Autismus , z řeckého slova autos - já nebo sám, je závažná vývojová porucha, která zasahuje celou osobnost. Autismus je nejčastěji diagnostikován už v dětském věku, kdy má dítě problémy s vývojem a rozvojem řeči, neumí reagovat na nové informace a podněty, neumí si vytvářet ve svém okolí nové kamarády a jeho chování je velmi stereotypní. Při autismu se mohou vyskytnou všechny stupně IQ.
Desátá revize Mezinárodní klasifikace nemocí, kterou vydala Světová zdravotnická organizace v roce 1992, řadí autismus mezi pervazivní vývojové poruchy (F. 84). Termín pervazivní znamená v doslovném překladu pronikavý, nebo vše pronikající.
Autismus je nevyléčitelnou nemocí, jejíž příčina vzniku není známá. Pro rodinu a okolí je důležité, aby autisty motivovali k novým podnětům a novým hrám. Všeobecně se autismus považuje za vrozenou poruchu, která vzniká na biologickém podkladě a je podmíněná vícero faktory. Nemoc se vyskytuje 4krát častěji u chlapců než u dívek.
Světová zdravotnická organizace WHO dělí autistické poruchy do třech kategorií:
Autismu se podobají také následující syndromy:
Příznaky autismu se u každého jedince liší a lékaři mohou pozorováním pacientů dospět k různým diagnozám.
Děti, které jsou zdravé začínají kolem 1. roku2 žvatlat, skládají první slůvka, umí říct slovíčko NE, když se jim něco nelíbí nebo když něco nechtějí a umí pojmenovávat předměty, které je obklopují. Více o vývoji řeči v samostatném článku: Řeč.
Autistické děti mohou ze začátku také žvatlat, pojmenovávat předměty, ale pak se ve většině případů zaseknou, jejich řeč je opožděná nebo některé děti mohou přestat mluvit úplně. U dětí se může objevit také tzv. echolálie, což je opakování slov, které dítě slyší. Většinou se autisté domlouvají gesty, posunky, malování obrázků a v pozdějším věku také psaním vzkazů.
Výrazy a slova, která chce autista svému okolí sdělit mohou být pro okolí nepochopitelná. Autista se při nepochopení svého vyjádření cítí frustrovaný a v depresích. Může se začít také sebepoškozovat a vytvářet si imaginární přátelé, kteří mu budou rozumět. Autisté často vedou monology.
Lidé s autismem mají problémy se sluchem, hlavně ve hlučném prostředí, kdy na ně někdo mluví, neumí rozpoznat, odkud hlasy směřují a že jsou určeny jeho osobě. Autisté nevěnují pozornost neverbální komunikaci, která řeč často doprovází a nemohou tak rozeznat, že někdo na ně mluví. Autistické děti se začínají kolem 2. roku života při komunikaci s maminkou dívat spíše na její rty než do jejich očí.
Autisté mají rádi rutiny a neměnné situace a prostředí. Negativně reagují na změny prostředí a okolí (např. změna školky, dovolená, stěhování).
Autisté používají opakující se pohyby, kterými vyznačují sebestimulaci, např. kýváním, pohybováním rukama nebo nohama ve stejném směru, neustálým zapínáním a vypínáním světla nebo řazením autíček. S křikem reagují, když jim na autíčka někdo šahá nebo si s nimi chce hrát a vytáhnout je tak z vytvořené řady.
Autismus je diagnostikován díky svým projevům, které je možné u jedince pozorovat. Pacientovi je nejdříve provedeno psychologické a psychiatrické vyšetření. Na základě výsledků vyšetření se u pacienta zjišťují souvislosti mezi samotným autismem a jinými somatickými nebo genetickými nemocemi. Diagnostika se zaměřuje také na zjištění postižení centrálního nervového systému pacienta.
Léčbu mnoho rodičů řeší alternativními terapiemi (hyperbarická terapie, son-rise terapiej aj.). U pacientů je také doporučována Vojtova metoda11, která může být ale pro malého pacienta autismu velkou zátěží. Autismus nelze vyléčit, lze ale pomocí různých metod zlepšit pacientův pohled na svět, jeho chování, zvyšování jeho IQ a hlavně zvyšování samostatnosti.
Dělá-li autistické dítě ve své "léčbě" pokroky, měly by být jeho výsledky odměňovány, např. sledováním televize, penězi, knížkami3, hračkami či jinými věcmi, které dítě ocení.
Zkoumá se také léčba pomocí přetlakových komor, kdy je dítě v komoře zavřeno 40 hodin. Po opuštění komory je u dítěte zlepšeno jeho vnímání, oční kontakt i komunikace. Otázkou ale zůstává, zda se nejedná jen o krátkodobý efekt.
Autismus není člověk schopen řídit sám a je potřeba se obrátit na odborné zdravotnické zařízení, které pacientům pomohou. V České republice jsou to např.:
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu