Ráda bych přidala zkušenost a trochu apelovala na rodiče, dávající svým dětem neobvyklá jména.
Nejsem zastáncem deseti Pepíčků a osmi Mařenek na jednom hřišti, to ne, ale velmi neobvyklé, cizí, špatně vyslovitelné jméno je také extrém.
V dnešní době už je to možná jiné, ale v době, kdy jsem vyrůstala já, se každá "odchylka z řady" v kolektivu těžce trestala - ať už byl někdo tlustý, někdo brýlatý a nebo někdo s divným jmémem. A to jsem byla já. Moji rodiče mi dali jméno po babičce, která ovšem měla jméno po rumunské princezně.
Snad od první třídy jsem čelila posměšným a opovrhlivým připomínkám typu - Cože? Jakže se to jmenuješ? Co to je za jméno? Jak se to píše? Vždyť to není ani v kalendáři...
Čím jsem byla starší, tím to bylo horší. Dva roky jsem si kvůli jménu užila dost tvrdé šikany ze strany spolužáků a částečně i učitelů. Nakonec jsem z té školy odešla, byla to hrůza. A lepší to nebylo ani na střední, ani pak, při hledání práce. Vy nejste češka? Vy nemáte český předky? Syčely na mně pracovnice úřadů, pošt atd. s takovým odporem, jako kdybych byla prašivá.
Už jsem z toho začínala být dost zoufalá. Své jméno jsem nenáviděla, styděla se za něj, raději jsem se ani nepředstavovala jménem, nebylo-li to krajně nezbytné. Až jsem se nakonec protrpěla k lednu 2012, kdy jsem se definitivně rozhodla, že si jméno změním. V té době už jsme se snažili o miminko a já si uvědomila, že nechci, aby mé dítě mělo se jménem své matky nějaké potíže, nebo snad bylo terčem posměchu. A tak se ze mě 17.1.2012 stala Anna. Krásné, klasické, české jméno.
Teď, když jdu na úřad nebo kamkoliv jinam, představím se a nikdo na mě divně nekouká, nikdo se nediví, nikdo se neptá, to je opravdová slast. :-)
Proto promyslete důkladně jméno pro svého potomka.