Kontaktní rodičovství, anglicky Attachment parenting, je výraz, který vytvořil americký pediatr William Sears v 80. letech spolu se svou manželkou. Jde o propojení způsobu výchovy dítěte s teorií citové vazby. Cílem kontaktního rodičovství je upevnění vztahu mezi matkou a dítětem díky maximální mateřské empatii a schopnosti rodiče reagovat na potřeby dítěte a také prostřednictvím tělesné blízkosti a doteku.
Kontaktní rodičovství je založeno na 7 principech:
A právě o cvičitelích dětí je následující článek.
Cvičitelé dětí jsou osoby, které dávají rodičům dítěte rady typu "Nenos ji, rozmazlíš ji.", "Musíš kojit pravidelně, ne tak často, pokaždé, když si vzpomene.", "Ty ještě kojíš? Už je dost velký, aby nepil z prsu.", "Pláčem vás ovladá, má vás ochočené.", "Budeš toho litovat, zvykne si a nikdy ji už z postele nedostanete. ", "Musí mít pevný režim, teď už by měla dávno spát.", "Nech ho vybrečet, jen s tebou manipuluje.", "Spát musí ve svém pokoji, aby byla samostatná". Tito lidé považují dětský pláč za zlozvyk, který je třeba odstranit, nebo za prostředek, kterým dítě s rodiči manipuluje, ovládá je.
Postupy trénování dětí a nechávání dětí vybrečet se objevily koncem19. století, kdy byly poznány způsoby přenosu infekcí a někteří lékaři začali doporučovat, aby se proto pečovatelé dítěte dotýkali co nejméně. Během 20. století se rozvíjela psychologie i jiné medicínské obory, vědci se snažili být lepšími znalci dětí než matky a celá rodina, radili, jak dítě vychovávat, pronášeli varování před nadbytkem lásky, radili příliš nechovat, učit dítě ležet potichu v postýlce, nezabavovat ho, aby nebylo rozmazlené, aniž by tyto názory měly jakoukoliv oporu v biologicky přirozeném chování člověka. Nové výzkumy antropologů, psychologů a neurologů ukazují opak. Během 20. století došlo i k narušení soužití rodin, rodiče, prarodiče i ostatní příbuzní žijí odděleně, převážná část péče o děti tedy leží pouze na rodičích.
Rady cvičitelů dětí nemají oporu v biologicky přirozeném chování člověka, protože např. relativně časté kojení70 na požádání pomáhá udržovat laktaci, společné spaní29 obvykle pomáhá matce i dítěti dříve usnout a lépe spát, nošení dětí49 usnadňuje reagování na potřeby dítěte a naplňuje potřebu fyzického kontaktu miminka s rodičem a podporuje tak jeho budoucí nezávislost (nebude mít potřebu ve starším dětském věku a v dospělosti dohánět v kojeneckém věku neuspokojené potřeby). Jedním z prostředků kontaktního rodičovství17 je důvěra v pláč dítěte12, pláč je uznáván jako komunikační prostředek, kterým si dítě zajišťuje podmínky nutné k svému přežití, dobrému prospívání a zdravému emocionálnímu vývoji. Zásada pozor na cvičitele dětí podporuje důvěru rodičů ve vlastní styl péče o dítě a výchovy1 a pomáhá rozpoznat a odolat metodám tzv. trénování dětí.
Cvičitelé dětí neodlišují rozdíly v povahách a potřebách jednotlivých dětí a jejich rodičů, mateřskou intuici nepovažují za relavantní při péči o dítě. Jejich cílem je dítě trénovat k dovednostem, ke kterým ještě neurologicky (fyzicky ani psychicky) nedospělo, změnit ho tak, aby zapadlo do světa dospělých, kteří pak mohou žít svůj život stejně, jako kdyby děti neexistovaly. Veškeré metody založené na principu nechat vybrečet, ignorují potřebu některých dětí pozornosti a pomoci s usínáním (např. chování, fyzický kontakt29, kojení70), i když tyto děti spí kvalitně.
U dětí, které se během noci častěji budí, lze nalézt biologické příčiny tohoto chování - vysokou citlivost k podnětům, vlivům prostředí a změnám. Příčinou mohou být i deprese matky, kdy bylo dítě již během těhotenství zatíženo vyššími hladinami hormonu kortizolu a následně po porodu jejími reakcemi, což oboje ovlivnilo jeho způsob reakce na stres. Při pláči se nejen snižuje okysličení krve, ale současně roste hladina stresových hormonů (kortizolu), pokud je dítě v určitých situacích (např. při nácviku usínání Estivillovou či Ferberovou metodou) necháváno vybrečet, k uvolňování kortizolu dochází v takových situacích i poté, kdy to dítě vzdá a jeví se při nich klidně. Dlouhodobý pláč u dítěte způsobuje chemické reakce a změny v mozku, které ovlivňují psychiku i fyzické zdraví člověka až do konce jeho života.
Jednou ze spolehlivých cest, i když, v případě rodinných příslušníků, obtížně praktikovatelnou, je omezení kontaktu, vyhýbání se cvičitelům dětí. Nenechejte se cvičiteli dětí zatáhnout do hádky nebo obhajování se, často postačí konstatovat, že takto vám to funguje dobře. Nebo jim pouze stručně oznamte své stanovisko k výchově vašich dětí, či převeďte rozhovor na jiné téma, oni už příležitost vychovávat své dítě měli, mají nebo budou mít, možná časem při pohledu na vaše dítě uznají, že se spletli.
Vybírejte si, s kým se o péči a výchově dětí bavíte (včetně lékařů). Rodiče náročných dětí se těžko dočkají empatie nebo dobrých rad od rodičů dětí, které díky své povaze pláčou málo často a tiše, kojí se málo často a spí celou noc v kuse. S kojením a přirozeným odstavováním vám těžko bude radit maminka "staršího" dítěte, která ho z přesvědčení o nevhodnosti "dlouhodobého" kojení odstavila nebo převedla na umělé mléko. Naopak chápaví a nápomocní budou rodiče, kteří sami praktikují kontaktní rodičovství, najděte si jejich klub, skupinu.
Snažte se být spokojení, nevyžádaných rad cvičitelů dětí se vám obvykle dostane nejvíce, když nepůsobíte sebejistě, šťastně a vyrovnaně. O svém dítěti mluvte pozitivně, věci, které vás momentálně trápí, pronášejte jako kladné hodnocení (např. "Je si jistý tím, co potřebuje.", "Je inteligentní a ráda prozkoumává svět.", "Mléko pije normální - mateřské.") nebo převeďte na humornou poznámku (např. "Do vysoké školy jistě k samostatnému spaní dospěje". "Ze školy si nejspíš na kojení místo oběda odbíhat nebude.").