Za mého 1. těhotenství - před cca 12 lety, mi triple test vyšel falešně pozitivně, tj. údajně zvýšené riziko postižení Downovým syndromem (v první chvíli jsem se nedozvěděla přesné riziko).
Málem jsem se složila (těhotenství bylo neplánované, otec dítěte se k dítěti nehodlal hlásit, já si nebyls jistá, jak zvládnu vychovávat dítě bez otce a ještě nás uživit - a k tomu ještě tohle!!!). Po 2-3 šílených dnech a nocích, plných obav (jimiž jsem do té doby ani vzdáleně netrpěla - měla jsem obavy jen z toho, jak zvládnu vychovat dítě bez otce) a současném pídění po faktech (jsem šťouravá bioložka) jsem se konečně dozvěděla, jak vysoké je to údajné riziko postižení mého dítěte: bylo cca 1:300. Riziko potratu v případě, že bych šla na doporučovanou amniocentézu, bylo 1:100.
Není to absurdní?!!! Cca 3x vyšší riziko, že potratím třeba i zdravé dítě v důsledku vyšetření, které stejně nemůže ani v nejmenším pomoct něco spravit (Downův syndrom a podobné genet. vady se nedají léčit) a nemůže mi ani s jistotou říct, zda dítě postižené bude či ne (VŽDY se zjistí jen pravděpodobnost- vyšší či nižší, ale jistotu máte vždy až po narození dítěte, do té doby je to jen odhad na základě čísel, která snadno mohou vyjít špatně jen třeba v důsledku laboratorní chyby! (Podotýkám, že nemalou laboratorní chybu jsem zažila již na počátku svého těhotenství, které jsem si správně zjistila testem, ale na základě zřejmě zbabraného rozboru krve mi pak vymluvili, že jsem těhotná, a já tudíž ještě nějaký čas žila v mylném domnění, že těhotná nejsem, byť jsem to cítila jinak - nakonec se však ukázalo, že těhotná pochopitelně jsem).
Vzhledem k tomu všemu jsem amniocentézu odmítla, byť jsem kvůli tomu musela podepsat několik papírů a skoro všichni se na mne dívali jako na šílence (mně připadalo ale opravdu šílené vystavovat zbytečně své dítě riziku potratu jen kvůli tomu, že se lékařům něco nevešlo do tabulek - a radši se spolehla na matku přírodu).
Dobře jsem udělala - těhotenství proběhlo naprosto v pohodě, rodila jsem spontánně v termínu a mám zdravou a šikovnou dceru - v současnosti 12-tiletou. Ale až do porodu ve mně díky tomu hloupému strašení postižením, lehce hlodaly obavy.
Mimochodem, též vím (ze svého okolí) o případu, kdy nejen triple testy, ale i (údajně tak spolehlivý!!!) odběr plodové vody dle lékařů indikoval dítě s Downovým syndromem, ale rodiče byli věřící a doporučovaný potrat odmítli. A hádejte, jaké se jim narodilo dítě???? Ano, kdo hádá, že úplně zdravé a v pořádku, hádá správně!
Takže o triple testech (natož amniocentéze) nechci při svém současném těhotenství ani slyšet! A ráda bych podpořila všechny maminky, které laboratorní výsledky (a nesprávný a necitlivý přístup lékařů) zbytečně děsí - nebojte se (a než se pro něco rozhodnete, určitě si zjistěte všechna fakta a rizika - pozor, někdy lékaři či laborky tvrdí, že riziko potratu je menší než 1:100, ale není tomu tak - je to prostě invazivní zákrok, který jednak provádí člověk, jednak každý systém je individuální a různě zranitelný - a na tom nic nezmění žádná laborka ani tvrzení - solidní laborky a lékaři tento fakt nezastírají).