Před porodem jsem se nijak nezajímala o kojení, prostě jsem to brala jako samozřejmost, že kojit budu. Ale ona to až taková samozřejmost nebyla.
Syn se narodil plánovaným císařským řezem. Na sále mi ho jenom hodili na prsa, ale nikdo nám nepomohl, aby se přisál. Jenom křičel, ale nepřisál se. Přesto nám pak napsali do papírů ,,přiložen na sále" - blbost, nebyla to pravda. Potom mi synka nosili na pokoj, ale jenom mi ho vždycky dali na prsa a dál se nezajímali. Málokterá sestřička byla ochotná mi pomoci. Syn ječel a mě bolelo břicho, nemohla jsem ještě vstávat, mlíko jsem ještě neměla, takže to všechno bylo takové krkolomné. Trvalo 4 dny než se mi mlíko začalo tvořit. To už byl syn hladový a jenom ječel, tímpádem mu ani nešlo se přisát a když už se přisál, nic mu neteklo, byl vzteklý a kousal do mě a já byla strašně bolavá. Brečel syn, brečela jsem já, ale od sester jsem pořád dokola jenom slyšela, že to bude dobré, že se to časem spraví. Pořád jsem chodila prosit na sesternu, ať mi někdo pomůže, zkontroluje, jestli dělám všechno správně, že mě prsa strašně bolí a krvácí a už mám v sobě blok, že když malej začne brečet hlady, tak místo abych ho k sobě přitiskla, tak se odtahuju, protože mě to opravdu neskutečně bolí.
Po 3 dnech trápení, kdy se nám pořád moc nedařilo a syn hodně zhubnul, konečně doktorku napadlo, dát mu trošičku mléka od dárkyň, aby se zklidnil a mohl se pak v klidu přisát. Pak už to šlo lépe, ale pořád jsem měla velké bolesti. Kromě toho kdysi jsem měla úraz, následkem kterého mám v jednom prsu nedostatečně vyvinutou mléčnou žlázu, takže se v něm tvořilo výrazně méně mléka než v druhém prsu, tímpádem jsem nemohla prsa střídat jak je to běžné, ale to ,,lepší" bylo víc zatěžováno a taky dřív rozkousáno.
Pak mi jedna sestřička doporučila nějaké chrániče bradavek. Hrozně se mi ulevilo, ale druhý den co jsem je používala, se mi najednou začaly na prsou dělat puchýře, které praskaly a kůže se strhávala do živého. To byl teprve masakr! Už jsem se těšila, že nás konečně pustí domů a najednou tohle. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, vytryskly mi slzy a věděla jsem, že s tímhle mě domů určitě nepustí. Jak syn pil, otíral se mi o ty živé rány bradičkou a já doslova řvala bolestí. Doktorka na vizitě se zhrozila, řekla mi, že tohle ještě neviděla, a začalo se pátrat po tom, co mi to způsobilo. Nakonec se přišlo na to, že sestry ty chrániče špatně umyly od dezinfekce a já dostala alergii.
I přesto, že jsem u každého kojení brečela bolestí, nikoho ani nenapadlo mi nějak ulevit, např. zapůjčit odsávačku, zatím malého přikrmovat než se z nejhoršího zahojím. Nechaly mě trpět jak psa a to mi bohužel zkazilo první dny se synem - neužívala jsem si to, tak jak bych chtěla.
Nakonec nás 6. den pustili domů s tím, že rány mám jen větrat a čekat než se zahojí, že si to stejně nemůžu ničím mazat, když kojím a mastičky jako Bepanthen, Purelan apod. mi na to nepomáhaly. Jeli jsme tedy domů a cestou jsme se stavili v lékárně, kde jsme pro všechny případy koupili Nutrilon a Hemagel, který jsem si na rány začala natírat a před kojením pro jistotu umývat.
Druhý den jsme šli se synem k dětskému lékaři. Tam první otázka byla, jak nám jde kojení. Když jsem jim vylíčila moje trápení a nakonec ukázala prsa, zhrozil se i pediatr a sestřička, která je laktační poradkyně a za 20-ti letou praxi se s něčím takovým nesetkala. Ale strašně moc mi pomohli! Udělali si na nás čas, sestřička pomohla upravit techniku kojení, půjčila mi odsávačku a dodala mi sebevědomí a já si začala věřit, že to všechno zvládnu. Doktor mi napsal ještě i jinou mastičku (Ano, přestože je to pediatr, zajímal se i o mě a mé problémy a na synovo jméno mi napsal mastičku.) a pochválil moji volbu Hemagelu, který prý před kojením umývat nemusím. Domů jsem dojela úplně vyměněná s vírou, že to kojení prostě zvládnu.
A zvládla! :-) Po Hemagelu se mi prsa hojila před očima, bolesti postupně ustaly, a tak jsme po pár týdnech úplně odbourali přikrmování Nutrilonem a odstříkaným mlékem. Dnes je synovi 9 měsíců a já stále kojím. :-) I když při vzpomínkách na ty začátky se vždycky otřepu a říkám si, že nechápu, jak jsem to mohla zvládnout. Ale příště už budu vědět, že se nemůžu spoléhat na sestřičky v porodnici, ale hlavně na sebe, víc si věřit a pro jistotu si vzít do porodnice i odsávačku a kontakt na laktační poradkyni.