Máme tři dcery, každá má dvě křestní jména.
Nejdřív něco málo o dvou křestních jménech. Není to zase tak neobvyklé, jak by se zdálo, kdysi se dávala dvě jména naprosto běžně, i když jedno bylo dáváno zpravidla u křtu po kmotrovi, ale když jsme se ve škole učili třeba o Karlu Jaromíru Erbenovi apod., nikdo se nad tím nepozastavoval, prostě to tak bylo.
Pak se nějak nahoře rozhodlo, že dvě křestní jména jsou přežitek, snad dokonce feudálního charakteru a všechno se zrušilo, ba přímo zakázalo. Málokdo ovšem ví, že byla stále povolená tzv. jména zdvojená, jako Anna-Marie nebo Jan-Jakub, tedy dvě jména spojená pomlčkou. Od poloviny roku 2001 se opět mohla začít dávat dvě křestní jména.
Začalo se to pozvolna používat, přesto byli tito rodičové považováni většinou za exoty nebo milovníky výstřelků, nás nevyjímaje.:-)
Nejprve to řádně okomentovalo příbuzenstvo, načež to začali řešit sousedi a okolí, i když málokdo si jména zapamatoval správně, už taky proto, že to nebyla "klasická česká" - podle nich.
Tady bych chtěla podotknout, že tyhle případné komentáře většinu odradí, což je škoda. Já jsem rodič a mám právo jako kterýkoliv jiný (babička, strýček, soused, kamarádka....), rozhodnout si, jaké jméno dítěti dám, jaké se mi líbí a nemám povinnost to před nikým obhajovat nebo vysvětlovat. Pokud se nám líbí, je to JEN a JEN NAŠE VĚC, nikoliv prarodičů nebo chytré tetičky z pátého kolene. A to nemluvím o tom, že je to i velmi neslušné jakkoliv komentovat nebo dokonce hanit výběr jména rodičů.
Jméno má od nepaměti mít hlavně rozlišovací význam. K čemu je, když jsou ve třídě 3 Petrové, 4 Tomášové, 3 Lucky, 5 Jan atd. atd. Pak se pro rozlišení musí použít příjmení a třída je v tu ránu směsicí kamarádů, slyšících na patvar nebo jinou zpotvořeninu příjmení, v lepším případě samotného příjmení.
To byl jeden z důvodů, proč jsme se s manželem rozhodli pro dvě jména, druhým a dost významným důvodem bylo pak to, že existuje spousta krásných jmen a z pochopitelných důvodů nebylo možné mít třeba 8 dětí, i když by se mi líbilo mít tak velkou rodinu.:-)
Kritériem pro výběr jmen pro nás bylo to, aby se nám líbila jak samotná jména, tak aby dvě vybraná ladila spolu a ještě nám zněla s příjmením. A protože předpokládáme, že v dnešní svobodné době budou mít naše děti možnost cestovat nebo studovat, příp. žít i v zahraničí, zvolili jsme jména bez diakritiky.
Příjmení máme neutrální, mezinárodní, bez diakritiky (pokud pominu ženskou přechýlenou variantu s -ová, což si zpětně trošku vyčítám, ale neměla jsem informace, jakým způsobem bylo možné v době sňatku toto ovlivnit), proto jsme nemuseli řešit, jestli naše příjmení se jmény nezní třeba směšně nebo komicky nebo tzv. "ušitrhajícně". Ale i o tom by se dalo polemizovat, asi záleží na zvyku, protože jsem na základní škole měla ve třídě dvě spolužačky na tehdejší dobu s exoticky znějícím jménem Karin a Karmen (psáno s K) a k tomu typicky české příjmení a nepřišlo mi to divné nebo zvláštní, prostě si to člověk v uchu nějak ustálil a zvykl si na to.
A zpět k našim dcerám, obě jejich jména běžně používáme, každá si v určitém období oblíbí víc tu jedno, tu druhé jméno, ale v podstatě slyší na obě, protože je oběma oslovujeme (dohromady jen v případě velkého zlobení, když chceme upozornit, že jde do tuhého a končí sranda), jsou odmala zvyklé a nečiní jim to žádný problém, ani u nich nepozorujeme známky schizofrenie, jak nám bylo při jejich porodu naznačováno.
A pokud nechtějí, neslyší ani na jedno, tak jako jiné děti:-D
Vědí, že když se představují oficiálně (třeba ve škole při nějakém zapisování), že musí uvádět obě jména, obě starší to zvládají bez problémů, nejmladší teprve přišla do školky, ale také s tím problém nemá.
Stejně tak jako i ostatní děti v jiných rodinách, slyší nejen na své jméno, ale i na různá oslovení typu bobulko, zlatíčko, myšičko, lásenko, kuřátko a další a další, nad tím se okolí nepozastaví a přitom je zjevné, že dítě ví, že se mluví na něj a nemá z toho guláš, jak si někdo myslí v případě dvou křestních jmen.
Na závěr bych ještě chtěla pro jiné rodiče, kteří nad dvěmi jmény pro svého potomka přemýšlejí, napsat, že na matrice není se zápisem žádný problém, dokonce v extrému lze dát až 4 křestní jména, a to ve tvaru dvou zdvojených jmen, př. Anna-Marie Jana-Lenka xxx (=příjmení), ale to už je o něčem jiném a moc takových lidí asi nebude.:-) Pokud máte pochybnosti s povolením daného jména, není nic jednoduššího, než si to ověřit v knize dr. Knappové (pokud to ještě platí, je jediná soudní znalkyně v oboru křestních jmen a u ní by skončilo rozhodování o existenci sporného jména) nebo zajít na matriku a zeptat se, kde ale čerpají ze stejného zdroje :-).
Jen je třeba mít na paměti, že při uvádění v úředních dokumentech nebo zápisech je třeba vždy dodržet pořadí daných jmen, i kdyby bylo první příjmení, křestní jména jdou po sobě stejně, tzn. nepřetočí se celé jméno (Anna Marie Lichá - Lichá Anna Marie, nikoliv Lichá Marie Anna). Ale na to si člověk rychle zvykne a jak jsem si všimla, spousta úředníků vymýšlejících formuláře už nechává i dost dlouhé kolonky nejen na jména, ale i na případná dvoje příjmení třeba u vdaných žen.
Tolik k dvojím jménům, kdy jen vysvětluji, co nás vedlo k tomu, abychom i my dali dvě jména, není to exhibicionismus nebo snad naše nadutost, kterak budou díky tomu naše děti něco extra, to v žádném případě. Jméno jako takové může osobnost člověka zvýraznit, ale pokud to je blb (s prominutím), nepomůže mu ani 10 jmen. Prostě se nám jen líbila spousta jmen a bylo nám líto jich nevyužít a používat víc, když ta možnost je.
Jen pro doplnění, naše dcery se jmenují Noemi Nela (Noemka, Nena, Nen, Nelka, Nelča, Nelinka,...), Nathalie Anne (Nathy, Nathalka, Nat, Aňa, Anička, Andulka, ...) a Amelie Sophie (Ameli, Ami, Amálka, Mia, Miuška, Sophi, Sophinka, .......).