Období vzdoru (nebo také první negativistické stádium, první puberta) je normální, důležité, dokonce žádoucí, období ve vývoji dítěte, které nastává obvykle mezi 1,5 až 5 lety, vrchol tohoto období bývá mezi 2. a 3. rokem, tedy ve starším batolecím věku2. V této době dochází ke vzniku vlastního já dítěte, dítě začíná rozlišovat své potřeby od svých tužeb, začíná se sebeprosazovat, používat já chci, já nechci, já sám, hledá si rovnováhu mezi vyjadřováním sebe sama, svobodnou vůlí a sebeovládáním.
Děti během dne i noci obvykle vyžadují více kontaktu17, mazlení, tulení, projevů lásky, často vyžadují i spaní s rodiči29, před dovršením druhého roku se často objevuje druhé období separační úzkosti (první bývá mezi 6. a 12. měsícem). V období vzdoru se u dítěte i několikrát za den dostavují záchvaty pláče či fňukání, výbuchy hněvu, trucování, vzdor, nejedná se ale obvykle o projevy špatného charakteru, mocenský boj, nepřátelství vůči rodičům, nebo důsledek chybné výchovy.
Vzdorovité záchvaty jsou projevem nezralosti nervové soustavy, nevyvinuté schopnosti snášet psychické napětí, nedostatku tolerance vůči frustraci, neschopnosti odsunout naplnění svých potřeb či přání (dítě je schopné občas odložit naplnění svých požadavků až kolem 3 let), slabé emoční autoregulace, nedostatku zkušeností, malého počtu dostupných proaktivních (vědomých, rozumových) prostředků pro řešení situací a omezených možností komunikace.
Dítě ve věku dvou let sice rozumí slovu ne, ale není schopno říci ne samo sobě, chovat se podle takového požadavku rodiče, není schopno se vyrovnat s pro něj momentálně nepřekonatelným problémem a sklouzne, mimo svou vůli, k instinktivnímu reaktivnímu zkratovitému jednání, které sice nevede k cíli, ale uvolní emoce. Záchvat vzteku nebo pláče obvykle nejde snadno zastavit aktivitou rodiče a ani to nebývá žádoucí.
Výchova by měla dítěti umožnit nabýt dostatečného sebevědomí a zároveň také schopnosti pracovat se svými emocemi, ovládat svůj hněv a řešit problémy konstruktivně, naučit se přesměrovat hněv k hledání řešení problému. Období vzdoru u dítěte často bývá i obdobím sebepoznávání u rodičů, protože děti nás napodobují, řídí se více našimi činy než slovy, reagují na naše emoce a aktivity. Rodiče potřebují nalézt rovnováhu mezi stanovením hranic a vyhověním potřebám a přáním dítěte. Příliš liberální výchova1 pravděpodobně povede u dítěte k nízké schopnosti sebeovládaní, příliš autoritativní výchovou rodiče riskují, že dítě bude stydlivé, nesebevědomé a bude mít o sobě pochybnosti, bude snáze podléhat autoritám.
V tomto věku dítě nemá vyvinutý pocit viny, fyzické tresty ani jiné způsoby trestání, jako je křik, zahanbování ("Nechovej se jako malá.", "Kluci nebrečí.", "Jsi dost velká, abys ...", "Tak co, začneš se už ovládat?"), citové vydírání ("Za co mě trestáš?"), škatulkování ("Jsi nešika.", "Jen překážíš.", "Na to jsi malá.", "To nezvládneš."), manipulace, vyhrožování ("Ještě jednou a nařežu ti."), popírání pocitů a emocí ("Zas tolik to nebolelo.", "To není důležité."), odpíraní lásky ("Kdybys radši nebyla.", "Dám tě do dětského domova.", "Netul se pořád.") či odpírání pozornost ("Co zase chceš?", "Nejsem tu jen pro tebe."), dítě pracovat se svými emocemi nenaučí, naopak mohou projevy vzdoru zhoršit, dítě bude zakázané činnosti vykonávat tajně nebo je nebude vykonávat pod hrozbou trestu, ne protože by se naučilo, že to není správné, takovéto poslušné dítě se ve starším věku relativně snadno změní v neposlušné tak, že začne poslouchat jinou autoritu než rodiče (např. vůdce party, sekty).
Faktory na straně rodiče, které ovlivňují vzdor dítěte
- projevy hněvu v rodině: rodiče by si měli klást otázky, jak se sami jako děti vztekali, jak na to reagovali jejich rodiče, jak projevují hněv nyní v dospělosti oni a jak jejich rodiče, jaké výchovné postupy svých rodičů chtějí přebrat a kterým se chtějí vyhnout
- kdy a proč rodiče záchvat vzdoru rozčílí: rodič reaguje na své vztekající se dítě tak, jak reagovali na vztek jeho rodiče (projevuje se tzv. vnitřní dítě rodiče), rodiče bývají méně trpěliví, když jsou unavení nebo v určitých situacích (např. nakupování, rodinná setkání)
- styl výchovy: projevy vzdoru jsou obvykle zmířnovány dostatkem těsného kontaktu17 a projevů lásky rodičů k dítěti, láska rodiče k dítěti mu dodává sílu zvládnout hněv dítěte k klidu ("Mám rád/a svoje dítě a pomůžu mu překonat jeho vztek."), je-li dítě příliš omezováno příkazy a zákazy, bude mít pravděpodobně větší potřebu vzdorovat
Faktory na straně dítěte, které ovlivňující jeho vzdor
- únava: v době před usnutím se dítě snáz rozčílí, záchvat vzdoru bývá intenzivnější a obtížněji utišitelný
- konkrétní situace: porušení denních rituálů, vyrušení ze hry, nebrání slov a pocitů dítěte vážně a jejich popírání, omezování volnosti pohybu, snaha regulovat vyjadřování dětských představ a přání (např. jak má medvídek ležet na polštáři, v jakém pořadí si dítě nechá dát oblečení, z jakého hrnku chce pít), nectění senzitivních fází1 (období, kdy dítě projevuje o nějakou činnost zvýšený zájem, snáz se ji naučí), z pohledu dítěte nesmyslný zákaz nebo příkaz, nedostatatečná úroveň motorického vývoje pro realizaci představ dítěte (dítě chce činnost vykonávat samo, ale nedaří se mu to), snaha dítěti pomoci, když chce danou činnost provádět samo
Prevence a řešení dětského vzdoru
- úzký vztah s dítětem, dostatek projevů lásky: pomáhá znát a předvídat reakce dítěte, cestou může být například kontaktní rodičovství17, spaní v jedné posteli nebo alespoň v blízkosti rodiče29, s dítětem se tulit a mazlit, aktivně si s dítětem hrát na jeho úrovni (na zemi, z očí do očí)
- zapojovat dítěte do činností rodiče, ctít senzitivní fáze: nabízet dítěti činnosti, o které projevuje zvýšený zájem, rodič s dítětem sdílí své zkušenosti, děti se učí více pozorováním činností rodiče než nasloucháním řeči, pokud jsou slova rodiče v rozporu s jeho chováním, dítě pravděpodobné bude navzdory slovům napodobovat činy
- plánovat a přípravit dítě na následující situaci: dítěti vysvětlit, co a proč se bude dít, probrat konkrétní rizikovou situaci předem, mít v záloze náhradní aktivity za pro dítě nebezpečné nebo nudné činnosti
- mít trpělivost, udílet rozumné množství příkazů a zákazů, mít jasná a jednoduchá pravidla, být důsledný: vysvětlovat potřebné věci stále dokola, chovat se k dítěti konzistentně, nechtít po dítěti příliš mnoho naráz nebo mít příliš náročné požadavky, uvažovat nad dlouhodobými výsledky a následky výchovy1, ať již příliš liberální (nízká schopnost sebeovládání) nebo příliš autoritativní (nízké sebevědomí, stydlivost, pochybování o sobě, podléhaní autoritám - např. partě, sektě), ve středu těchto dvou způsobů výchovy se nalézá vyvážená, respektující výchova
- vážit si názoru dítěte, dát mu možnost výběru, nabídnout akceptovatelné alternativy: chce-li oblíbený hrneček, podat mu ho, místo slov "musíš" a "nesmíš" se v respektující výchově3 nastavují dítěti hranice pomocí slov typu "jen společně", "pouze u stolu", "křehké", "používáme to na", "místo toho můžeme", "až doma", "je to nutné, protože", je možné místo zakázané nebezoečné činnosti nabídnout činnost podobnou, ale bezpečnou (např. házet kameny do vody, krájet měkké potraviny dětským příborovým nožem, patlat těsto z mouky a vody nebo plastelínu, přelévat vodu z misky do misky naběračkou), také lze dítěti nabídnout dvě, pro rodiče akceptovatelné, alternativy (např. místo "Jdi do postele." dítě zaměstnat výběrem z možností "Vyčistíš si nejdŕív zuby nebo oblečeš pyžamo?")
- netrestat, poskynout podporu a povzbuzení, uznávat emoce: dítě v záchvatu vzdoru svůj hněv neovládá, neodcházet, dítěti poskytnout náruč a lásku, z požadavku neustupovat, ale chápat a vysvětlit, že dítěti se to nelíbí, na což má právo, ale musí to být takto
- odvést pozornost, převést situaci na humor, zkusit relaxaci: využít představivosti dítěte ("Kdybych byl kouzelník, tak bych ti hned přičaroval ...", "Představ si, že bys mohla ..."), nabídnout nějakou oblíbennou činnost, hru, básničku či písničku, kterou používáme pro zklidnění, než záchvat vzteku vypukne naplno (poté už se obvykle nepodaří hněv zastavit, dokud dítě nevybije emoce)
- pokud je dítě již v afektu, nechat ho emoce si prožít: dítě nechlácholit, ani neodvádět pozornost jinam, pouze zde pro něj být, poskytnout pochopení a nechat dítě, aby se učilo své silné emoce uvědomovat a pracovat s nimi
- hrozí-li, že rodič vybuchne, tak odejít: počkat, až u dítě záchvat vzdoru pomine, poté v činnosti s vysvětlením, proč je třeba toto udělat a proč jsme odešli, pokračovat
- záchvat vzdoru uzavřít: jakmile se dítě přestane hněvat, vysvětlit si, co a proč se stalo, ale dále situaci nerozebírat, nepitvat se v ní a dítě za ni netrestat fyzicky ani jiným způsobem (ignorací, odpíráním lásky, zahanbováním apod.)
Více o dětském vzdoru na modrykonik.cz
Použité zdroje
- http://is.muni.cz/th/65308/fss_m/Sevcikova_Hana.txt
- http://www.zbynekmlcoch.cz/informace/vztahy/vychova-deti/obdobi-vzdoru-u-ditete-kdy-nastupuje-a-j...
- http://babetko.rodinka.sk/vychovavame/vychovavame/hnevame-sa/
- http://www.evalabusova.cz/clanky/vzdor.php
- Foto: ©Depositphotos.com/[lunamarina]