Znaková řeč je plnohodnotným komunikačním jazykem, kterým se domlouvají hlavně lidé neslyšící nebo nedoslýchaví nebo také jejich tlumočníci. Řeč probíhá pomocí postavení a pohybů rukou, mimikou obličeje, postavením a pohybem hlavy a horní části těla. První zemí, která schválila znakový jazyk jako svůj oficiální státní jazyk je od roku 2011 ostrovní stát Island.
Znakovou řečí je označován samostatný znakový jazyk, tak i znaková čeština. Znaková čeština používá jak gramatické znaky českého jazyka, tak znaky českého znakového jazyka. Každý stát má svůj znakový systém, existují ale společné znakové systémy pro znakové jazyky jiných zemí. Problémem je neznalost mluvené gramatiky zahraničních jazyků.
Znakový jazyk je stejně různorodý jako mluvený jazyk, každý stát jej má jiný. Pokud ale spolu budou mluvit dva neslyšící lidé různých zemí, bude jejich komunikace daleko jednodušší než u lidí slyšících, mluvících každý jiným mateřským jazykem. Znakový jazyk není univerzální a nelze jej používat v jakékoliv zemi.
Český znakový jazyk užívá jiný slovosled než mluvená čeština, např. spojky nebo předložky jsou ve znakovém jazyku znázorňovány různými pohyby v prostoru.
Národním znakovým jazykem je jazyk, který se soustřeďuje v určitých oblastech, např. český znakový jazyk se používá výhradně v České republice, Americký znakový jazyk je možné použít nejen v USA, ale také v Kanadě.
Mezinárodní znakový jazyk vznikl vývojem mezinárodního souboru, který nemá žádné gramatické pravidla. V současnosti jde o plnohodnotný znakový jazyk, kterým se mluví hlavně na společných mezinárodních akcích pro neslyšící. Není však mnoho neslyšících, kteří tento jazyk ovládají.