KočárkopedieVakuumextrakce
Vakuumextrakce (také VEX) plodu je porod plodu tahem pomocí zvonu, který je přisátý k hlavičce plodu uměle vytvořeným podtlakem. Je to metoda, dnes velmi často používaná ve Skandinávii. Všeobecně platí doporučení, že vakuumextraktor může použít porodník, který bezpečně zvládl techniku klešťového porodu.
Vakuumextraktor se skládá z přísavného zvonu, uzavřené nádoby s manometrem a z pumpy na vytvoření podtlaku.
Podmínky pro vakuumextrakci
- normální pánev bez patologických zúžení
- živý a přiměřeně zralý plod
- bez podezření na kefalopelvický nepoměr
- prázdný močový měchýř
- hlavička normálně rotovaná
- měkké a volné porodní cesty
- zašlá branka
- po odtoku plodové vody
- živý plod
- hlavička sestoupená minimálně do panevní šířky
Indikace vakuumextrakce
- pro snižovaní námahy v 2. době porodní (u některých onemocnění matky)
- slabé kontrakce
- vyčerpání rodičky
- nepostupujíci porod v 2. době porodní
- nespolupracující rodička
- silné krvácení matky v 2.době porodní
- ohrožení plodu (pozor ale na nadhodnocení rizik z CTG záznamu6)
Použité zdroje
- Antonín Pařízek a kolektiv: Porodnická analgezie a anestezie. Grada, 2011.
Hodnocení a zkušenosti s vakuumextrakcií
Už jsem vyčerpáním nemohla..
Můj první porod se odehrával neskutečně rychle. Do porodnice jsem dojela s přesvědčením, že půjdu pouze na prohlídku a pošlou mě domů. Nu, porodní asistentka mi po vyšetření říká, že už jsem otevřená na 4-5cm a že během odpoledne bude prcek na světě. A opravdu! Za další 2,5h jsem byla na finálních 10cm a mohlo se jít tlačit. Naivně jsem si myslela, že vytlačení je už jen "detail"! :-D Po asi hodině pokusů o vytlačení malé jsem už neměla sílu a navíc slábly kontrakce, zkoušelo se vše, tlačení na břicho, nástřih, ale nic nepomáhalo. Malá pokaždé už byla hlavičkou skoro venku a zase zajížděla dovnitř. Pořád dokola. Tlačila jsem tak, že jsem myslela, že vypustím duši a praskne mi cévka v hlavě. Poté už to porodní asistentka se mnou vzdala a musela přijít k porodu paní doktorka. Resp. najednou se slétl celý houf doktorů. To už jsem ani nevnímala, co se děje a zavedli mi VEX. Absolutně nic jsem necítila. Při následném zatlačení velmi snadno malá vyklouzla ven. Neskutečná úleva! Konečně bylo po všem.
Horší dopad to mělo na moji psychiku. Strašně jsem si vyčítala, že jsem nebyla schopna malou sama porodit a dost to se mnou i vlivem hormonů zamávalo. V šestinedělí, když se mě kdokoliv zeptal na porod, tak jsem namísto odpovědi začla brečet. Teď, s odstupem času, už to beru tak, že je skvělé, že něco takového existuje. I když je mi líto, že to muselo takto dopadnout. Na dceři to nezanechalo žádné následky (toho jsem se bála nejvíc). Pouze měla bouličku na hlavičce, která se vstřebala za 2 týdny.
Horší dopad to mělo na moji psychiku. Strašně jsem si vyčítala, že jsem nebyla schopna malou sama porodit a dost to se mnou i vlivem hormonů zamávalo. V šestinedělí, když se mě kdokoliv zeptal na porod, tak jsem namísto odpovědi začla brečet. Teď, s odstupem času, už to beru tak, že je skvělé, že něco takového existuje. I když je mi líto, že to muselo takto dopadnout. Na dceři to nezanechalo žádné následky (toho jsem se bála nejvíc). Pouze měla bouličku na hlavičce, která se vstřebala za 2 týdny.
1 člověk považuje za užitečné
Když to jinak nejde...
Ať jsem tlačila sebevíc, nemohla jsem dceru porodit. Personál si myslel, že tlačím málo a nespolupracuji, ale já už byla na pokraji sil. Nakonec přistoupili k preventivnímu nástřihu a následně malou "vytáhli" zvonem a pak zjistili, že má malá krátkou pupeční šňůru a že bych ji prostě sama neporodila. A to už byla malá přidušená.
Ještěže to dopadlo jak to dopadlo a malá i já jsme v pořádku.
Ještěže to dopadlo jak to dopadlo a malá i já jsme v pořádku.
Zázrak jménem Jáchymek
Cca od svým 21ti let co jsem změnila gynekologa, jsem neslyšela nic jiného, než že bych měla uvažovat o otěhotnění (z důvodu gyn. problémů), že by jednou kvůli tomu mohlo být pozdě. Nevím jestli to říkal všem, ale jak se mi blížilo 25 let, tak jsem nad tím uvažovala čím dál víc - ale pořád tak nějak povrchově. S Pepem jsme letos v květnu "oslavili" 8,5 roku vztahu, opravovali jsme si domek, v podstatě jsme si spolu užili vše od A do Z, takže nic nebránilo tomu, aby se situace, kdy jsme víc jak 3 roky spoléhali na PS (a dařilo se :) - nesnesu jakoukoliv formu antikoncepce), přešli do fáze "necháme tomu volný průběh". Hm, vědět, že hned druhý měsíc otěhotním (po těch řečech dr), tak tomu snad opravdu nevěřím :-D.
Jakožto prvorodička, bez jakýchkoliv zkušeností co se týče dětí, jsem po zjištění těhotenství samozřejmě najela na internet a hledala informace. Ze všech možných stránek jsem nakonec zakotvila na MK, kde jsem sbírala informace, zkušenosti a cenné rady.
Celé těhotenství probíhalo tak nějak..hm..jak to napsat..asi v normě. Skoro celé jsem ho prozvracela a kromě otékání v 8-9 měsíci + pár dalších bonusů mě nepotkalo nic zvláštního. V mezidobí, kdy mi bylo dobře jsem si užívala svých koníčků, když bylo ouvej, tak jsem byla ráda, že vůbec rozlepím oko a dosáhnu na vodu co mám na stolku :).
Termín porodu jsem měla podle utz 5.5., podle MS 29.4., ale Jáchymek se stejně rozhodl podle sebe :).
Ve čtvrtek 18.4. (37+4tt) jsem byla naposledy v poradně, bavila jsem se s dr o epinu – celá nadšená, že se s největší pravděpodobností vyhnu nástřihu či natrhnutí. Opravdu poctivě jsem cvičila (dostala jsem se tuším zatím na 27cm – víc jsem nestihla, rodila jsem o 14 dní napřed). Podle dr jsme se měli vidět minimálně ještě za týden, prý se nic nechystá a malej je ještě dost nahoře. Jenže mě bylo čím dál hůř a upřímně jsem si přála mít to už za sebou, i když jsem pro urychlení nic moc nedělala. Pro lepší pocit jsem pila maliník, jedla lněné semínko, koupila si víno na svařák (ani jsem ho nestihla otevřít :-D) a chodila jsem o trochu víc na procházky. Kdoví jestli je to pravda nebo ne, ale mě hodně psychicky pomohl pocit, že pro to něco dělám (+ epino a masáž hráze).
Pátek a sobota proběhly normálně, cítila jsem se relativně dobře - ač večer byl již můj jediný možný pohyb převalení ze strany na stranu :-D, takže jsem v neděli ráno jela s Pepem a Kimem na cvičák. Trošku jsem se tam unavila, pokecala jsem si, proběhlo samozřejmě hahaha, že brzo porodím a kdesi cosi. Odpoledne jsme šli ještě s dalšíma dvouma psíkama na delší procházku a já se cítila pořád ok. Ale večer jsem byla ráda, že jsem si lehla, bolelo mě jako každý večer břicho – klasická ms bolest a šíleně záda. Vydyndala jsem si masáž zad a noh, ale nijak zvlášť se mi výjimečně neulevilo :-/.
Zrovna jsme se koukali na druhý film, bylo to v rozmezí 23:59-00:01, když to přišlo. Odteklo mi trochu vody. Tak to říkám Pepovi a on na mě: „ A seš si jistá, že ses nepočůrala??“ Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně nebo si dělá srandu, ale podle výrazu v obličeji si myslím, že měl za to, že si z něho utahuju já. Celou dobu všem totiž vykládal, že se Jáchymek narodí 1.5., kdy po obědě půjdeme na zahradu a tam mi prdne voda :-D – naivní přání budoucího otce. Ujistila jsem ho, že to asi těžko a v tu chvíli mi praskla voda nejspíš komplet. Nevěděla jsem, za jak dlouho mám být v porodnici, tak jsem se ještě ujistila na MK, že je v relativně čas pokud je voda čirá a ok. Byla. Tak jsem si v klidu dobalila tašku, vysprchovala + dočančala jsem se a volala jsem do porodky jestli máme skutečně jet, alébrž mě břicho skoro ještě nebolelo. Paní na telefonu se zeptala: „ A jste si jistá, že to je plodová voda? :-o Tak jsem ji ujistila, že to bohužel netuším, protože jsem prvorodička, ale řekla bych, že jo. Tak mi velice nadšeně oznámila, že mám teda přijet. V porodnici jsme byli do 15 minut, prošli jsme příjmem a stáli jsme před oddělením. Zazvonila jsem a šla dovnitř. Připadala jsem si jak blbec, protože na tý jejich vložce samozřejmě plodovka nebyla (zkoušeli to něčím) a já si říkala, že no super, teď už tuplem ten porod nepoznám, když tohle je planý poplach. Vzali mě na monitor a až teprve po vyšetření, kdy ze mě další plodovka vytekla, se ke mně začali chovat mileji. Možná to byl jen můj pocit, ale já si fakt připadala, že otravuju :-/. Rovnou jsem si zamluvila nadstandartní pokoj + předala pečlivě vypracovaný porodní plán (haha). Pak přišel nějaký mladý pan doktor (na konci mě šil a je mi trapně ještě teď, když si na to vzpomenu), vyšetřil mě znova (bolelo to :-/), Pepu poslali domů a mě dali vedle na porodní pokoj s tím, že pokud do 12ti hodin neporodím, tak mi dají antibiotika a pokud neporodím ani do dalších 12ti hodin, tak mi dají tabletu na vyvolání. Prý se mám zatím prospat a sbírat síly. Hm, kdyby to tak šlo. Krom 2 hodin jsem to pročučela do stropu a přála si, ať už to začne. Kromě monitorů se nic nedělo. Kolem 4-5 hod ráno na wc odešla hlenová zátka. Teď už si nejsem jistá, ale myslím, že kontrakce jsem pořád neměla, vím jen, že jsem je kolem 8-9 hod ráno začala stopovat na mobilu. Pepovi jsem ráno dala vědět, že pořád nic, že může jet po práci ještě se psem na veterinu, že to jen tak nebude. Mezitím se kontrakce rozebíhaly, ale pořád pohodička. Kolem 12 hod mi začal tuhnout úsměv..byla jsem otevřená na 3-4 prsty – dostala jsem antibiotika, vedle rodila nějaká maminka, která šíleně křičela a mě z toho začalo být špatně. Volala jsem Pepovi, že má okamžitě přijet, že to nedávám a začíná to i bolet. Přijel kolem 1 hodiny a já už začala mít bolestivé kontrakce, ale pořád to šlo. Do hodiny už to nešlo a já si přála, ať už to horší není. Bylo :-D. PA mě poslala do sprchy na zmírnění kontrakcí (zapomněla jsem trubka na homeopatika co jsem měla s sebou i na to, že jsem chtěla do vany :-D). Začala jsem se rychle otevírat a byla jsem moc ráda, že jsem vůbec stihla klystýr. Na něj jsem si ale musela dojít jinam, což v situaci, kdy jsem bolestí skoro lezla po zdi moc dobře nešlo. Prosila jsem PA, ať to zastaví, že přijdu jindy, že se na tohle musím pořádně připravit :-D. Tímto se moc omlouvám mamince, která byla v tu chvíli na monitoru a slyšela jak už to nedávám :-/. Po klystýru jsem už měla šílené nutkání tlačit, vrátili jsme se na pokoj, kde jsem po vyšetření byla na 8-9 prstů.. Bylo něco málo před 3 hod. Bolestí už jsem skoro nemohla, prosila jsem o epidurál (což už samozřejmě nešlo za což jsem ráda, protože jsem chtěla odrodit bez něj), tak jsem měla cca na 3 kontrakce rajský plyn, ze kterého mi ale bylo divně, tak jsem ho pak už nechtěla. Proběhl ještě jeden monitor a já byla tuším na 9,5. PA mě poslala na zem, kde jsem už mohla tlačit – prý se mi uleví v jiné poloze. Hm prd, tlačila jsem jako ďas, slibovala hory doly za něco proti bolesti (ano přiznávám, slabošsky jsem prosila i o císaře), trochu jsem jim tam vytahala prostěradlo na posteli a Pepovi třičko. Upřímně řečeno jsem takovou bolest nečekala. Tlačila jsem, tlačila a nic, jen jsem slyšela, že už to zachvilku bude. Chvilka trvala přes hodinu.
Ani nevím kdy přesně mě PA poslala na ten mučící nástroj (nemůžu tomu křeslu přijít na slovo), ležela jsem tam na boku jak vyvržený vorvaň a bylo mi už všechno jedno - PA měla jistě chuděra rozmačkanou ruku, Pepa měl krásnýho moncla + podrápání na ruce + natržený poutko u kalhot. Byla jsem unavená a neměla jsem skoro ani sílu tlačit. Do toho ty pitomý monitory – opravdu mi nešlo u toho všeho ležet na zádech :-/ + jsem dostala kyslík (hadička mi šíleně smrděla umělotinou, chtěla jsem si to sundat, dokonce jsem těm doktorům na konci říkala, že mi to smrdí, že to chci pryč – nešlo to). Bohužel se začala prodlužovat doba mezi kontrakcemi a nebyly moc silné, tak mi napíchly oxytocin. Ani nevím jestli bylo hůř nebo ne, byla jsem už úplně mimo. Najednou kolem mě byli kromě PA ještě 2 doktoři a tuším 1-2 sestřičky. Musela jsem si pololehnout do klasické tlačící polohy, starší doktor (primář?) mi začal pomáhat roztahováním spodku při kontrakci – a to jsem myslela, že už být hůř nemůže. Tlačila jsem, tlačila a pořád nic - prý dělám všechno špatně..ruce mám mít jinde, mám víc tlačit, hlavu přiklonit..málem jsem ho poslala do tmy, ale jen díky němu jsem porodila - zapřela jsem se a tlačila jsem co to šlo. Přišlo mi, že víc už tlačit ani nemůžu, že ještě chvíli a vytlačím si snad mozek z hlavy :-/. Prý jsem střídavě rudla, bledla, fialověla :-D. Najednou jsem měla PA na břiše a pomáhala malýho tlačit ven - i díky ní tam nerodím ještě dnes :-/. Až po porodu jsem se dozvěděla, že šel Jáchymek ven vexem (zvonem) a ani netuším proč. Nikdo mi k tomu nic neřekl a já se neptala (taky netuším proč, asi jsem byla hodně ko). Naštěstí je Jáchymek naprosto v pořádku. Vytlačení skoro nebolelo, jen to pálilo, jak jsem se roztrhla. Položili mi ho na břicho..takové malé oslizlé cosi a všechna bolest byla jako mávnutím proutku pryč (nikdy jsem této frázi nevěřila, ale bylo to tak). Byl to nádherný okamžik a moc mě mrzí, že netrval dýl. Po chvíli mi malého vzali a šli ho zvážit/změřit, Pepa šel s ním, PA mu musela připomenout i foťák – byl chudák z porodu taky hotovej :-/ a prý už podruhý nepůjde, že to byla šílená bezmoc (dnes už má jiný názor, stejně jako já na druhé miminko :-D).
Jáchymek se narodil 22.4.2013 v 16:58 po 17 hodinách po prasknutí plodové vody v 38+1tt.
Mezitím než Jášu zvážili, tak se dr (fešák mimochodem :-D) začal věnovat mě a říkal, že je to natrhnutí tak na 3 stehy. Což mi přišlo krásný. Leda prd. Bylo z toho přes 20 stehů :-/ (pod tím natrhnutím bylo ještě jedno). A nastala 3. doba porodní. Bohužel jsem měla placentu skříplou v děloze, tak i přes čekání ven prostě nešla, tak se jí muselo pomoct. Hrozná bolest, k tomu už křeče v nohách..no myslela jsem, že jim z toho křesla uteču :-/ nebo se spíš odplazím jinam. Naštěstí bylo asi do půl hodiny hotovo – bojkotovala jsem to, proto vytažení trvalo tak dlouho. A začalo se šít. Dostala jsem injekci na bolest. Ze začátku jsem počítala stehy, pak už jsem do toho doktorovi jen kecala. Šití jsem moc necítila, spíš jsem prožívala ty křeče v nohách. Dokonce jsem mu tvrdila, že to nemusí být na 100%, ale hlavně ať je to funční :-/. No doufám, že mě neposlechl :-D. Do 2 hodin bylo komplet hotovo.
Konečně za mnou šel Pepa s Jáchymkem - mezitím seděl s malým v křesle. Chvíli jsem si malého pochovala, ale bohužel jsem nebyla moc ok, tak ho měl v rukách spíš Pepa. Dávali jsme vědět všem blízkým, že už jsme 3! Bylo něco málo po 7 hodině. Dali nám cca 2 hod o samotě. Před převozem na pokoj jsem se ještě navečeřela a měla jsem jít s jinou PA do sprchy. Bohužel jsem málem omdlela, tak mi dali cévkování, položili mě na křeslo do pololehu, dali Jáchymka do ruky a jelo se na pokoj. Bylo něco kolem 9 hodiny večer. Pepu poslali domů, mě malého vzali :-/ (pro jistotu..sama bych se o něj nezvládla ten večer postarat) a nechali mě pokoji. Ráno mi ho kolem 5 přinesli na kojení (jinak první přiložení bylo až kolem té 9 večer :-/). Dopoledne mi moc pomohla sprcha, přišla jsem si jak znovuzrozená, domluvila jsem se na přesunutí na nadstandart a začala jsem si pomalu sedat a vstávat – jinak by mi Jáchymka ještě nedali :-/. Přinesli mi ho druhý den po obědě a už se mnou zůstal. Domů jsme šli 26.4.2013 s doznívající žloutenkou – den předtím byl Jáša celý den na svícení proti žloutence a myslela jsem, že nás ani nepustí domů – špatné hodnoty, já nekojila – nebylo co a Jáša nechtěl jíst..naštěstí se aspoň ty hodnoty do druhého dne upravily.
No domů..jsem na šestinedělí u mamky (doděláváme barák a bohužel se tam nehorázně práší), Pepu vídáme cca 4-5x týdně na cca 2 hodiny (ani tu nespí), takže jsem na malého víceméně sama. Moc to psychicky nedávám, ale věřím, že brzo bude líp. O to víc si užívám ty chvíle, kdy jsme všichni 3 spolu. Díky narození Jáchymka se můj život obrátil naruby, přehodila jsem své priority a užívám si chvíle, kdy jsem s těmi, které nejvíc miluju. Není nic krásnějšího, než vidět, jak můj chlap, který má přes 180cm, drží Jášu v rukách, dá mu pusinku, podívá se na mě a usměje se. Ale tak jinak než předtím. Vidím na něm jak je pyšný a moc se těším na chvíle, které teprve přijdou. Ač jsem porod neměla zrovna jednoduchý, tak i přes tu bolest vím, že bych to podstoupila klidně znova. Jáchymek za to stojí! A věřím, že i druhé miminko brzy bude následovat. No dobře..brzy to asi tam moc nebude, ale sourozence bychom si jednou přáli určitě :-D.
Jakožto prvorodička, bez jakýchkoliv zkušeností co se týče dětí, jsem po zjištění těhotenství samozřejmě najela na internet a hledala informace. Ze všech možných stránek jsem nakonec zakotvila na MK, kde jsem sbírala informace, zkušenosti a cenné rady.
Celé těhotenství probíhalo tak nějak..hm..jak to napsat..asi v normě. Skoro celé jsem ho prozvracela a kromě otékání v 8-9 měsíci + pár dalších bonusů mě nepotkalo nic zvláštního. V mezidobí, kdy mi bylo dobře jsem si užívala svých koníčků, když bylo ouvej, tak jsem byla ráda, že vůbec rozlepím oko a dosáhnu na vodu co mám na stolku :).
Termín porodu jsem měla podle utz 5.5., podle MS 29.4., ale Jáchymek se stejně rozhodl podle sebe :).
Ve čtvrtek 18.4. (37+4tt) jsem byla naposledy v poradně, bavila jsem se s dr o epinu – celá nadšená, že se s největší pravděpodobností vyhnu nástřihu či natrhnutí. Opravdu poctivě jsem cvičila (dostala jsem se tuším zatím na 27cm – víc jsem nestihla, rodila jsem o 14 dní napřed). Podle dr jsme se měli vidět minimálně ještě za týden, prý se nic nechystá a malej je ještě dost nahoře. Jenže mě bylo čím dál hůř a upřímně jsem si přála mít to už za sebou, i když jsem pro urychlení nic moc nedělala. Pro lepší pocit jsem pila maliník, jedla lněné semínko, koupila si víno na svařák (ani jsem ho nestihla otevřít :-D) a chodila jsem o trochu víc na procházky. Kdoví jestli je to pravda nebo ne, ale mě hodně psychicky pomohl pocit, že pro to něco dělám (+ epino a masáž hráze).
Pátek a sobota proběhly normálně, cítila jsem se relativně dobře - ač večer byl již můj jediný možný pohyb převalení ze strany na stranu :-D, takže jsem v neděli ráno jela s Pepem a Kimem na cvičák. Trošku jsem se tam unavila, pokecala jsem si, proběhlo samozřejmě hahaha, že brzo porodím a kdesi cosi. Odpoledne jsme šli ještě s dalšíma dvouma psíkama na delší procházku a já se cítila pořád ok. Ale večer jsem byla ráda, že jsem si lehla, bolelo mě jako každý večer břicho – klasická ms bolest a šíleně záda. Vydyndala jsem si masáž zad a noh, ale nijak zvlášť se mi výjimečně neulevilo :-/.
Zrovna jsme se koukali na druhý film, bylo to v rozmezí 23:59-00:01, když to přišlo. Odteklo mi trochu vody. Tak to říkám Pepovi a on na mě: „ A seš si jistá, že ses nepočůrala??“ Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně nebo si dělá srandu, ale podle výrazu v obličeji si myslím, že měl za to, že si z něho utahuju já. Celou dobu všem totiž vykládal, že se Jáchymek narodí 1.5., kdy po obědě půjdeme na zahradu a tam mi prdne voda :-D – naivní přání budoucího otce. Ujistila jsem ho, že to asi těžko a v tu chvíli mi praskla voda nejspíš komplet. Nevěděla jsem, za jak dlouho mám být v porodnici, tak jsem se ještě ujistila na MK, že je v relativně čas pokud je voda čirá a ok. Byla. Tak jsem si v klidu dobalila tašku, vysprchovala + dočančala jsem se a volala jsem do porodky jestli máme skutečně jet, alébrž mě břicho skoro ještě nebolelo. Paní na telefonu se zeptala: „ A jste si jistá, že to je plodová voda? :-o Tak jsem ji ujistila, že to bohužel netuším, protože jsem prvorodička, ale řekla bych, že jo. Tak mi velice nadšeně oznámila, že mám teda přijet. V porodnici jsme byli do 15 minut, prošli jsme příjmem a stáli jsme před oddělením. Zazvonila jsem a šla dovnitř. Připadala jsem si jak blbec, protože na tý jejich vložce samozřejmě plodovka nebyla (zkoušeli to něčím) a já si říkala, že no super, teď už tuplem ten porod nepoznám, když tohle je planý poplach. Vzali mě na monitor a až teprve po vyšetření, kdy ze mě další plodovka vytekla, se ke mně začali chovat mileji. Možná to byl jen můj pocit, ale já si fakt připadala, že otravuju :-/. Rovnou jsem si zamluvila nadstandartní pokoj + předala pečlivě vypracovaný porodní plán (haha). Pak přišel nějaký mladý pan doktor (na konci mě šil a je mi trapně ještě teď, když si na to vzpomenu), vyšetřil mě znova (bolelo to :-/), Pepu poslali domů a mě dali vedle na porodní pokoj s tím, že pokud do 12ti hodin neporodím, tak mi dají antibiotika a pokud neporodím ani do dalších 12ti hodin, tak mi dají tabletu na vyvolání. Prý se mám zatím prospat a sbírat síly. Hm, kdyby to tak šlo. Krom 2 hodin jsem to pročučela do stropu a přála si, ať už to začne. Kromě monitorů se nic nedělo. Kolem 4-5 hod ráno na wc odešla hlenová zátka. Teď už si nejsem jistá, ale myslím, že kontrakce jsem pořád neměla, vím jen, že jsem je kolem 8-9 hod ráno začala stopovat na mobilu. Pepovi jsem ráno dala vědět, že pořád nic, že může jet po práci ještě se psem na veterinu, že to jen tak nebude. Mezitím se kontrakce rozebíhaly, ale pořád pohodička. Kolem 12 hod mi začal tuhnout úsměv..byla jsem otevřená na 3-4 prsty – dostala jsem antibiotika, vedle rodila nějaká maminka, která šíleně křičela a mě z toho začalo být špatně. Volala jsem Pepovi, že má okamžitě přijet, že to nedávám a začíná to i bolet. Přijel kolem 1 hodiny a já už začala mít bolestivé kontrakce, ale pořád to šlo. Do hodiny už to nešlo a já si přála, ať už to horší není. Bylo :-D. PA mě poslala do sprchy na zmírnění kontrakcí (zapomněla jsem trubka na homeopatika co jsem měla s sebou i na to, že jsem chtěla do vany :-D). Začala jsem se rychle otevírat a byla jsem moc ráda, že jsem vůbec stihla klystýr. Na něj jsem si ale musela dojít jinam, což v situaci, kdy jsem bolestí skoro lezla po zdi moc dobře nešlo. Prosila jsem PA, ať to zastaví, že přijdu jindy, že se na tohle musím pořádně připravit :-D. Tímto se moc omlouvám mamince, která byla v tu chvíli na monitoru a slyšela jak už to nedávám :-/. Po klystýru jsem už měla šílené nutkání tlačit, vrátili jsme se na pokoj, kde jsem po vyšetření byla na 8-9 prstů.. Bylo něco málo před 3 hod. Bolestí už jsem skoro nemohla, prosila jsem o epidurál (což už samozřejmě nešlo za což jsem ráda, protože jsem chtěla odrodit bez něj), tak jsem měla cca na 3 kontrakce rajský plyn, ze kterého mi ale bylo divně, tak jsem ho pak už nechtěla. Proběhl ještě jeden monitor a já byla tuším na 9,5. PA mě poslala na zem, kde jsem už mohla tlačit – prý se mi uleví v jiné poloze. Hm prd, tlačila jsem jako ďas, slibovala hory doly za něco proti bolesti (ano přiznávám, slabošsky jsem prosila i o císaře), trochu jsem jim tam vytahala prostěradlo na posteli a Pepovi třičko. Upřímně řečeno jsem takovou bolest nečekala. Tlačila jsem, tlačila a nic, jen jsem slyšela, že už to zachvilku bude. Chvilka trvala přes hodinu.
Ani nevím kdy přesně mě PA poslala na ten mučící nástroj (nemůžu tomu křeslu přijít na slovo), ležela jsem tam na boku jak vyvržený vorvaň a bylo mi už všechno jedno - PA měla jistě chuděra rozmačkanou ruku, Pepa měl krásnýho moncla + podrápání na ruce + natržený poutko u kalhot. Byla jsem unavená a neměla jsem skoro ani sílu tlačit. Do toho ty pitomý monitory – opravdu mi nešlo u toho všeho ležet na zádech :-/ + jsem dostala kyslík (hadička mi šíleně smrděla umělotinou, chtěla jsem si to sundat, dokonce jsem těm doktorům na konci říkala, že mi to smrdí, že to chci pryč – nešlo to). Bohužel se začala prodlužovat doba mezi kontrakcemi a nebyly moc silné, tak mi napíchly oxytocin. Ani nevím jestli bylo hůř nebo ne, byla jsem už úplně mimo. Najednou kolem mě byli kromě PA ještě 2 doktoři a tuším 1-2 sestřičky. Musela jsem si pololehnout do klasické tlačící polohy, starší doktor (primář?) mi začal pomáhat roztahováním spodku při kontrakci – a to jsem myslela, že už být hůř nemůže. Tlačila jsem, tlačila a pořád nic - prý dělám všechno špatně..ruce mám mít jinde, mám víc tlačit, hlavu přiklonit..málem jsem ho poslala do tmy, ale jen díky němu jsem porodila - zapřela jsem se a tlačila jsem co to šlo. Přišlo mi, že víc už tlačit ani nemůžu, že ještě chvíli a vytlačím si snad mozek z hlavy :-/. Prý jsem střídavě rudla, bledla, fialověla :-D. Najednou jsem měla PA na břiše a pomáhala malýho tlačit ven - i díky ní tam nerodím ještě dnes :-/. Až po porodu jsem se dozvěděla, že šel Jáchymek ven vexem (zvonem) a ani netuším proč. Nikdo mi k tomu nic neřekl a já se neptala (taky netuším proč, asi jsem byla hodně ko). Naštěstí je Jáchymek naprosto v pořádku. Vytlačení skoro nebolelo, jen to pálilo, jak jsem se roztrhla. Položili mi ho na břicho..takové malé oslizlé cosi a všechna bolest byla jako mávnutím proutku pryč (nikdy jsem této frázi nevěřila, ale bylo to tak). Byl to nádherný okamžik a moc mě mrzí, že netrval dýl. Po chvíli mi malého vzali a šli ho zvážit/změřit, Pepa šel s ním, PA mu musela připomenout i foťák – byl chudák z porodu taky hotovej :-/ a prý už podruhý nepůjde, že to byla šílená bezmoc (dnes už má jiný názor, stejně jako já na druhé miminko :-D).
Jáchymek se narodil 22.4.2013 v 16:58 po 17 hodinách po prasknutí plodové vody v 38+1tt.
Mezitím než Jášu zvážili, tak se dr (fešák mimochodem :-D) začal věnovat mě a říkal, že je to natrhnutí tak na 3 stehy. Což mi přišlo krásný. Leda prd. Bylo z toho přes 20 stehů :-/ (pod tím natrhnutím bylo ještě jedno). A nastala 3. doba porodní. Bohužel jsem měla placentu skříplou v děloze, tak i přes čekání ven prostě nešla, tak se jí muselo pomoct. Hrozná bolest, k tomu už křeče v nohách..no myslela jsem, že jim z toho křesla uteču :-/ nebo se spíš odplazím jinam. Naštěstí bylo asi do půl hodiny hotovo – bojkotovala jsem to, proto vytažení trvalo tak dlouho. A začalo se šít. Dostala jsem injekci na bolest. Ze začátku jsem počítala stehy, pak už jsem do toho doktorovi jen kecala. Šití jsem moc necítila, spíš jsem prožívala ty křeče v nohách. Dokonce jsem mu tvrdila, že to nemusí být na 100%, ale hlavně ať je to funční :-/. No doufám, že mě neposlechl :-D. Do 2 hodin bylo komplet hotovo.
Konečně za mnou šel Pepa s Jáchymkem - mezitím seděl s malým v křesle. Chvíli jsem si malého pochovala, ale bohužel jsem nebyla moc ok, tak ho měl v rukách spíš Pepa. Dávali jsme vědět všem blízkým, že už jsme 3! Bylo něco málo po 7 hodině. Dali nám cca 2 hod o samotě. Před převozem na pokoj jsem se ještě navečeřela a měla jsem jít s jinou PA do sprchy. Bohužel jsem málem omdlela, tak mi dali cévkování, položili mě na křeslo do pololehu, dali Jáchymka do ruky a jelo se na pokoj. Bylo něco kolem 9 hodiny večer. Pepu poslali domů, mě malého vzali :-/ (pro jistotu..sama bych se o něj nezvládla ten večer postarat) a nechali mě pokoji. Ráno mi ho kolem 5 přinesli na kojení (jinak první přiložení bylo až kolem té 9 večer :-/). Dopoledne mi moc pomohla sprcha, přišla jsem si jak znovuzrozená, domluvila jsem se na přesunutí na nadstandart a začala jsem si pomalu sedat a vstávat – jinak by mi Jáchymka ještě nedali :-/. Přinesli mi ho druhý den po obědě a už se mnou zůstal. Domů jsme šli 26.4.2013 s doznívající žloutenkou – den předtím byl Jáša celý den na svícení proti žloutence a myslela jsem, že nás ani nepustí domů – špatné hodnoty, já nekojila – nebylo co a Jáša nechtěl jíst..naštěstí se aspoň ty hodnoty do druhého dne upravily.
No domů..jsem na šestinedělí u mamky (doděláváme barák a bohužel se tam nehorázně práší), Pepu vídáme cca 4-5x týdně na cca 2 hodiny (ani tu nespí), takže jsem na malého víceméně sama. Moc to psychicky nedávám, ale věřím, že brzo bude líp. O to víc si užívám ty chvíle, kdy jsme všichni 3 spolu. Díky narození Jáchymka se můj život obrátil naruby, přehodila jsem své priority a užívám si chvíle, kdy jsem s těmi, které nejvíc miluju. Není nic krásnějšího, než vidět, jak můj chlap, který má přes 180cm, drží Jášu v rukách, dá mu pusinku, podívá se na mě a usměje se. Ale tak jinak než předtím. Vidím na něm jak je pyšný a moc se těším na chvíle, které teprve přijdou. Ač jsem porod neměla zrovna jednoduchý, tak i přes tu bolest vím, že bych to podstoupila klidně znova. Jáchymek za to stojí! A věřím, že i druhé miminko brzy bude následovat. No dobře..brzy to asi tam moc nebude, ale sourozence bychom si jednou přáli určitě :-D.
7 lidí považuje za užitečné
Těhotenský newsletter
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu
Neznáš týden těhotenství? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce
