniny, fenolické látky). I když luštěniny obsahují puriny, dle současné úrovně poznání střídmá konzumace luštěnin při dně nevadí.
Luštěniny obsahují také různé antinutriční látky (látky nezdravé či snižující využitelnost živin) - např. alkaloidy, taniny (inhibují trávicí enzymy, snižují stravitelnost a chutnají trpce), oxaláty a fytáty (tvoří s minerály, jako je železo, zinek, vápník a hořčík, nerozpustné komplexy a zhoršují tak jejich vstřebatelnost z potravy), saponiny (mají hořkou chuť), fenolické látky, inhibitory proteáz (snižují stravitelnost bílkovin) a lektiny (zhoršují stravitelnost, způsobují alergické reakce, průjem, nevolnost, zvracení, nadýmání, tvorbu hlenů ve střevech a také leptinovou rezistenci, která vede k obezitě. Většina těchto látek se ale rozkládá namočením a uvařením luštěnin, jejich naklíčením nebo fermentací. Zároveň mají tyto látky i pozitivní bioaktivní účinky, jsou antioxidanty a působí proti vzniku civilizačních onemocnění. Konzumace luštěnin působí preventivně proti vzniku rakoviny, cukrovky 2. typu a kardiovaskulárních onemocnění.
Arašídy, neboli buráky, burské oříšky jsou navzdory svému názvu a použití ne ořechy4, ale luštenina. Po opylení se stonky s květy prodlouží, ohnou, zanoří do země a pod zemí se pak utvoří lusky s jedním až čtyřmi semeny. Rostliny podzemnice olejné pocházejí z údolí řeky Paraguay, do Číny se dostaly za přispení Portugalců v 17. století a staly se běžnou součástí tamější stravy. Dnes se arašídy pěstují po celém světě. Mezi největší producenty patří Čína, Indie, USA, Nigérie, Indonésie a Myanmar. Při nevhodných podmínkách skladování snadno podléhají nákaze plísněmi, hlavně Aspergillus flavus, která produkuje rakovinotvorný jed aflatoxin.
Buráky obsahují 21% sacharidů (z toho 9% je vláknina), 25% bílkovin (přítomný jsou všechny esenciální aminokyseliny), 48% tuků, vitamín E, koenzym Q10 a antioxidanty. Arašídy jsou v západních zemích jedním z častých alergenů6, pražení jejich alergenní potenciál velmi zvyšuje.
Arašídy se používají k lisování arašídového oleje1, jedí se syrové i pražené, v Asii především vařené. Používají se na přípravu omáček a dresinků, přidávají se do masových i zeleninových jídel, sladkostí (sušenek, tyčinek) a křupek. Oblíbené je také burákové "máslo" (jedná se o na pastu rozmixované burské oříšky, některé druhy jsou neochucené, jindy bývá solené či slazené). Z arašídů je možné, stejně jako z ořechů, vyrobit i rostlinné "mléko"1.
Původ bobů fava, kterým se také říká boby koňské, lze vysledovat do oblasti severní Afriky, západní a jihozápadní Asie, dnes se ale pěstují celosvětově, oblíbené jsou v oblasti Středomoří, hlavně v Itálii a Řecku. Mezi největší producenty řadíme Čínu, Malajsii, Thajsko, země Střední Ameriky, Peru a Indii.
Obvykle se konzumují mladá a měkká zelená semena, ale někdy se vaří i suchá. Čerstvá semena se po vyloupání z lusků obvykle napařují, zbavují slupky a teprve poté používají k dalšímu vaření. Suché boby fava obsahují 58% sacharidů (z toho 25% vlákniny a 6% cukrů), 26% bílkovin a 1,5% tuků.
Cizrnu (slovensky cícer, anglicky chickpea, španělsky garbanzo, v Indii Bengal gram) začali lidé pěstovat v době 7500 lety na Středním Východě. Byla jednou z prvních zemědelských plodin v oblasti Úrodného půlměsíce (údolí Nilu, východní část Středomoří, údolí řek Eufrat a Tigris). Odtud se cizrna šířila postupně do celého světa, do Indie, severní Afriky, jižní Evropy, Jižní, Střední i Severní Ameriky, Austrálie. Mezi současné největší producenty patří Indie, Austrálie, Pákistán, Turecko, Myanmar, Etiopie, Írán, USA, Kanada a Mexiko.
Mimo Indii se nejčastěji pěstuje druh Kabuli, který má větší kulatá béžová semena s tenkou slupkou. Cizrna se vaří 1 až 2 hodiny, pokud ji před tím na půl dne až den namočíme, tak je uvařená asi za 30 minut. Z cizrny se mele i mouka, v Indii zvaná besan. Cizrna se skládá z přibližně 61% sacharidů (36 až 52% jsou škroby, 10 až 18% nerozpustná vláknina, 4 až 8% rozpustná vláknina a až 10% jednoduché cukry), 17 až 22% bílkovin (loupaná cizrna obsahuje 25 až 29% bílkovin) a 2 až 9% tuků. Obsahuej také barviva karotenoidy, včetně betakarotenu.
Čočka byla jednou z prvních zemědělských plodin, počátku jejího pěstování lze vysledovat v oblasti Blízkého Východu až do neolitu. Čočka se prodává celá, loupaná i půlená. Nejvíce čočky se vypěstuje v Kanadě, Indii, Austrálii, Turecku, USA, Nepálu, Ethiopii, Číně a Sýrii.
Čočku lze konzumovat vařenou a nebo naklíčenou, vaří se 10 až 40 minut, některé druhy ani není potřeba před vařením namáčet. Semena čočky jsou plochá a kulatá a mohou mít různou barvu - nejčastějí hnědou, zelenou, černou, ale mohou být i žlutá a červená. Některé druhy mají semena drobná, jiné druhy jsou větší. Suchá semena obsahují 60% sacharidů (31% je vláknina a 2% jednoduché cukry), 26% bílkovin a 1% tuků. Čočka, stejně jako většina luštěnin obsahuje málo aminokyselin cysteinu methioninu, klíčením ale jejich obsah narůstá.
Fazole pocházejí ze Severní, Jižní a Střední Ameriky. Dnes se fazole pěstují v celém tropickém, subtropickém a mírném pásu. Mezi jejich největší producenty patří Indie, Brazílie, Myanmar, Čína, USA a Mexiko. Semena fazolí obvykle mají oválný až ledvinovitý tvar a mohou mít různé barvy. Obsahují přibližně 60% sacharidů (z toho 15 až 25% je vláknina a 2 až 4% jednoduché cukry), 20 až 25% bílkovin a 1 až 1,5% tuku. Vaří se déle než jiné luštěniny, i po namočení přes noc změknou po jedné až čtyřech hodinách varu, tuto dobu lze výrazně zkrátit použitím tlakového (Papinova) hrnce. Rychlou variantou namočení je fazole zalít horkou vodou a nechat je pak dvě až čtyři hodiny stát, vodu z namáčení pak vylijeme.
Vědci vysledovali dvě nezávislá místa jejich domestikace a to Střední Ameriku a jižní část And, fazole byly společně s kukuřicí a dýní základními zemědelskými plodinami Indiánů.
Říká se jim také fazole lima nebo máslové fazole. Semena jsou velká, po uvaření pevná, masitá, obvykle mají bílou barvu, ale mohou být i černá, červená, oranžová nebo skvrnitá.
Pocházejí ze středoamoerických hor, pěstují se i jako okrasná rostlina. Fazole jsou různých barev (hnědé, béžové, černé, růžové, fialové, bílé) a často skvrnité. Patří sem i řecké bílé fazole gigantes.
Původní oblastí výskytu těchto fazolí je jihozápad USA a Mexiko. Z luštěnin asi nejlépe snáší sucho. Semena mohou mít různé barvy i tvary, bývají spíše menších rozměrů.
Hrách pochází z oblasti Středomoří a Blízkého Východu, dnes se pěstuje v celém mírném podnebném pásu i v chladných horských oblastech tropů. Nejvíce se ho vypěstuje v Kanadě, Rusku, Číně, USA a Indii.
V lidské stravě je obvyklý hrách běžnou luštěninou, jako zelenina se jí i mladá semena (zelený hrášek) nebo celé nezralé zelené lusky (cukrový hrášek). Suchá semena mívají zelenou nebo žlutou barvu a je v nich přibližně 60% sacharidů (37 až 49% tvoří škroby, 10 až 15 %rozpustná vláknina, 2 až 9% nerozpustná vláknina a 5 až 9% cukry), 21 až 33 % bílkovin a 1 až 2,4 % tuků, obsahují také antioxidant lutein.
Anglicky se mu říká pigeon pea, v Indii jsou půlená semena kajanu známa jako toor dal. Kajanu se daří i v suchých oblastech, původní oblastí výskytu je Jižní Asie (domestikován byl pravděpodobně před 3500 lety), dnes je oblíbený hlavně v Asii, Africe a Jižní Americe.
Zralá semena kajanu jsou kulatá a žlutá, ale konzumují se i zelená, nezralá jako zelenina. Suchá semena kajanu se skládají z 63% sacharidů (z toho 15% je vláknina), 22% bílkovin a 1,5% tuku.
Různé druhy lupiny se pěstují ve Středomoří, na Blízkém Východě, v Brazílii, Argentině a v Severní Americe (je tradiční součastí stravy Indiánů). Lupinová mouka, podobně jako sójová, se používá i jako zlepšující přípravek do pečiva. Lupina je ale i významným alergenem6. Alergie na lupinu je často souběžná s alergií na arašídy.
Sója je momentálně stále kontroverzní potravina, je vhodná pouze pro některé lidi a to pravděpodobně pouze při přiměřené konzumaci fermentovaných sójových výrobků a současné konzumaci potravin bohatých na jód (mořských ryb a řas).
První důkazy o pěstování sóji pocházejí z Číny z doby 5000 až 3500 let před naším letopočtem, odtud se rozšířila do Japonska a Korey a v menší míře později i do dalších asijských zemí a až koncem 18. století, ale hlavně v 19. a 20. století, začala být pěstována v dalších zemích (v Jižní a Severní Americe, Africe, Evropě, Austrálii). Nejdříve byla pěstována jako krmivo a na výrobu oleje1 a teprve až po 1. světové válce se stala součastí stravy v západních zemích.
Sója roste tam, kde jsou teplá léta, pro její pěstování jsou zabírány, ničeny a odlesňovány plochy pralesů. Poměrně diskutabilní je i používání geneticky modifikované sóji, její pěstování je sice v Evropské unii zakázáno, je ale povolen dovoz z ní vyrobených krmiv a potravin. V USA se vypěstuje asi polovina světové produkce sóji a z toho přibližně 90% pochází z geneticky upravených rostlin. 30% produkce sóji pochází z Jižní Ameriky (Brazílie, Argentiny) a asi jen 10% z Asie (Číny, Indie). 85% světové produkce sóji se používá na výrobu sójového oleje1 (obvykle extrakcí hexanem), zbytky z lisování slouží jako krmivo pro zvířata a vyrábí se z nich také sójová mouka a sójové "maso".
Suché, zralé sójové boby mají obvykle žlutou barvu, ale pěstují se i černé, hnědé, zelené a skvrnité varianty. Suché sójové boby jsou tvořeny z 36 až 45% bílkovinami, na rozdíl od jiných luštěnin sója obsahuje všechny esenciální aminokyseliny. Dále sója obsahuje 30 až 35% sacharidů (z toho 9,5% je vláknina a 7,5% jednoduché cukry) a 20% tuků. Neuvařené sójové boby a syrová sójová mouka obsahují karcinogenní látky, ty se ale tepelnou úpravou, klíčením nebi fermentací ničí.
Sója byla sice tradiční součástí potravy v Asii, ale až do nedávné doby se jedla spíše v menším množství a ve formě klíčků a fermentovaných sójových výrobků a za současné poměrně vysoké konzumace ryb a mořských řas, což potlačuje vliv sóji na štítnou žlázu. Během procesu fermentace vznikají vitamíny B12 a K2 (nutný pro využití vápníku v těle), množí se probiotické mikroorganismy6 a ve vysoké míře se ničí antinutriční látky (látky omezující trávení bílkovin), fytáty (látky snižující vstřebatelnost minerálů ze stravy), goitrogeny (látky negativně ovlivňující štítnou žlázu) i nadýmavé látky.
O genetické přizpůsobenosti lidí západních zemí ke konzumaci sóji v současné velké míře (až několikanásobně více sójových bílkovin než v Asii) a úpravě (nefermentované sójové výrobky, izolovaná sójová bílkovina) lze velmi pochybovat. Od konce 20. století v Evropě a Severní Americe značně narostla konzumace právě těchto nefermentovaných a často průmyslově vysoce zpracovaných sójových výrobků. Tento druh potravin vyráběných ze sóji má mizivý obsah vitamínů B12 a K2.
V současnosti je alergie na sóju jednou ze světově nejčetnějších potravinových alergií, vyskytuje se i u značné části kojenců. V souvislosti s množstvím zkonzumované sóji je alergie na sóju nejběžnější potravinovou alergií v Asii a u nás její výskyt roste a momentálně zaujímá čtvrtou příčku mezi alergiemi na potraviny. Bílkoviny sóji jsou poměrně stabilní, tepelnou úpravou se jich alergenní potenciál prakticky nemění. Žádné bílkoviny nebo pouze jejich stopy, které ale silným alergikům na sóju mohou vadit, obsahuje sójový olej a emulgátor sójový lecitin.
Výsledky vlivů sóji na zdraví se značně liší, jako pravděpodobný důvod těchto rozdílných závěrů se jeví právě množství a forma konzumované sóji v Asii a v západních zemích. Výzkumy stále probíhají a uvidí se, jaké výsledky přinesou. Nicméně dosud nebyla prokázána bezpečnost dlouhodobé a poměrně vysoké konzumace sójových bobů a nefermentovaných sójových výrobků. V Asii je sice poměrně nízký výskyt osteoporózy, ale zatím nebylo dostatečně prokázáno, že by tak bylo vlivem konzumace sóji, v západních zemích se totiž vliv konzumace sóji na snížení rizika osteoporózy neprokázal.
Fytoestrogeny sóji mohou negativně ovlivňovat menstruační cyklus2 žen, hladiny hormonů u mužů, narušovat budoucí plodnost dětí krmených sójovým umělým mlékem. Konzumace sóji nemá prokazatelný vliv na projevy menopauzy u žen, neposkytuje úlevu. U asijských žen byl v některých studiích prokázán slabý ochranný účinek proti rakovině prsu, u žen ze západních zemích tento vliv prokázán nebyl, v některých případech naopak došlo ke zvýšení rizika rakoviny prsu.
Konzumace sóji neovlivňuje tlak krve a při konzumaci 25 až 50g sójových bílkovin denně (tedy přibližně poloviny celkové denní dávky bílkovin) byl prokázán velmi slabý vliv snížení hladiny LDL cholesterolu v krvi (o 2 až 3%) a nepatrné snížení rizika kardiovaskulárních chorob. Konzumace sóji ovlivňuje i produkci hormonů štítné žlázy, výsledky jednotlivých studií se ale značně liší. Některé studie naznačují možný negativní vliv konzumace nefermentované sóji na fungování mozku. Pokud matka během těhotenství24 konzumuje bílkoviny především ve formě sóji, může se zvyšovat riziko vzniku vývojových vad u dítěte.
Tento rod luštěnin je rozšířen v celé tropické oblasti Afriky, Asie i Ameriky. Od fazolí se liší svou biochemií, strukturou pylů a některými zevními znaky rostlin.
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu