Imunita je vrozená, ale i získaná schopnost organismu udržet homeostázu (vnitřní rovnováhu) vnitřního prostředí. Jejím nositelem je imunitní systém. Je tvořen z komplexu buněk, tkání a orgánů, které mezi sebou navzájem komunikují. Poruchy imunity vznikají při porušení regulace imunitního systému.

Funkce imunity

• ochrana před různými mikroorganismy a infekcemi,
• udržení různých procesů v těle ve správném chodu,
• odstraňování poškozených a změněných tělu vlastních buněk (nádorové nebo infikované buňky),
• schopnost regulace dělení vlastních buněk.

Imunitní systém

Imunitní systém je chápán jako difúzní orgán, neboť buňky imunitního systému se nacházejí a volně cirkulují v krvi a míze (lymfě) nebo se nacházejí ve tkáních a orgánech. Tyto orgány dělíme na primární a sekundární.

• Primární - kostní dřeň, brzlík, zde se vytvářejí a dozrávají lymfocyty.
• Sekundární -slezina, lymfatické uzliny, lymfatické tkáně kůže a sliznic (krční mandle², slepé střevo), zde dochází k aktivaci lymfocytů.

Lymfatické orgány jsou spolu s ostatními orgány propojeny sítí lymfatických a krevních cév. Buňky imunitního systému komunikují mezi sebou pomocí různých molekul a sloučenin (např .protilátky, cytokiny atp.).

Důležitou součástí imunitního systému je tolerance k vlastním tkáním, aby nedošlo k jejich destrukci. Imunitní systém si pamatuje a rozpozná "sebe sama", čili nezasahuje proti vlastním tkáním.

Imunitní systém se vyvíjí během života. Už během těhotenství²⁴ se začnou formovat všechny buňky a mechanismy imunitní odpovědi. Během dětství imunitní systém dozrává. Plnou funkčnost dosáhne imunitní systém v období puberty³ a dospělosti. Během stárnutí dochází k poklesu imunitních funkcí.

Imunitní systém zabezpečuje ochranu organismu pomocí mechanismů nespecifické a specifické imunity. I když mají tyto složky rozdílné charakteristiky, vzájemně spolupracují a jen jejich společným fungováním dojde ke správné a úplné imunitní odpovědi.

Imunopatologické stavy jsou stavy, kdy imunitní systém nefunguje správně a neplní své funkce. Poruchy ve fungování imunitního systému se mohou projevit jako imunodeficience (snížení jeho složek) nebo autoimunitní choroby (přehnaná reakce na podněty).

Nespecifická imunita

Nespecifická (přirozená, vrozená) imunita představuje první linii v obraně vůči patogenům. Nespecifický imunitní systém je přítomen od narození²⁹, je vrozený. Představují ho obranné mechanismy, které jsou charakteristické rychlou odpovědí. Při opakovaném kontaktu s týmž podnětem dochází stále ke stejné imunitní odpovědi, nevyvíjí se imunologická paměť.

Složky nespecifického imunitního systému

• Mechanické bariéry a mechanické reakce tvoří bariéru, která brání vstupu patogenů do organismu. Patří zde epitel kůže a sliznic na povrchu dutin, např. přirozená mikroflóra nacházející se v tenkém střevě.

Chemické bariéry

Nás chrání také před vniknutím patogenů do těla. Patří sem:

• antimikrobiální látky, např. beta-defensiny v kůži a dýchacím systému,
• enzymy:
  • lysozym ve slinách a slzách,
  • fosfolipáza,
  • proteáza a kyseliny chlorovodíkové HCl v žaludku,
• NaCl v slzách přímo likviduje patogeny,
• vaginální sekret⁷ s nízkým pH.

Krevní proteiny

Zahrnují specializované chemické látky, které přímo nebo nepřímo ovlivňují činnost patogenů. Jsou peptidové povahy. Patří mezi ně:

• Komplement - skupina nejméně 40 proteinů, které v případě infekce zvyšují cévní propustnost, způsobují zánět, podporují fagocytózu a přitahují bílé krvinky (leukocyty)
• Histamin - je vyloučen ze žírných buněk během alergické reakce. Histamin³ způsobuje vazodilataci (rozšíření cév), zánět a otok
• Pyrogeny - peptidy způsobující horečku¹ a tím nepříznivé prostředí pro množení patogenů.
• Interferon - protein, který chrání ještě viry nenapadené buňky, např. pokud virus napadne buňku, tato buňka vyloučí interferon, který se naváže na buněčné receptory ještě nenapadených buněk a ty začnou tvořit antivirální proteiny jako odpověď na možné napadení viry.
• Cytokiny - tvoří rozmanitou skupinu peptidů. Zprostředkovávají komunikaci mezi buňkami specifické a nespecifické imunity.

Buňky přirozené imunity

V nespecifické imunitě se použijí veškeré granulocyty a některé agranulocyty. Tyto buňky mají vysokou fagocytární schopnost (tzn. že dokáží pohltit mikroorganismy).

• Granulocyty:
  • Neutrofilní granulocyty - jsou primárně odpovědné za fagocytózu, patří mezi nejvíce zastoupené bílé krvinky.
  • Eozinofilní granulocyty - jsou primárně zodpovědné za zánět, hlavně během alergické reakce.
  • Bazofilní granulocyty - jsou odpovědné za zánět.
• Agranulocyty:
  • Monocyty - v tkáních se mění na makrofágy, jsou zodpovědné za fagocytózu.
  • NK buňky - jsou schopny rozeznat zdravé buňky od infikovaných nebo poškozených buněk.
  • Žírné buňky - jsou zodpovědné za vylučování histaminu během alergické reakce, nepatří mezi leukocyty.

Zánětlivá reakce

Hlavní funkcí zánětu je zamezení rozmnožování se patogenů s cílem jejich zničení. Zánět je způsoben vyloučením látek (např. pyrogenů, histaminů), způsobujících zarudnutí, otok nebo bolest. Zánět způsobuje rozšíření cév a označí místo infekce pro další leukocyty. Zánět ústí do zvýšení teploty místa infekce, což působí nepříznivě na rozmnožování patogenů.

Průběh nespecifické imunitní odpovědi

Po rozpoznání patogenu imunitním systémem se v místě vstupu mikroorganismu spustí série obranných mechanismů za účelem odstranění mikroorganismu. Dojde k tvorbě cytokinů a chemokinů, což zajišťují zejména makrofágy. Cytokiny a chemokiny umožní přísun fagocytů do místa infekce a aktivuje se fagocytóza, pohlcení a destrukce mikroorganismů. Nejdůležitější fagocyty jsou neutrofily a makrofágy.

Další důležitou složkou nespecifické imunity je komplement. Komplement představuje složitý systém přibližně 40 glykoproteinů v krevní plazmě. Složky komplementu působí jako chemotaktické faktory, ovlivňující fagocytózu a lyzující některé typy buněk pomocí komplexu atakujícího membrány. Chemotaktické faktory slouží jako označovatelé infekce a přitahují leukocyty. Jsou vylučovány buď leukocyty nebo tkáněmi. Buňky nespecifického imunitního systému vzájemně kooperují s buňkami specifického imunitního systému. např. histamin nebo komplementní proteiny.

Specifická imunita

Specifická (získaná, adaptivní) imunita představuje druhou linii v obraně organismu. Nastupuje pomaleji, ale je schopna rozeznat obrovské množství mikrobních, jakož i antimikrobních podnětů. Je založena na specifické odpovědi organismu vůči patogenům. To znamená, že buňky patřící do specifického imunitního systému, dokáží rozeznat, odpovědět a zapamatovat si určitou látku - antigen.

Antigeny jsou specifické molekuly. Většinou jsou situovány na povrchu virů, bakterií nebo prvoků, ale také se nacházejí i na povrchu všech buněk organismu. Hlavním cílem antigenů je rozeznání vlastních a cizích buněk organismu. Antigeny u buněk specifického imunitního systému vyvolávají produkci protilátek (imunoglobulinů).

Protilátky (imunoglobuliny) jsou proteiny, které jsou schopny identifikovat a zneškodnit cizí látky v organismu. Každá protilátka rozpoznává pouze specifický antigen.

Po opakovaném kontaktu s týmž antigenem je díky vzniku imunologické paměti tato odpověď rychlejší, výraznější, a tím i efektivnější než-li primární. Paměť je důležitou vlastností specifické imunitní odpovědi.

Charakteristika specifické imunity

Základní charakteristika specifické imunity:

• je tvořena dvěma složkami, buněčnou a humorální,
• aktivuje se až po setkání s antigenem,
• nastupuje pomaleji než nespecifická imunita,
• schopnost pamatování si antigenu.

Složky specifického imunitního systému

Buňkami specifického imunitního systému jsou lymfocyty a to buď B lymfocyty (tvoří se v kostní dřeni, odtud putují do krve) nebo T lymfocyty (množí se a dozrávají v brzlíku). Lymfocyty jsou jediné buňky schopné specificky rozeznávat antigeny. T-a B-lymfocyty se odlišují mechanismem zneškodnění patogenu.

Dělení specifické imunity

1. Humorální (protilátková) imunita je důležitá v eliminaci extracelulárních patogenů. Je zprostředkována B-lymfocyty. B-lymfocyty se po navázání antigenu diferencují na plazmocyty (tvořící protilátky) a část z nich se mění na paměťové buňky. Antigen zneškodní na základě vytvoření protilátek.
2. Buněčná imunita se účastní obraně proti intracelulárním mikroorganismům. Je zprostředkována T-lymfocyty. T-lymfocyty při aktivaci antigenů tvoří klony, produkující různé cytokiny a aktivují mechanismy nespecifické imunity nebo se diferencují do buněk přímo ničících cizorodé antigeny. Při dozrávání a diferenciaci dochází zároveň k tvorbě paměťových lymfocytů. Paměťové lymfocyty přežívají dlouhodobě a při opakovaném střetu s antigenem zajišťují rychlou odpověď. Antigen tedy zneškodní na základě aktivace mechanismů nespecifické imunity pomocí fagocytózy, pohlcení mikroorganismu.

Více v hlavním článku Buněčná imunita.

Souhrn

Více o imunitě na modrykonik.cz

• Diskuze: Snížená buněčná imunita. Užíváte také Prednison?
• Diskuze: Imunita neočkovaných dětí.
• Diskuze: Zvýšená buněčná imunita. Máte někdo zkušenosti?
• Skupina uživatelek: Vaříme zdravě (nejen) pro děti.

Použité zdroje

1. http://sk.wikipedia.org/wiki/Imunitný_systém
2. http://www.wikiskripta.eu/index.php/Nespecifická_imunita
3. http://www.wikiskripta.eu/index.php/Specifická_imunita
4. http://www.zdravie.sk/clanok/45318/imunitny-system
5. M. Jeseňák a kol., Recidivující infekce dýchacích cest a imunomodulace u dětí. Praha: Mladá Fronta. 2012