Ztratit jistotu dobrého místa a riskovat?
Zdravím.
Pracuji několik let na jedné pozici v jedné nejmenované firmě. Pro mnohé je to práce snů (a ona i tak trochu je) - flexibilní pracovní doba, nemusím se prosit o propustky k lékaři, dovolenou dostanu, kdy chci. Obecně mám v práci pohodu, nemám žádný tlak z vedení. Tak trochu bych řekla, že jsem svým pánem i přesto, že jsem řadový zaměstnanec. Přátelské prostředí, plat slušný.
Je tady však jedno ALE. K oboru, ve kterém pracuji, jsem se před lety dostala úplně náhodou a ačkoliv je to práce pěkná a dělám ji ráda, není to moje práce snů, tedy ta práce, kterou bych chtěla dělat dalších x desítek let. Respektive, nevadilo by mi takovou práci dělat napořád, ale pořád se deptám v myšlenkách, že žiju jen jednou a měla bych jít za svým snem a tedy dělat to, co opravdu chci a co mě bude naplňovat, ačkoliv vím, že cesta to bude náročná a vzdám se tak všech benefitů a pohody, co mi momentální zaměstnání poskytuje.
Risk je zisk, ale mám strach, že v cíli budu zklamaná. Protože ačkoliv si myslím, že je něco, co by mě opravdu naplňovalo, v reálu to tak být nemusí, protože je to jen moje domněnka. Mám obavy, jestli i po letech mé vysněné práce nemůžu sklouznout opět do stereotypu a budu stát před stejnou otázkou - změnit profesi. V horším případě to bude úplná katastrofa a budu litovat, že jsem se vzdala tak super místa s tolika benefity. To je to, co mě brzdí.
Možná mám jen ponorku, ale chtěla bych slyšet příběhy těch, co stály před podobným rozhodnutím, případně těch, co ví, jak by se v mé situaci zachovaly.
Zůstat a mít jistoty. / Riskovat a získat, případně ztratit.
Podělte se.
Přesně, musím souhlasit s první komentářem. Ono když nezkusíš, nevíš. Přítel měl skvělou práci, každé 3 roky nejnovější model auta do osobního užívání, práce ho bavila, peníze taky nebyly problém, měl to cca 1 km do práce. Ale časem to co dělal, někdo z vedení shazovat ikdyž tomu nerozumí, přítel byl jediný ve firmě co té elektronice rozuměl a firma má asi 400 zaměstnanců. Ale časem ho to přestalo motivovat a Tak začal dělat bokem to co uměl ale trošku v jiném směru- zvonky, kamery, zabezpečovací systémy. Až když si byl vědom toho, že nás ta změna práce a ztráta platu nebude bolet, skončil. Teďka má víc peněz a svůj klid. Do toho dělá z části s mým taťkou- dělá ploty, branky, sváří, dělá bioklimatické pergoly. Je spokojený a nemusí se s někým furt dohadovat. Takže chápu, že se člověk bojí, já to samé prožívala s nim a nebylo to jednoduché rozhodnutí. Přeci jen jsme museli koupit jiné auto, máme hypo, dítě a nějakou životní úroveň. Teďka nelitujeme a ze ten skoro rok co dělá sám na sebe, ten příjem je znatelně vyšší než co dřív. Ale zase každý měsíc musí domu přinést ať chce nebo nechce minimálně nějakou sumu aby jsme byli v pohodě. Takže být tebou, zkusím to. Jinak můžeš třeba později litovat, že jsi to nezkusila.
Mám podobnou práci už 13 let. HO kdykoli chci, spousta benefitů, příspěvků, zaměstnaneckých aktivit, přátelské prostředí, práce snadná, žádné stresy, bonusy, každý rok zvýšení platu. Přesně jak píšeš, práce snů, jen ta samotná náplň práce mě nijak nenaplňuje. Jsem tam ráda kvůli lidem a kvůli výše uvedenému, ale že bych se nějak osobně realizovala, nebo měla pocit, že dělám neco, co má vyšší smysl, to ne.... Vždy jsem si přála dělat v kultuře, nejvíce v divadle. Ale je to úplně jiný svět, než v jakém se pohybuju nyní. S hypotéku jak kráva na krku a se dvěmi dětmi si takovou změnu nemůžů dovolit. Takže já bych se rozhodla neriskovat.
Taky jsem řešila, měnila, udělala krok do neznáma, bylo to šílené, ale zpětně jsem asi ráda, mám ten život sice jak na houpačce, ale mnohem pestřejší.
Zvážila bych i v jaké jsi teď životní fázi. Já jsem dělala fakt zábavnou a zajímavou práci, adrenalin, pestrá práce. Ale na druhou stranu peníze žádnej zázrak, ignorace ze strany šéfa, když total přestal fungovat mobil, tak jsem novej nedostala ani za půl roku. Ale byla jsem mladá bez závazků, tak převážilo to, že mé práce bavila. Ale s příchodem děti jsem ji vyměnila za pohodičku plnou bonusů, ale nic moc zábava. Nicméně mi to teď prostě vyhovuje. Já být tebou, tak bych do toho šla, není jediná dobrá práce na světě. Ikdyby sen nevyšel, tak se můžeš vratit k původní profesi.
Já mám tu práci, co dává smysl, co je super adrenalinová, kde lítaj emoce, často si připadám fakt užitečná. A jsem z ní po deseti letech na odpis, uvědomuju si, že dobrého pocitu se nenajím (moje práce je dobře placená až když dělám přesčas), že je neuvěřitelně časově náročná, že ji nepustím z hlavy ani po odchodu a dneska už si umím představit, že půjdu do klidu, budu dělat ten jeden segment, co nikdy až tak nebavil, ale je zároveň dobře placený. Ale kdyby mi to někdo řekl před pěti lety, vysměju se mu, protože moje práce je přece skvělá a jak bych mohla chtít dělat něco “podřadnýho”.
@emamaira jo, přesně. Já si teď řikám, že mi v odchodu asi nejvíc brání vlastní ješitnost a pocit, že se degraduju (přičemž ale ve finále na té “podřadné” anestezii není nic špatnýho). Plus to, že ta ambulantní anestezie je občas taková “eticky problematická”, nebo aspoň já mám trochu problém uspávat skoropadesátnice na IVF, na umělý prsa atd… ale měla bych peníze a klid, teď mám probdělý noci, nonstop pocit, ťe bych mohla dělat ještě víc a ošoupaný boty😂
Takhle se velmi těžko radí, rozhodovala bych se podle celkové rodinné situace a kontextu, jinak se člověku přemýšlí jako svobodnému, jinak s více dětmi a hypotékou, kdy je v kolotoči vyzvedávání, kroužků, nemocí... Taky záleží co partner, aby byl zajištěn jak chod domácnosti, tak finance.
Ještě dva roky zpět bych určitě šla do rizika, teď upřímně nevím.
Tak závisí jestli máš děti a jak staré a co na to partner a nebo jestli platíš hypotéku.Pokud jseš bez závazků tak jdi do toho....
Byt bezdětná, šla bych do risku. S dětmi bych raději brala pohodu a jistotu😀
Změna je život. Být déle než 5 let na stejné pozici ve stejné firmě není dobře a zvlášť, jestli to takto cítíš, že to není úplně ono a ráda by jsi zkusila něco jiného. Píšeš že jsi řadový zaměstnanec, ty benefity co popisuješ za mne nejsou benefity ale naprosto běžná praxe ve většině firem, takže bych se případné změny pracovního místa nebála a ani to nevidím jak nějaký velký risk. Přeji hodně štěstí.
Moc děkuji za příspěvky. Je fajn vědět, že nejsem jediná, kdo má podobné myšlenky nebo dokonce stál před stejným rozhodnutím, jako já. Díky za vaše pohledy na věc, určitě si z toho něco vezmu.
Návrh skloubit aktuální práci s mou prací vysněnou - tedy dělat souběžně obojí bohužel nejde, neboť jde o práci poměrně náročnou na čas, termíny, je potřeba disciplína a neustále se vzdělávat. Časově si to neumím představit ani jako bezdětná, natož s dětmi. Takže tahle možnost padá.
Mám děti, hypotéku - další z důvodů proč jsem tak na pochybách opustit své jistoty, bez závazků bych neváhala a šla bych do změny po hlavě.
Sama jsem zvědavá, jak se nakonec rozhodnu.
@drep Já třeba úplně nevidím morální rozdíl v tom, když uspáváš někoho, kdo se k infarktu dopracoval svým životním stylem (špatné stravovací návyky, alkohol, kouření, málo pohybu, nezpracovaný stres, málo spánku) a když uspáváš někoho, kdo chce nová prsa. (Oba se svým tělem nezacházejí moc hezky.)
Ale souhlasím, že uspávat na umělé oplodnění někoho, komu je 45, je eticky sporné, tam už nejde jenom o toho člověka, ale o to dítě. Sice je to off topic, ale jaká je úspěšnost IVF někoho, komu je 43 a víc a podstupuje to?
@levandule_k já ten rozdíl vnímám, dotaženo ad absurdum si za zlomenou nohu může taky každý sám (neměl lyžovat, neměl neopatrně přecházet, neměl mít doma debilní kobereček v kuchyni) a za karcinom z většiny taky. To jsou pro mě nemocní lidé a je mi fuk, co k té nemoci přispělo, nový kozy jsou prostě jen rozmar (a ne že by mě taky nelákaly😂).
Jsem anesteziolog, já na IVF ty ženy uspávám jen na odběr oocytů, embryotransfery už se dělaj bez anestezie a dál pacientky nevídám už vůbec, ale nicméně co jsem tak stihla okoukat, to po čtyřicítce šance rapidně klesá, čím starší, tím míň oocytů (často jen jeden), navíc jsou míň kvalitní, často nejdou vůbec použít.
Máš možnost si to rozjet souběžně? Já to tak udělala, mám opravdu moc fajn práci, jsem spokojená, ale moje sny mě táhly trošku jinam.. Tak jsem si udělala vedlejší živnost, dělám svůj sen pro radost a teď po dvou letech určitě vím, že mě to moc baví příležitostně, ale pokud bych z toho měla mít rutinu, tak mě to přestane bavit a celý bych si to zhnusila. Takže si chodím dál do práce, kde mám hodně podobné podmínky jako ty a svůj sen si plním bokem 🙂 neříkám, že mě to třeba jednou nebude živit, ale v tuhle chvíli to tak necítím a jsem spokojená, že jsem nešla z jednoho do druhýho a že beru zakázky jen stálým klientům, ale nemusím se klepat, aby jich bylo dost 🙂