KočárkopedieFebrilní křeče
Febrilní křeče vznikají při horečce1. Je to nejčastější neurologická porucha v dětském věku. Předpokládá se, že onemocnění vzniká na základě podráždění mozkových center horečkou, které vyvolává stahování a uvolňování svalů.
Video: "Horečka je užitečná, nastartuje náš imunitní systém"
Rozhovor s odborníkem: MUDr. Denisa Jaššová - dětský lékař
Nevynechejte další zajímavé video rozhovory s odborníky na YouTube kanále Modrého koníka:
🎞️ KDY a JAK efektivně SNIŽOVAT TEPLOTU u dětí?
🎞️ Co je to pátá nemoc a jak ji léčit?
Jednoduché febrilní křeče - hlavní znaky
- jsou na celém těle,
- možná porucha dýchání,
- jde o střídání napnutí a uvolnění svalstva
- záškuby trvají několik sekund až 15 minut,
- krátkodobá ztráta či porucha vědomí,
- na EEG vyšetření nejsou přítomny změny,
- po záchvatu je děťátko bez neurologických příznaků.
Komplikované febrilní křeče - hlavní znaky
- trvají déle než 15 minut,
- změny svalového napětí,
- jsou pouze na části těla,
- změny na EEG vyšetření,
- možná recidiva,
- možný vývin epilepsie,
- porucha vědomí.
Náhlá slabost, třes při vysoké teplotě či ochabnutí se nazývá febrilním kolapsem.
Pomoc při febrilních křečích
- zachovat klid a nepanikařit,
- zavoláme rychlou lékařskou pomoc,
- stabilizovaná poloha na boku,
- při ztrátě vědomí udržujeme dýchání,
- sledujeme pokožku a její barvu, pokud začne promodrávat, zahájíme dýchání z úst do úst,
- po zvracení3 musí zůstat ústní dutina čistá, bez zvratků,
- nemocné dítě chladíme zábalem,
- zajišťujeme přísun čerstvého vzduchu.
Recidiva febrilních křečí
Přibližně u třetiny dětí dojde k opakování febrilních křečí, platí to v případech, kdy jsou přítomny alespoň dva rizikové faktory, které jsou uvedeny níže. Riziko recidivy je poloviční pokud je přítomen pouze jeden rizikový faktor.
Rizikové faktory:
- věk při prvním ataku méně než 12 měsíců,
- pozitivní rodinná anamnéza na febrilní křeče,
- horečka při prvním ataku méně než 40 ° C,
- časový interval mezi vznikem horečky a febrilními křečemi méně než hodina.
Profylaxe
Velmi důležité je správně poučit rodiče. Důležitými profylaktickými pilíři je akceptace léků2 rodiči při febrilních křečích a brzké zahájení opatření s cílem snížit teplotu (zábaly, paracetamol, ibuprofen) a to již při teplotě nad 38 ° C.
Léčba febrilních křečí
Diazepam je nejčastěji používaný protikřečový lék. Podává s injekčně nebo rektálně do zadečku. Děti, které opakovaně prodělaly febrilní křeče, bývají od lékaře vybaveny mikroklyzmami, kterými je možné do zadečku aplikovat Diazepam.
Prognóza
Riziko úmrtí nebo trvalého a mentálního poškození je velmi nízké. U 3% dětí dochází ke vzniku epilepsie a ve srovnání s běžnou populací je toto riziko dvojnásobné.
Použité zdroje
- Muntau, Pediatrie. Praha: Grada Publishing, 2007.
Hodnocení a zkušenosti s febrilními křečemi
Podruhé
První fk měla dcera den před prvním rokem. Třetí den měla horečky, dávala jsem jí nurofen a paralen čípek. Neměla víc jak 38. Přijela jsem s mamkou od doktorky ve 12h, měla horečku , dostala nurofen čípek. Šla jsem ji nakojit. Stálá nade mnou, vyvrátila se, prohla se do luku, dostala křeče a těžce dýchala. Hned jsem volala rychlou. Křeče trvaly do dvou minut. Probrala se. Přijela rychlá, odvezla nás do Poruby a dali nám diazepan a nurofen. Potom nás kvůli kapacitě odvezli na Fifejdy.
V nemocnici jsme byli den na JIP a pak na obyčejném pokoji dostala průjem ( adenoviry ) po třech dnech jsme jeli domů.
Druhé fk jsme měli 28.12. Ráno v pohodě v 10h v posteli stojí a vyvrátí se. Prohne se do luku, špatně dýchá, ani jsem to nedokázala poznat, jestli se jí zvedá hrudník, modrá. Voláme 155, naměřila jsem 38,3. Dávám diazepam tubu. Probírá se po třech minutách. Přijela rychlá a dala nurofen. Odvezli nás do Nového Jičína spádová oblast. :(
V nemocnici den na jip. Kvůli průjmu jdeme na obyč pokoj. 1.1. jsme propuštění. Cestou se pozvracela. Tři dny měla silný průjem. Volali mi z hygieny ( kampylobakterie).
Po prvních fk natočeno eeg, nezdálo se. Druhé, bylo lepší. Domluvili jsme se kvůli abnormalitám na magnetickou rezonanci v narkóze. Listopad, byla nachlazená. Prosinec, nachlazená. Březen, nachlazená. Teď máme jít v červnu. A dneska má horečku.
Každý den kontroluji čelo, jestli ho nemá horké. Když má, tak trnu. Už jsme měli chřipku i angínu a po podání nurofenu a diazepamu jsme to přešli bez fk.
V nemocnici jsme byli den na JIP a pak na obyčejném pokoji dostala průjem ( adenoviry ) po třech dnech jsme jeli domů.
Druhé fk jsme měli 28.12. Ráno v pohodě v 10h v posteli stojí a vyvrátí se. Prohne se do luku, špatně dýchá, ani jsem to nedokázala poznat, jestli se jí zvedá hrudník, modrá. Voláme 155, naměřila jsem 38,3. Dávám diazepam tubu. Probírá se po třech minutách. Přijela rychlá a dala nurofen. Odvezli nás do Nového Jičína spádová oblast. :(
V nemocnici den na jip. Kvůli průjmu jdeme na obyč pokoj. 1.1. jsme propuštění. Cestou se pozvracela. Tři dny měla silný průjem. Volali mi z hygieny ( kampylobakterie).
Po prvních fk natočeno eeg, nezdálo se. Druhé, bylo lepší. Domluvili jsme se kvůli abnormalitám na magnetickou rezonanci v narkóze. Listopad, byla nachlazená. Prosinec, nachlazená. Březen, nachlazená. Teď máme jít v červnu. A dneska má horečku.
Každý den kontroluji čelo, jestli ho nemá horké. Když má, tak trnu. Už jsme měli chřipku i angínu a po podání nurofenu a diazepamu jsme to přešli bez fk.
Febrilní křeče - dvojčata
Naše první zkušenost byla u dcerky, když jí bylo cca 10 měsíců. V noci měla teplotu, dostala čípek, ráno byla v pohodě, snídala, pila. Jeli jsme k babičce (já chodila na 4 hodiny na brigádu) a já ji poučila, že kdyby něco, má čípek a ať ji dá spinkat. Když jsem jela z práce, předávala mi holčičku v křeči, ať letíme do nemocnice. V nemocnici jí hned dali do zadečku diazepam, napíchli jí žílu a zabalili do mokrých plen, měla teplotu ke 40-ce, protože u nás nejsou na tak malé děti vybaveni, poslali nás do Brna do dětské nemocnice. Tam ji přijali na ARO, řekli mi, že bude spinkat a že mám dojet hned ráno. Protože jsem musela obstarat druhé dvojče, jela jsem bez protestů. Druhý den jsem dojela a Dr. mi řekl, že už je lepší, že bude do večera na sledování a pak nás přeloží na oddělení. V nemocnici jsme si pobyly asi 10 dní.
Za rok a půl se to samé opakovalo s druhou holčičkou. Zase u toho byla ta samá babička, ale tentokrát jsme to zvládli v místní nemocnici. Nebyli jsme tam ani týden.
Od té doby jsou holky hlídané u neurologa, máme zásoby diazepamů (naštěstí nemívají teplotu, jen cca 2x do roka) a přesné instrukce co dělat v případě teploty.
Za rok a půl se to samé opakovalo s druhou holčičkou. Zase u toho byla ta samá babička, ale tentokrát jsme to zvládli v místní nemocnici. Nebyli jsme tam ani týden.
Od té doby jsou holky hlídané u neurologa, máme zásoby diazepamů (naštěstí nemívají teplotu, jen cca 2x do roka) a přesné instrukce co dělat v případě teploty.
Už nikdy tohle nechceme zažít
V úterý 8.9.2015 mě vnouček 16 měsíců furt pobízel babi pa. Řekla jsem dceři dej mi kočár, jdu na procházku a než jsme vyjeli z baráku Tom usnul. Spal možná půl hodiny. Probudil se a asi po další půl hodině zase pa, teplota 38,2. Tak jsem si řekla, že ho uspím v kočáru na chodbě. Lehnul si, usínal a najednou hlavička dozadu, očička v sloup vyndala jsem ho hlavičkou dolů a na dceru volám ať zavolá záchranku. Ty minuty byly nekonečné než přijeli, beznaděj, ten pocit, když vám dítě přestane dýchat v náručí. Tohle jsem slyšela poprvé. Kdyby mi někdo řekl febrilní křeče, řekla bych: "Co to je?". Dneska už to vím. Lékaři by měli rodiče líp informovat o tom, co se může stát. Moje sestra má 11-ti letou dceru a ročního chlapečka a už u dcery ji paní doktorka v Ostravě informovala o febrilních křečích a dneska u chlapečka má doma už diazepam.
Febrilní křeče u nás
Malý byl do té doby naprosto zdravé dítě, bez jakékoliv reakce na očkování. Ani nebýval nijak nemocný, krom běžných nachlazení, teplotu měl jen jednou, a to jednorázově, dostal Nurofen a pak už nic.
Křeče prodělal v 11-ti měsících. V den křečí byl vcelku normální, jako jindy dopoledne spal trochu dýl než obvykle. Odpoledne byl takový klidný, nesvůj, měl zvýšenou teplotu, dostal Nurofen. Teptola klesla, malý ještě vyzvracel oběd, měl trochu rýmu, ale moc jsem tomu nepřikládala. Pak se mu ulevilo, byl akčnější, nicméně večer jsem nekoupala, nakojila a uložila ke spánku. Byl neklidný a opět na omak trochu rozpálený. Vzbudil se jako jindy na kojení, byl ale silně neklidný a úplně hořel! Ani jsem neměřila, dostal Nurofen, ale neuklidnil se ani po přiložení k prsu. Pak chvíli zaspal u prsa a najednou sebou začal lehce škubat, jako by se mu něco zdálo a lekal se, najednou ale začal ječet, pak se prohnul, párkrát sebou škubl, prohl se, otočil oči v sloup a byl mimo, v bezvědomí. Samozřejmě, že doma panika, zalarmovala jsem chlapa, ať volá rychlou a já ho držela a v tu chvíli jsem byla úplně mimo, už jsem uvažovala, jak ho budu resuscitovat nebo co. Nicméně se spontánně probral a dýchal, ale to už jsem měla sestru z RZP na drátě a byla naprosto skvělá! Vím, že kdyby bylo nejhůř, tak to s její pomocí dám, uklidnila mě a já byla schopná normálně reagovat a fungovat. Malý měl do příjezdu rychlé nepřítomný pohled - no mazec, už jsem si malovala ty nejhorší scénáře. Pak dojel MUDr. Dostal Diazepam a jelo se do nemocnice. Křeče dostal půl hodiny po podání Nurofenu, no a v nemocnici ještě další i po Diazepamu, a to asi 2,5 hodiny na to. Tak dostal další Diazepam a pak nám trvalo asi další 4 dny se dostat z teplot. Paradox na tom je to, že je to už dva měsíce od hospitalizace a teď už je to podruhé, co teplotujeme a z každou teplotou jsou to šílené nervy. Snad už se febrilní křeče nebudou opakovat.
Křeče prodělal v 11-ti měsících. V den křečí byl vcelku normální, jako jindy dopoledne spal trochu dýl než obvykle. Odpoledne byl takový klidný, nesvůj, měl zvýšenou teplotu, dostal Nurofen. Teptola klesla, malý ještě vyzvracel oběd, měl trochu rýmu, ale moc jsem tomu nepřikládala. Pak se mu ulevilo, byl akčnější, nicméně večer jsem nekoupala, nakojila a uložila ke spánku. Byl neklidný a opět na omak trochu rozpálený. Vzbudil se jako jindy na kojení, byl ale silně neklidný a úplně hořel! Ani jsem neměřila, dostal Nurofen, ale neuklidnil se ani po přiložení k prsu. Pak chvíli zaspal u prsa a najednou sebou začal lehce škubat, jako by se mu něco zdálo a lekal se, najednou ale začal ječet, pak se prohnul, párkrát sebou škubl, prohl se, otočil oči v sloup a byl mimo, v bezvědomí. Samozřejmě, že doma panika, zalarmovala jsem chlapa, ať volá rychlou a já ho držela a v tu chvíli jsem byla úplně mimo, už jsem uvažovala, jak ho budu resuscitovat nebo co. Nicméně se spontánně probral a dýchal, ale to už jsem měla sestru z RZP na drátě a byla naprosto skvělá! Vím, že kdyby bylo nejhůř, tak to s její pomocí dám, uklidnila mě a já byla schopná normálně reagovat a fungovat. Malý měl do příjezdu rychlé nepřítomný pohled - no mazec, už jsem si malovala ty nejhorší scénáře. Pak dojel MUDr. Dostal Diazepam a jelo se do nemocnice. Křeče dostal půl hodiny po podání Nurofenu, no a v nemocnici ještě další i po Diazepamu, a to asi 2,5 hodiny na to. Tak dostal další Diazepam a pak nám trvalo asi další 4 dny se dostat z teplot. Paradox na tom je to, že je to už dva měsíce od hospitalizace a teď už je to podruhé, co teplotujeme a z každou teplotou jsou to šílené nervy. Snad už se febrilní křeče nebudou opakovat.
Febrilní křeče - zápal plic
Naše malá prodělala FK v 3,5 letech poprvé, 3 dny tomu.
Stalo se to ve školce, kam jsem ji ráno odvedla zdravou a v půl 11 mi volali, že mám okamžitě přijet, že je na tom špatně a ztěží dýchá. Okamžitě jsem valila do školky. Na světlech před školkou mě předjela sanitka se sirénou, o které jsem věděla, že jede na pomoc mé dcerce. Sanitka malou odvezla na vyšetření do nemocnice, kde k nám zhruba po hodině poslali doktorku, ta se snažila malou probudit. Kristinka po probuzení byla úplně mimo, dlouho jí trvalo než začala reagovat. Udělali jí akorát rentgén plic, jinak nic víc, nevzali krev ani moč, něco se tam té doktorce nezdálo s plícní tkání, tak řekla, že má dítě zápal plic a hotovo, vyfasovali jsme antibiotika a odpoledne nás poslali domů.
Stalo se to ve školce, kam jsem ji ráno odvedla zdravou a v půl 11 mi volali, že mám okamžitě přijet, že je na tom špatně a ztěží dýchá. Okamžitě jsem valila do školky. Na světlech před školkou mě předjela sanitka se sirénou, o které jsem věděla, že jede na pomoc mé dcerce. Sanitka malou odvezla na vyšetření do nemocnice, kde k nám zhruba po hodině poslali doktorku, ta se snažila malou probudit. Kristinka po probuzení byla úplně mimo, dlouho jí trvalo než začala reagovat. Udělali jí akorát rentgén plic, jinak nic víc, nevzali krev ani moč, něco se tam té doktorce nezdálo s plícní tkání, tak řekla, že má dítě zápal plic a hotovo, vyfasovali jsme antibiotika a odpoledne nás poslali domů.
Z febrilních křečí epilepsie
Jako malé dítko jsem prý mívala febrilní křeče, se kterými jsem byla v nemocnici. Tenkrát se prý nedělalo žádné neurologické vyšetření, které je dnes už víceméně běžné.
Během dětství bylo vše v pořádku, ale s nástupem puberty se mi objevily záchvaty. Diagnóza? Epilepsie. Když zjistili, že jsem jako miminko prodělala febrilní křeče, byli si lékaři jisti, že epilepsie je důsledek. Bohužel během prvních záchvatů mě lékaři předávkovali diazepamem, na který jsem si během pobytu v nemocnici okamžitě vyvinula závislost, a po jeho vysazení prodělala abstinenční příznaky. I nejmenší dávka diazepamu mi dnes způsobí výpadek fungování na dva dny. Navíc při nemoci mi teplota nesmí vyšplhat nad 37,5 stupně, poté se opět dostavují záchvaty.
Ponaučení? Trvat po FK na neurologické vyšetření, ledacos se dá zachránit.
Během dětství bylo vše v pořádku, ale s nástupem puberty se mi objevily záchvaty. Diagnóza? Epilepsie. Když zjistili, že jsem jako miminko prodělala febrilní křeče, byli si lékaři jisti, že epilepsie je důsledek. Bohužel během prvních záchvatů mě lékaři předávkovali diazepamem, na který jsem si během pobytu v nemocnici okamžitě vyvinula závislost, a po jeho vysazení prodělala abstinenční příznaky. I nejmenší dávka diazepamu mi dnes způsobí výpadek fungování na dva dny. Navíc při nemoci mi teplota nesmí vyšplhat nad 37,5 stupně, poté se opět dostavují záchvaty.
Ponaučení? Trvat po FK na neurologické vyšetření, ledacos se dá zachránit.
Náš otřesný zážitek s febrilními křečemi
Minulou neděli jsme byli na bazéně po delší době a už zase dlouho nepůjdeme. Na můj vkus chladno a voda i v dětském bazénku studená, ale Ellince se líbilo, blbla s taťkou na skluzavce, hrála si ve vodě. Potom umýt, usušit, nabalit, zababušit do kočárku a směr babička na oběd. Byl i čas jejího spaní a zřejmě se i unavila, tak během chvilky vytuhla a spala celou cestu,cca hoďku. U babičky dobrý, jen tak po 2-3 hoďkách měla takový trochu nakřáplý hlas. Ale jinak fajn, hrála si, vyváděla,jako obvykle. Měli jsme tam zůstat na noc, ale nakonec jsem říkala, že raději pojedeme domů, že nemám nic na teplotu s sebou, kdyby náhodou.
A jen co jsme dojeli domů byla taková trošku vlažná, teplotu si změřit nenechala (proto teď pořidíme ten teploměr na čelo, ucho), ale odhadovala jsem to na 37, dali jsme sirup nurofen a brzo šla spinkat. Není to nijak horečkové dítě, po očkováních měla skoro vždy trošku zvýšenou, ale žádné vysoké horečky a po sirupu obvykle ok. Takže jsem to čekala i tentokrát. Ovšem chyba lávky.
Kolem 1 v noci se vzbudila na kojení, to proběhlo v pohodě, sáhla jsem na ni, že je teplejší, tak nachystám další dávku sirupu. V tom šíleně zakřičela, zakvičela nebo co to bylo za zvuk, že se i manžel vzbudil, já ji vzala do náruče a už ani nevím jak jsem to zjistila, ale jen si vybavuju, jak jsem začala křičet, že nedýchá. Manžel rozsvítil a vrhl se k nám, já s ní zkoušela zatřást, jestli je to jen takové to zapomenutí dýchání, o čemž se mluví dost často, tak ať se nadechne. Nereagovala na nic, byla jak hadrová panenka, trošku se třásla (ale nebylo to jak epileptický záchvat, ke kterému to přirovnávají, spíš jen jak zimnice), oči v sloup, trošku modrala. Ten pohled z hlavy nikdy nedostanu. Vrhla jsem se na telefon a točila 155 a popisovala co se děje, mezitím manžel do Ellinky dýchal a já v duchu jen prosila, ať nám neumírá a nadechne se.
Což se naštěstí stalo, než přijela rychlá dýchala, sice byla trošku mimo, dostala čípek do zadečku paralenu-naměřili jsme teplotu 39 a ještě rektálně diazepam od doktorů, zabalili jsme ji do deky, dali čepici a jela jsem s ní záchrankou do nemocnice a manžel za námi taxíkem. Ještě teď při psaní mi jdou do očí slzy a klepu se, byl to nejhorší zážitek v životě. To jsme měli krásný státní svátek 17.11.
V nemocnici už bylo fajn, dostala kapačku, vzali odběry a před 3. ráno mi usnula u prsa a my šli s mužem domů zabalit jí a mně věci do nemocnice a trochu se uklidnit. V tu chvíli jsem byla zralá na panáka, ale věděla jsem, že za pár hodin chci a musím být u ní, ať tam má po probuzení mámu a prso bez alkoholu. Stejně jsem usnula až v 5 a v 7 hurá za ní,vzbudila se až před 9 a moc se jí nelíbila kapačka a byla síla ji udržet v postýlce nebo u ní, ale byla do večera na takové nižší jipce a já na židličce. Taťka došel na návštěvu i s vystrašenou babi a na večer jsme dostaly pokoj a odpojení kapačky, takže živel už pochodoval a řádil. Za což jsem ráda.
Ve středu nás pustili domů, ale naše Ell dostala v sobotu zase teplotu, tak jsem se trochu zděsila, ale už jsme zásobeni diazepamem, který budem dávat při teplotách pořád (nám do papírů napsali dávat už u 37 stupňů), dostala čípek a já ji pořád kontrolovala a snižovala teplotu, protože už nic takového fakt nechci zažít a nepřeji to nikomu z vás. Druhý den ještě teplota trošku haprovala, ale naštěstí se srážela a spát šla už bez teploty. V uterý jsme byli na EEG a v pondělí pro výsledky, aby se vyloučila epilepsie a další věci. Snad bude vše ok a ani tohle se nikdy nebude opakovat.
Takže teploty snižovat, snižovat, k tomuhle bohužel stačí chvilka, i když jde spát dítko vlažné, může se teplota během pár hodin vyšplhat a přejít do křečí. My už jsme poučeni a vám přeju, ať to ani nezažijete a když už, tak to zvládněte! A to díky radám a tomu, že se o tom třeba bude více mluvit a psát.
A jen co jsme dojeli domů byla taková trošku vlažná, teplotu si změřit nenechala (proto teď pořidíme ten teploměr na čelo, ucho), ale odhadovala jsem to na 37, dali jsme sirup nurofen a brzo šla spinkat. Není to nijak horečkové dítě, po očkováních měla skoro vždy trošku zvýšenou, ale žádné vysoké horečky a po sirupu obvykle ok. Takže jsem to čekala i tentokrát. Ovšem chyba lávky.
Kolem 1 v noci se vzbudila na kojení, to proběhlo v pohodě, sáhla jsem na ni, že je teplejší, tak nachystám další dávku sirupu. V tom šíleně zakřičela, zakvičela nebo co to bylo za zvuk, že se i manžel vzbudil, já ji vzala do náruče a už ani nevím jak jsem to zjistila, ale jen si vybavuju, jak jsem začala křičet, že nedýchá. Manžel rozsvítil a vrhl se k nám, já s ní zkoušela zatřást, jestli je to jen takové to zapomenutí dýchání, o čemž se mluví dost často, tak ať se nadechne. Nereagovala na nic, byla jak hadrová panenka, trošku se třásla (ale nebylo to jak epileptický záchvat, ke kterému to přirovnávají, spíš jen jak zimnice), oči v sloup, trošku modrala. Ten pohled z hlavy nikdy nedostanu. Vrhla jsem se na telefon a točila 155 a popisovala co se děje, mezitím manžel do Ellinky dýchal a já v duchu jen prosila, ať nám neumírá a nadechne se.
Což se naštěstí stalo, než přijela rychlá dýchala, sice byla trošku mimo, dostala čípek do zadečku paralenu-naměřili jsme teplotu 39 a ještě rektálně diazepam od doktorů, zabalili jsme ji do deky, dali čepici a jela jsem s ní záchrankou do nemocnice a manžel za námi taxíkem. Ještě teď při psaní mi jdou do očí slzy a klepu se, byl to nejhorší zážitek v životě. To jsme měli krásný státní svátek 17.11.
V nemocnici už bylo fajn, dostala kapačku, vzali odběry a před 3. ráno mi usnula u prsa a my šli s mužem domů zabalit jí a mně věci do nemocnice a trochu se uklidnit. V tu chvíli jsem byla zralá na panáka, ale věděla jsem, že za pár hodin chci a musím být u ní, ať tam má po probuzení mámu a prso bez alkoholu. Stejně jsem usnula až v 5 a v 7 hurá za ní,vzbudila se až před 9 a moc se jí nelíbila kapačka a byla síla ji udržet v postýlce nebo u ní, ale byla do večera na takové nižší jipce a já na židličce. Taťka došel na návštěvu i s vystrašenou babi a na večer jsme dostaly pokoj a odpojení kapačky, takže živel už pochodoval a řádil. Za což jsem ráda.
Ve středu nás pustili domů, ale naše Ell dostala v sobotu zase teplotu, tak jsem se trochu zděsila, ale už jsme zásobeni diazepamem, který budem dávat při teplotách pořád (nám do papírů napsali dávat už u 37 stupňů), dostala čípek a já ji pořád kontrolovala a snižovala teplotu, protože už nic takového fakt nechci zažít a nepřeji to nikomu z vás. Druhý den ještě teplota trošku haprovala, ale naštěstí se srážela a spát šla už bez teploty. V uterý jsme byli na EEG a v pondělí pro výsledky, aby se vyloučila epilepsie a další věci. Snad bude vše ok a ani tohle se nikdy nebude opakovat.
Takže teploty snižovat, snižovat, k tomuhle bohužel stačí chvilka, i když jde spát dítko vlažné, může se teplota během pár hodin vyšplhat a přejít do křečí. My už jsme poučeni a vám přeju, ať to ani nezažijete a když už, tak to zvládněte! A to díky radám a tomu, že se o tom třeba bude více mluvit a psát.
Poprvé a pevně doufám, že naposled....
Dcera měla rok, když jsem zažili tuto "zkušenost" s FK (pevně doufám, že byla opravdu poslední) Celý den byla naprosto v pořádku, večer jsme jí chtěli vykoupat, ale zdála se mi teplejší, tak jsem jí změřila teplotu a ono na mě vykouklo 40,2C ukazuju to manželovi (snad pro ujištění, že vidím bohužel dobře) nedalo mi to a po krátkém čase jsem změřila znovu, ovšem hodnota byla stejná. Ihned jsem dala čípek a zavolala na pohotovost, kde mi dr. řekla ať chladíme a sledujeme teplotu.
Neuběhlo ani 5minut a naše malá dcerka se proměnila v "hadrovou panenku" :-( Okamžitě jsem volala záchranku. Přiznám se byla jsem totálně hysterická, ten strach, panika nemohla jsem to překonat. Naštěstí manžel byl při smyslech a dělal přesně to, co hlásil pán dispečer (patří mu náš velký dík). Během chvilky byla záchranka u nás, to už byla dcera při vědomí, ale na otázku jak dlouho febrilní křeče trvaly se dalo odpovědět: celou věčnost! Odvezli nás do nemocnice, kde po odběrech zjistili, že dcera má zánět močových cest.
Doktoři nám dali opatření pro vyšší teploty - podávat Diazepam, aby se zabránilo vzniku křečí.
Po nějakém čase nás čekalo vyšetření EEG, které dopadlo dobře - febrilní křeče nezanechaly žádné následky a jak jsem psala na začátku, pevně doufám, že už tohle nikdy nezažijeme...
Neuběhlo ani 5minut a naše malá dcerka se proměnila v "hadrovou panenku" :-( Okamžitě jsem volala záchranku. Přiznám se byla jsem totálně hysterická, ten strach, panika nemohla jsem to překonat. Naštěstí manžel byl při smyslech a dělal přesně to, co hlásil pán dispečer (patří mu náš velký dík). Během chvilky byla záchranka u nás, to už byla dcera při vědomí, ale na otázku jak dlouho febrilní křeče trvaly se dalo odpovědět: celou věčnost! Odvezli nás do nemocnice, kde po odběrech zjistili, že dcera má zánět močových cest.
Doktoři nám dali opatření pro vyšší teploty - podávat Diazepam, aby se zabránilo vzniku křečí.
Po nějakém čase nás čekalo vyšetření EEG, které dopadlo dobře - febrilní křeče nezanechaly žádné následky a jak jsem psala na začátku, pevně doufám, že už tohle nikdy nezažijeme...
Dušení jako hlavní riziko křečí
Pro mě je hlavní riziko FK spojeno s dušením při nečekaném záchvatu ve spánku. Bratra našla mamka už modrého. Proto jsem u svého dítěte měla monitor dechu, ačkoliv to u zdravého novorozence lékaři považují za zbytečné. Jenže všude se píše, že febrilní křeče bývají život neohrožují, ale o problému udušení, když rodiče jdou spát třeba později, se už nikdo nezmiňuje.
Sklon k febrilním křečím jsme s bratrem podědili po tátovi. Prý jsme byli celkem rarita, že obvykle to oba sourozenci nemývají :-N Mamka si s námi užila své. Myslím, že si dost oddechla, když jsme vyrostli :-)
Sklon k febrilním křečím jsme s bratrem podědili po tátovi. Prý jsme byli celkem rarita, že obvykle to oba sourozenci nemývají :-N Mamka si s námi užila své. Myslím, že si dost oddechla, když jsme vyrostli :-)
1 člověk považuje za užitečné
Strach, bezmoc, panika....
Vojtíšek měl první (dosud jediný a já doufám, že poslední) záchvat v září loňského roku, kdy mu byly 2 roky a tři měsíce. Do té doby měl za sebou už prodělaných pár nemocí, které provázely vysoké teploty a nikdy nebyl s jejich srážením problém. Ani v rodině není pozitivní anamnéza na febrilní křeče.
Přestože je to skoro rok, pořád to mám před očima a děsí mě představa, že bychom si tím měli projít znova. Vojtíšek se jedno odpoledne probudil s teplotou 38,5 °C. Podala jsem mu Panadol a byla ráda, že teplota začala klesat. Večer šel spát s teplotou 37,5 °C a bylo na něm znát, že se mu podstatně ulevilo. V deset hodin v noci jsem ho šla přeměřit a ani nedokážu popsat, jak mě vyděsila teplota na teploměru 39,7 °C. Věděla jsem, že s paralenem můžu kombinovat brufen, bohužel jak to bývá, když nepotřebujete, jste připraveni na všechno, ale jak je to žádoucí, chybí vám. Zkrátka Nurofen jsem doma neměla. Vzhledem k tomu, že podle příbalového letáku jsem mohla další Panadol podat po 6i hodinách, což v našem případě znamenalo víc než hodinu čekání na podání další dávky, nejsem farmaceut a netroufla jsem si experimentovat na dvouletém dítěti, okamžitě jsem se rozhodla jet na pohotovost.
Na pohotovost jsme dojeli zhruba ve 22:45 a přestože čekárna byla prázdná a já sestře hlásila čtyřicítky horečky, nechali nás čekat do půl 12, než nás zavolali. Malý byl úplně hotový, evidentně mu nebylo dobře a měl takové jako když psotníky. Doktorka byla celkem příjemná, nicméně přesto jsem si připadala jako blbec. Popsala jsem jí stav malého a ona mi odpověděla, že to ještě není žádná horečka. Což mě zarazilo a řekla jsem si, že mě asi přeslechla, tak jsem jí znovu zopakovala, že měl teplotu 39,7 °C, načež jsem pochopila, že mi rozuměla dobře už napoprvé. Následně jsem se od paní doktorky dozvěděla pro mě dost zarážející informaci, a to takovou, že byla nedávno na školení, kde jim říkali, že by se léky na teplotu dětem měly podávat až od 41,5 °C horečky. Myslím, že její následný dovětek byl spíš způsobený mojí vykulenou reakcí na její slova, protože dodala, že teda je pravda, že to už si i oni (myšleno přítomní lékaři) říkali, že to už je jako opravdu pozdě čekat až na takovou tělesnou teplotu.
Vrátili jsme se zpět k malému, doktorka mi říkala, že jedeme brzy, pokud měl horečku až dnes, že na něm stejně nic neuvidí, že nejdřív až tak ráno. Tak jsem paní doktorce vysvětlila, že to vím, ale že mě vyděsila ta vysoká horečka, že takhle vysokou teplotu zatím nikdy neměl, že jsem měla strach z křečí, že jsem mu sice podala Panadol, ale že další mu můžu dát až za hodinu. Což paní doktorku trošku pobavilo, řekla mi, že to nemusím tak dlouho čekat. Tak jsem jí řekla, že v příbalovém letáku je psáno 6 hodin mezi dávkami a reakce paní doktorky? "Oni do toho letáku musí něco napsat, to ani nečtěte". No, obrázek si o tom udělejte sami. Následně proběhla běžná diskuze mezi rodičem a lékařem, řešili jsme obklady - syna jsem doma chladila, ale sama jsem pořádně nevěděla jak. Někdo vám řekne zábal, někdo řekne končetiny, prostě sto doktorů, sto názorů, prostě nevíte. A já, podle vzoru svojí dětské doktorky, chladila končetiny. Doktorka na pohotovosti ze mě ale udělala hlupáka, že prý to je tak malá plocha, že mu to teplotu nesrazí. Tak si pak vyberte, že.
No, ale dále. Doktorku jsem seznámila s faktem, že máme doma jen Panadol a jestli někde funguje pohotovostníí lékárna, načež mi oznámila, že co fungují Kauflandy a pod., které mají otevřeno do 22.hod, něco jako pohotovostí lékárna neexistuje, že nanejvýš v Brně. Samozřejmě cesta o půlnoci s dítětem v horečkách do cizího víc než 50 km vzdáleného města hledat lékárnu byla nemyslitelná. Nicméně doktorka nám nepomohla. Zaplatili jsme 90 Kč za pohotovost, dalších 70 Kč za parkovné a vydali se k domovu. Až po cestě jsem si uvědomila, že malému klidně mohla něco dát přímo lékařka - tenkrát jsem neměla o funkci a potřebnosti diazepamu ponětí, teď vím, že mu mohla dát právě toto (klidně bychom to zaplatili). Vědět to tehdy, zeptala bych se. Možná je to moje chyba, přesto si myslím, že nám měla paní doktorka víc pomoct. Neznám léky, mám první dítě, prostě nejsem znalá světa.
Když jsem přijeli domů, bylo už téměř čtvrt na jednu ráno. Hned jsem malému dala teploměr a moc se mi ulevilo, když jsem naměřila 38,5 - zřejmě se nočním vzduchem zchladil. Byli jsme rádi, že teplota klesla a trošku klidnější šli spát. Malého si dali k sobě do postele. Ve čtvrt na dvě se probudil, já měla pocit, že ležím vedle rozpálené trouby. Tak jsem malého změřila a samotnou mě polilo horko, když teploměr ukázal 40,1. Udělalo se mi špatně a přiznám se, že mě popadla mírná panika. Tenkrát jsem měla malýho vzít a hned ho zchladit, možná bych to ani nestihla, nevím, ale - to už je jen samé kdyby.
První, co mě napadlo, byl prostě lék. Dala jsem mu sirup a hlava mi jela na plné otáčky, co teď? Samozřejmě mi hlavou blesklo chlazení, ale v tom jsem si všimla, že malý s sebou cukl. O febrilních křečích jsem měla načteno, věděla jsem, co to je, co to může způsobit a kdy se to může stát, ale nikdy v životě jsem to neviděla. Když s sebou trhl poprvé, zpozorněla jsem, protože jsem v první chvíli nevěděla, co se děje, vypadalo to, jako by jen vykopl nožkama, jak to děti dělávají, ale než jsem stihla jakkoliv zareagovat, cukl s sebou podruhé, vyvrátil se a začal se třepat v záchvatu svalové křeče. Samozřejmě mě popadla panika jak blázen, jediné, na co jsem se zmohla bylo vzít malého do náruče, zakřičet na manžela volej záchranku, že má malej febrilní křeče a nevěděla jsem, co víc dělat. Manžel netušil, co se kolem něj děje, byl ve větším šoku než já. Já jen pobíhala s malým v náruči sem a tam, mluvila na něj, kontrolovala, jestli dýchá, děsila se, že mu zapadne jazyk, prosila ho ani nevím o co. Šílený pocit bezmoci.
Dispečerka nám řekla, že ho máme dát do sprchy, takže jsem bezmyšlenkovitě spolu s ním vletěla do sprchy a oba nás v pyžamech zmáčela na kost. Jakmile se malý ochladil, záchvat přešel a malý odpadl do spánku, bezvědomí - nevím, prostě jak hadrový panáček, hlavička mu binkala ze strany na stranu, já jenom plašila "proboha, on mi umře"... byli jsme navíc v té době poznamenáni nedávnou ztrátou dvojčat v 5. měsíci těhotenství, nebyli s tím ještě smíření, o to víc byla naše psychika rozhozenější, reakce paničtější, možná až hysterické. Manžel vypadal, že budu muset zachvíli chladit i jeho.
Záchranářské stanoviště máme kousek od domu, takže sanitka u nás byla téměř hned, přesto nám to přišlo jako celá věčnost a já celou dobu nadávala na paní doktorku z pohotovosti, proklínala jsem ji - trošku mě uklidnila až přítomnost lékařů RZS a jejich slova "Klid mamko, nic se neděje, on už jenom spinká, bude teď chvíli dospávat" - naložili nás a odvezli do špitálu, kde ještě měla noční službu paní doktorka, na kterou jsme natrefili na pohotovosti. Po cestě do nemocnice mě vztek přešel a ačkoliv jsem se na paní doktorku chystala, byla jsem ráda, že se malý mezitím probral, poznal mě, neplakal a lékařka mě přestala zajímat. Koneckonců, myslím, že pro ni byl trest už jen to, že nás přivezla rychlá s febrilními křečemi, přestože jsme byli na pohotovosti kvůli obavám z nich a ona nám nikterak nepomohla. Později jsem zjistila, že paní doktorka je zapálená homeopatička, takže se zpětně ani nedivím, že teplota 39,7 °C ještě nic není, tudíž není potřeba ji snižovat.
Následující dny jsem s malým prošla potřebnými vyšetřeními, aby byla vyloučená epilepsie, absolvovali jsme tedy EEG a také na očním kontrolu očního pozadí. Vše dopadlo dobře. Mě sestřička proškolila ve správném snižování teploty, vysvětlila mi, jak užívat diazepam, kdy a jak dávat studené zábaly atd. Na pokoji s námi ležela maminka, která jako dítě křeče měla a jejíž starší syn měl ve svém životě febrilní křeče 3x do 5i let a dala mi jednoduché, ale moc cenné rady, jak se křečím vyvarovat. Zdravotníci mi mi říkali, že diazepam až od 38°C, nicméně tato maminka mi poradila, že jakmile bude mít 37,5°C, mám diazepam dát, protože měla takovou zkušenost, že čekala, až se synovi přiblíží ta teplota k těm 38°C, načež se bohužel stalo, že teplota se vyhoupla náhle a než ona stihla jakkoli zareagovat, syn se svíjel v křečích. Pan primář chtěl, abychom byli 24 hodin bez teplot, než nás propustí, což se stalo do 3 dnů od hospitalizace a my se mohli na antibiotikách, ale hlavně bez teplot, vrátit domů.
Co se ale nestalo: Byl to pátek, kdy nás pustili z nemocnice, ale následující úterý, v době, kdy jsme dobírali antibiotika, se mu vrátili teploty. Naštěstí ne tak vysoké, ale přesto znepokojující, o to víc kvůli odehranému dramatu pár dní před tím. Vypravila jsem se k naší pediatričce, i ona byla znepokojena, že se mu teploty vrátily, přestože ona na něm nic nového neshledala. Napsala nám léky a doporučila mi dávat také diazepam před tou teplotou 38°C a dala mi letáček o správném snižování teploty.
Vrátili jsme se domů, léky na teplotu zabraly, klesla a mě se moc ulevilo. Vracela se sice během dne zase výš, nicméně se nám dařilo teplotu celý den srážet, což nás opravdu uklidňovalo. Toho dne, ve 21 hodin bral malý antibiotika, šla jsem mu nachystat dávku, byla jsem v kuchyni a v to na mě volá manžel, že má syn zase záchvat. Vyběhla jsem do obýváku a po cestě volala, že nemá tak vysokou teplotu, neměl ani 38 °C. Manžel byl ale jen vyplašený, pořád mě tlačil, abych volala záchranku, ale nebyl důvod. Malý se sice třásl, ale byl při vědomí, byla jsem si jistá, že křeče ani záchvat to není, prostě třes, nicméně jsem nevěděla, co dělat, takže jsem vzala rektální diazepam, který jsme vyfasovali jako první pomoc při křečích a vymáčkla mu ho do konečníku. Malý říkal, že je mu zima, tak jsme ho zkusili zahřívat, ale je pravda, že jsme tomu moc nedali, protože jsme si všimli, že se mu na těle dělají modré skvrny. Tak to už jsem zvedla telefon a volala rychlou, vůbec jsem netušila, co se děje. Paní na dispečinku mě špatně pochopila, lékařům na záchrance nahlásila febrilní křeče, přestože jsem jí hlásila, že je měl minulý týden. Takže lékaři vyjeli za "febrilními křečemi", uvedla jsem vše na pravou míru, řekla jim, co jsme s ním provedli. Pan doktor mi řekl, že by mu diazepam dali, kdybychom to neudělali my, takže jsme udělali dobře. Vysvětlil mi, že to co má na těle, je tzv. mramorová kůže, že to mívají děti při teplotách. Omlouvala jsem se jim, že je zdržujeme s něčím takovým, ale byli moc milí a říkali, že od toho tu jsou, navíc nás před týdnem vyděsily křeče, takže se ani není čemu divit. Sepsali zprávu, doporučili druhý den opět navštívit pediatra, odešli, já za nimi zavřela dveře a totálně se psychicky sesypala. Manžel mi začal hlásit, že malému leze teplota zase nahoru, to už jsme byli zoufalí oba dva. Říkala jsem si, je nadopovaný diazepamem, nic se snad nestane, ale teplota rostla, rostla a byla zase na 39,5°C. Vzpomněla jsem si na letáček, který mi lékařka ráno dala a začala jsem číst. Nedočetla jsem se nic nového, než to, co jsem věděla už z nemocnice, až jsem narazila na odstavec, kde se zmiňuje ona mramorová kůže. Psalo se tam, že když je mramorová kůže, dítě se nesmí chladit a že po prodělání tohoto zbarvení může vyrůst tělesná teplota. Takže jsme alespoň věděli, proč malému po lécích na teplotu ta horečka pořád stoupá. V době, kdy dosáhla 39,5 °C už zbarvení ustoupilo, takže jsme se rozhodli pro zábaly. Podle informací z letáčku jsem malého zabalila do studeného na 15 minut, bohužel teplota neklesla a déle jak 15 minut jsem chladit nemohla. Nicméně uváděli, že se mohou provést dva 15iminutové zábaly během dvou hodin. Rozhodla jsem se chviličku počkat a udělat druhý zábal. Až druhý zábal konečně způsobil, že teplota začala klesat.
Druhý den ráno mi malý vyzvracel antibiotika, především proto, že měl tolik léků, že měl v bříšku už takový koktejl, že to na něj bylo moc. Vlastně už jsem mu všechny léky musela nutit. Proto jsme se s pediatričkou domluvili, že nás opět pošle k hospitalizaci, především pro klid nás všech, bez váhání jsem souhlasila, protože představa další noci plné strachu a bezmoci mě děsila. Naštěstí v ten samý den, jak když utne, s nástupem do nemocnice teploty přestaly, pár dní jsme tam zůstali, dodrželi týden rekonvalescence a naštěstí se nic podobného už nekonalo. Doufejme, že ani nebude. Moc si to přejeme.
Závěrem, co bych udělala jinak a co bych doporučila? Vlastně nevím, nemám pocit, že bych v něčem selhala, že bych se mohla rozhodnout líp, protože ona situace a události posledních dní té doby mi ani neumožnili uvažovat kontrolovaně. Udělala jsem to, co jsem považovala za správné a myslím, že bych se ani dnes nerozhodla jinak.
Dnes už mám navrch tím, že vím, jak proti horečce bojovat, necítím se tak bezbranná, vím, že mám diazepam a kdyby něco, alespoň nějak můžu pomoct, což dodá síly. Mimo to slovy naší pediatričky "Febrilní křeče a laryngitidový záchvat jsou na pohled strašné záležitosti, které vždycky vyděsí celou rodinu. Vypadá to hrozně". Myslím, že dostatečnou radou pro ostatní je už v textu zmíněné správné snižování tělesné teploty a pokud už někdy febrilní křeče u jejich dětí proběhly, nečekat na 38°C a radši diazepam podat dřív.
Držím pěsti v boji proti všem nemocím, které naše děti trápí!
Přestože je to skoro rok, pořád to mám před očima a děsí mě představa, že bychom si tím měli projít znova. Vojtíšek se jedno odpoledne probudil s teplotou 38,5 °C. Podala jsem mu Panadol a byla ráda, že teplota začala klesat. Večer šel spát s teplotou 37,5 °C a bylo na něm znát, že se mu podstatně ulevilo. V deset hodin v noci jsem ho šla přeměřit a ani nedokážu popsat, jak mě vyděsila teplota na teploměru 39,7 °C. Věděla jsem, že s paralenem můžu kombinovat brufen, bohužel jak to bývá, když nepotřebujete, jste připraveni na všechno, ale jak je to žádoucí, chybí vám. Zkrátka Nurofen jsem doma neměla. Vzhledem k tomu, že podle příbalového letáku jsem mohla další Panadol podat po 6i hodinách, což v našem případě znamenalo víc než hodinu čekání na podání další dávky, nejsem farmaceut a netroufla jsem si experimentovat na dvouletém dítěti, okamžitě jsem se rozhodla jet na pohotovost.
Na pohotovost jsme dojeli zhruba ve 22:45 a přestože čekárna byla prázdná a já sestře hlásila čtyřicítky horečky, nechali nás čekat do půl 12, než nás zavolali. Malý byl úplně hotový, evidentně mu nebylo dobře a měl takové jako když psotníky. Doktorka byla celkem příjemná, nicméně přesto jsem si připadala jako blbec. Popsala jsem jí stav malého a ona mi odpověděla, že to ještě není žádná horečka. Což mě zarazilo a řekla jsem si, že mě asi přeslechla, tak jsem jí znovu zopakovala, že měl teplotu 39,7 °C, načež jsem pochopila, že mi rozuměla dobře už napoprvé. Následně jsem se od paní doktorky dozvěděla pro mě dost zarážející informaci, a to takovou, že byla nedávno na školení, kde jim říkali, že by se léky na teplotu dětem měly podávat až od 41,5 °C horečky. Myslím, že její následný dovětek byl spíš způsobený mojí vykulenou reakcí na její slova, protože dodala, že teda je pravda, že to už si i oni (myšleno přítomní lékaři) říkali, že to už je jako opravdu pozdě čekat až na takovou tělesnou teplotu.
Vrátili jsme se zpět k malému, doktorka mi říkala, že jedeme brzy, pokud měl horečku až dnes, že na něm stejně nic neuvidí, že nejdřív až tak ráno. Tak jsem paní doktorce vysvětlila, že to vím, ale že mě vyděsila ta vysoká horečka, že takhle vysokou teplotu zatím nikdy neměl, že jsem měla strach z křečí, že jsem mu sice podala Panadol, ale že další mu můžu dát až za hodinu. Což paní doktorku trošku pobavilo, řekla mi, že to nemusím tak dlouho čekat. Tak jsem jí řekla, že v příbalovém letáku je psáno 6 hodin mezi dávkami a reakce paní doktorky? "Oni do toho letáku musí něco napsat, to ani nečtěte". No, obrázek si o tom udělejte sami. Následně proběhla běžná diskuze mezi rodičem a lékařem, řešili jsme obklady - syna jsem doma chladila, ale sama jsem pořádně nevěděla jak. Někdo vám řekne zábal, někdo řekne končetiny, prostě sto doktorů, sto názorů, prostě nevíte. A já, podle vzoru svojí dětské doktorky, chladila končetiny. Doktorka na pohotovosti ze mě ale udělala hlupáka, že prý to je tak malá plocha, že mu to teplotu nesrazí. Tak si pak vyberte, že.
No, ale dále. Doktorku jsem seznámila s faktem, že máme doma jen Panadol a jestli někde funguje pohotovostníí lékárna, načež mi oznámila, že co fungují Kauflandy a pod., které mají otevřeno do 22.hod, něco jako pohotovostí lékárna neexistuje, že nanejvýš v Brně. Samozřejmě cesta o půlnoci s dítětem v horečkách do cizího víc než 50 km vzdáleného města hledat lékárnu byla nemyslitelná. Nicméně doktorka nám nepomohla. Zaplatili jsme 90 Kč za pohotovost, dalších 70 Kč za parkovné a vydali se k domovu. Až po cestě jsem si uvědomila, že malému klidně mohla něco dát přímo lékařka - tenkrát jsem neměla o funkci a potřebnosti diazepamu ponětí, teď vím, že mu mohla dát právě toto (klidně bychom to zaplatili). Vědět to tehdy, zeptala bych se. Možná je to moje chyba, přesto si myslím, že nám měla paní doktorka víc pomoct. Neznám léky, mám první dítě, prostě nejsem znalá světa.
Když jsem přijeli domů, bylo už téměř čtvrt na jednu ráno. Hned jsem malému dala teploměr a moc se mi ulevilo, když jsem naměřila 38,5 - zřejmě se nočním vzduchem zchladil. Byli jsme rádi, že teplota klesla a trošku klidnější šli spát. Malého si dali k sobě do postele. Ve čtvrt na dvě se probudil, já měla pocit, že ležím vedle rozpálené trouby. Tak jsem malého změřila a samotnou mě polilo horko, když teploměr ukázal 40,1. Udělalo se mi špatně a přiznám se, že mě popadla mírná panika. Tenkrát jsem měla malýho vzít a hned ho zchladit, možná bych to ani nestihla, nevím, ale - to už je jen samé kdyby.
První, co mě napadlo, byl prostě lék. Dala jsem mu sirup a hlava mi jela na plné otáčky, co teď? Samozřejmě mi hlavou blesklo chlazení, ale v tom jsem si všimla, že malý s sebou cukl. O febrilních křečích jsem měla načteno, věděla jsem, co to je, co to může způsobit a kdy se to může stát, ale nikdy v životě jsem to neviděla. Když s sebou trhl poprvé, zpozorněla jsem, protože jsem v první chvíli nevěděla, co se děje, vypadalo to, jako by jen vykopl nožkama, jak to děti dělávají, ale než jsem stihla jakkoliv zareagovat, cukl s sebou podruhé, vyvrátil se a začal se třepat v záchvatu svalové křeče. Samozřejmě mě popadla panika jak blázen, jediné, na co jsem se zmohla bylo vzít malého do náruče, zakřičet na manžela volej záchranku, že má malej febrilní křeče a nevěděla jsem, co víc dělat. Manžel netušil, co se kolem něj děje, byl ve větším šoku než já. Já jen pobíhala s malým v náruči sem a tam, mluvila na něj, kontrolovala, jestli dýchá, děsila se, že mu zapadne jazyk, prosila ho ani nevím o co. Šílený pocit bezmoci.
Dispečerka nám řekla, že ho máme dát do sprchy, takže jsem bezmyšlenkovitě spolu s ním vletěla do sprchy a oba nás v pyžamech zmáčela na kost. Jakmile se malý ochladil, záchvat přešel a malý odpadl do spánku, bezvědomí - nevím, prostě jak hadrový panáček, hlavička mu binkala ze strany na stranu, já jenom plašila "proboha, on mi umře"... byli jsme navíc v té době poznamenáni nedávnou ztrátou dvojčat v 5. měsíci těhotenství, nebyli s tím ještě smíření, o to víc byla naše psychika rozhozenější, reakce paničtější, možná až hysterické. Manžel vypadal, že budu muset zachvíli chladit i jeho.
Záchranářské stanoviště máme kousek od domu, takže sanitka u nás byla téměř hned, přesto nám to přišlo jako celá věčnost a já celou dobu nadávala na paní doktorku z pohotovosti, proklínala jsem ji - trošku mě uklidnila až přítomnost lékařů RZS a jejich slova "Klid mamko, nic se neděje, on už jenom spinká, bude teď chvíli dospávat" - naložili nás a odvezli do špitálu, kde ještě měla noční službu paní doktorka, na kterou jsme natrefili na pohotovosti. Po cestě do nemocnice mě vztek přešel a ačkoliv jsem se na paní doktorku chystala, byla jsem ráda, že se malý mezitím probral, poznal mě, neplakal a lékařka mě přestala zajímat. Koneckonců, myslím, že pro ni byl trest už jen to, že nás přivezla rychlá s febrilními křečemi, přestože jsme byli na pohotovosti kvůli obavám z nich a ona nám nikterak nepomohla. Později jsem zjistila, že paní doktorka je zapálená homeopatička, takže se zpětně ani nedivím, že teplota 39,7 °C ještě nic není, tudíž není potřeba ji snižovat.
Následující dny jsem s malým prošla potřebnými vyšetřeními, aby byla vyloučená epilepsie, absolvovali jsme tedy EEG a také na očním kontrolu očního pozadí. Vše dopadlo dobře. Mě sestřička proškolila ve správném snižování teploty, vysvětlila mi, jak užívat diazepam, kdy a jak dávat studené zábaly atd. Na pokoji s námi ležela maminka, která jako dítě křeče měla a jejíž starší syn měl ve svém životě febrilní křeče 3x do 5i let a dala mi jednoduché, ale moc cenné rady, jak se křečím vyvarovat. Zdravotníci mi mi říkali, že diazepam až od 38°C, nicméně tato maminka mi poradila, že jakmile bude mít 37,5°C, mám diazepam dát, protože měla takovou zkušenost, že čekala, až se synovi přiblíží ta teplota k těm 38°C, načež se bohužel stalo, že teplota se vyhoupla náhle a než ona stihla jakkoli zareagovat, syn se svíjel v křečích. Pan primář chtěl, abychom byli 24 hodin bez teplot, než nás propustí, což se stalo do 3 dnů od hospitalizace a my se mohli na antibiotikách, ale hlavně bez teplot, vrátit domů.
Co se ale nestalo: Byl to pátek, kdy nás pustili z nemocnice, ale následující úterý, v době, kdy jsme dobírali antibiotika, se mu vrátili teploty. Naštěstí ne tak vysoké, ale přesto znepokojující, o to víc kvůli odehranému dramatu pár dní před tím. Vypravila jsem se k naší pediatričce, i ona byla znepokojena, že se mu teploty vrátily, přestože ona na něm nic nového neshledala. Napsala nám léky a doporučila mi dávat také diazepam před tou teplotou 38°C a dala mi letáček o správném snižování teploty.
Vrátili jsme se domů, léky na teplotu zabraly, klesla a mě se moc ulevilo. Vracela se sice během dne zase výš, nicméně se nám dařilo teplotu celý den srážet, což nás opravdu uklidňovalo. Toho dne, ve 21 hodin bral malý antibiotika, šla jsem mu nachystat dávku, byla jsem v kuchyni a v to na mě volá manžel, že má syn zase záchvat. Vyběhla jsem do obýváku a po cestě volala, že nemá tak vysokou teplotu, neměl ani 38 °C. Manžel byl ale jen vyplašený, pořád mě tlačil, abych volala záchranku, ale nebyl důvod. Malý se sice třásl, ale byl při vědomí, byla jsem si jistá, že křeče ani záchvat to není, prostě třes, nicméně jsem nevěděla, co dělat, takže jsem vzala rektální diazepam, který jsme vyfasovali jako první pomoc při křečích a vymáčkla mu ho do konečníku. Malý říkal, že je mu zima, tak jsme ho zkusili zahřívat, ale je pravda, že jsme tomu moc nedali, protože jsme si všimli, že se mu na těle dělají modré skvrny. Tak to už jsem zvedla telefon a volala rychlou, vůbec jsem netušila, co se děje. Paní na dispečinku mě špatně pochopila, lékařům na záchrance nahlásila febrilní křeče, přestože jsem jí hlásila, že je měl minulý týden. Takže lékaři vyjeli za "febrilními křečemi", uvedla jsem vše na pravou míru, řekla jim, co jsme s ním provedli. Pan doktor mi řekl, že by mu diazepam dali, kdybychom to neudělali my, takže jsme udělali dobře. Vysvětlil mi, že to co má na těle, je tzv. mramorová kůže, že to mívají děti při teplotách. Omlouvala jsem se jim, že je zdržujeme s něčím takovým, ale byli moc milí a říkali, že od toho tu jsou, navíc nás před týdnem vyděsily křeče, takže se ani není čemu divit. Sepsali zprávu, doporučili druhý den opět navštívit pediatra, odešli, já za nimi zavřela dveře a totálně se psychicky sesypala. Manžel mi začal hlásit, že malému leze teplota zase nahoru, to už jsme byli zoufalí oba dva. Říkala jsem si, je nadopovaný diazepamem, nic se snad nestane, ale teplota rostla, rostla a byla zase na 39,5°C. Vzpomněla jsem si na letáček, který mi lékařka ráno dala a začala jsem číst. Nedočetla jsem se nic nového, než to, co jsem věděla už z nemocnice, až jsem narazila na odstavec, kde se zmiňuje ona mramorová kůže. Psalo se tam, že když je mramorová kůže, dítě se nesmí chladit a že po prodělání tohoto zbarvení může vyrůst tělesná teplota. Takže jsme alespoň věděli, proč malému po lécích na teplotu ta horečka pořád stoupá. V době, kdy dosáhla 39,5 °C už zbarvení ustoupilo, takže jsme se rozhodli pro zábaly. Podle informací z letáčku jsem malého zabalila do studeného na 15 minut, bohužel teplota neklesla a déle jak 15 minut jsem chladit nemohla. Nicméně uváděli, že se mohou provést dva 15iminutové zábaly během dvou hodin. Rozhodla jsem se chviličku počkat a udělat druhý zábal. Až druhý zábal konečně způsobil, že teplota začala klesat.
Druhý den ráno mi malý vyzvracel antibiotika, především proto, že měl tolik léků, že měl v bříšku už takový koktejl, že to na něj bylo moc. Vlastně už jsem mu všechny léky musela nutit. Proto jsme se s pediatričkou domluvili, že nás opět pošle k hospitalizaci, především pro klid nás všech, bez váhání jsem souhlasila, protože představa další noci plné strachu a bezmoci mě děsila. Naštěstí v ten samý den, jak když utne, s nástupem do nemocnice teploty přestaly, pár dní jsme tam zůstali, dodrželi týden rekonvalescence a naštěstí se nic podobného už nekonalo. Doufejme, že ani nebude. Moc si to přejeme.
Závěrem, co bych udělala jinak a co bych doporučila? Vlastně nevím, nemám pocit, že bych v něčem selhala, že bych se mohla rozhodnout líp, protože ona situace a události posledních dní té doby mi ani neumožnili uvažovat kontrolovaně. Udělala jsem to, co jsem považovala za správné a myslím, že bych se ani dnes nerozhodla jinak.
Dnes už mám navrch tím, že vím, jak proti horečce bojovat, necítím se tak bezbranná, vím, že mám diazepam a kdyby něco, alespoň nějak můžu pomoct, což dodá síly. Mimo to slovy naší pediatričky "Febrilní křeče a laryngitidový záchvat jsou na pohled strašné záležitosti, které vždycky vyděsí celou rodinu. Vypadá to hrozně". Myslím, že dostatečnou radou pro ostatní je už v textu zmíněné správné snižování tělesné teploty a pokud už někdy febrilní křeče u jejich dětí proběhly, nečekat na 38°C a radši diazepam podat dřív.
Držím pěsti v boji proti všem nemocím, které naše děti trápí!
4 lidé považují za užitečné
Těhotenský newsletter
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu
Neznáš týden těhotenství? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce
